Rodiče měří pozornost dělenou mezi děti na čas, ale záleží spíš na kvalitě

David Havelka napsal spolu s Kateřinou Bartošovou knihu Speciální sourozenci: Život se sourozencem s postižením. V rozhovoru jsme se věnovali tomu, co vytváří kvalitní sourozenecké vztahy a jak nezapomínat na potřeby sourozenců bez zdravotního postižení. Mluvili jsme o tom, že rodinní členové potřebují společné příjemné zážitky, ale měli by mít i možnost si od sebe odpočinout. V neposlední řadě také zaznívá téma, jakým způsobem dovolovat dítěti prožívat veškeré emoce včetně vzteku vhodným projevem i proč nelimitovat ambivalentní pocity vůči sourozenci.

Jste spoluautorem knihy Speciální sourozenci: Život se sourozencem s postižením. Co vás vedlo k tomu napsat knihu právě na toto téma?

Člověk nežije sám v bublině, ale v systému, který ho nějakým způsobem ovlivňuje. Primárním systémem pro dítě je jeho rodina. Pokud má některý z členů rodiny zdravotní komplikace nebo něco, co ztěžuje jeho život, určitě to působí i na všechny ostatní členy rodinného systému. Odborníci se v rámci péče o děti s postižením primárně věnují dítěti s postižením nebo jeho rodičům, ale trochu na vedlejší koleji nechávají zdravé sourozence, kteří mají v životě dítěte s postižením velmi důležitou roli. Proto je stěžejní zvědomit si roli zdravého dítěte v životě sourozence s postižením a naopak. Někdy jako psychologové mluvíme o tom, že děláme rodinnou terapii a přijmeme do ní dítě s duševními obtížemi nebo s nějakým postižením a jeho rodiče, ale málokdy je do tohoto procesu vzat i zdravý sourozenec. Toto je jeden z příkladů, který ukazuje, že zdravým sourozencům není věnován dostatek pozornosti, a proto jsme o nich napsali knihu. Já jsem se konkrétně věnoval práci se sourozenci dětí s poruchami autistického spektra nebo jinými neurovývojovými obtížemi.

Co je pro tzv. skleněné děti typické?

Být sourozencem dítěte s postižením není diagnózou, která by automaticky k něčemu předurčovala. Typické pro ně je, že jsou „normálními” dětmi. U sourozenců dětí s postižením můžeme často vidět například to, že žárlí. Žárlivost je emoce, která nám říká: mám někoho tak moc rád, že se bojím, že o něj přijdu. Tyto děti mohou mít pocit, že jim rodiče nevěnují dost pozornosti, což si dítě může vyložit: nemají mě rádi, jsem méněcenný. Mohou si připadat neviditelní a být ve větší emoční zátěži. Například v rovině komunikace: pokud se v rodině těžko domluvíme, nemůžeme hrát společné hry, je těžší zažívat radost. Neslyšícím dětem se může hůř vyvíjet symbolický kód, a proto některé náročnější situace mohou řešit impulzivně, mít nižší frustrační toleranci. A to všechno může dopadat na sourozence. Další rovinou jsou obavy o budoucnost, zvlášť pokud má jejich sourozenec další potíže, které omezují schopnost žít samostatně v dospělosti. Dítě by mělo vnímat, že má budoucnost otevřenou – může se sourozencem v dospělosti žít a pečovat o něj, když to budou oba chtít, nebo může žít jinde a stýkat se občas, když si vybere jinou životní cestu.

Jaká další témata ještě sourozenci dětí s postižením obvykle řeší?

Děti se v rámci sourozenectví s bratrem nebo sestrou s postižením setkávají se stejnými stresovými a zátěžovými věcmi jako my, dospěláci, ale na rozdíl od nás ještě nemají schopnost zajít si do knihovny, popovídat si o tom s kámošem, podívat se na internetu do smysluplných zdrojů a tak dále… Problémem je nedostatek informací. Je potřeba jim pomoct pochopit situaci tak, aby si ji nepřebrali svým jazykem, například že je sourozenec nemá rád, a proto se tak chová. My jsme průvodci dítěte na jeho cestě k dospělosti. To, jakým způsobem jej budeme provázet, může určit, jestli ze sourozenectví vytěží negativa nebo pozitiva. Velká skupina zdravých sourozenců, kteří jsou dospělí, říká, že jim sourozenectví s bráchou nebo ségrou, kteří měli nějaké trápení, do života hodně dalo. Naučili se být empatičtější, vidět, že život může být krásný, i když všem neměří stejnou měrou, řešit problémy… A celkově utužit rodinné vztahy.

Na co by si rodiče měli dávat pozor, aby podpořili optimální vývoj tzv. skleněných dětí?

Měli bychom si uvědomovat, že každý člen rodiny má úplně stejnou hodnotu, ať má postižení, nebo nemá, vidět každého jako samostatnou osobnost s jeho potřebami a dovolit každému prožívat celé spektrum emocí. Žádná emoce, kterou prožíváme, není špatná. Špatné může být to, jak ji projevujeme, ale někdy ji projevujeme špatně možná jen proto, že se ji teprve učíme zvládat. Emoce nám dává nějakou informaci. Když může dítě emoci prožít a dospělý jej s ní učí pracovat, získává nad svým životem kontrolu a může to posilovat i sourozenecký vztah. Pro zdravého sourozence je významné, aby dospělí uměli zvážit úroveň odpovědnosti a úroveň dětství, které dítě potřebuje, aby dál dozrávalo, učilo se pracovat s emocemi a s myšlenkami. Potřebuje nejen posilování sourozeneckého vztahu, ale také abychom budovali individuální vztahy v rodinném systému. A vidět, jaké vztahy budují rodiče mezi sebou.

Jak mohou rodiče pomoci dětem bezpečně prožívat vztek a další emoce bez zákazů?

Emoce mají tři základní funkce. Zaprvé nám dávají nějakou informaci. Druhá funkce emoce je, že nás k něčemu motivuje. A vztek nám říká: změň to, co je proti tvým hodnotám, co se ti nelíbí, co tě ohrožuje. Třetí funkce emoce je, že ji ukazujeme druhému, abychom mu dali najevo, co se v nás děje, a aby on mohl přizpůsobit své chování. Měli bychom děti učit: vždycky, když prožíváš nějakou emoci, třeba vztek, dává ti nějakou informaci, k něčemu tě vede, a nějak ji projevuješ. V realitě ale často řekneme dětem jen: nevztekej se! Tím se však dítě nenaučí: aha, teď se děje něco, co se mi nelíbí, a chtěl bych udělat tohle. Naučí se, že emoce vzteku je špatná, bude ji potlačovat nebo jí nebude věřit a nenaučí se ji ventilovat.

Můžete dát nějaký příklad, jak by se rodiče mohli zachovat?

Představme si, že si dítě dlouho střádá bonbony na oslavu narozenin, aby je mohlo ve škole rozdat. Jenže brácha je nezdrženlivý, jeho tajnou skrýš objeví a všechny bonbony sourozenci sní. Dítě se na něj tak naštve, že mu dá do nosu… Dítě si potřebuje zjistit a naučit se, že je dobře, že cítilo vztek a něco s tím udělalo, ale je špatně, že udeřilo sourozence.

Projdeme s dítětem situaci a vysvětlíme, ve kterém bodě by mohla nastat změna: Je v pořádku, že se takhle cítíš a chceš s tím něco dělat, ale musíme najít jiné řešení. Například můžeš rychle dojít za dospělým, říci mu, co se stalo a vymyslíte, že bude muset sourozenec koupit ze svého prasátka nové bonbony. Takhle tě vztek může motivovat vyjádřit, co chceš, a takhle jej můžeš zvládat.

Co v situacích, kdy se dítě vzteká na veřejnosti a rodiče bojují s vlastním studem?

Na veřejnosti často k již prožívaným emocím přibývá ještě emoce studu. Bojím se, že budu nějakým způsobem odsouzený, že se o mě bude něco říkat, budu zahanbený. Je klíčové s vlastním studem pracovat, vytvářet si pochopení pro to, že věci jsou, jak jsou. Můžu si říct: když se něco takového stane, vychází to z postižení dítěte, není to moje selhání. Když to zvládnu v klidu, budu z toho mít lepší pocit, můžu to druhým vysvětlit a systematičtěji s tím pracovat.

Mnozí rodiče jsou rádi, když jejich děti tzv. nezlobí. Jak rozpoznat, kdy jsou děti až podezřele hodné, například proto, že se snaží rodiče nezatížit svým trápením?

Někdy s nadsázkou říkám, že když dítě zlobí svoje nejbližší, je to super, protože zlobení znamená, že testuje hranice, tedy učí se fungovat v určitých mantinelech. Když to přežene, dostane od druhého zpětnou vazbu. Tím se učí chovat tak, aby se i v jiných prostředích mohlo chovat adaptivně. Maminky někdy říkají, že když dají dítě na hlídání babičce, slyší od ní, že to s dítětem vůbec neumí, že je u babičky úplně zlatý a u mámy pořád jenom zlobí. To je ale právě tím, jak je máma skvělá! Rodič je pro dítě takový „trenažér zlobení”, na kterém se vyřádí a díky tomu v jiných prostředích funguje adaptivně. Pokud naopak dítě nemůže zlobit doma, protože situaci vnímá jako náročnou nebo se bojí, aby rodiče nezatížilo, může se v jiných prostředích projevovat maladaptivně. Ve škole může mít úzkosti, být plaché nebo se snaží být perfekcionistické a tím jde nad svoje kapacity a možnosti, takže dojde k vyčerpání. Rizikové ukazatele se mohou projevit například i v tom, že dítě nikdy nic nepotřebuje. Je důležité projevit svoji potřebu, učit se ji vyjadřovat, jinak se dítě utlačuje, ustupuje. Někdy je dobré umět rozlišit mezi zdravě klidným dítětem a dítětem, které je přehnaně klidné. Rozdíl spočívá v tom, že zdravě klidné dítě umí vyjádřit svůj názor, občas se vzteká atd.

Rodiče si někdy pochvalují, že jejich děti bez postižení rozvíjejí sourozence s postižením. Jak rozpoznat, kdy je to pro sourozence bez postižení zatěžující a stává se z něj „asistent”?

Pomoc ze strany zdravého sourozence je významná a prospešná pro všechny členy rodiny. Pro rodiče, kteří mají nějakou úlevu, pro zdravého sourozence, protože tím rozvíjí své dovednosti a pro dítě s postižením, které právě i díky tomu roste. A naopak dítě s postižením může pomáhat zdravému sourozenci. Rodiče někdy zapomínají, že vydatnou pomocí není jen asistování, tlumočení, ale i společná hra.

Díky ní děti rozvíjí motorické, kognitivní, sociální, jazykové a další dovednosti. A i za takovou pomoc bychom měli děti chválit a povzbuzovat: je skvělé, že si spolu hrajete. Pomoc, která je nezatěžující, je ta, která je věku přiměřená, je dobrovolná a nenarušuje vývojové úkoly dítěte. Například náctileté děti se potřebují dostávat mezi vrstevníky a vylítávat z rodinného hnízda. Ale když se o sourozence musí starat několik hodin denně (což se v některých případech stává), bude jim v tom péče samozřejmě bránit. Péče by neměla narušovat kvalitu života sourozence, měl by mít například čas na svoje kroužky a záliby. Dítě a dospívající by neměl nahrazovat roli rodiče! Podporovat můžeme pomoc, která dítě rozvíjí a je mu v ní dobře.

Čeho by si rodiče měli všímat a kdy je dobré nebát se požádat o pomoc?

Zapojme pomoc dřív, než se dojde až na dno. Podle mě je někdy lepší být „plašan”,než čekat, až se problémy stanou pevně zakořeněnými. Nejlepší první krok je se o dítěti bavit s druhými, s blízkými, s učiteli. Dalším krokem jsou odborníci – v první linii je pediatr, který má síť kontaktů na další odborníky, odlehčovací služby. Změny, které nás mohou upozornit na rozvoj možných psychických obtíží jsou: zhoršení nálady, zhoršeníspánku, psychosomatické obtíže, větší úzkostnost, stažení se do sebe, problémy s jídlem, návrat počůrávání, zvýšené zlobení, odmlouvání ad. Ve chvíli, kdy už jsme zkusili řadu věcí a neumíme si s nimi poradit, není vůbec ostuda se někoho zeptat a poradit se.

V knize zmiňujete tzv. frontu na pozornost rodičů. Co to je a jak s tímto fenoménem rodiče mohou pracovat?

Pozornost může každý z nás věnovat jen v omezeném množství. Někdy je těžké, když jí rodič musí mnohem víc věnovat tomu, kdo má víc potřeb, i když má rád obě děti stejně. Zdravému sourozenci jí v důsledku situace může věnovat méně. A to může být frustrující, protože si to zdravé dítě může přeložit tak, že nemá hodnotu, není důležité nebo že druhý je důležitější. To vyvolává celou řadu emocí jako žárlivost, pocity viny, vztek a pocit méněcennosti. Když dítě stojí před rodičem v pomyslné frontě na pozornost, dává najevo, že je to frustrující: začne se vztekat, žárlit… Dospělý si musí uvědomit, že i pro něj je frustrující stát ve frontě. Neznamená to, že najednou musí dítěti věnovat plné množství pozornosti, ale že k němu má přistupovat laskavě. Uvědomit si pozadí toho, proč se tak chová, vysvětlit mu to a zkusit ho tím laskavě provést. Ve frontě někdy vydržíme stát i dlouho, když máme vidinu, že až dojdeme na konec, dostaneme, co potřebujeme.

Kolikrát se rodiče trápí tím, že počet hodin pozornosti pro jedno dítě není stejný jako pro druhé. Je to ale vůbec možné, pokud stav jednoho dítěte vyžaduje delší čas?

Hovoříte o podstatné věci: pozornost nemusíme měřit na hodiny, ale kvalitou společně stráveného času. Když sedíme dvě hodiny u filmu a každý u toho ještě scrollujeme na Facebooku, jsme sice vedle sebe, ale ne spolu. Anebo můžeme strávit 15 minut, kdy jsme na sebe úplně naladění, soustředíme se jeden na druhého a jsme plně spolu. To je velký rozdíl. Někdy měříme pozornost kvantitativně na hodiny, ale záleží spíš na kvalitě – jak se s dítětem zvládneme společně napojit.

Co podle vás vytváří mezi sourozenci podporující vztah, ve kterém jsou si děti vzájemně parťáky?

Jedna z nejzásadnějších věcí v mých očích je pochopení. Rodiče by proto měli už od raného dětství vysvětlovat, že jinakost je něco, co do světa patří a že každý jsme v něčem jiný a v něčem jsme stejní. Tím pomáháme dětem chápat projevy sourozence s postižením v jejich komplexnosti. Dítě pak chápe, proč sourozenec něco dělá a že to není s úmyslem ublížit. Významné je správně vyvážit pozornost a rozvrhnout rozsah péče a společně tráveného času. Pevný vztah se nevytváří jen tím, když máme hezké společné zážitky, ale i časem, kdy si od sebe můžeme odpočinout: být chvíli sám za sebe, vylítnout z rodiny a pak se do ní zase vrátit a mluvit o tom, co jsem zažil. Dospělí jdou příkladem: jak se chováme k druhým lidem, svým partnerům a všem dětem. I tím budujeme sourozenecký vztah. Je nenahraditelné společně komunikovat o tom, že silným motivátorem našeho chování jsou emoce a dovolit dítěti mít ambivalentní emoce. Dítě může svého sourozence hrozně milovat a zároveň ho může hrozně štvát. Obě emoce vedle sebe mohou být a je to v pořádku. Pokud bych dítěti řekl, že nejde dohromady láska a naštvání, dával bych sourozeneckému vztahu limit, bral bych mu opravdovost, jaký skutečně je.

Sebepéče rodičů je velmi skloňované téma. Jak rodiče podpořit v tom, aby si našli čas sami na sebe, když o to mají zájem, ale nedaří se jim to prakticky realizovat?

Záleží na tom, s jakým emočním nastavením do sebepéče jdu. Mohu jet na drahou dovolenou a mít výčitky, které mi ji celou zprotiví. Anebo si můžu půlhodinu číst knížku a říct si: zasloužím si to, je to v pořádku a když to udělám, budu odpočinutější a na děti hodnější. První krok je říct si: abych byl dobrý rodič, musím být odpočinutý. Pokud přijdeme z práce unavení, zákonitě budou děti zlobit. Když jsme usměvaví a uklidnění, chovají se tak často i děti samotné. Protože děti jsou nezřídka naším zrcadlem… Proto tolik záleží na tom si říct, že odpočinek je v pořádku, zkoušet to bez pocitů viny a připomínat si přínosy.

S jakými potížemi se u dětí nejčastěji setkáváte při práci v psychiatrické nemocnici? Co bychom měli jako společnost změnit, aby se duševnímu zdraví dětí lépe dařilo?

Setkáváme se se všemi psychickými obtížemi dětského věku: depresivní a úzkostné poruchy, psychotická onemocnění, poruchy příjmu potravy a další obtíže dětského věku. V současné době se k hospitalizaci nejčastěji dostávají děti se silnou emoční dysregulací vedoucí k sebepoškozování, sebevražednému chování a problémům ve vztazích. Všude slýcháme o generaci sněhových vloček, ale všechny generace, ať se podíváme jakkoliv daleko do minulosti, si stěžují na mladší generaci, že je horší. Ten, kdo tvoří současnou generaci a to, jak se chová, jsme my, dospělí. Záleží na nás, jaké dětem připravujeme prostředí, jakým jim jdeme příkladem a jak se je snažíme pochopit. Abychom děti mohli vychovávat ve svébytné dospěláky, je potřeba si zamést před vlastním prahem.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv Davida Havelky a Shutterstock.com