Je důležité důvěřovat dítěti v tom, jak samo sebe vnímá

Se svým životním partnerem a snoubencem vychovává dceru Ellu. Nyní se Tomáš vnímá jako hrdý Neslyšící. Jaká byla jeho cesta k hledání sebe samého?

V tomto čísle se zabýváme hledáním identity. Kým se cítíte být vy, Tomáši?

Nejde říct, že bych měl jedno slovo, ke kterému bych se takhle vztáhl. Samozřejmě je toho víc. Cítím se být mužem, Evropanem, Čechem…Jsem také Neslyšící a gay. To jsou asi ty základní roviny, které bych jmenoval.

To, že neslyšíte, zjistila vaše maminka brzy po vašem narození. Jaké pro vás bylo vyrůstání ve slyšící rodině?

Když si maminka uvědomila, že jsem neslyšící a budu žít ve slyšícím světě, opravdu se snažila najít co nejvíc informací o neslyšících. Musím ji za to moc ocenit. Velmi si vážím toho, že se učila znakový jazyk, abychom spolu mohli komunikovat. Dobře si pamatuju, jak mě učila první znaky – barvy pastelek, které držela jako vějíř a ukazovala mi na červenou pastelku a vyjadřovala, že tohle je červená. Byl jsem součástí rodiny, neměl jsem pocit, že by mě rodiče nějak upozaďovali. Respektovali, jaký jsem, a tím byli mými průvodci životem bez ohledu na to, že já byl neslyšící a oni slyšící.

Jak jste vnímal, že neslyšíte?

Celá moje rodina je slyšící, já jsem první a jediný neslyšící. Takže vnímání rozdílů bylo veliké. Když byla nějaká rodinná oslava, všichni si spolu povídali a já si během vyrůstání začínal uvědomovat, že se nezapojuju do konverzace tak jako ostatní. Ale že by mi hned došlo, že jsem nějaký úplně jiný, to ne. Bylo to postupné. Maminka se mi to snažila vysvětlovat. Například děda znakovat neumí, ale můžeme spolu komunikovat pomocí gest a psaného jazyka. Maminka vždycky zdůrazňovala, že se o komunikaci musíme snažit, abychom měli vztah. V každé rodině je to jiné. Není to snadné ani pro rodinu, ani pro neslyšící dítě. Ale alespoň v té nejužší rodině jsem od rodičů cítil podporu a ochranu.

Tomáš s partnerem a dcerou v Coloradu

Chodil jste do školky a školy pro neslyšící v Plzni. Jaké to tam pro vás bylo?

Maminka hledala, jaké jsou možnosti ohledně vzdělávání, znakového jazyka… zkrátka životní cesty, na kterou bych se mohl vydat. Nakonec jsme se přestěhovali z Karlových Varů do Plzně, kde jsem nastoupil do mateřské školy pro neslyšící a pokračoval tam až do deváté třídy. Byl to takový jeden svět – svět Neslyšících. Učitelé byli ale všichni slyšící. Snažili se nám předat, co mohli. Nepoužívali ještě znakový jazyk, nicméně někteří byli ochotni používat aspoň znaky. Díky tomu jsem získával představu, že bych mohl být úspěšný. Naopak před revolucí platil zákaz používat ve výuce znaky. Jsou neslyšící, kteří si ještě pamatují fyzické tresty, rány pravítkem, za používání znaků. To myslím určitě souvisí s identitou člověka, jestliže zažije takové věci. V mé době po revoluci přišel začátek změny uvažování: vznikaly raná péče a vzdělávací systém, který počítá s potřebami neslyšících.

Potkával jste se i se slyšícími dětmi?

Moc ne, jen třeba na hřišti jsme na sebe možná mávli, ale to bylo tak všechno. I po škole ve volném čase jsem byl se svými spolužáky, kteří byli všichni neslyšící. Hodně jsme se navštěvovali, jezdili na kole, hráli fotbal, ping pong, plavali.

Používal jste nějaké kompenzační pomůcky?

V devadesátých letech nebyla kochleární implantace ještě moc rozšířená. Já ani nikdo ze spolužáků jsme neměli implantát. Mamince řekli, že pro můj typ sluchové vady není implantace vhodná. Nosil jsem sluchadla na obě uši, která mi měla pomoci s poslechem, ale mám těžkou sluchovou vadu a sluchadla mi vlastně nic nedávala. Na základní škole jsem chodil na logopedii, učil se hlásky a některá slova, cvičil jsem výslovnost. Rodiče se snažili přiřazovat ke znakům slova. Teď hlas nepoužívám vůbec... Vlastně občas jej použiju doma směrem k dceři v situaci, kdy držím něco v ruce a nemůžu znakovat nebo je otočená zády a neviděla by mě.

Jak se dále vyvíjelo vaše uvědomování si toho, že jste neslyšící?

To, že jsem neslyšící, jsem si uvědomoval hlavně kvůli komunikačním a informačním bariérám. Unikají vám informace, nevíte, odkud se ostatní něco dozvěděli. To je důvod, proč je tak významné odstraňovat komunikační bariéry prostřednictvím tlumočníka, titulků apod. Jsem mnohem více vizuálně zaměřený oproti slyšícímu člověku. A moje identita Neslyšícího se projevuje i v silném vztahu ke znakovému jazyku. Jsem na svůj jazyk hrdý, vnímám jej jako krásný komunikační prostředek. Kulturu, která je vázána na Neslyšící a znakový jazyk, také cítím jako svou vlastní. Když se Neslyšící potkají, atmosféra je podle mě velmi veselá a živá. Znakujeme, díváme se na sebe, je vidět hodně pohybu. Je to prostředí, ve kterém je mi dobře. Tehdy bylo informací strašně málo a je úžasné, co se všechno mamince podařilo. Dovedla mě až do předškolní docházky, kde už byly děti jako já. Byly tam tábory, kluby, výlety. Už to byla komunita – komunita Neslyšících. Díky tomu se opravdu cítím být hrdý na to, že jsem Neslyšící. I dneska jsou u nás stále lidé, kteří neví o Neslyšících, nemají informace. A proto mi přijde nezbytná osvěta: ukazovat nás a naši identitu světu, šířit informace o tom, že tu jsme a co je potřeba.

Měl jste jako malý nebo dospívající nějaký vzor, hrdinu?

Nikdo mě teď nenapadá. Ve škole jsem ještě neměl možnost potkávat neslyšící učitele a další dospělé. Devadesát procent neslyšících se rodí do slyšících rodin a další neslyšící potkají až později v klubech a komunitě. Moji spolužáci ze slyšících rodin, kde se neznakovalo, měli omezenější slovní zásobu. Oproti tomu v klubu neslyšících byla slovní zásoba obrovská, byla vidět struktura jazyka, gramatika, mimika. Tam člověk dostával představu o jazyku a jazykový vzor.

Dnes se děti mohou dívat na pohádky ve znakovém jazyce, existuje Televizní klub neslyšících, během televizního zpravodajství je přítomen tlumočník. Existuje projekt Weblíčko a Tiché zprávy. A můžeme komunikovat prostřednictvím videohovorů, což nás mohem více a rychleji propojuje. Oproti situaci před padesáti lety, kterou by bylo možné vnímat jako limitující pro identitu, jsou nyní příležitosti se někým inspirovat mnohem dostupnější. I díky sociálním sítím. Můžou to být Neslyšící z celého světa: umělci, sportovci, lektoři… Nedávno jsem byl v kině na druhém dílu Avatara a část vyprávění se odehrávala pod vodou, kde na sebe postavy znakovaly! Líbilo se mi, že to nebylo o nás bez nás, protože tvůrci pracovali s odborníkem na znakový jazyk. A jsou také víc vidět neslyšící herci a influenceři. Může se to zdát jako drobnost, ale rozšiřuje se tím povědomí. Já v poslední době velmi obdivuju Nyla DiMarca, tanečníka a modela, za všechno, co dokázal.

Tomáš Jelínek coby čerstvý držitel magisterského titulu

Jak jste si vybíral, čemu se v životě budete věnovat?

Slyšící mají obrovskou nabídku, ze které mohou vybírat. Já jsem věděl, že chci jít na střední školu, kde budou zase Neslyšící. Výběr byl pro ně tehdy hodně omezený, existovaly jen tři obory s maturitou: hotelovka, gymnázium a obor zubního technika. Vybral jsem si hotelovku, protože na ni se přihlásila většina spolužáků a chtěl jsem také zůstat v Praze. Bylo zde víc příležitostí i pracovního uplatnění, dalšího vzdělávání, kontaktů, kulturních akcí a sportovních aktivit. Obor mě zajímal a zahrnoval navíc i praxi a propojení s turismem. Ale nakonec s tímto oborem moje pracovní uplatnění nesouvisí.

A kde nyní pracujete?

Už od roku 2012 pracuju v neziskové organizaci Tichý svět jakožto lektor znakového jazyka. Bylo to velké štěstí, ta práce mě hrozně baví! Spolupracuji mimo jiné na různých osvětových workshopech. Snažím se šířit informaci, že profesní obory lze přizpůsobovat, aby je mohli bez problému dělat Neslyšící. U vysokoškolského vzdělání se nabídka zlepšila, je více možností vybrat si, co vás bude bavit. Já jsem šel nejdřív na obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK, ale protože nedovolovali dálkové studium a já už potřeboval vydělávat a platit nájem, přestoupil jsem na Univerzitu Palackého do Olomouce. Na UPOL jsem dálkově vystudoval obory speciální pedagogiku a geografii. Na bakalářském studiu jsme byli ve třídě dva Neslyšící, na magisterském jsem byl jediný. Fungovaly tam ale skvělé služby, které zajišťovalo Centrum podpory studentů se specifickými potřebami. Vyučující chápali, že je potřeba mít tlumočníka na přednáškách i praxích, dát mu přípravu, komunikovat s námi způsobem, kterým se dorozumíme atd.

Z workshopu o světě neslyšících

Zajímají mě i další stránky vaší identity. V rozhovoru pro Radio Wave jste mluvil o tom, jaké to je být gay a Neslyšící. To, že jste Neslyšící, záhy všichni přijali. Ale že jste gay, jste si začal uvědomovat až v 18 letech a začal jste řešit, kdo jste…

Mám pocit, že lidé se vyděsí, jakmile zjistí, že jsem Neslyšící. Jak spolu budeme komunikovat, jak se domluvíme? To je něco, s čím se setkávám dennodenně. Ale sexuální orientace je moje soukromá věc, která ostatní lidi nemusí zajímat. Pokud jde o mou cestu, hledání své sexuální identity, nejprve jsem chodil s přítelkyní. Měl jsem ale pocit, že v tom vztahu něco nefunguje správně. Nebyl jsem si jistý, jestli to, co cítím, je láska, zamilovanost nebo něco jiného. Nebylo to pro mě prostě ono. Potom jsem potkal svého současného snoubence. Když jsme se poprvé uviděli, měl jsem pocit, jako by mezi námi přeskočily jiskry a všechno do sebe zapadlo. Tolik podobného smýšlení a podobných věcí, které se nám líbily... Ten vztah jsem cítil jako velice silný a máme to tak dodnes. Jsem Neslyšící a žiju ve slyšící společnosti – a vím, že musím přijmout, jak mě společnost vnímá. Je to něco na celý život, co jsem odmala přijal, že takhle je. Co se týče toho, že jsem gay, to je náhoda. Je to něco mého niterného a soukromého, co je mou součástí a já asi neřeším, jak to vnímá okolí. Samozřejmě bylo i na mé rodině, aby se s tím nějak vyrovnala. Rodiče nechtěli přijít o syna, a tak to museli přijmout. A náš vztah funguje nadále. Se snoubencem máme společný život, záliby a cestujeme. Dá se ovšem říct, že pro člověka, který je Neslyšící a gay, je trochu těžší seznamování. My jsme menšinou v komunitě Neslyšících, která je už sama o sobě malá. Je to mnohem menší počet lidí, se kterými bych se mohl v rámci své komunity seznámit, tudíž je výběr partnera omezenější.

Tomáš Jelínek (vpravo) s tlumočnicí znakového jazyka a redaktorem Radia Wave

K přijetí ze strany rodiny mě ještě napadá, že rodiče mohou mít často strach – z toho, jakým bude muset jejich dítě čelit překážkám, jak moc bude život jejich dítěte jiný, než kdyby bylo heterosexuální nebo slyšící. Co může rodičům pomoct?

Myslím, že základ všeho je milující přístup k dítěti a nabízet mu, co lze – u Neslyšícího: zahrnout jej do rodinného života, zvažovat, jaké bude potřebovat vzdělání, dát mu varianty komunikace, jazyk. Pokud chce dítě mluvit a odezírat – dobře. Pokud chce znakovat – dobře, ať znakuje. Není špatně ani jeden z přístupů.

A když je dítě gay? Jde o to porozumět, jak se cítí. V České republice je společnost spíš západního typu, takže myslím, že je tu větší vzájemná tolerance než v některých jiných státech, které jsou víc pozadu. Záleží také na konkrétní situaci, věku dítěte, zda se nacházíme v Praze nebo na venkově a jak je informovaná komunita, ve které dítě žije. Je potřeba si uvědomit, s čím se dítě setká v okamžiku, kdy se se svou identitou otevře okolní společnosti. Podle mě je úplným základem, aby v té nejbližší společnosti, kterou mu je rodina, přišlo porozumění a respekt. Je důležité, aby se rodiče snažili nemít strach a důvěřovali dítěti v tom, jak samo sebe vnímá.

S partnerem vychováváme dceru, kterou má se svou bývalou partnerkou ve společné péči.Kdyby za mnou dcera přišla s tím, že něco řeší a já jí řekl, že to je špatně, že ona je nějak špatně, pochybuju, že by se mnou dál chtěla něco sdílet. Už bych jí nemohl být nijak nápomocný. Klíčem k úspěchu je, komunikovat a postupně společně řešit případné překážky, co se v souvislosti s tím objeví. V momentě, kdy zavřu dveře komunikaci, dítě izoluju a nechávám ho samotné s tím, čím si prochází.

Pozn. redakce: Velké písmeno ve výrazu Neslyšící vyjadřuje příslušnost k jazykové a kulturní menšině lidí, kteří jsou hrdými uživateli znakového jazyka, mají vlastní společenské zvyklosti a bohatou historii svého společenství.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv Tomáše Jelínka