Facebook YouTube Instagram

Jak je to s identitou neslyšících a nedoslýchavých lidí? Co vše ji ovlivňuje?

4. května 2023

Psycholožka Marie Chudožilov Bendová se zamýšlí nad teoriemi a výzkumy sociální identity neslyšících a nedoslýchavých

Kdo jsem a kam patřím? To je otázka, kterou si v životě klade každý člověk. Přesvědčení, které o sobě máme, nazýváme vlastní identitou. Ale jaká ta naše identita vlastně je? Dojít k tomuto sebepoznání není úplně lehké.

Identita vzniká na základě vrozených vlastností, které se setkávají se sociálními strukturami (těmi lze mínit jak rodinu a rané prostředí obecně, tak postupné setkávání se s různým prostředím a širšími společenskými uspořádáními). Dá se říci, že identita se vytváří na základě střetu přesvědčení člověka o sobě se zpětnou vazbou jeho okolí. Formování identity probíhá celoživotně. Nejvýrazněji ale v období dospívání, kdy lidé musejí častěji konfrontovat přesvědčení o sobě a zkušenosti, které si přinesli (nejčastěji z rodiny), s jinými prostředími, jejichž uspořádání i pohled mohou být dost odlišné. Podle psychologické teorie Erika Eriksona (1999) jde dokonce o nejdůležitější úkol tohoto vývojového období – ujasnit si svou identitu.

Přestože se jedná o obecné mechanismy (nějaký pojem identity si vytvoří každý člověk), ujasnit si svoji identitu může být pro neslyšícího člověka nebo člověka s nedoslýchavostí (dále jako n/NN – neslyšící/Neslyšící jako příslušníci jazykové menšiny a osoby s nedoslýchavostí) zcela pochopitelně zvláštní výzvou – minimálně se popasovat s otázkou, jaký vliv (a zda vůbec nějaký) má „stav jejich sluchu“ na jejich identitu. Stejně jako u slyšících vrstevníků je kritický čas zejména období dospívání (viz např. du Feu, 2014), kdy se n/NN osoby – přestože je čekají shodné vývojové milníky – mohou setkávat s výraznějšími obtížemi v komunikaci či při dosahování vzdělávacích cílů. Pro rodiče to může být podobně náročné období, kdy se jejich starost o děti se může násobit tím, jak sbírají (a ne vždy pozitivní) zkušenosti a postoje zejména většinové společnosti k jejich odlišnosti.

Ilustrační foto - Shutterstock.com

Teorie sociální identity

V současnosti existují v odborné veřejnosti dva hlavní přístupy k tomu, jak rozumět identitě n/NN člověka. Déle je známa klasická teorie, která vychází z teorie identity n/Neslyšících a představuje kategorie, které umožňují pojmenovat a „měřit“ identitu konkrétního člověka. Používá k tomu označení jako „Neslyšící“, „slyšící“, „bikulturální“ či „marginální“. Teorii identit n/Neslyšících (v originále Deaf Identity Theory) vytvořil v roce 2000 Bat Chava a využil k tomu teorii sociální identity Tajfela z roku 1981. Tajfel předpokládá, že člověk je členem konkrétní sociální skupiny tak dlouho, dokud vnímá, že je to pro něj dobré; a ve chvíli, kdy zjistí, že to tak není, z ní odchází a hledá identifikaci s jinou skupinou. S tím může souviset i odmítnutí skupiny předchozí. Při porovnání takto definovaných skupin „slyšících“ a „n/Neslyšících“ se mohou přístupy těchto skupin proto velmi výrazně lišit (například v tom, jakou formu komunikace považují za vhodnou).

Bat-Chava výzkumně definoval tři hlavní skupiny či formy identit a zaměřil se přitom na jejich sebehodnocení; kulturně slyšící skupinu, kulturně Neslyšící skupinu, a bikulturální skupinu, která si cení jak znakového, tak mluveného jazyka. Čtvrtou skupinu tvořili respondenti skupiny označené jako „minoritní“, která se necítila jako příslušná nikam a jejich sebehodnocení se jevilo jako na nejnižší úrovni; snížené sebehodnocení zaznamenal i u kulturně slyšících. Výzkum proběhl i v Dánsku roce 2017, kdy Chapman a Dammeyer nezaznamenali rozdíl ve spokojenosti u osob s jasně definovanou identitou (ať už byla slyšící, či Neslyšící), ale potvrdili sníženou životní spokojenost u osob s marginální identitou – tedy těch, kterým chyběla sociální skupina, ke které by se cítili příslušní a o kterou by se mohli opřít.

Přestože využití teorie identit n/Neslyšících přispěla k pochopení mechanismů, které mohou provázet identifikaci osoby s konkrétní skupinou (a identitou), nedokáže zcela přiléhavě zachytit celosvětově se lišící zkušenost konkrétního n/NN člověka. Tato teorie je velmi těsně spojena s kulturou amerických Neslyšících a americkou (bělošskou) kulturou; česká kultura i kultura českých Neslyšících je do určité míry odlišná. Lidská zkušenost nebývá zcela lineární a černobílá, jak teorie pracující s konkrétním pojmenováním naznačují. Nástroje, které bývají v těchto výzkumech užívány (např. americké dotazníky Deaf Acculturation Scale nebo Deaf Identity Development Scale), mají své místo, ale pokud se výzkumy tážou otevřeněji, umožňují zachytit jemnější odlišnosti ve zkušenostech konkrétních jednotlivců.

Ilustrační foto - Shutterstock.com

Výzkumy identity neslyšících a nedoslýchavých

Nedávný přehledový článek (Byatt et al., 2021) se probral řadou výzkumů identity n/NN mezi lety 2002 a 2020. Z analýzy výzkumů identity n/NN osob vzešla tři hlavní témata – jednak „tradiční“ kategorie akulturace n/Neslyšících (již zmíněná identita n/Neslyšících, identita slyšící, nebo identita bikulturální); doplňková či soutěžící identita (jako je například etnicita, sexuální orientace, rodina či škola) a flexibilita nebo fluidita, která odrážela způsob, jakým jednotlivé n/NN osoby ve výzkumech vnímaly identitu – jako dynamický proces. Autoři poukázali na to, že způsobů, jakými se k sobě lidé v rámci své identity vztahují, je mnoho a mohou se od sebe lišit v detailech, ale i docela výrazně. Pojem „neslyšet“ znamená pro člověka, který vyrostl v neslyšící rodině, něco docela jiného než pro toho, kdo je jedinou neslyšící osobou široko daleko. To samo o sobě nemusí odrážet „dobrý“ či „špatný“ přístup, ale zkušenost těchto dvou osob – a význam pojmu, který zažili a naučili se jej – je odlišná.

Autoři studie (Byatt et al., 2021) dokázali díky analýze velkého množství dat už zmíněné „tradiční kategorie“ aktualizovat. U osob se silnou identitou Neslyšícího byl klíčový přístup ke znakovému jazyku a ke komunitě Neslyšících, která jim dokázala poskytnout prostor, kam „mohou patřit“ (v originále A sense of belonging) i pozitivní zpětnou vazbu. Někteří vnímali sebejistotu, která jim poskytla schopnost čelit případným negativním pohledům většinové slyšící společnosti. Častým prvkem byla i možnost „být sám sebou“ a normalizace komunikačních potřeb. Někteří uživatelé kochleárního implantátu (KI) uvedli, že po své druhé implantaci začali svoji hluchotu vnímat jako základní kámen své identity, a to i v pozitivním smyslu, jako existující fakt, nikoli jako postižení. Skupina nedoslýchavých studentů také uvedla, že jako „definující prvek“ své identity nedoslýchavého nevnímají negativní stereotypy (jako například nedokonalost řeči), ale mají na nedoslýchavost svůj vlastní pohled; tato skupina není v identitách n/Neslyšících dokonale zachycena.

Ilustrační foto - Shutterstock.com

Lepší postavení ve slyšícím světě

Osoby n/NN s „identitou slyšícího“ často zmiňovaly, že je pro ně důležité, aby byly „vnímané jako normální“ – těšilo je, když byly většinovou společností akceptovány a odkazovaly na hrdost, s jakou jejich rodiče prezentovali to, jak dokáží hovořit a jak dobře jim ostatní rozumějí. Lidé, kteří je neznají, si o nich často myslívají, že slyší dobře. Někdy svému okolí o své sluchové vadě ani neřekly. Značnou část lidí se slyšící identitou či s tendencí se přiblížit slyšící společnosti tvořily osoby s nedoslýchavostí, kterým se na jednu stranu dařilo „zapadnout“, na druhou stranu v řadě situací pochopitelně vnímaly, že jsou na tom jinak. To dle autorů studie (Byatt, 2021) přispívá ke konfliktu vlastní identity. U osob s KI, bez ohledu na to, zda se více vnímaly jako slyšící či neslyšící, na tom byla jejich psychická pohoda dost podobně. U postoje k viditelnosti vlastních kompenzačních pomůcek zvláště záleželo na jejich okolí a nejbližší rodině, jak se stavěla k tomu, že je využívají – zda je podporovala či sama zápasila s pocity studu. V případě, že lidé kochleární implantát vnímali jako něco, co jim pomáhá, vnímali jej i pozitivně – „cítili se méně odlišní a fungovali více jako slyšící lidé“. Mezi osobami, které plynně hovořily jak mluveným, tak znakovým jazykem, se objevil názor, že využívání mluveného jazyka je pro ně spíš zvykem než preferencí, protože jim zajišťuje „lepší postavení ve slyšícím světě“. Obtíže v komunikaci je spojovaly s pocity většího uvědomování si vlastní odlišnosti. Zmíněné postoje jsou ale vždy osobními vyjádřeními jednotlivců a neplatí obecně – nenajdete dva lidi, kteří by cokoli vnímali stejně. Velmi záleží na postojích nejbližšího okolí a na tom, s čím se člověk v průběhu svého života setkává.

Bikulturální identita je identita, která se napříč výzkumy n/Neslyšících adolescentů ukazovala jako nejčastější – osoby s touto identitou často zmiňovaly, že přístup k oběma komunitám jim zajišťoval více možností. Zároveň často vnímaly, že tyto dva světy jsou více či méně separované a je pro ně třeba se s nimi setkávat odděleně. Bikulturální identita je častá i u osob s KI a často s ní byla spojeno i označení sebe jako „bilingválního“. Termín odráží schopnost osoby se plynně vyjádřit v jednom i druhém jazyce. Tyto osoby se někdy cítily jako mosty mezi slyšícím a neslyšícím světem, zmiňovaly například případy, ve kterých tlumočili svým neslyšícím kamarádům, aby rozuměli tomu, co se děje v jejich slyšící rodině.

Ilustrační foto - Shutterstock.com

Vliv rodiny a kultury

Na identitu n/NN člověka nemá vliv „jen“ stav jeho sluchu. Jako srovnatelně důležité se ukazoval vliv rodiny a kultury: zřetelně je patrný zejména u minoritních skupin. Dalšími klíčovými vlivy jsou pak vrstevnické skupiny, školy i vliv učitelů. Rodiče jsou na jednu stranu pro děti často nejdůležitějším spojencem, na druhou stranu mohou obtíže v primární rodině být zdrojem psychické nepohody. Ukazovala se zejména jako velmi důležitá role komunikace – zejména u otců, pro které dle výzkumu bývalo obtížnější přizpůsobit se komunikaci s dítětem. U minoritních skupin (Maorů na Novém Zélandě) při zkoumání identit n/NN bylo zřetelné, jak silnou roli pro identitu člověka hraje celá komunita – a jako určující pro vlastní identitu vnímali „silné vzory“ – pro ně důležité osoby, bez ohledu na to, zda slyšely nebo nikoli. n/NN osoby se v užívání kompenzačních pomůcek cítily mnohem lépe, pokud je jejich rodina podporovala a tím jim dávala najevo, že mít takové potřeby je normální. U minoritních skupin se dále ukazovalo, že etnické příslušnost byla pro tyto osoby minimálně stejně důležitá, jako identita n/NN nebo slyšící – člověk není limitován jen jedinou identitou, jak jeden z Maorů uvedl – „byl jednoduše Neslyšící a byl Maor, a byl hrdý na oboje“ (překlad volně dle Faircloth et al., 2016, p. 374). Osoby se slyšící identitou často uváděly vyšší pocit akceptace slyšících vrstevníků, osoby s neslyšící identitou uváděly totéž u vrstevníků neslyšících. Role učitelů je také velmi důležitá: osoby často uváděly, že postoje učitelů ve většinových školách výrazně souvisely s postoji třídy a vrstevníků; naopak v některých školách, kde nebylo podporováno užívání ZJ, to mělo opačný efekt: studenti vnímali ZJ jako důležitý a popisovali způsoby, jakými si svou kulturu a komunikační prostředky dokázali ochránit.

Jak jsem již zmínila, třetí hlavní téma studie podle Byatta a jeho kolegů (2021) tvořila flexibilita a fluidita. Tyto dvě vlastnosti souvisejí s tím, že identita každého člověka se v životě může vyvíjet – podle toho, co se mu zrovna děje, v jaké situaci je. Pokud přistupujeme k identitě flexibilně a fluidně, máme větší prostor pro zachycení individuálních odlišností a tím i větší možnost zjistit, v čem se cítíme nejlépe. Ve studii, která dlouhodobě sledovala několik n/NN adolescentů z různých hledisek, se ukázalo, že identita „n/Neslyšícího“ se vyvíjela rychleji než ostatních. Pravděpodobně proto, že s tímto faktem byli častěji konfrontováni. Naopak osoby s marginální identitou mívaly na sebe nároky, kterým dostát nemohly. Neustálá konfrontace s tím, že se jim vlastní očekávání (nebo očekávání rodiny) nedaří naplnit, pak mohla přispívat k horšímu psychickému stavu.

Ilustrační foto - Shutterstock.com

Co si z toho všeho vzít nejdůležitějšího? Pravděpodobně to, že koncept „být normální“ a „zapadat“, pro n/NN adolescenty (ostatně zpravidla pro všechny dospívající) bývá velmi důležitý. Normalita a zapadání se ale neodvíjí od toho, zda člověk má nebo nemá sluchovou ztrátu, zda má nebo nemá kochleární implantát nebo naslouchadlo, ale spíše jde o zpětnou vazbu z okolí – od nejbližší rodiny přes vrstevníky a širší společnost – že jsou fajn takoví, jací jsou a je to tak v pořádku. Čím silněji má člověk tento pocit vybudovaný v sobě, a čím silněji jej zastávají i jeho blízcí, tím snadněji pak čelí situacím, kdy je zpětná vazba z okolí odlišná. Od malého dítěte, které se dozví, že má fakt pěkná sluchátka, přes situace, kdy si později hledá kamarády, přes někdy bouřlivější dospívání může vést cesta k dospělému člověku, který se cítí fajn takový, jaký je – a přestože je to občas složitější, ta cesta stojí za to. S pozitivní vlastní identitou se pojí i pozitivní postoje k sobě samému, kdy může člověk být hrdý na svoje superschopnosti – třeba odezírat nebo se vizuálně velmi rychle zorientovat v situacích, kdy to je pro jiné zvláště obtížné; nebo potěšení z hlubokých rozhovorů v plnohodnotném znakovém jazyce může být pak samostatnou kapitolou.

 

PhDr. Marie Chudožilov Bendová

Marie BendováAbsolventka psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a výcviku v kognitivně behaviorální terapii, členka České společnosti kognitivně behaviorální terapie. Pracuje jako psycholog ve zdravotnictví, aktuálně studuje doktorský program v neurovědách na 3. LF UK. Má zkušenosti z výzkumu i z psychologické a psychoterapeutické práce s lidmi se speciálními potřebami (sluchovým, tělesným, kombinovaným postižením). Služby poskytuje jak v českém jazyce, tak v českém znakovém jazyce. Sama je neslyšící.

 

Připravila: PhDr. Marie Chudožilov Bendová, psycholožka a psychoterapeutka

Fotografie: Shutterstock.com, archiv autorky

 

Použité zdroje:

Bat-Chava, Y. (2000). Diversity of deaf identities. American Annals of the Deaf, 145(5), 420-428. https://www.jstor.org/stable/44393234

Byatt, T. J., Duncan, J., Dally, K., & de Beuzeville, L. (2021). Evolving Identities of Adolescents Who Are Deaf or Hard of Hearing. American Annals of the Deaf, 166(1), 5-30. https://www.jstor.org/stable/27087033

Chapman, M., & Dammeyer, J. (2017). The Significance of Deaf Identity for Psychological Well-being. The Journal of Deaf Studies and Deaf Education, 22(2), 187-194.

Du Feu, M. (2014). Mental health and deafness. Oxford University Press. ISBN: 9780199860753

Erikson, E. (1999) Životní cyklus rozšířený a dokončený: Doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-291-X

Faircloth, S. C., Hynds, A., Jacob, H., Green, C., & Thompson, P. (2016). Ko wai Au? Who am I? Examining the multiple identities of Māori youth. International Journal of Qualitative Studies in Education, 29(3), 359-380. https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/09518398.2015.1053158

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.