Inkluzivní i speciální vzdělávání v pobaltských a severských státech (1. díl)

Minulý rok vznikla lotyšská studie srovnávající situaci vzdělávání dětí se speciálními potřebami v pobaltských a severských státech. Její autorkou je Elina Upsy-Berlin a editorkou Inese Grumolte-Lerhe. Díky členství v Evropské federaci rodičů dětí se sluchovým postižením (FEPEDA) nás na ni upozornil lotyšský zástupce. Představujeme výtah a překlad nejdůležitějších informací. V prvním díle se zaměříme na to, co mají zmíněné země ve vzdělávání společné a jaké jsou trendy ve vzdělávání dětí se speciálními potřebami v posledních dekádách. V druhém díle se podíváme podrobněji na situaci v jednotlivých zemích.

Inkluzivní vzdělávání autorky definují jako „moderní vzdělávací přístup, jehož hlavním cílem je zajistit rovné příležitosti pro všechny studenty bez ohledu na jejich individuální vzdělávací potřeby.“ Napříč různými zeměmi však neexistuje shoda nad definicí pojmu inkluzivního vzdělávání, ani na tom, jak mají školy zaměřené na inkluzivní vzdělávání přesně fungovat. Předpokládá se, že inkluzivní školství podporuje „pozitivní přístup k odlišnostem, protože se děti učí společně, a tvoří tak základ spravedlivé a inkluzivní společnosti, kde diskriminace není uznávána jako norma.“ Další výhodou je také ekonomické hledisko, protože se všichni studenti učí v rámci stejné instituce. Nicméně proklamace v zákonech a úmluvách narážejí v praxi na mnohé překážky včetně nedostatku zdrojů (lidských, technických i finančních). Mnozí odborníci také požadují definování konkrétních a měřitelných indikátorů inkluze.

Ve většině evropských zemí dochází ke snižování počtu speciálních škol. Milníkem byla Světová konference o speciálních potřebách v Salamance v roce 1994 a předestřený princip „vzdělání pro všechny”. Děti se speciálními potřebami navštěvují čím dál více mainstreamové školy. Zároveň je v Evropě různorodý přístup k inkluzi, který často vede k různým kombinacím: „Jsou k dispozici kombinované třídy, které fungují po celý týden nebo jeho část, nabízí se výběr mezi mainstreamovým vzděláváním nebo speciální školou a zavádějí se různé formy spolupráce mezi vzdělávacími institucemi. Tento přístup uplatňuje mimo jiné Dánsko, Litva a Finsko.“

Programy implementované v rámci speciálního vzdělávání „zohledňují specifické potřeby studentů tím, že jim poskytnou dostatečné zdroje, jako je speciálně připravený personál, přizpůsobené vybavení a vzdělávací prostředí, a v případě

potřeby i přizpůsobený obsah a cíle školení.” Tyto programy mohou být přítomné jak v institucích mainstreamového vzdělávání, tak v institucích zaměřených na speciální vzdělávání.

Dle autorek má zásadní roli služba rané péče a interdisciplinární přístup: do speciálního vzdělávání by měli být integrováni nikoliv pouze učitelé, ale také speciální učitelé, logopedi, psychologové, sociální pracovníci a další specialisté. Existuje tendence zaměřovat se pouze na přístup k fyzickému zázemí a pomůckám, „přičemž se nevěnuje dostatečná pozornost emocionálním a sociálním aspektům, které jsou obzvláště důležité pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.“

Liší se také chápání toho, co je považováno za optimální, a proto je zásadní individuální zhodnocení každého jednotlivého případu.

Má se přizpůsobit dítě systému nebo naopak?

Autorky zdůrazňují důležitou myšlenku, která v dřívějších dobách nebyla vůbec běžná a její realizace je stále v procesu: „Inkluzivní vzdělávání je založeno na systémovém přístupu, který přizpůsobuje vzdělávací prostředí a procesy potřebám žáků, spíše než aby se snažil žáka změnit tak, aby se přizpůsobil stávajícímu systému. Tento přístup vychází z předpokladu, že vyloučení není způsobeno individuálními specifiky jednotlivce, ale neschopností systému adekvátně reagovat na odlišnost. Školy by měly vnímat individuální rozdíly mezi žáky nikoli jako ,problémy, které je třeba řešit´, ale jako příležitost k obohacení procesu učení.“

Studie také ukazují na důležitost včasné detekce vývojových poruch, přičemž je zásadní, aby byl každý pedagog schopen rozeznat jejich varovné signály. Rozvoj této dovednosti by proto měl být zahrnut do vzdělávacích programů pro pedagogy. Důležitou strategií je také podpora fungujícího rodinného zázemí daného jedince.

Mezi další problémy patří příliš velké spoléhání se na asistenty pedagoga, kterým často chybí profesionální trénink a vhodné učební pomůcky. Pedagogové jsou často přetíženi a mohou mít proto omezenější možnosti přizpůsobení se individuálním potřebám. Problémem je i nedostatečná koordinace odborníků.

Plná inkluze má dle autorek také své nedostatky, a někdy nemusí být v nejlepším zájmu dítěte ji implementovat univerzálně ve všech případech. Existují obavy, že někteří žáci, především ti s poruchami chování a/nebo na autistickém spektru, mohou být v institucích mainstreamového vzdělávání sice pod jednou střechou s ostatními, ale mohou čelit sociálnímu a emocionálnímu vyloučení, obtížně si vytvářet přátelství se spolužáky a mít horší výsledky než by tomu mohlo být v jiném prostředí. Jsou potřeba citlivá speciální uzpůsobení a opatření, ale pokud by byla přílišná nebo nevhodná mohou naopak vést ke stigmatizaci dítěte. Autorky konstatují, že tak vzniká paradoxní situace, kdy inkluze koexistuje s marginalizací. V některým zemích jsou děti s nejtěžším postižením, které například tráví většinu dne v posteli, nejčastěji vzdělávány v segregovaném prostředí.

Není ale ani jasně rozlišeno, které specifické potřeby jsou mainstreamové školy schopné naplnit a které nikoliv.

Mezi klady speciálních škol a tříd podle jejich zastánců naopak patří intenzivnější péče pro děti se speciálními potřebami a individualizovaný přístup k výuce (menší počet dětí, bližší vztah žáka a učitele i zaměření na konkrétní skupinu speciálních potřeb). Požadavky na výuku jsou ale někdy ve speciálních vzdělávacích prostředích sníženy oproti institucím mainstreamového vzdělávání. Přetrvávají i další nevýhody a rizika speciálních škol: omezené možnosti začlenění do širší společnosti, sociální izolace i nižší dosažené vzdělání (někde nižší nároky na osnovy) spojené s omezeným uplatněním na pracovním trhu.

Autorky také zmiňují možnost transformace speciálních škol na centra pro podporu studentů (tzv. resource centres): „Odborné znalosti a specializované zdroje speciálních škol mohou sloužit jako podpůrný rámec pro mainstreamové vzdělávací školy a poskytovat hloubkové poradenství, školení a praktické rady pro práci s žáky se speciálními potřebami.“

V severských státech existuje princip decentralizace vzdělávání a třístupňový model podpory. První nejnižší stupeň podpory by měl být zaměřen na pomoc s adaptací v mainstreamovém vzdělávání, druhý zahrnuje tzv. speciální vzdělávání a třetí ještě více specifické přizpůsobení. Podpora pro dítě by měla vycházet především z jeho potřeb a nikoliv jen z obecných doporučení pro jeho diagnózu.

Existují dva převládající způsoby financování založené: 1. na formulaci potřeb žáků a 2. na poskytované šíři služeb a počtu aktivit ze strany školy a obcí. Výhoda prvního modelu spočívá v tom, že je financování přímo odvozené od potřeb žactva, ale nevýhodou je to, že školy a další vzdělávací instituce mohou mít tendenci přijímat k zápisu co nejvíce žactva se speciálními potřebami (aby získaly co nejvíce financí) nehledě na to, zda pro ně mají dostatečné zdroje a kapacity včetně speciálně vyškoleného personálu. Druhý způsob může podpořit rozvoj služeb, ale riziko spočívá v zaměření se na kvantitu místo kvality (hlubší zabývání se individuálními potřebami).

Ve druhém díle představíme výtah orientovaný na situace v jednotlivých zemích včetně konkrétních přístupů, které jednotlivé státy v oblasti vzdělávání dětí se speciálními potřebami zavedly a do jaké míry se jim osvědčily.

Autorka studie: Elina Upsy Berlin. Editorka: Inese Grumolte-Lerhe

Zdroj: Leaflet-Berlin, E., 2025. Special education system in the Baltic States and Nordic countries.

Synthesis message. Riga: Analytical Service of the Saeima of the Republic of Latvia. Str 1-44.

Výtah připravila a z anglické verze přeložila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených. z.s.

Fotografie: Shutterstock.com