Příběh finských sourozenců o prolínání světa slyšících a neslyšících

Ve finské rodině Paloposki jsou čtyři sourozenci. Nejstarší Krista (34 let) je neslyšící a pracuje jako asistentka pedagoga. Obě dvě mladší slyšící sestry si také zvolily pomáhající profese: Petra (30 let) je tlumočnicí znakového jazyka a Olivia (21 let) studuje ergoterapii. Nejmladší Daniel (16 let) je neslyšící a v září nastoupí na střední školu. V rozhovoru se nám svěřili, co se jeden od druhého naučili, jakou má kdo pozici mezi ostatními a na jaké společné zážitky rádi vzpomínají.

Mohli byste nám přiblížit váš sourozenecký příběh? Jaké vztahy mezi sebou máte?

Krista: Jsem nejstarší a mám tři sourozence: Petru, Olivii a Daniela. Narodila jsem se s úplnou hluchotou. Jakmile se rodiče dozvěděli o mé hluchotě, začali se učit znakový jazyk, abychom měli možnost se domluvit. Když mi byly 4 roky, narodila se mi mladší sestra Petra. Byla jsem nadšená, dlouho jsem se na ni těšila. Dělaly jsme spolu spoustu věcí a navštěvovaly prarodiče. Jak šla léta, narodila se mi další malá sestřička, Olivia. Měly jsme docela velký věkový rozdíl, ale i tak jsem si s ní hodně hrála a starala se o ni. V roce 2010 se narodil můj malý bratr Daniel, který je jako já neslyšící. Z nějakého důvodu jsem k Danielovi cítila jiný druh pouta – z důvodu hluchoty. Když byl Daniel mladší, naučila jsem ho hodně o „světě neslyšících“, jejich kultuře a znakovém jazyce. V 11 letech jsem začala s bowlingem: jezdit na soutěže a tvrdě trénovat. Zúčastnila jsem se mnoha mezinárodních bowlingových soutěží jako členka finské národní reprezentace neslyšících. Bowling stále hraju a je to velmi důležitá součást mého života. Nadchla jsem pro něj i Daniela a bowling se stal naším společným zájmem. Jezdíme na různé soutěže. Jako starší sestra jsem velmi pyšná, když vidím jeho pokroky a úspěchy v tomto sportu. Dalším významným koníčkem pro mě bylo skautování v neslyšící skupině, kam jsem vzala také bratra. Dnes jsem už sama matkou a mám dcery, dvojčata. Jsou slyšící a je jim 12 let.

Petra: Když jsem přišla na svět, moje rodina už byla dvojjazyčná. Znakový jazyk jsem se naučila dřív, než jsem začala mluvit finsky. Jako malé jsme s Kristou dělaly všechno společně. Jednou z našich oblíbených činností bylo chodit ven, do lesa, plavat v jezerech a hrát si spolu. Myslím, že jsme měly a stále máme velmi silné pouto… Když mi bylo 9 let, naše rodina se rozrostla o sestřičku Olivii. S Kristou jsme se o ni staraly a hrály si s ní celý den. A stejně jako to bylo u mě a Kristy: vazba mezi námi vznikla okamžitě. Byla jsem tak pyšná, že jsem teď také velká sestra. Měla jsem pocit, že se o maličkou sestru musím starat a být osobou, která tu pro ni bude. Je mou zářivou hvězdou na obloze. Olivia slyší, ale také se velmi brzy naučila znakový jazyk. Přišlo to přirozeně… Když mi bylo 15, narodil se Daniel. V té době už se Krista odstěhovala do vlastního bytu, ale často nás navštěvovala. Stejně jako předtím jsme byly připravené věnovat veškerou svou lásku novému bratrovi. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že i Daniel je neslyšící. Nebyl to pro nás v žádném případě šok. Byli jsme zvyklí používat znakový jazyk a běžný denní režim zůstal stejný.

Olivia: Vždycky se mi líbila moje role nejmladší sestry, ale pamatuji si, že jsem měla obrovskou radost, když se narodil bratr. Sestry mě toho hodně naučily o holčičích věcech, byly mi průvodkyněmi v dospívání a dávaly mi rady. Mezi mnou a Kristou je rozdíl 12 let, ale nemyslím, že by to náš vztah negativně ovlivnilo. Společně si užíváme pobyty v přírodě, a pokud chci společnost na procházky lesem, vím, že se ráda přidá. Petra neboli Mimmi, jak jí říkám, byla vždy mou největší oporou. Je to člověk, který mě zná velmi důvěrně a dává na mě pozor. Sdílíme i lásku k hudbě a hrajeme spolu na klavír. S bratrem mám tu čest být starší sestrou, což je role, kterou nezastávám pro nikoho jiného na světě. Snažila jsem se ho podporovat a být mu přítelkyní i sestrou. Mezi námi je nejmenší věkový rozdíl. Když jsme byli mladší, často jsme si spolu hráli. Také spolu rádi hrajeme na hudební nástroje.

Daniel: Od narození žiju s úplnou hluchotou a jsem uživatelem dvou kochleárních implantátů. První operaci jsem podstoupil, když mi bylo 10 měsíců, a druhou, když mi bylo 3,5 roku. Rád trávím čas se všemi sestrami, například cestování je jednou z našich nejoblíbenějších činností. Máme také letní chalupu a karavan u moře, které jsou pro naši rodinu důležitými místy… Všichni se věnujeme i hudbě: já hraju na akustickou kytaru.

Sourozenci v červnu 2025

Co jste se naučili od svých sourozenců a jak vám ovlivnili život?

Krista: Od Petry jsem se naučila, že i když jsem neslyšící, můžu dělat stejné věci jako slyšící lidé. Když se scházela s kamarády, vždycky mě brala s sebou. Naučila mě být sebevědomá a věřit si. Olivia mě naučila být klidná: je velmi klidná v každé situaci. Naučila mě, jak důležitá je komunikace, a že ať se stane cokoli, všechno bude vždycky v pořádku. Co se týče Daniela, myslím, že jsme si hodně podobní. Jsem docela vtipálek a on taky. Naučil mě, že i když máme špatný den, je v pořádku udělat jeden nebo dva vtipy.

Petra: Od Kristy sebevědomí. A také mě naučila vnímat svět vizuálně. Od Olivie, to je naše princezna, jsem se naučila laskavou péči a dbát na to, aby bylo všechno v pořádku – jako starší sestra. Od Daniela jsem se naučila „smát jinak“. Vybavuje se mi vtipná vzpomínka… Když jsme se s Kristou jako malé hádaly, nikdy se mi nepodařilo mít poslední slovo a to samé se dělo i s Danielem. Jednou jsem ho hlídala, měl už večerku, ale byl ponořený do hraní s autíčky a nechtěl jít spát. Když jsem mu řekla, že je čas přestat, prostě si sundal implantáty a pokračoval ve hraní. Začala jsem znakovat a on na to zavřel oči…

S Danielem jsme si hráli s obrázkovými kartičkami a procvičovali hlasové cviky z logopedie. Nejraději jsme si spolu hráli s autíčky. Když mi bylo 18 let, zamiloval si moji Mazdu a já ho brávala na projížďky. Jedna z nejlepších společných vzpomínek je před pár lety z návštěvy muzea Mazdy v Německu, kam jsme jeli podpořit Kristu na mistrovství světa v bowlingu.

Olivia: Krista mě hodně naučila o kultuře neslyšících a znakovém jazyce. I když je naše rodina dvojjazyčná, mám stále pocit, že se musím v oblasti znakového jazyka ještě hodně učit, a ona je skvělá učitelka. Díky ní je můj život mnohem bohatší, protože jsem vždy považovala za normální mít neslyšící sourozence. Navíc už od malička jezdíme na tábory a akce komunity neslyšících a nedoslýchavých po celém světě a mám na ně velmi milé vzpomínky, které budu vždycky opatrovat. Petra mě učila a pořád učí spoustu věcí o životě a mám pocit, že vždy byla mým bezpečným přístavem. Je to osoba, které můžu zavolat nebo říct cokoliv. Daniel mě naučil být starší sestrou. Velmi jsem si užívala sledovat, jak vyrůstá, a cítím se privilegovaná, že jsem to mohla zažít. Doufám, že jsem pro něj bezpečnou osobou, a těším se, až uvidím, jakým člověkem se v dospělosti stane. Jsem vděčná za všechny své sourozence – můj život by byl bez nich mnohem nudnější.

Daniel: Krista mě naučila spoustu věcí o kultuře a komunitě neslyšících a komunikujeme ve finském znakovém jazyce. Také mě inspirovala k tomu, abych se dal na bowling. Moje sestra Petra mě vždycky velmi podporovala stejně jako Olivia. A mám s nimi společný zájem o hudbu. Krista pro mě zase vždycky byla vzorem mezi neslyšícími.

Daniel na kytarovém koncertě

Co si myslíte, že jste naopak vy naučili sourozence a jak jste ovlivnili jejich život?

Krista: Myslím, že jsem své sourozence naučila vnímat svět vizuálně. Ukazovat a používat výrazy znakového jazyka. Vzpomínám si, že Daniel v určité době znakový jazyk moc nepoužíval – kromě toho, když byl se mnou. Podle mě proto, že má kochleární implantáty a dobře se přizpůsobil světu slyšících. Ale pak začal hrát bowling se slyšícími i neslyšícími a já ho povzbuzovala, aby používal znakový jazyk i s „cizími lidmi“, a on se hodně zlepšil. Bylo skvělé vidět ten skok, který udělal. Také jsem je naučila být statečnými. A věřit si.

Petra: Když přemýšlím o tom, co jsem je naučila, doufám, že odpověď zní: porozumění, lásce, ochraně a důvěře. V naší rodině je pouto mezi všemi nezrušitelné. Vždy jsem se také pro ně považovala za jakýsi vzor. Snažila jsem se jim dát vědět, že za mnou mohou kdykoli přijít, když potřebují. Vždy jsem se také věnovala hudbě. Pamatuju si, jak jsem jako dítě učila Kristu hrát jednu písničku. Dodnes ji umí zahrát, i když ji neslyší. S Olivií jsem měla možnost sdílet hudbu jinak. Naučila jsem ji hrát na klavír a akordeon. Krista se taky zapojila, většinou cítila rytmus díky vibracím.

Olivia: Doufám, že jsem své sourozence naučila laskavosti a soucitu. Velmi si sourozenců vážím a doufám, že to vědí. Možná jsem svého bratra ovlivnila v jeho hudebních zálibách.

Daniel: Myslím, že jsem své sestry naučil trpělivosti.

Olivia a Krista si užívají venku

Lze říct, zda mezi sourozenci zastáváte nějakou roli?

Krista: Myslím, že jsem pro všechny své sourozence vzorem ve vizuálním způsobu života. Také jim ukazuji, jak věřit v sebe sama. I když je mezi mnou a nejmladšími sourozenci věkový rozdíl, vždy jsme si byli blízcí. Můžeme si navzájem důvěřovat a spoléhat se jeden na druhého. To byla vždy síla naší rodiny.

Petra: Moje přezdívka v rodině je „Mimmi“. Vlastně to nic neznamená, ale v naší rodině se používá už od doby, kdy Olivia začala mluvit. Nevěděla, jak vyslovit jméno Petra, a začala mi říkat Mimmi. Mám dvě jména ve znakovém jazyce, jedno pro Petru a jedno pro Mimmi… Jak jsem vyrůstala, začala jsem si uvědomovat, že naše rodina je trochu jiná než ostatní, protože jsme používali znakový jazyk a protože Krista nepoužívá řeč. Pro mě to bylo normální, ale dodnes si pamatuji, jak se například moji slyšící kamarádi podivovali. Nikdy jsem tomu nevěnovala přílišnou pozornost – byl to můj normální, každodenní život. Myslím, že jako mladší sestra jsem automaticky cítila potřebu Kristu chránit. Například protože jsem věděla, že neslyší, vždy jsem si dala záležet, aby věděla, co se děje, když jsme byly v prostředí slyšících. Ale to jsem si možná uvědomila až s přibývajícím věkem. Když bylo potřeba, tak jsem se ale i vůči ní naopak vymezovala.

Olivia: Rozhodně! Mám pocit, že jako nejmladší ze sester jsem pro ně jako miminko, ale samozřejmě je moje role jiná, když jde o mého malého bratra. Tam jsem já ta starší sestra.

Daniel: Řekl bych, že jsem v naší skupině takový benjamínek. Moje sestry mě vždy chránily a dávaly mi pocit bezpečí.

Rodinné foto z léta 2025

Jak jste si vybrali svůj studijní obor a profesi? Kdo nebo co vás v tom ovlivnil?

Krista: Moje první zaměstnání bylo asistentka učitele. Práce se mi líbila, dělala jsem ve škole pro neslyšící a nedoslýchavé několik let. Mým vysněným povoláním vždy byla zdravotní sestra. Po pečlivém zvážení jsem se tedy rozhodla přihlásit na zdravotnickou školu a byla jsem přijata. Absolvovala jsem, začala pracovat v tomto oboru a moc mě to bavilo. Myslím, že péče o druhé pro mě byla vždy důležitá a toto povolání mě dělá šťastnou. Nyní pracuji jako asistentka učitele ve škole pro slyšící. Ve třídě je i jedno neslyšící dítě.

Petra: Po střední škole jsem se přihlásila na školu pro tlumočníky znakového jazyka. Byla to pro mě docela logická volba. Myslím, že kdyby nebylo Kristy, ani bych o tom nevěděla. Bylo to odvětví, které jsem už znala – jazyk, kultura… Moje profese mě velmi baví. Myslím, že všechno se vším souvisí. Podle mě jsem silná díky svým zkušenostem, svým sourozencům a rodičům. Jsem vždy připravená je bránit, chránit a být tu pro ně. Nejvíc jsem vděčná mámě a tátovi za to, že nás naučili důležité životní hodnoty. Vždycky říkali, že se k ostatním máme chovat tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni k nám. Napořád také budu největší fanynkou svých sourozenců.

Olivia: V současné době studuji ergoterapii a v prosinci 2026 mi bude udělen bakalářský titul. Ve Finsku mi bakalářský titul umožní stát se licencovanou ergoterapeutkou a v této oblasti doufám, že budu pracovat s dětmi, které mají neuropsychiatrické potíže nebo jiné problémy, které je třeba řešit. Také se těším na pokračování ve studiu a mám zájem o magisterské studium v oboru správy sociálních a zdravotnických věd… Vždy jsem věděla, že chci dělat něco, čím pomůžu ostatním. Myslím, že je to součástí mé osobnosti a zájmů – dělat na tomto světě něco dobrého. Také jsem se při dospívání zamýšlela nad tím, zda mé zvláštní sourozenecké pouto formovalo můj pohled na svět a touhu pomáhat. Myslím, že odpověď zní ano, i když to stále vnímám jako velmi přirozenou součást sebe sama.

Daniel: Na podzim příštího roku nastupuju na střední školu. V budoucnu bych se rád stal tlumočníkem znakového jazyka.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv rodiny