Ohledně dětí zvládám všechno, zato vaření je druhá jakost

Ze setkání s manželi Karolínou a Kamilem Panskými jsem odcházela ve veselé náladě – oba mají totiž dost nakažlivý smysl pro humor. Působí jako pár, který se hezky doplňuje a vzájemně respektuje. Respektující je i jejich vztah k oběma dcerkám. Slyšící Charlottku (6) i neslyšící Claudettku (4) vychovávají vlídně, ale přitom jim nastavují jasné hranice. Jsem ráda, že mi dovolili nahlédnout do jejich pestrého rodinného života.

Na začátku se dozvídám, jak rozvětvená je rodina Panských. Její převážně neslyšící členové jsou rozeseti po republice – žijí v Jihlavě, Brně, Olomouci a Frýdku-Místku, zatímco Kamil s Karolínou bydlí nedaleko Prahy.

Manželé se pravidelně stýkají především s rodiči z Karolíniny strany a mají s nimi velmi blízké vztahy. Jezdí spolu i na dovolenou k moři. Část rodiny drží společně Vánoce, potkává se o Velikonocích a často i o víkendech a slaví narozeniny. Komunikují pravidelně i přes web, zejména s babičkami. „Maminka k nám dříve jezdívala často, ale nyní má zdravotní důvody, tak to trošku omezuje a komunikuje s námi už spíš na dálku,“ vysvětluje Kamil. „Tátu potkat bylo těžké, ale teď už je v důchodu, tak se snažíme vídat. Ale není to tak často… Je to problém, když nás dělí stovky kilometrů. Takže se o děti staráme hlavně sami.“

Rozvoz a svoz dětí

Stehelčeves poblíž pražské Ruzyně, kde rodina žije, je malá vesnice s asi tisíci obyvateli. Má to svoje výhody, protože lidé se vzájemně znají a mohou jeden druhému vypomoci. Například s rozvozem dětí.

Běžné rodinné ráno popisuje Kamil takto: „Já v práci začínám brzy, třeba už v pět. Mizím z domova jako první. Pak někdo ze sousedů vezme do auta Charlottku a jejich děti, protože chodí do stejné školky. Nebo je odveze manželka. Pak jede do Prahy do práce a předtím odevzdá Claudettku do PIPANu (bilingvální školka v Praze 5). Vyzvedávání dětí je podle dohody. Záleží na tom, kdy já nebo manželka končíme. Nabereme ve školce mladší dcerku, po cestě domů ještě Charlottku a jednu nebo dvě spolužačky. V naší ulici je všechny zase rozdáme (smích). Takhle to máme u nás na vesnici. Domlouváme se tak i na kroužky dětí.“

Tuto sousedskou výpomoc prý na samém počátku podpořila i Charlottka. „Na začátku školky se rychle seznámila s ostatními dětmi a začala je učit znakový jazyk. Děti to bavilo. Jejich rodiče proto věděli, že jsme neslyšící. Máme takovou otevřenou povahu, jsme sympatičtí, takže nás sousedé brzy přijali. Občas k nám také přišly jejich děti. Rodiče k nám tak skrze ně získali důvěru, čímž jsme se sblížili.“

Kamil je v komunitě neslyšících známý jako dobrý kameraman. V posledních letech má na svém kontě řadu videí pro různé organizace, které dokumentují jejich aktivity. Pravidelně natáčí překlady do znakového jazyka pro muzea, připravil video pro lesní klub Šalvějka, pro Donio, spolupracoval s Pevností aj. Objednávají si ho také slyšící a neslyšící zákazníci, aby natočil jejich svatbu či jiné významné události. Často pracuje o víkendech. Ve všední dny nebo po večerech pak dělá střihače. 

„Dělám toho opravdu hodně, ale hlavní profesí jsem řidič,“ komentuje svoje aktivity. „Pracuji už 7 let pro italskou firmu, která sídlí na Smíchovském nádraží. S mým šéfem, majitelem firmy, máme leccos společného – podobný věk, rádi běháme. Byl jsem u něj nejprve týden na brigádě, na zkoušku, a šlo to krásně. Se zaměstnanci se domluvím bez problémů přes SMS. Ve firmě pracují Češi i Italové, ale já jezdím většinou sám, takže komunikace tolik není.“

Karolína pracuje na poloviční úvazek v České unii neslyšících jako moderátorka, scénáristka a supervizorka – v rámci projektu Minirozhovor. Natáčí videa pro sociální sítě, vzdělávací seriály o cestování apod.

Rodinná fotka z roku 2022

Český znakový jazyk jako mateřština

Kamil říká, že jeho dcera patří už minimálně ke čtvrté generaci neslyšících v jeho rodině. Také Karolína, její bratr a rodiče jsou neslyšící. Není tedy divu, že mateřským jazykem rodičů i obou dcer je český znakový jazyk, kterým holčičky už ve 3 letech čiperně komunikovaly. Podle jejich maminky už v tomto raném věku měly slovní zásobu podobnou dospělému.

„Jsme opravdu velká neslyšící rodina,“ podotýká s hrdostí Karolína. „Jediná Charlotta slyší. Automaticky jsme mysleli, že bude také neslyšící, takže nás to překvapilo a vlastně nevíme, jak se to událo. Bude to asi nějaký zázrak (smích). Následně jsme absolvovali genetické vyšetření. Kamil má zdravý gen, který Charlottka zdědila po něm, zatímco já mám Connexin 26, který má po mně Claudettka. Všichni komunikujeme pouze ve znakovém jazyce. Komunikace je bez problémů.“

oslava 6. narozenin Charlottky 

Charlottka navštěvuje posledním rokem běžnou mateřskou školu, a právě zde udělala největší pokrok v mluvené řeči. „Naučila se tam mluvit. Ve školce mluví, a když přijde domů, používá znakový jazyk,“ konstatuje Karolína. Od září Charlottka nastupuje do soukromé školy v Praze.

Claudetta chodí do bilingvální mateřské školy PIPAN ve Stodůlkách a podle rodičů to byla pro ni dobrá volba. Naše redakce sídlí ve stejné budově, a protože rodiče souhlasili, bylo možné promluvit na chvilku také s ní.

Na otázku, zda se jí ve školce líbí, odpověděla: „Jo!“ Prozradila také, že zde má nejraději hraní na hřišti a ježdění na motorkách po zahradě. Nejvíce se kamarádí s Valinkou, Arturem, Matyldou a Leontýnkou. Ten den byl k obědu řízek, který je jejím nejoblíbenějším jídlem, jak několikrát zdůraznila. Když přišla řeč na to, kolik je jí let, rozpovídala se: „Čtyři. Teď jsem měla narozeniny. Předtím mi byly tři, ale teď už mi jsou čtyři. Potom mi bude pět, potom šest, potom sedm...“

Takže, Claudettko, dodatečně velká gratulace k tvým 4. narozeninám. Charlottce patří blahopřání k přijetí do školy, kterou pro ni rodiče pečlivě vybírali!

Ten dělá to, a ten zas tohle

V některých rodinách jsou role otce a matky jasně vymezené. Nikoli v rodině Panských.

„My to nemáme přesně rozdělené, jsme flexibilní. Prostě podle času,“ prozrazuje Kamil. „Když potřebuji něco dokončit, věnuje se dětem Karolína a naopak. A co se týče domácích prací, například vaření, Karolína vaří výborně. Já vařím také, ale nejsem tak dobrý, je to druhá jakost (smích). Ale třeba ohledně dětí zvládnu všechno.“

Kamilovým slovům stoprocentně věřím a myslím, že to platí i pro maminku Karolínu. Kdo navštíví Kamilův facebookový profil, může se o tom přesvědčit sám. U snímku s novorozenou mladší dcerkou je tatínkův komentář: NEČEKANĚ jsi nás překvapila a narodila se v bezpečí domova přímo tátovi Kamilovi Panskému do náruče. Statečná máma Karolína Panská bez jakékoliv asistence lékařů vše zvládla. Stejně statečná byla i starší sestřička Charlotta Annie Panská, která byla celou dobu s námi. Od manželů se dozvídám, že Claudettka už tak moc chtěla na svět, že se narodila v koupelně. „Byl to pro nás silný a nezapomenutelný zážitek,“ shodují se oba.

Dalších několik minut si s nimi povídám o oblíbených a méně oblíbených domácích pracích a pak přecházíme na čas trávený společně s dětmi a různé rodinné aktivity. Rodiče jsou hodně sportovní a snaží se, aby děti měly možnost poznat základy co nejvíce sportů a mohly si pak snáze vybrat „ten svůj“. „Chodíme, plaveme, lezeme, bruslíme, jezdíme na kole…,“ odpočítává Kamil na prstech. Karolína ho doplňuje: „A co se týče her, já mám ráda systematické vzdělávací hry a tatínek zábavné a inspirativní. Když si děti chtějí číst nebo se učí, jdou za mnou, když chtějí zábavu, jdou za tátou. Automaticky se střídáme a dobře nám to funguje, jsme propojení. Výhoda je, že Kamil je bývalý pedagog, takže to s dětmi umí.“

Výchova k samostatnosti

Jak Karolína naznačila, Kamil má pedagogické vzdělání. Vystudoval střední pedagogickou školu v Hradci Králové. Také jeho sestra i někteří další členové širší rodiny jsou pedagogové. Karolína absolvovala gymnázium a poté studium optiky a optometrie. Ale při výchově vlastních potomků se uplatňují i jiné zkušenosti než jen získané během studií. Svou roli hraje přirozený instinkt, někdy zasahují i prarodiče. Ptám se manželů, jak to mají nastavené u nich, jaká výchova převažuje?

„Ve výchově se snažíme, aby se děti naučily být samostatné. To je náš cíl a rodiče nás respektují. Když se jim něco nelíbí, do výchovy nám nezasahují, což je samozřejmě výhoda. Zajímavé je, že když jsem byla malá, rodiče mě vedli k samostatnosti a byli hodně přísní. Musela jsem poslouchat! Ale naše děti rozmazlují a chovají se k nim jinak než ke mně. Maminka mi proto říká: ‚Počkej, až budeš mít vnoučata, tak to pochopíš,“ směje se Karolína.

Při výchově dcer se oba snaží jít cestou vysvětlování, nikoli trestů, ale vymezují dětem určité hranice: „Co se Kamila týče, on je spíš takový měkčí manžel, takže jsem ho učila trochu nastavovat hranice, aby ho děti nezneužívaly, tatínka hodného (smích).“

Na plavání ve Slaném

Kamil přikyvuje a věnuje nám jednu svou vzpomínku: „Moji rodiče se rozvedli, když jsem byl ještě malý. A odmalička se mi zdálo, že moji výchovu ovlivňuje spíše internát, kde jsem vyrůstal. Ohledně výchovy jsem se učil spíš od kamarádů. U nich jsem viděl, co se mi líbilo a co nelíbilo… Na internátě to bylo samozřejmě přísnější než doma, byly tam i tělesné tresty. Třeba nás vychovatelé tahali za pejzy u ucha, za vlasy a tak dále. Když jsem například v noci nemohl usnout, povídal jsem si s kamarádem ve znakovém jazyce. Asi jsme dělali trochu rámus, tak přišli a zatahali nás. I nějaké facky tam byly, ale mně to přišlo tehdy normální, protože se to stávalo i jiným...“

Claudettka kromě PIPANu pravidelně navštěvuje také dětský lesní klub Šalvějka, kde se společně scházejí rodiny se slyšícími i neslyšícími členy. Přivedlo mě to k tématu kamarádství slyšících a neslyšících.

„My máme určitě více neslyšících kamarádů. Slyšící máme taky, ale spíš v širším okruhu známých,“ říká Kamil. Karolína dodává, že blízké jsou jim například rodiny neslyšících, kteří mají slyšící partnery a CODA děti. S těmi se stýkají pravidelně.

Komunikace vyhrává i u jejich dcer. „Když jedeme spolu na pobyt a necháme tam děti, samy se rozdělí na dvě poloviny – na CODA děti a na neslyšící. Občas se samozřejmě propojí a hrají si dohromady, ale CODA děti si jdou pokecat mluvením. První i druhá dcera si obě našly CODA kamarády. Claudetta si třeba rozumí se slyšícím Arturem, který perfektně ovládá znakový jazyk. Komunikace vyhrává,“ shrnuje Karolína.

Velikonoční focení

Jiná doba, jiné mravy

Rodiče obvykle dětem vyprávějí o svém mládí – co bylo u nich doma stejné a co jinak. Někdy jim může připadat, že to měli dříve v něčem těžší, protože „byla jiná doba“.

Kamil to vidí tak, že dříve při vzdělávání a výchově neslyšících dětí mnohem více záleželo na rodičích. Jedna ze škol, do které chodil, byla v Olomouci a prý se tam víc mluvilo, než znakovalo. Doma mu ale neslyšící rodiče látku vysvětlovali, takže měl dobrý přehled. „Moji neslyšící spolužáci, kteří měli slyšící rodiče, co na ně jen mluvili, se toho doma moc nedozvěděli. Já jsem jim pak ve škole doplňoval to, co mi řekli rodiče doma.“

Karolína poznamenává, že dnes určitě funguje ve společnosti lépe osvěta: „Rodiče mi vyprávěli, že se dříve nesmělo ve škole znakovat. Vůbec nesměli zvednout ruce. Teď je to volnější. Školy jsou bilingvální, znakují učitelé, asistenti… Funguje osvěta, neslyšící jsou více vidět. Ale ta filozofie, že neslyšící by měl co nejvíce mluvit, a ne ukazovat, ta tu stále ještě někde je. A platí to i z druhé strany: Třeba my jsme naší slyšící dceři dali jako první znakový jazyk. Legrace je, že spousta lidí říkala: „No teda, jsou jí 3 roky a ona ještě pořád nemluví?“ No a co? Vždyť ji dáme do školky a naučí se to. Paní učitelka byla výborná. Naučila se kvůli Charlottě asi 10 znaků, aby jí rozuměla, ale dcera už za půl roku dobře mluvila. Takže mně se zdá, že jakmile dáte dítěti jeden jazyk, lehce se naučí druhý.“

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv rodiny