Jak vaše neslyšící dítě prožívalo období hledání sebe sama?

Každé dítě si musí projít fází hledání své identity. Otázky, kdo jsem a kam patřím, si pokládá často i v období puberty, kdy hledá své vzory, místo ve společnosti a formuje své názory. Děti se sluchovým postižením se navíc musejí vyrovnat se svou ztrátou sluchu a vším, co k ní patří. Jak toto období prožívaly vaše děti? Jak se k nim chovali vrstevníci? Jak jste se jim s hledáním snažili pomoci? To byly otázky, které jsme rodičům položili prostřednictvím ankety. O jejich odpovědi se teď s vámi podělíme.

Na úvod si v trochu „suchých“ číslech představíme naše respondenty. Na anketu nám odpověděli slyšící rodiče, jejichž děti mají sluchovou vadu. Dvacet procent z těchto dětí je neslyšících, 67 procent z nich má závažnou sluchovou vadu a zbylých 13 procent má sluchovou vadu mírnější. Své sluchové postižení má 73 procent z těchto dětí kompenzované sluchadly, 20 procent kochleárními implantáty a 7 procent nosí sluchadlo i kochleární implantát. Děti našich respondentů jsou ve 40 procentech vzdělávané v běžné základní škole, 27 procent navštěvuje školy pro žáky se sluchovým postižením. Třicet tři procent dětí má školní docházku ještě před sebou. K ostatním otázkám již podrobněji.

V kolika letech si dítě poprvé uvědomilo, že je jiné, že se od ostatních odlišuje?

Tři až pět let. To byl nejčastější věk, kdy si děti našich respondentů poprvé začaly uvědomovat, že se od svých vrstevníků, sourozenců, zkrátka lidí v okolí, něčím liší. Na své hlavě nosí něco, co ostatní nemají. K otázkám „Proč?“, které k tomuto věku neodmyslitelně patří, přidaly další. Proč mám „ouška“? Proč je potřebuji? A musím je mít, když ostatní nemusí? Dalším obdobím uvědomování si své odlišnosti byl u dětí našich respondentů věk 7–9 let, tedy životní etapa spojená s nástupem a začátkem školní docházky.

Jak nebo kde dítě přišlo na to, že se odlišuje?

Díky čemu si dítě uvědomilo, že je jiné? Stačily mu už jeho dětské zkušenosti, pohled do zrcadla, nebo ho na jeho rozdílnost někdo upozornil? Většina rodičů (60 procent) odpověděla, že na to dítě přišlo samo. Při svém zkoumání okolního světa si zkrátka všimlo, že kompenzační pomůcku (sluchadlo, kochleární implantát) má z rodiny na hlavě samo, rodiče či sourozenci nikoliv. A logicky se začalo ptát. Dalších 13 procent dětí z naší ankety na jejich odlišnost upozornil dětský kolektiv. Zvídavé děti na hřišti, ve školce či na kroužku začaly řešit, že jejich kamarád/ka má na hlavě něco zajímavého, co určitě stojí za bližší prozkoumání.

Zbylých 7 procent dětí si – i vzhledem k věku – ´oušek´ dosud nevšimlo, nebo je zatím neřeší.

Jak tehdy dítě reagovalo?

Když zjistíme, že je něco jinak, než by mělo být, nebo než mají ostatní, je to pro nás velmi nekomfortní. A nezáleží na věku, jen s přibývajícími roky si s danou situací umíme lépe poradit. Většinou. Dítě reaguje bezprostředněji – od počátečních otázek přejde do pláče, vzteku, v našem případě si začne pomůcku sundávat a odmítá ji nosit.

Podle zkušeností rodičů 40 procent dětí na zjištění, že musí nosit kompenzační pomůcku, reagovalo bez větší emotivnější odezvy. Dalších 33 procent kladlo otázky, dožadovalo se podrobného vysvětlení, po kterém se uklidnilo. S pláčem a odmítáním pomůcky se setkalo 13 procent rodičů. Zbylých 14 procent rodičů tato etapa zřejmě ještě čeká.

Řešilo dítě v určitém věku svůj vzhled, nutnost nosit sluchadla nebo kochleární implantát?

Období dospívání, puberty, s sebou nese mimo jiné i důraz na vzhled. Americký novinář, sportovní reportér a autor humoristických povídek Ringgold Wilmer Lardner kdysi řekl: „Mladí lidé prahnou po originalitě. Vyjadřují to tím, že se oblékají všichni stejně.“

Je to tak. Dospívající se chtějí identifikovat s nějakou skupinou, chtějí někam patřit. Oblečení a vzhled k tomu patří. Odlišnost se v tomto věku většinou „neodpouští“, a tak jsou uživatelé kochleárních implantátů a sluchadel znovu postaveni před určitou výzvu. Jak zareaguje jejich okolí, spolužáci?

I děti našich respondentů (40 procent) řešily v období puberty svůj vzhled (13 procent velmi často, 27 občas). Možnost „ne“, tedy, že děti vzhled a nutnost nosit kompenzační pomůcku neřešily, nebo jen výjimečně, zvolilo 46 procent rodičů. Zbylí rodiče zatím nic z toho řešit nemusí, protože jejich děti zatím puberty nedosáhly.

Stydí se vaše dítě za kompenzační pomůcku? Snaží se ji skrývat?

„Blbý sluchadla a kochleár, musím nosit rozpuštěné vlasy, aby to nebylo vidět.“ I takové reakce mohou přijít, zejména v období, kdy se mladí lidé chtějí líbit. Přesto 80 procent respondentů na výše uvedenou otázku odpovědělo, že se jejich dítě za své kompenzační pomůcky nestydí.

Myslí si vaše dítě, že jeho slyšící sourozenec má jednodušší život?

Půl na půl – tak vyzněly odpovědi v této části. 53 procenta dětí považují život svých slyšících sourozenců za jednodušší, 47 procent si to nemyslí. Může to být ale dáno i věkem. Ti mladší si vše zkrátka ještě naplno neuvědomují. Jsou bezprostřední, do všech aktivit se vrhají naplno a nic pro ně není problém.

Umí si podle vás vaše dítě dobře poradit s případnými negativními narážkami na své sluchové postižení?

Tady v odpovědích dominovalo „ne“ nebo „spíše ne“. Děti našich respondentů si většinou nedokáží úplně poradit s negativními komentáři a narážkami, které se týkají sluchového postižení. Odrazit je, případně si z nich nic nedělat, „umí“ jen 7 procent dětí z naší ankety.

Přihlásí se (ozve se) vaše dítě v případě, že něčemu neporozumí, protože špatně slyší?

Zcela opačná situace než v předchozí otázce. Většina dětí našich respondentů se nestydí ozvat, když něco – nejčastěji díky hluku v místnosti – přeslechne. Ruku v tomto případě ve třídě zvedne více než 70 procent žáků.

Co pomohlo vašemu dítěti najít své já? Vyrovnat se se svou odlišností? Můžete něco ostatním rodičům doporučit?

Tady už necháme mluvit samotné rodiče a uvedeme některé z jejich odpovědí, které by mohly být pro ostatní inspirací:

• „Přijetí od rodiny, sport, podpora. Zkrátka, dělat věci jako ostatní.“
• „Odmala jsme se k dceři chovali, jako kdyby žádné postižení neměla. Žádné úlevy typu ´když máš handicap, tak tohle dělat nemusíš´. Obě dcery musí dodržovat stejně „přísná“ pravidla. A pak jsme vyjmenovali výhody, které má. Například, když v noci spíš, tak tě na rozdíl od ostatních lidí nic neruší.
• „Komunikace, otevřenost, osvěta pedagogů.“
• „Rozhovory na toto citlivé téma s námi rodiči, čtení knih o podobně „jiných“ dětech. A stále stejné ujišťování, že s nedostatkem sluchu patří do společnosti jako právoplatný člen. Označení handicapovaní – vysvětlovali jsme, že skupina se nějak jmenovat musí, neurčuje však způsob přijetí této skutečnosti, ani způsob života.“
• „Ujištění, že ho máme rádi takového, jaký je.“
• „Hlavně se se s tím musí smířit rodič. Dítě hodně kopíruje, co vidí. Pokud uvidí rodiče, který ho lituje, bude se také litovat. Když uvidí, že to rodiče berou jako běžnou věc, bude to brát také tak.“
• „Trpělivost a mluvit a mluvit. I o jinakosti každého člověka.“

Všem rodičům, kteří se s námi v anketě podělili o své zkušenosti, moc děkujeme.

Připravila: Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Fotografie: Shutterstock.com