Nestane se každý den, že vás pozve pan prezident na Hrad

Držitel několika českých rekordů neslyšících v juniorské i dospělé kategorii v běhu na střední tratě Dalibor Ťulák získal v minulém roce bronzovou medaili na deaflympiádě v Tokiu. Následně jej s dalšími deaflympioniky pozval prezident Petr Pavel na Hrad. V rozhovoru nám prozradil, že vztah ke sportu je v jeho rodině tradicí a na jaké své úspěchy je nejvíc hrdý. Hovořil i o změně, která přinesla výrazné zlepšení situace v podpoře neslyšících sportovců.

Na poslední deaflympiádě v Tokiu loni v listopadu jste vybojoval třetí místo v běhu na 800 metrů. Jaký to byl pocit?

Byla to úleva, měl jsem radost, že jsem to odpracoval, i když medaile byla jen o fous. Byla to moje první deaflympiáda. Bohužel pár měsíců předtím jsem onemocněl a měsíc jsem nemohl trénovat, čímž člověk hodně ztratí. Musel jsem se do toho zpátky dostat. Začal jsem znovu pořádně trénovat a všechno šlo stranou. Byl na mě vyvíjen tlak získat nějakou medaili, protože všichni z mého okolí, rodina a trenéři, věděli, že na to mám. Nebylo možné, že vrátím bez ní (smích). Je to ale dobře, není jim to prostě jedno a podporují mě. Bylo to pro mě náročné až do posledního dechu! Díky podpoře Českého deaflymijského výboru, Resortního sportovního centra MPSV AGITOS a dalších sponzorů jsem se mohl účastnit několikatýdenního soustředění v Portugalsku. Bez nich by to nebylo možné uskutečnit. Chtěl bych také poděkovat rodině a trenérům za podporu.

Snímek z Tokia s bronzovou medailí a s maminkou

Můžete přiblížit činnost Resortního sportovního centra AGITOS?

Do poloviny minulého roku se vše řešilo přes Český deaflympijský výbor, který spolupracoval s Národní sportovní agenturou NSA. Situace byla taková, že se finanční podpora pro sportovce řešila až po soutěžích a šampionátech a účastnili jsme se za své prostředky. Takže člověk vycestoval na soutěž a nevěděl, zda mu pak finanční podporu někdo proplatí. Člověk chce trénovat a předvést nějaký výkon, jenže když nevíte, zda vás finančně podpoří, nemůžete dát tréninku maximum. Musíte si zajistit finance na brigádách a přivydělávat si, aby vůbec bylo možné tam jet. Naštěstí se to ale změnilo vloni založením Resortního sportovního centra AGITOS, které nabídlo paralympijským a deaflympijským sportovcům pracovní poměr. Tím se můžeme opravdu naplno věnovat svému – ne již koníčku – ale nyní opravdu plnohodnotné profesionální činnosti. Finanční podpora a zázemí od nich je neuvěřitelné a nesrovnatelné s tím, co jsme měli předtím. Jsou nám opravdu strašně nápomocní. Sám na sobě vidím, že mám možnost trénovat víc než kdykoliv předtím. Můžu vyjet na soustředění, což pro mě jakožto studenta nebývalo možné, nemohl jsem si tolik přivydělat. Sport je teď priorita. Zmíněné soustředění v Portulgalsku se vyplatilo. Jsem vděčný, že se podařilo toto centrum založit. Sportovci v centru opravdu trénují, jak mají, neflákají se a věřím, že dotáhnou český sport neslyšících až tam, kam by si zasloužil.

A kde by si český sport neslyšících podle vás zasloužil být?

Mezi paralympioniky a olympioniky, aby mohly být závody vysílány společně. To je takový můj sen… Nyní mají olympionici svoji část soutěže, pak je chvíli pauza a vysílají se paralympionici. Následovat bychom podle mě mohli my, deaflympionici. Bylo by to myslím zajímavé. Bohužel historicky je to tak, že olympiáda se pořádá vždy v sudém roce a deaflympiáda v lichém roce, takže se to nepotkává. Paralympiáda se připojila k olympiádě a dokážu si představit, že jedním z důvodů je právě i mediální propojení.

Trénujete s kochleárními implantáty, ale mistrovství neslyšících musíte běžet bez procesorů. Jak se s tím rozdílem vyrovnáváte?

Když vím, že mě čekají závody mezi neslyšícími, cíleně předtím trénuju bez implantátů. Snažím se navnímat pocit při běhání a zátěž bez implantátů, abych si zvykl na to, že neslyším. Jinak ale trénuju s implantáty ve skupině se slyšícími kluky, povídáme si. Zajímá mě, co říkají, jak se jim žije… a k tomu potřebuju mít nasazené procesory.

Bez procesorů nemáte akustické signály z okolí, ale možná tím pádem vnímáte méně ruchu? Jaké jsou, řekněme, výhody a nevýhody obou možností?

To je dobrá otázka. Je pravda, že při tréninku nebo i závodu je dobrá akustická zpětná vazba od trenéra anebo publika, které dokáže naburcovat k lepšímu výkonu. V některých momentech závodu nemůžete bez implantátů vnímat zvukové signály a taktické rady trenéra, které by zakřičel. V rychlosti se tak dobře znakovat nedá. Upřímně jsem nepřemýšlel nad tím, jestli i ten šum bez implantátů vlastně nějak pomáhá. Možná, že mi to někdy pomůže ke klidu: jsem sám ve své hlavě, můžu si nadiktovat, co je potřeba a nic mě neruší. Jen vidím, co se přede mnou děje. Takže obojí má svoje výhody a nevýhody.

Překonal jste český rekord neslyšících na 800 metrů v Praze. V roce 2024 jste získal dva tituly juniorského mistra světa v Tchaj-peji...

V Tchaj-peji to byla moje první mezinárodní účast mezi elitou v atletice. Šampionáty jsou ještě méně medializované než deaflympiády a některé země proto své sportovce nevysílají z důvodu nedostatku financí. Je to hrozná škoda, protože by se tak zvýšila konkurence. Na deaflymipádě je mnohem větší konkurence a víc sportovců, byl tam skoro dvojnásobek počtu závodů. Například Keňané vysílají na deaflympiádu velkou jednotku běžců - na každou disciplínu až tři osoby, muže i ženy. Na šampionáty ale sportovce neposílají. Ve světě neslyšících v běžeckých disciplínách jsou Keňané největší konkurencí, vedle nich i Japonci mají silnou skupinu sportovců…V roce 2024 jsem se také umístil na třetím místě na mistrovství České republiky juniorů mezi slyšícími.

Tchaj-pej 24. Mistrovství světa neslyšících dospělých a juniorů

Jakých svých sportovních úspěchů si vážíte nejvíc?

Jsem fanoušek nejlepšího osobního výkonu – když se mi podaří zaběhnout můj nejlepší čas. Samozřejmě si ale vážím a cením každé medaile, které jsem dosáhl. Je to důvod, proč to dělám: abych měl nějaké výsledky. Spíš než zaběhnout jeden rychlý závod naplno, je důležité umět zaběhnout vícero závodů v několika dnech, a tím si vybojovat medaili. Medaile pro mě symbolizuje odměnu za dřinu a píli, které jsem vydal. Zkrátka jsem nějakou dobu makal a závodil a pak se ukáže, zda to bylo dost, abych si zasloužil medaili (smích).

A za jaké své úspěchy mimo sport jste rád?

Zatím asi žádné nemám (smích). Cílů vytyčených mimo sport jsem zatím nedosáhl, ale pracuju na nich. Chci dokončit vysokoškolské studium, studuju management prvním ročníkem. Sport je pro mě nyní priorita, vše ostatní plánuju podle toho. Ale jak všichni ví, sportovec má „trvanlivost” do třiceti, maximálně čtyřiceti let. Buduju si proto plán B, který se po sportu stane plánem A: praxe v různých firmách v oblasti nemovitostí. Baví mě, že každý projekt se pojí s nějakým příběhem a má problémy, které je potřeba řešit. Není to rutinní.

Máte vztah ke sportu v rodině?

Ano, dědeček i maminka dělali atletiku. Maminka byla také na deaflympiádě a získala, ve stejné disciplíně jako já, bronzovou medaili a stejně jako mně jí bylo tehdy devatenáct let. Dědeček mě chvíli i trénoval a dokonce jsem jeho osobní rekord na 800 m překonal teprve až v roce 2025. Chtěl jsem, aby na mě byli pyšní! Máme v rodině opravdu hluboký vztah ke sportu… Moji bratranci-vrstevníci hrají hodně fotbal a jejich otec jej hrál za Slavii.

Spolu s dalšími deaflympioniky vás na Hradě přijali prezident republiky a první dáma: Petr a Eva Pavlovi. Jaká pro vás byla tato zkušenost?

Bylo to úžasné. Nestane se vám samozřejmě každý den, že vás pozve pan prezident na Hrad (smích)! Od začátku tam bylo hodně kamer a mediální pozornosti. Vnímal jsem, že se o nás jakožto o sportovcích z deaflympiády začalo teprve pořádně mluvit. Byli jsme hodně vidět a potěšilo mě, že jsme si zasloužili uznání. Pozvali si nás do reprezentačního sálu pro návštěvy. Mohli jsme si prohlédnout i další části Hradu a popovídat si s panem prezidentem. Vyprávěl nám, že jsme druhá nejpočetnější návštěva na Hradě! A že jeden další sportovec na předchozí návštěvě si s ním toužil dát pivo, a tak si pro jistotu přinesl dvě vlastní plechovky, což vzbudilo poprask (smích). Mluvili jsme s panem prezidentem také o tom, že rád běhá a jezdí na motorce.

Na Memoriálu Josefa Odložila 2025 zaběhl Dalibor osobní rekord

Kdybychom se ještě vrátili do vašeho dětství. Navštěvoval jste bilingvální mateřskou školu Pipan. Jak na ta léta vzpomínáte?

Na školku si už tolik nepamatuju, ale rád vzpomínám na zázemí v Tamtamu a Informačním centru (Centrum pro dětský sluch Tamtam a Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených v Praze-Stodůlkách – pozn. redakce). V prvním patře se pořádala týdenní setkání s rodiči a dětmi. Je dobře, že to pokračuje… Nesu si z toho hezkou zkušenost a těžím i z toho, že jsem si tam našel kamarády, se kterými se přátelíme doteď. Rád jsem byl ve společnosti lidí, kteří si prochází podobnými situacemi v životě. Mohu to nanejvýš doporučit všem. Školka i poradkyně určitě dávají hodně do života. Vše bylo velmi přátelské a vzpomínám také na akce s přespáním… Později jsem přešel do běžné školky v místě bydliště, u nás na vesnici, kde jsem také pokračoval v běžné základní škole. Potom jsem nastoupil na Smíchovskou střední průmyslovou školu a gymnázium.

Jako malý jste také hrál v první pohádce ve znakovém jazyce s názvem Vánoční království. Na co si z natáčení pamatujete a co vám tato zkušenost přinesla?

Pamatuju si na chvíle, kdy jsem se musel učit scénář ve svém pokoji, kde teď sedím… Byla to příjemná zkušenost. Do té doby jsem neznal prostředí televize a herectví. Bylo to vystoupení z komfortní zóny. Na to, kolik mi bylo – asi deset let – jsem to myslím zvládl celkem důstojně odehrát. Vybrali mě kvůli tomu, že jsem chodil do jednoho spolku neslyšících na pantomimu. Většina herců odtamtud dodnes natáčí pohádky pro neslyšící. Používám to jako takovou srandu, že mám profil na ČSFD. Kdo to může říct? (smích)

Připravila Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv Dalibora Ťuláka