Musel jsem se hlavně naučit komunikovat to, že neslyším

Na serveru Karierko.cz uvádíte, že jste neslyšící, přijal jste to a naučil se s tím žít. Také píšete, že v některých oblastech života jste tím limitován, ale má to i určité výhody. Zeptám se tedy nejprve, v čem vidíte výhody toho, že neslyšíte?

Já jsem se jako neslyšící už narodil, takže mi nic jiného nezbylo než to přijmout. A výhody toho, že neslyším, vidím například v tom, že se vždy krásně vyspím (smích). Ono to zní jako vtip, ale je to pravda. Když spíte v hlučném prostředí, když je silný noční provoz nebo při bouřce, případně i třeba, když vedle vás někdo chrápe, máte problém. Ale já spím vždy v klidu.

A ty limity?

Limity vidím hlavně při komunikaci ve skupině. Když jsem někde s kamarády nebo s rodinou v hlučném prostředí. To dost omezuje moji schopnost rozumět. Nikoli slyšet, ale rozumět. Slyším tam totiž relativně dobře, ale rozlišit, kdo mluví a co říká, to už je horší. Také mám potíže při komunikaci s velkou skupinou lidí, kde každou chvíli mluví někdo jiný. Nemám směrové slyšení, takže nevím, odkud jde ten hovor…, který člověk mluví. Musím ho nejdříve najít očima, abych se na něj mohl zaměřit a mohl jsem mu odezírat z úst. Ale většinou se stává, že než ho najdu, začne mluvit někdo jiný a samozřejmě na druhé straně (smích). Je to nepříjemné, a zároveň docela vyčerpávající, protože člověk musí dávat trojnásobný pozor, aby vůbec mohl být zapojen do konverzace. Pokud dává pozor jen poloviční, nic nepochytí – a pak už nemusí dávat pozor vůbec, protože je z konverzace vyřazen.

Jak tyto komunikační situace řešíte?

Buď mohu vyhledávat situace, kde je komunikace jeden na jednoho či na dva, nebo si z té široké skupiny „uříznu“ část lidí a věnuji se jen jim.

Petr Kudrnovský

Kde se s takovými situacemi například setkáváte?

Třeba ve škole, o přestávkách… Spolužáci se domlouvají na něčem strašně důležitém, a je jich deset. Když sedím na dobrém místě, vidím na mluvčího, jsem schopný část pochytit a porozumět. Ale ne všemu a zbytek si musím domýšlet. Další situace vznikají třeba u společného jídla, kdy sedím u stolu s větším množstvím lidí.

Fajn, že jste zmínil školní prostředí. Podle mých zkušeností existují učitelé, kteří se domnívají, že neslyšící žáci s kompenzační pomůckou vlastně už nic dalšího nepotřebují a normálně všemu a všude díky kochleárnímu implantátu nebo sluchadlu rozumí. A ono to tak není.

Přesně tak. Ale je to o komunikaci mezi neslyšícím žákem a učitelem. Protože pokud student nerozumí a nedá to najevo, učitel to nemůže vědět. Dozví se to za měsíc, kdy žák napíše špatně test, protože v hodině nic nepochytil. Je dobré, aby si učitel po hodině promluvil se žákem, zda opravdu rozuměl. A žák musí říct pravdu, ne že to „odkýve“, že rozuměl všemu. Takže není to jen na učiteli.

Ale tomu se musí neslyšící děti naučit. A myslím, že to není lehké. Chtějí spíš mezi ostatní zapadnout, a ne upozorňovat na to, že potřebují něco speciálního, protože neslyší. Vy jste chodil na základní a střední školu mezi slyšící žáky. Dokázal jste se vždycky ozvat? Vzpomínáte?

Je to samozřejmě těžké. Třída je plná slyšících dětí, vy nerozumíte. Tak se zeptáte jednou, to je v pohodě… Ale pak se zeptáte zase… a zase… a zase. A to už je nepříjemné. Ale já jsem měl na celé své školní cestě velké štěstí na učitele, kteří mě respektovali. Vlastně jsem se nesetkal s žádným, který by zpochybňoval, že mám určité úlevy oproti ostatním žákům. Na základce i na střední jsem měl individuální vzdělávací plán, který sloužil spíše jako informace pro učitele, aby věděli, co potřebuji, když neslyším. Nemusel jsem být známkovaný z diktátů v češtině, ze zpěvu a z poslechu cizích jazyků z kazeťáku. Ale myslím, že jsem nakonec využíval jen úlevu z poslechu z kazeťáku – tam jsem měl obrovské problémy rozumět. Buď to bylo moc nahlas, nebo potichu, zvuk se rozléhal, neviděl jsem na ústa mluvícího. Ale jinak, když někdo mluvil cizím jazykem a já mohl odezírat, to bylo v pohodě. U ostatních nebyl důvod, proč mít úlevy, protože jsem rozuměl dobře. A ještě si vzpomínám, že na základce jsem měl díky paní ředitelce přizpůsobené poslechové podmínky. Dala mi do takové menší učebny koberec, takže akusticky to bylo pro mě příjemnější.

Na výletě u Pont du Gard

Jste uživatelem kochleárního implantátu. V kolika letech jste ho dostal?

Byly mi čtyři roky, což je relativně pozdě. Dneska se děti běžně implantují do jednoho roku a už v porodnicích jim vyšetřují sluch. To dříve nebylo, jen na žádost – a já se narodil do sluchově zdravé rodiny, takže mně sluch nevyšetřovali. Zjistilo se to, až když jsem ani ve dvou letech nemluvil a neinteragoval se světem. Měl jsem oproti ostatním dětem opožděný vývoj řeči. Nejdříve jsem znakoval a používal sluchadla. Bylo to určitou dobu třeba, aby se potvrdilo, že mi nepomáhají a potřebuji kochleární implantát. Až s implantátem jsem mohl začít poslouchat okolí a začít mluvit.

Chodil jste na logopedii?

Ano, tam jsem hodně chodil a hodně jsem cvičil také doma s rodiči. A za to jsem moc vděčný, že tady tahle možnost byla. Takže jsem se mohl velmi rychle vypracovat na úroveň vrstevníků.

Jste vděčný za možnost chodit na logopedii, nebo za možnost cvičit doma s rodiči?

Obojí. Jednak se mnou rodiče velmi trpělivě cvičili, takže ten trénink byl i doma, a také jsem jednou týdně docházel na logopedii. U logopedek jsem cvičil hlavně těžká písmena jako R a Ř. A ony samozřejmě věděly, jak na to.

Musím říct, že mluvíte opravdu perfektně. Nepoznala bych, že máte nějakou ztrátu sluchu.

Děkuju. Je to výsledek mojí práce i mého okolí. Ale třeba ještě na začátku 1. třídy na základní škole byl v mém mluveném projevu oproti ostatním slyšícím dětem velký rozdíl. Nejen ve výslovnosti, ale i ve slovní zásobě. Ale jako malý jsem hodně četl, takže i to asi pomohlo moji slovní zásobu rozšířit.

V Lurdách s místní dominantou

Vzpomínáte si na období používání znakového jazyka v rodině? Kdo s vámi znakoval?

Už si to tolik nepamatuju, ale rozhodně rodiče… I babička uměla pár znaků. Bylo to spíš přechodné období, netrvalo dlouho. Já s mladším bráchou Martinem, který také neslyší a má kochleární implantát, komunikujeme mluvenou řečí a hlavně odezíráme. Ale měli jsme systém „našich znaků“. Vlastně některé znaky s bráchou občas používáme dodnes. Je to úsměvné, protože jsem zjistil, že pár jich ve znakovém jazyce ani neexistuje, že jsme si je vymysleli. Ale my jim rozumíme (smích).

Používáte ještě někde znakový jazyk – třeba s neslyšícími kamarády apod.?

S neslyšícími nebo nedoslýchavými kamarády, se kterými se stýkám, znakový jazyk moc nepoužívám, protože skoro všichni mají kochleární implantát a vystačíme si s mluvenou řečí. Ale používám ho na táborech SUKI (Sdružení uživatelů kochleárních implantátů – pozn. redakce), které organizujeme. Tam jsou i malé neslyšící děti s kochleárním implantátem a některé hodně špatně rozumí i s kochleárním implantátem a dorozumívají se znakovým jazykem. Takže dvakrát do roka si tu znalost opráším, ale rozhodně nejsem žádný expert.

Jezdil jste na tábory SUKI už jako dítě?

Ne, já jsem jel poprvé až jako praktikant, nikdy jsem tábor nezažil z dětské strany. Ale partu držíme dosud. Nedávno jsme tábor rozšířili o druhý turnus, pro starší děti od 14 do 18 let. A je to to nejlepší, co jsme mohli vymyslet! Každý rok totiž odrostlo nějaké dítě, kterému se tábory líbily, ale už bylo na ně staré a nemohlo pokračovat. Takže jsme vymysleli trochu jinou akci, která již není přímo táborem, není tam třeba celotáborová hra, ale jde o týdenní setkání vrstevníků v pubertálním věku.

O tom jsem slyšela. Setkání má hezký název – Na vlastní triko. Proč je podle vás důležité, aby se neslyšící děti či dospívající spolu vídali? Aby sdíleli zkušenosti s vrstevníky?

Jde o setkání, kde probíráme témata související s dospíváním, i tabu témata, bavíme se o sexu, o respektu vůči ostatním apod. Pro děti je to skvělé. Jsou rozprášené po celé České republice a najednou mohou být spolu – v kolektivu dětí, které to mají „stejně“. Mohou si dělat srandu z toho, že neslyší. Mohou se desetkrát zeptat: „Co? Co? Co?“ A ostatní jim to zodpoví, protože oni se také kolikrát ptají desetkrát. A po setkání na táboře se mohou domluvit i na setkání mimo tábor. Sjedou se k někomu na víkend, zažijí spoustu srandy jako „normální“ lidi jejich věku. Skvělé je, že jsou tam jen oni, se stejným postižením. Mohou se tak více otevřít, řešit věci, kterým by jiní kamarádi nerozuměli.

Měl jste nějaké období, kdy jste zažíval pocit, že ostatní jsou jiní než vy? Kdy jste si hledal vztah sám k sobě a svoje „místo na slunci“?

Já měl vždy v životě štěstí na lidi kolem sebe. Ne vždy to bylo jednoduché, ale musel jsem se hlavně naučit komunikovat to, že neslyším. Umět říct: „Já neslyším a potřebuji to zopakovat ještě jednou.“ Říct si o to, abych mohl sedět někde blíž, vyměnit si s někým místo, odkud budu lépe rozumět apod. Ze začátku jsem si myslel, že ostatní třeba časem poznají, že neslyším, přijdou za mnou a vyřeší to za mě. Ale tak to většinou není a je třeba říci to předem a na rovinu. Dnes mám kamarády, kteří jsou už tak naučení, že chodí nalevo ode mě – abych měl kochleární implantát na jejich straně. Což je strašně hezké. Nemusím už nic říkat, oni si tak automaticky stoupnou. Ale samozřejmě, že jsem zažil i nepříjemné situace. Třeba na začátku střední školy mě jedna paní učitelka přede všemi vyzvala, abych si se spolužákem vyměnil místo. Abych lépe rozuměl. Myslela to dobře, ale já toho člověka nechtěl otravovat, aby si kvůli mně musel odsednout od kamaráda – a navíc jsem tam, kde jsem původně seděl, rozuměl relativně dobře. Ale tehdy jsem to ještě nedokázal říct.

Takže jste si přesedl… A jak vám bylo?

Trapně. Celé okolí bylo upozorněno na to, že tady je kluk se speciálními potřebami, učitelka ho chrání, a ostatní se tomu musí přizpůsobovat. Nyní už jsem na vysoké škole a tyhle situace jsem se naučil zvládat.

Dá se takovým situacím vyhnout? Napadá vás nějaká rada pro ostatní neslyšící žáky či studenty?

Podle mě si člověk musí nejprve v klidu sám pro sebe dobře naformulovat, jak okolí vysvětlit nejen to, že neslyší, ale také, co přesně potřebuje a co naopak nepotřebuje. Klidně se to naučit předem doma, slovo od slova. Ono není ani lehké to vyjádřit přesně, protože třeba když řeknete jen „Jsem neslyšící“, někdo si může myslet, že neslyšíte vůbec nic a neví ani, jestli třeba má na vás mluvit a jak. A já mu přitom samozřejmě rozumět budu, pokud si při mluvení nebude zakrývat pusu.

Zmínil jste studium na vysoké škole. Kde studujete a kam byste rád zamířil po studiu?

Studuji informatiku na ČVUT a jsem ve 2. ročníku. Moc mě to baví a chtěl bych to dělat i v budoucnu. Máme tam prima partu lidí, pracujeme i na zajímavých projektech, které jsou takovým zpestřením studia. Zúčastnil jsem se třeba programovací soutěže UnIT, kde jsme v týmu měli za 8 hodin vymyslet, sestavit a naprogramovat řešení zadané od konkrétní firmy. Uvidíme, kam mě vítr zavane po studiu, to ještě přesně nevím. Mohu třeba vytvářet webové stránky, zrovna nyní pracuji na webových stránkách SUKI. Určitě se budu chtít zapojit i do nějaké pomoci lidem se sluchovým postižením.

Využíváte při studiu nějakou komunikační podporu?

Na ČVUT funguje středisko Elsa pro podporu handicapovaným studentům, od kterého jsem dostal zapůjčený směrový mikrofon. Učitel si ho připne nebo dá na krk a posílá mi zvuk do kochleárního implantátu. Slyším ho tak, jako bych stál přímo před řečníkem. To mi pomáhalo zejména zpočátku na velkých přednáškách, kde bylo hodně lidí a ve velkých posluchárnách to vytvářelo takový setrvalý šum. Teď už mikrofon používám méně a většinou si sedám dopředu. Ale záleží na řečníkovi. Také mám přiznaný nějaký čas navíc při testech. To se dá domluvit předem.

Díky atletice Petr získal solidní sportovní základ do života

Od malička hodně sportujete. Co vám sport přinesl do života?

Sportoval jsem hodně. Asi 10 let jsem dělal závodně atletiku. Byla to dobrá volba a dala mi solidní sportovní základ do života. Dneska už mi přijde nemyslitelné, že bych nesportoval, a jen se tak flákal, i když už sportuji jen rekreačně. Dříve jsem chodil jsem do 2 atletických klubů – se slyšícími i neslyšícími dětmi. Dostal jsem se i do české reprezentace neslyšících, což mi vyneslo několik úspěchů. Třeba účast na mistrovství Evropy atletiky neslyšících v Bulharsku, stal jsem se mistrem České republiky neslyšících v několika atletických disciplínách – v dálce, kouli i ve štafetě. Těchto úspěchů si velmi cením.

Omezoval vás při sportu nějak kochleární implantát?

Spíš mě omezil při výběru sportu. Schválně jsem nevolil kontaktní ani vodní sporty jako fotbal, basketbal, ani bojové sporty, kde by mohlo dojít k nárazu, úrazu hlavy, a kochleární implantát by se mohl poškodit nebo zničit. Rodiče si to tehdy také nepřáli. Ale znám neslyšící s kochleárním implantátem, kteří nyní tyto sporty dělají. Jen je třeba dávat větší pozor. Dnes už také existují vodní sady, ale myslím, že je to spíš na ráchání v bazénu, ne na závodní plavání. Jinak i já samozřejmě plavu. Procesor si mohu při plavání sundat a normálně se koupat, ale zase pak nemohu komunikovat s ostatními, co jsou třeba na břehu apod. A co se týče dalších omezení při sportu, člověk se při něm dost zpotí, což procesoru nedělá dobře. Takže je potřeba se o implantát starat.

A v běžném životě vás implantát nijak neomezuje?

Nepříjemné je pobývat ve větrném prostředí. Když hodně fouká, vítr úplně bouchá v mikrofonu. V silném větru prakticky nejde rozumět nikomu a ničemu. Takže běhání ve větru, jízda na kole, to není pro poslech příjemné, a kdyby se to dalo nějak odfiltrovat, byl bych rád.

Petře, přeji vám mnoho úspěchů ve všech vašich aktivitách!

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Petra Kudrnovského