Jak jsme hledali sami sebe

Každý máme nějaké vzpomínky na své dětství, školní léta a dospívání. Na období, kdy jsme si hledali cestu sami k sobě, ale zároveň se snažili někam patřit – někam, kde nám rozumějí a kde je nám dobře. Někdo vzpomíná s úsměvem, pro jiného je to spíš jitření starých ran. Prostřednictvím odpovědí na anketní otázky se nám s radostmi i strastmi svého hledání svěřilo pět lidí, které spojuje skutečnost, že mají od dětství ztrátu sluchu. Z jejich odpovědí vybíráme:

Rozálie, 34 let

Pocházím z rodiny, kde nikdo neměl sluchovou vadu. Doma jsme vždy komunikovali orálně. Často jsem svoje okolí mátla tím, že jsem rychle pochopila, co se po mně chce a reagovala podle toho. Kostrbatá slovní zásoba se začala měnit až se sluchadly kolem 4. roku, kde jsem se začala komunikačně rozvíjet a byla schopná fungovat v kolektivu slyšících dětí. Docela živě si vybavuji, jak jsem nesnášela sluchadlo na pravém uchu. Ono totiž pískalo a slyšela jsem to tím levým. Chtěla jsem to pravé zničit, prý jsem do něj mlátila. Nemělo pro mě žádný užitek, takže jsem vyrůstala jen s jedním. Ve školce paní učitelka dětem vysvětlila, že jsem tam se sluchátkem. Nikdo mi na něj opravdu nesáhl. Na základce jsem měla druhé, protože se můj sluch zhoršoval. Slyšící spolužáci na mě byli zvyklí už ze školky. Když jsem ohluchla a musela jít na kochleární implantaci, také se to kolektivu vysvětlilo. Co jsem ale nelibě nesla, že mě na základní škole uvolnili z tělocviku. Měli plno obav, abych si nezničila zvukový procesor apod. Některé spolužačky mi to záviděly. Až na střední škole jsem konečně mohla sportovat.

Vystudovala jsem Střední pedagogickou školu pro sluchově postižené v Hradci Králové, kde jsem se teprve setkala se světem neslyšících a nedoslýchavých. Chtěla jsem tehdy poznat někoho s podobnými „potížemi“ a zkušenostmi. Prostě a jednoduše mi chybělo „sdílení.“ Bydlela jsem tam i na internátě, tedy denně v prostředí, kde se mluvilo i znakovalo. Tam jsem se od neslyšících naučila znakový jazyk a postupem času zjistila, že mi vyhovuje střídání komunikačního kanálu i světa slyšících a neslyšících. Měla jsem tam více kamarádů než na základce.

Kdy jsem si uvědomila svou sluchovou vadu? Poprvé asi až na druhém stupni základní školy, kdy jsem se ocitla v nově namíchaném kolektivu, s hrstkou ostatních spolužáků z bývalé třídy. Tehdy vznikla v kolektivu jakási nálepka, že jsem „hluchavka“. Ale já si z toho nic nedělala. I když se to řešilo, ale nějak se to časem „vyzmizíkovalo“.

Moje dětství proběhlo mezi slyšícími dětmi, ale myslím, že jsme tam mezi sebou fungovali zcela přirozeně. Zato období puberty pro mě nebylo zpočátku jednoduché. Na střední škole jsem se setkala s jinou kulturou, jazykem i jiným složením kamarádů. Pro některé bylo těžké mě přijmout mezi sebe, kvůli kochleárnímu implantátu. Ale jak jsem pronikala do tajů znakového jazyka, bariéra se prolomila. Uvědomila jsem si, že jsem sice implantovaná, ale moje identita je někde na pomezí, ani ne slyšící, ani ne neslyšící. Někdy bylo jednodušší říct, že prostě hůř slyším nebo že jsem nedoslýchavá s kochleárním implantátem. Pokaždé jsem to řekla jinak, v závislosti na prostředí, kde jsem byla. Ale čím jsem starší a je větší osvěta, nemám problém říci, že jsem implantovaná. Komunita implantovaných je další svět, kde se cítím dobře. Navzájem si rozumíme – žijeme s pomůckou, která nás obohacuje, spojuje se světem a nijak nás neomezuje.

Nyní mám slyšícího přítele. Komunikujeme orálně a rozumíme si. Samozřejmě se někdy nepochopíme, dojde ke komunikačnímu šumu, ale vysvětlíme si to a kolikrát se tomu i zasmějeme.

Martin 31 let

Celá moje rodina byla slyšící. Vzpomínky na dětství mám smíšené, byla různá období. Nejlepší jsem zažil do cca 12 let. Poté jsem si začínal uvědomovat, že jsem jiný člověk a šlo to s mojí povahou z kopce. Měl jsem velké problémy se dostat na úroveň vrstevníků, protože ne vše jsem chápal. Rodičům jsem to dlouhodobě tajil, protože jsem jim nechtěl přidělávat starosti.

Navštěvoval jsem běžnou základní školu. Přátele jsem tam nějaké měl a mluvil jsem s nimi normálně. Někdy jsem nekomunikoval, třeba z důvodu slabší slovní zásoby. Měl jsem sluchadla, nevadila mi, a k nim FM systém. To už mi víc vadilo. Musel jsem tuto pomůcku stále hlídat. Kolem 14 let jsem si začal uvědomovat, že sice slyším, ale mám problém s porozuměním řeči a pochopením obsahu. Neměl jsem příležitost poznat ostatní žáky se sluchovým postižením, až v dospělosti jsem je poznal blíže.

Pubertu jsem prožíval dost náročně. Bylo to uvědomování si toho, že jsem jiný. Měl jsem až destruktivní chování a byl jsem hodně impulzivní. Dokonce jsem úmyslně rozbil před očima rodičů talíř. Také ze vzteku notebook. Měl jsem velké problémy se začleněním do společnosti. Nemohl jsem se najít, kdo jsem. To jsem našel až v 19 letech, kdy začal proces stabilizace.

Nyní mám slyšící partnerku a komunikujeme normálně. Večer mám rád ticho, proto si „vypínám uši“. Takže se přepneme na jiný komunikační systém, a to na znakový jazyk. Nemáme komunikační problém – ani „s ušima“, ani bez nich.

Irena, 45 let

Pocházím ze slyšící rodiny. Odezírala jsem, ale ještě jsem to nevěděla. To, že si pomáhám odezíráním, jsem zjistila až mnohem později. Vzpomínky na dětství mám hezké. Rodiče se nám věnovali a podporovali v nás vše dobré. Na základku jsem chodila mezi slyšící. Byla jsem tam do páté třídy. Dobré kamarádky jsem tam měla jen dvě. Že musím nosit sluchadla, mi nevadilo. Rodiče mi nechali narůst dlouhé vlasy – aby sluchadla nebyla vidět a ostatní děti se mi neposmívaly. Tehdy nebyla osvěta jako dnes. Jenže myslím, že to stejně tušily, jen to nikdo neřekl nahlas. Smály se totiž, když jsem reagovala odpovědí, která nenavazovala kontextem. Ale člověk chce zapadnout, chce mít kamarády, takže jsem o svém handicapu neřekla nic. Dokázala jsem se na to, že budou sluchadla vidět, „vykašlat“ až na maturiťáku. Chtěla jsem tam totiž mít vyčesané vlasy. Pomohla mi spolužačka: „Když lépe slyšíš s novými závěsnými sluchadly, vykašli se na to. Chceš přece dobře slyšet, ne?“

Že špatně slyším, jsem si uvědomila asi už ve školce. Neslyšela jsem pohádky, ale dělala jsem, že je slyším… V dětství jsem bohužel nepoznala jiné neslyšící nebo nedoslýchavé děti. Kdybych je v té době poznala, možná bych dnes měla více kamarádů. Mezi neslyšícími určitě. Protože bych uměla znakový jazyk a využívala ho naplno právě v době, kdy člověk kamarády hledá.

Od dospělých jsem věděla, že puberta je šílená, tak jsem se snažila být normální. Dnes vím, že to byla chyba. To vymezování se dospívajících je potřebné i pro rodiče! Jinak otázky jako „Kdo jsem“, pro mě nebyly nové. Vyrůstala jsem ve věřící rodině a takové otázky jsme řešili podstatně dřív. Pravda, i tak si ale každý musí projít vlastním zvnitřněním své identity. Nicméně už jako dítě jsem věděla, že Bůh je a že patřím Jemu a cítila jsem se s věřícími dobře. Neslyšící a nedoslýchavé jsme poznala až v dospělosti, kdy jsem se mezi ně sama vydala – abych našla nové přátele v době, kdy se mi nedoslýchavost zhoršovala. Pokud bych měla děti se sluchovým postižením, chtěla bych jim dát možnost poznat znakový jazyk a ostatní neslyšící děti. Ať mají možnost výběru.

Ondra, 45 let

Ohluchl jsem ve 3,5 letech, náhle a nečekaně. Doma jsme komunikovali normálně. Rodiče mě vedli k samostatnosti a chovali se ke mně jako k normálnímu slyšícímu dítěti, alespoň tak jsem to vnímal. Žádné nadstandardní ohledy, žádnou ochranu z důvodu ohluchnutí jsem nevnímal. Možná to bylo tím, že jsem byl velmi živé dítě a potřeboval jsem pevnou ruku. Chodil jsem do základní školy pro sluchově postižené v Ostravě-Porubě, kde se komunikovalo mluveným slovem. Kvůli tomu jsme se přestěhovali z Plzně na Severní Moravu. Máma nechtěla, abych znakoval, nebylo jí to doporučeno lékaři – aby nedošlo ke zhoršení řeči, kterou jsem naštěstí měl již vyvinutou. Podotýkám, že do školy jsem nastupoval v roce 1987. Ve škole jsme komunikovali normálně. Někdo měl řeč vyvinutou hůře, někdo lépe, ale domluvili jsme se. Znakový jazyk do dané školy přicházel až v době, kdy jsem ji dokončil. Nevzpomínám si, že bych si někdy připadal „jiný“ než ostatní, spíš jsem si věkem začal uvědomovat, že nepatřím pořádně ani mezi neslyšící a ve zdravém kolektivu jsem zaostával. Hlavně tedy na „průmce“ a následně na vysoké škole, kterou jsem nedokončil. Nebyl jsem schopen používat taháky, aniž by mě chytili. Šustění taháku jsem na rozdíl od ostatních fakt neslyšel, tak jsem se musel poctivě učit a vydřít to. Ale stejně jsem to nestihl (bezplatné školství), tak jsem šel raději pracovat.

Puberta se mnou slušně třískala, proháněl jsem holky. Vždy jsem měl slyšící partnerky, s žádnou se sluchovým postižením jsem nechodil. Kolem 19 let přišlo zklidnění a našel jsem si ženu, se kterou jsem dodnes (jo, měl jsem kliku). Po narození dětí jsem se rozhodl pro kochleární implantát. Jak jsou děti starší a hlučnější, naučil jsem se využívat výhody toho, že prostě nemusím slyšet všechno a vědět o všem. Po operaci KI a úspěšné rehabilitaci, kdy slyším mnohem lépe než se sluchadlem, jsem se tímto problémem přestal zabývat. Vím, že když si nasadím procesory, domluvím se bez problémů.

Co se týče podpory dětí v období dospívání… Podle mě nezáleží na handicapu, ale na přístupu k životu. Jedno zakopnutí dá člověku víc než neustálé opečovávání a ušlapávání cestičky. Tohle v současné době vnímám na rodičovství jako to nejtěžší.

Veronika, 37 let

Pocházím z neslyšící rodiny. Rodiče jsou neslyšící, sestra těžce nedoslýchavá jako já. Doma jsme komunikovali znakovanou češtinou. S taťkou jsem spíš pomalu mluvila, do toho znaky, s ostatními víc znakovala. Vzpomínky na dětství mám krásné, nikdy jsem nepociťovala, že mi vadí, že neslyším. Chodila jsem do základní školy v Ječné, tedy mezi sluchově postižené děti. Školu jsem měla moc ráda. Učitelé s námi komunikovali orální metodou, ale o přestávkách jsem s některými kamarády znakovala. Nevzpomínám si, že by mi nějak vadilo nosit sluchadla. Brala jsem to jako součást sebe – stejně jako nosím oblečení, tak nosím i sluchadla. Ve speciální škole se nikdo nikomu neposmíval. Jenom bylo tenkrát jiné, když měl někdo kochleární implantát. To jsme si říkali, že mají asi na sobě něco, co fakt pomáhá 100% slyšet. Ale nijak jsme to neřešili.

Když jsem začala chodit na vysokou, bylo to tam najednou jiné. Tím, že jsem učitelům musela vysvětlovat, že neslyším, že odezírám, proto potřebuji na ně vidět atd. To bylo pro mě otravné. Na základní a střední škole mezi neslyšícími jsem to řešit nemusela. Ta možnost být s ostatními neslyšícími a nedoslýchavými dětmi byla krásná. Miluji znakový jazyk, takže jsem měla neslyšící kamarády. Ale moc ráda jsem měla i český jazyk, češtinu jsem ovládala a bylo mi i docela rozumět, vycházela jsem i s nedoslýchavými dětmi. Volný čas jsem trávila se sluchově postiženými kamarády, chodila jsem na kroužky pro neslyšící. Byl to pro mě jedno z nejkrásnějších období.

V pubertě jsem si otázky typu „kdo jsem a kam patřím“ vůbec nepokládala. Měla jsem se a mám se ráda odmalička a beru se takovou, jaká jsem. Spíš jsem tehdy řešila lásky, přátelství, sport, ale svoje postižení vůbec. Nyní žiju s partnerem, který má sluchové postižení, ale od malička vyrůstal ve slyšící společnosti, tak neovládá znakový jazyk tak jako já. Spolu víc mluvíme. Ale jsou chvíle, kdy se pobavíme ve znakovém jazyce, nebo když oba nemáme sluchadla. Naučil se kvůli mně víc znakovat. Moje dvě děti jsou slyšící. Víc s nimi mluvím. Ale i když znakuji, dokážou mi pasivně rozumět. Neslyšícím dětem, co se hledají v pubertě, bych vzkázala, že i když se třeba nedaří, i když se třeba zrovna trápí, že neslyší, je lepší se nad to povznést. Radovat se z maličkostí, být vděční za to, co mají a umějí. Určitě dokážou věci, které si vysnily.

Děkujeme všem respondentům za jejich vzpomníky. U některých jsme na jejich přání změnili jména.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: Shutterstock.com