Facebook YouTube Instagram

Už dokážu ocenit sama sebe i ostatní. Ale byla to dlouhá cesta

21. dubna 2023

Povídání s Marií Stöcklovou, středoškolskou studentkou a uživatelkou kochleárního implantátu

Maruško, jaké jsou vaše vzpomínky na dětství a komunikaci v rodině?

Narodila jsem se jako neslyšící do rodiny, kde všichni ostatní byli slyšící. Pro ně to byl nejprve šok, ale vyrovnali se s tím velmi dobře, alespoň já to tak vnímám. Moje máma i babička začaly navštěvovat kurz znakového jazyka. Máma se mnou hodně pracovala. Vzala si dlouhou mateřskou dovolenou a byla se mnou doma až do 7 let. Chodily jsme k logopedkám. Doma jsme znakovali i mluvili. Měla jsem po boku staršího bratra, který byl také slyšící. Máma chtěla, abych se naučila dobře mluvit, začlenila se do slyšící společnosti, ale abych byla také v kontaktu s neslyšícími dětmi. Chodila jsem jak do PIPANU, mateřské školy pro neslyšící děti, tak do běžné školky pro slyšící děti. Časem jsem postupně přešla více na mluvený jazyk.

Používáte ještě někde znakový jazyk?

Třeba na táborech SUKI (Sdružení uživatelů kochleárního implantátu – pozn. redakce), tam ho využiji. Letos pojedu jako praktikantka na tábor k mladším dětem. Tam si, doufám, znakový jazyk zas osvěžím. Hodně znaků jsem totiž zapomněla. Chtěla jsem chodit na znakový jazyk do kurzů, ale zatím mi to časově nevychází se školou.

Odkdy máte kochleární implantát? Pamatujete si něco z té doby, kdy jste ho dostala?

Implantát mám asi od 2 let, takže si toho z té doby moc nepamatuji. Ale máma mi říkala, že to bylo dost náročné období. Implantát jsem si prý sundávala. Teď už jsem si na implantát tak zvykla, že se na něm cítím být úplně závislá. Neumím si představit, že bych neslyšela, ale po dlouhém dni večer si procesor ráda sundávám a ponořím se do hlubokého ticha. Nebo si ho sundávám, když mě bolí hlava. Ticho má i své výhody. (smích)

Maruška jako dvouletáMaruška jako dvouletá

Používáte kromě implantátu i jiné kompenzační pomůcky? Třeba při sportu?

Určitě. Kdysi jsem chodila do Sokola, kde to bylo takové všestranné – dělala jsem závodně atletiku, gymnastiku, plavala jsem. Na plavání jsem hodně využívala aqua sadu a na gymnastice, když mi trenérka něco říkala, jsme používaly směrový mikrofon na dálku. Totéž bylo i s trenérkou, když jsem jezdívala na koni.

Směrový mikrofon byl součástí příslušenství k vašemu kochleárnímu implantátu?

Ano. Mám Canso. Mohla jsem mít Nucleus, ale vybrala jsem si Cansu, protože je menší a není tolik vidět. Mám procesor za uchem pod vlasy a lidé si ho hned tak nevšimnou. Tehdy to byla moje priorita. Dnes už jsem se smířila s tím, že jsem neslyšící a mám kochleární implantát. Už mi to nevadí, ale kdysi jsem s tím měla velký problém.

Maruška (8) s bratry Františkem (10) a Jáchymem (2)Maruška (8) s bratry Františkem (10) a Jáchymem (2)

Kolik vám bylo, když jste si vybírala ten nový procesor?

Výměna procesoru byla možná po deseti letech, takže mi bylo… 12 let.

Technický pokrok se nedá zastavit a je to patrné i v oblasti kochleárních implantátů. Nové procesory toho jistě „umějí“ více než ty starší. Pociťujete to nějak jako uživatelka?

Ano, je to neuvěřitelné, jak se ta technologie mění. Dnes jsou implantáty mnohem lepší než dříve. Mám kamarády, kteří mají už novější typy než já. Mohou mít třeba připojení z kochleárního implantátu rovnou do mobilního telefonu apod., což já nemohu. Když chci poslouchat něco z telefonu, hudbu a tak, používám ten směrový mikrofon. Vlastně ho používám úplně na všechno – dávám ho učitelům, používám ho při poslechu hudby, kdekoli potřebuji.

Maruško, zmínila jste období, kdy vám bylo 12 let. To není úplně jednoduchý věk – člověk se hodně pozoruje, srovnává se s ostatními. Vzpomínáte si, co jste tou dobou prožívala?

Tehdy jsem se bála, až lidé uvidí, co mám za uchem, co si o mě pomyslí. Že si řeknou: „Ta je nějaká divná, nějaká postižená!“ Že si o mně udělají rychlý úsudek podle toho, co vidí – a ne podle mojí povahy. Vlastně mi to i trošku zůstalo, většinou lidem neřeknu hned, že jsem neslyšící, chci, aby na to přišli sami. Když jsem byla ještě menší, děti se mě ptaly, co to mám za uchem. Bylo mi to nepříjemné, připadala jsem si hodně „jiná“. Připadalo mi, že na mě poukazují, ale zpětně si myslím, že některé děti byly spíš jen zvědavé.

Na základní škole jste měla slyšící spolužáky... Jak se vám tam líbilo?

Na základní školu chodil se mnou i můj o dva roky starší brácha František. Měla jsem v něm velkou oporu. Pomohl mi zapadnout mezi vrstevníky. Když jsem šla do 1. třídy, on chodil už do 3. Byl úplně pyšný, že chodíme na stejnou školu. Představil mě svým kamarádům a ve školní družině jsme si spolu i hráli. Děti mě hned přijaly. Byli jsme ještě malí, a malé děti se většinou kamarádí se všemi. S některými dětmi jsem se znala už ze školky. Na základní školu jsem chodila až do devítky. Všichni byli na mě zvyklí, učitelé i děti. Žádné větší problémy ohledně sluchu jsem tam neměla.

Nyní jste na střední škole. Jak to vypadá tam?

Ano, jsem ve 3. ročníku evangelické akademie, kde studuji obor pedagogika. Abych byla upřímná, moje první plány byly, že až do 4. ročníku nikomu nic neřeknu. A pak ve čtvrťáku – bum, a všem řeknu, že jsem hluchá (smích). Ale pak se ukázalo, že do třídy se mnou chodí i jedna holka, která je nedoslýchavá, a také druhá holka, která se narodila jako slyšící do neslyšící rodiny. Díky nim jsem získala odvahu říct upřímně, že jsem také neslyšící. A dost se mi ulevilo. Přestala jsem se bát, že něco neuslyším, že se ztrapním. Moje třída to přijala úplně skvěle. Dokonce to brali jako zajímavost – ale v dobrém, ne jako dříve, kdy mi to bylo nepříjemné. Tohle mě těšilo.

Rozumím, nebylo v tom nepřátelství, ale zájem o kamarádku...

Ano.

A jak je to s pedagogy na střední škole? Také v pohodě?

Ano. Dávám jim mikrofon – a nesetkala jsem se s nikým, kdo by nerespektoval moje potřeby.

Zažila jste někdy, třeba v rodině, situace, kdy jste nerozuměla? Myslím rodinné oslavy apod.?

Jistě, to mám i teď (smích). Ale nevadí mi to, já se zeptám, i když je to třeba trapný – a zasmějeme se tomu. Do takových situací se dostávám často i jinde, když to není komunikace jeden na jednoho, když jde o větší skupinu lidí. Slyším, že někdo mluví, ale nerozumím mu. To je pro mě hodně náročné.

Vzpomínáte si z dětství, kdy jste si poprvé uvědomila, že vy neslyšíte – a ostatní ano?

Přesně si na ten „aha efekt“ nepamatuji. Ale vzpomínám si, jak na základní škole, když jsme se bavili se spolužáky ve skupině, a já jim nerozuměla, jsem se cítila bezmocně. Nevěděla jsem, co se řeší a jak na to reagovat. Tehdy jsem si uvědomila, že ostatní kamarádi odpovídají automaticky, a já mám problém, že nedokážu pochytit vše, co se říká.

Povídala jste si o tom s někým?

S mámou. Svěřovala jsem se jí se vším. Ona mi vždy poradila, uklidnila mě. Jsem za to vděčná. Měla jsem výborný vztah i s babičkou, která bohužel před 2 lety zemřela. Té jsem se také mohla se vším svěřit, byla to taková moje druhá kamarádka. Někdy jsem jí řekla i věci, o kterých jsem nechtěla, aby věděla máma…

I od toho jsou babičky… Vedli vás doma k tomu, abyste se ozvala, když nerozumíte?

Myslím, že jsem se to naučila sama – a že jsem to tak měla odjakživa. Já jsem strašně zvědavý člověk, takže mi nesmělo nic uniknout (smích). Měla jsem pořád potřebu vědět, co se děje.

Jezdívala jste na pobyty SUKI a teď jezdíte na jejich prázdninové tábory. Co pro vás tato setkání znamenala a znamenají?

Našla jsem si tam kamarády na celý život. Hodně jsme se sblížili. Jezdím nyní už na tábory pro starší děti a vídáme se i mimo tábory. Je to hezké a pro mě velmi důležité. My si navzájem rozumíme – a je to trochu jiné přátelství než s kamarády, co mám ve slyšícím světě. Vídáme se nyní i o víkendech, plánujeme „přespávačky“, brzy chceme vyrazit i na hory.

Máte nějaké profesní nebo osobní vzory? Někoho zajímavého z okolí, rodiny?

Profesní vzory ani ne. Ale… od malička jsem obdivovala svoje sestřenice a chtěla jsem být jako ony. Líbilo se mi, jak se oblékaly, jak komunikovaly s ostatními, jak vystupovaly. Cokoli, co udělaly, to bylo pro mě něco božího, nadpřirozeného (smích). Jako malá jsem měla problém ocenit sama sebe. Připadala jsem si blbá, pořád jsem se srovnávala s ostatními dětmi. Když měl někdo třeba KINDER vajíčko, připadalo mi lepší než moje, jeho oblečení mi přišlo lepší než moje, jeho malby, výkresy apod.

Člověk se musí učit i to, aby měl rád sám sebe. Na mě působíte jako zdravě sebevědomá dívka.

Byla to dlouhá cesta, ale dostala jsem se tam, kde chci být. Už dokážu ocenit jak ostatní, co udělají, nebo čeho dosáhnou, tak sama sebe. Umím být už na sebe pyšná i v případech, kdy jsem prostě „jen“ udělala, co jsem mohla, protože jsem nemohla udělat víc.

Maruška coby středoškolačkaMaruška coby středoškolačka

 

A co se vám poslední dobou třeba povedlo? S čím jste spokojená?

Jsem spokojená, že jsem dokázala přijmou sama sebe. Koukám už na svět jinak. Přijímám lépe i ostatní a dovedu s okolím lépe pracovat.

Co vám na této osobní cestě nejvíce pomohlo – rodina, kamarádi, inspirovaly vás filmy, knížky?

Naše rodina je věřící. Od mala chodíme do kostela. V kostele je jedno společenství, parta, se kterou se už dlouho scházíme, i v zákristii. Mám tam kamarádku, se kterou jsem vyrůstala. Je o rok starší a je něco jako moje starší sestra. V ní mám tu největší podporu, je to moje nejbližší kamarádka. Vždycky jsem se jí svěřovala úplně se vším. Udělala jsem si i takovou terapii – psala jsem si deník a také jsem psala té kámošce. Ale nejvíc mi pomohlo, když jsem viděla ostatní lidi kolem mě, jak jsou šťastní, jak v pohodě fungují, jak se s věcmi kolem sebe dokážou vyrovnat. Jednoho dne jsem si řekla, čeho dosáhnu tím, že budu sama sebe jen shazovat? Že budu vinit svoje sluchové postižení? Ničeho tím nedosáhnu! Tak jsem se sebrala, a řekla si, že bych toho měla naopak využít.

Kam zamíříte po střední škole?

Je to docela těžké, jsem zatím nerozhodná. Přemýšlela jsem nad medicínou, nad právy, ale možná půjdu spíš cestou psychologie nebo pedagogiky…

 

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve studiu i v hledání profesní cesty.

 

Připravila Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: Ilustrační fotografie - Shutterstock.com a archiv Marie Stöcklové

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.