Psycholog

Co je respektující výchova, jak vlastně vypadá?

3. února 2023

Jak vychovávat děti s respektem

Přední česká psycholožka, autorka a lektorka Jana Nováčková s námi sdílela svůj pohled na výchovu, která je respektující jak vůči dětem, tak vůči rodičům. Přiblížila nám, jaké nejčastější přešlapy při péči o děti děláme, proč trestání, ale i laskavá manipulace nejen ubližují, ale ani dlouhodobě nefungují a jakou jinou cestou je možné se vydat. Dotkly jsme se také toho, co bývá zapotřebí v rodině, kde má dítě oproti ostatním rodinným členům nějakou odlišnost.

Paní doktorko, když jsme sami nebyli vychováváni respektujícím přístupem, co může pomoct, abychom to dokázali v péči o své děti? A jak respektující výchova vypadá?

Pokud bychom chtěli vychovávat děti s respektem a nemáme to odpozorované z dětství, pak je dobré snažit se ujasnit si podstatu – tedy porozumět, co to je respekt a co je naopak charakteristické pro mocenskou výchovu. Slovo respekt buď může znamenat úctu k někomu za to, co vykonal, nebo může znamenat ohled. A to zejména na tři klíčové oblasti: ohled na odlišnost druhého člověka, ohled na jeho potřeby a ohled na lidskou důstojnost. A je jedno, zda je to ohled k dítěti nebo k dospělému.

Podstata mocenských vztahů spočívá naopak v přesvědčení, že pokud máme v něčem nad druhým „navrch“, pak to můžeme využít pro sebe, pro své cíle bez ohledu na potřeby druhého.

Pokud máme skutečný respektující postoj k lidem, pak samozřejmě potřebujeme ještě komunikační dovednosti, kterými ho druhým dáváme v každodenním životě najevo. Také pomáhá vidět někoho, kdo se ke svým dětem opravdu s respektem chová, i jaké to nese ovoce. Dovednosti se dají naučit, ale pokud někdo nemá vnitřně přijatý respektující postoj, může i ty respektující dovednosti používat manipulativně, tedy tak, aby děti dostal tam, kam chce, ale slušnějším způsobem.

Respektující chování si asi řada lidí dovede lépe představit vůči dospělým. Jaké je ale vůči dětem?

Když to zjednoduším, chovat se k dítěti s respektem znamená neříkat a nedělat mu nic, co bychom si nedovolili vůči dospělému. Naomi Aldortová to ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi vyjádřila velmi dobře: „Chovejte se k dítěti jako k sobě rovnému, ale buďte si vědomi jeho limitů.“

Respekt k odlišnostem dítěte znamená zejména, že se nebudeme snažit dítě předělávat k obrazu svému, že mu poskytneme prostor pro to, co zajímá jeho, podpoříme ho v tom, co si vybírá. Když má dítě dostatek prostoru pro své vlastní aktivity, rozvíjí ho to ve všech směrech. Naopak nátlak, aby dítě dělalo to, co my považujeme za dobré a rozumné, může vést k problémům, kdy pak snadněji sklouzneme k mocenským řešením.

Snaha měnit děti podle našich představ naráží na jejich potřeby. Když nejsou jejich potřeby, zejména ty základní, uspokojovány, necítí se dobře. Když se někdo necítí dobře, ani jeho chování není právě vzorové. U dětí se to pak může projevit jako problematické chování. Dospělí pak často, místo toho, aby se pídili po důvodu toho chování a hledali, jaká neuspokojená potřeba toto chování vyvolala, sahají k represi, což má většinou za následek frustraci dalších potřeb. Je to bludný kruh.

Pokud jde o respekt k lidské důstojnosti, ten bývá ve výchově často zcela opomíjen. S důstojností přicházíme na svět a je součástí naší sebeúcty. Když ve výchově používáme křik, výsměch, ponižování, tresty, pak je to riziko pro vývoj sebeúcty i sebevědomí dítěte. Samozřejmě, skoro každému to někdy „ujede“, ale pak je velmi důležité se dítěti omluvit.

Někteří lidé mají pocit, že se dětem dovoluje příliš. Ve vaší knize Respektovat a být respektován (přepracované vydání z r. 2020, spoluautorka Dobromila Nevolová) řadíte tzv. volnou, všedovolující, bezhraniční výchovu k nerespektujícím přístupům stejně jako výchovu autoritativní. Jaké jsou nástrahy takové bezhraniční výchovy?

Rodiče, kteří byli vychovávaní autoritativně, často nechtějí vychovávat své děti stejným způsobem, ale naneštěstí někdy sklouzávají do opačného extrému, a nedokáží jim stanovit hranice. Jedním z důsledků autoritativní výchovy totiž bývá více či méně snížený respekt k sobě samému. Takový člověk se neumí vůči některým věcem ohradit, neumí sdělit, co potřebuje, co cítí a proč. Na překračování hranic někteří rodiče nereagují nebo bývají nedůslední. Při takovém přístupu děti nedostávají informace o tom, jak to vlastně v rovnocenných vztazích chodí, nerozvíjí se u nich citlivost k potřebám druhých ani empatie. Nedostávají od rodičů informace o přirozených důsledcích svého nevhodného chování, proto si pak reakce jiných lidí na sebe neumějí vysvětlit a nedochází ke korekci. Chybí jim řada sociálních i komunikačních dovedností. Všedovolující výchova především děti přetěžuje kognitivně i emocionálně. Někdy to může dítě vnímat i jako malý zájem rodičů o něj, což může vést k nízké sebeúctě.

Podle čeho rozeznávat hranici mezi respektem k potřebám dítěte a tím, kdy už jeho chování a projevy přesahují únosnou míru pro ostatní?

Jak jsem zmínila, když nejsou naše potřeby uspokojovány, necítíme se dobře. Emoce jsou jako blikající kontrolky na panelu, že něco není v pořádku. Samozřejmě jako dospělí máme určitou frustrační toleranci. Ale i tak je dobré sdělovat dítěti, co potřebujeme my, pokud odhadneme, že je v moci dítěte vyhovět naší potřebě, udělat něco jinak, například chvíli počkat. Vždy bychom měli začít empatií, že chápeme, že by dítě teď něco rádo, a taky se k tomu dostaneme, ale nejdřív je třeba udělat něco jiného. Pětiletá holčička chtěla mamince hned ukázat novou hru. Maminka dcerce řekla, že ví, že se na to těší, ale že si nejdřív potřebuje chvíli odpočinout a vypít kávu, načež holčička prý udiveně řekla: „Maminko, já jsem nevěděla, že ty taky něco potřebuješ.“

Kolize, které nastávají kvůli časovým důvodům, kdy my potřebujeme někam jít, nebo dělat něco jiného, jsou hodně časté. V kompetenci nás dospělých je, abychom dítěti včas oznámili, například že má ještě deset minut na hraní a pak bude třeba se oblékat. Po pěti minutách můžeme informaci zopakovat. Pro dítě pak většinou už nebývá problém hru ukončit.

Ve své knize píšete o tzv. laskavé manipulaci. Co ve výchově znamená a lze se jí zcela vyhnout?

Manipulace je spojená s nedostatkem respektu k jedinečnosti dítěte a s naší představou, co by dítě mělo dělat a co ne. Nemluvím teď o informacích, které se týkají chování k druhým lidem, ty jsou součástí socializace, ale zejména o představách, čím by se dítě mělo či nemělo zabývat. Nerespektující rodič „ví lépe, co je pro dítě dobré“ a v případě, že o to „dobré“ dítě nejeví moc zájem, používá zejména pochvaly a odměny, někdy také nepravdivé informace, nebo srovnávání s jinými, aby dostal dítě tam, kam chce on. To vše je součástí vnější motivace, která má velká rizika. Vede k závislosti na vnějším vedení, závislosti na autoritách, bere dítěti možnost rozvíjet své zájmy, to, co potřebuje ono samo, aby objevilo sebe sama.

Základní postoj, který pomáhá vyhnout se manipulaci, je důvěra k dítěti, k jeho přirozenému vývoji. Když dítě vývojově k něčemu dozraje, tak se to projeví jako zájem o něco nového, co dosud dítě nezajímalo. Takže místo nutit dítě do činností, o nichž si rodiče z neznalosti představují, že by je mělo dělat, je možné prožívat radost a uspokojení z doprovázení dítěte v tom, o co má zájem samo. Když má dítě dostatek času věnovat se tomu, co ho baví, zlepšuje se ve všech oblastech. Snad bych ještě dodala, že obecně se velmi podceňuje svobodná hra, která je pro rozvoj dítěte nesmírně důležitá.

Váš postoj k tzv. fyzickým trestům je dlouhodobě jasný – upozorňujete na negativní následky, které s sebou pro dítě i společnost nesou. Mnoho lidí v České republice samo na sobě zažilo fyzické tresty při výchově a mají pocit, že to k ní tudíž patří. Řada rodičů to ale přehodnocuje. Jaké jsou z vaší zkušenosti situace či momenty, že se rodič rozhodne s fyzickými tresty přestat, i když je doposud používal? A co je k tomu potřeba?

Někteří vnímavější rodiče říkávají, že jim stačil k upuštění od fyzických trestů výraz dítěte v tváři, když ho prvně plácli. Důstojnost je nám vrozená a fyzický trest je velkým narušením důstojnosti. Ale asi nejčastějším důvodem k opuštění nejen fyzických trestů, ale trestů vůbec, je poznání, že tresty nefungují tak, jak bychom si přáli. Kromě toho, jak se dítě s věkem stává fyzicky i psychicky odolnější, musíme je stupňovat, aby měly aspoň nějaký účinek, a to má zejména u fyzických trestů samozřejmě svou hranici. Pak může nastat chvíle, že dítě si spočítá, že udělat třeba něco zakázaného mu za ten výprask stojí. To může být třeba ten moment, kdy si rodič uvědomí, že se musí něco změnit.

Aby rodiče upustili od trestů vůbec, potřebují vědět, jak v takových situacích, kdy se dítě chová nevhodně, zareagovat. Netrestat totiž neznamená nedělat nic. Každý čin má nějaké důsledky, dobré činy dobré důsledky, nesprávné chování negativní důsledky. A to je základní východisko pro to, co dělat. Nechat dopadnout důsledky, nebo dát do souvislosti čin a jeho dopad na druhé (bez výčitek, kázání a mentorování), ale vždy vést dítě k nápravě. Když dítě potrestáte, tak má pocit, že už nemusí dělat dál nic – přece bylo potrestáno, tak co bychom ještě chtěli. Cílem výchovy je, aby se dítě chovalo správně, i když u toho nejsme nebo když si je jisto, že ho nikdo nevidí. To tresty neumějí.

Když se řekne „hodné dítě” – co to pro vás znamená?

Že je dítě „hodné“, se většinou posuzuje podle jeho chování, které se dá označit jako slušné či zdvořilé. A hodnotící dospělý přitom vůbec nemusí nic vědět o důvodu toho chování. Stejně se může projevovat dítě, které je vedeno k zodpovědnosti, k sebeúctě i sebevědomí a stejně dítě, které bychom označili jako poslušné. To poslušné to dělá z obavy, aby je nestihl nějaký trest nebo aby nepřišlo o nějakou pochvalu či odměnu, zodpovědné dítě to dělá proto, že přijalo za své, že takto je to správně.

Poslušnost je velmi riziková. Rodiče si většinou přejí poslušné děti, ale když bychom se zeptali, zda by chtěli, aby jejich dítě bylo poslušné i v dospělosti, tak kladnou odpověď zřejmě neuslyšíme. Přitom když se například poslušné dítě chytne party s rizikovými normami chování, a snaží se těm normám vyhovět, tak se vlastně chová jako vůči rodičům – poslouchá mocnějšího. Poslušní lidé často potlačují emoce, což nezřídka může vyústit do psychosomatických onemocnění, nerozpoznávají dobře své potřeby, těžko odmítají požadavky druhých, i když jsou pomalu na hranici sil. Poslušnost je rizikem celospolečenským, diktátoři potřebují poslušné občany.

Někdy mají rodiče a učitelé či jiní odborníci odlišné názory na přístup k dítěti. Jak postupovat, abychom nevyvolali konflikt, ale zároveň neignorovali naše obavy ohledně chování k dítěti?

Existuje jedna dobrá komunikační zásada: nejdřív se snažit pochopit druhou stranu, až pak se snažit být také pochopen. Takže když začneme takový rozhovor ujištěním, že jsme přesvědčeni, že oběma jde o totéž, tedy o prospěch dítěte, ale že bychom rádi porozuměli tomu a tomu, tak minimálně na začátku si nezavřeme cestu. Jednou z respektujících komunikačních dovedností je tzv. popisný jazyk. To znamená, že hovoříme o tom, co můžeme vidět nebo slyšet. Tak se vyhneme domněnkám či nepodloženým interpretacím. Popisný jazyk je ve vyjasňování odlišných názorů dobrým pomocníkem. Nemluvíme o tom, že dítě je nešťastné, ale popisujeme, co dítě třeba dělá po příchodu ze školy, co říká atd. Dobré je také takto popsat, co se nám osvědčuje, na co dítě reaguje pozitivně, požádat druhou stranu o návrhy, co by se s problémem dalo dělat. Pokud dítě samo přijde s tím, že jiný dospělý se podle něj nezachoval nejlépe, bývá dobré spolu s dítětem probrat, jak by to mohlo proběhnout jinak, aby se nikdo necítil špatně. Co mohla jedna i druhá strana udělat jinak. Jednak tím dítěti rozšiřujeme repertoár možných reakcí v konfliktních situacích, jednak mu ukážeme, že jeho vnímání sociálních situací je správné (samozřejmě pokud tomu tak je). V žádném případě ale nenálepkujeme dospělého jako „špatného“ či „nemožného“ či ještě hůře.

Pokud má v rodině jedno dítě nějakou odlišnost jako například sluchovou ztrátu a druhé tuto odlišnost nemá, co jde udělat pro to, aby obě děti cítily stejnou pozornost, zájem?

Někdy si lidé představují, že se menší pozornosti a porozumění dostává dětem s nějakou odlišností. Dost často je to ale naopak, zanedbávaný se může cítit právě zdravý sourozenec, může mít pocit, že se vše točí kolem toho druhého. Je dobré probírat nutná opatření, která vyplývají z nějakého handicapu, se sourozencem. Třeba: mám dojem, že toto by mohlo bráchovi pomoct. Jak to vidíš ty? Máme to takto udělat? Nebo tě napadá něco jiného? Ale také se ptát dětí, ať s odlišností nebo ne, jestli se cítí v rodině dobře, jestli jsou vzhledem k sourozenci v pohodě, a pokud ne, co by jim z vaší strany mohlo pomoct. Někdy to může být čas vyhrazený jen pro vás a jedno dítě. Toto přibírání k řešení by mělo být ale běžnou součástí respektující výchovy, je to docela úleva nerozhodovat o všem sám.

Pro dítě je důležité také chování dalších dospělých členů rodiny – prarodičů, tet, strýců. Zvláště v situaci, kdy se dítě něčím odlišuje od ostatních. Čeho by se mu určitě mělo dostávat od širší rodiny?

Předpokládám, že o tom, že ho mají rádi a dávají mu to najevo, není třeba hovořit. Ale to nestačí. Důležité je přijetí, prostě respektovat to, jaké je a nesnažit se ho předělávat. Dát mu dostatek prostoru pro realizaci toho, co ho zajímá, co ho baví, i když my si myslíme, že užitečnější by bylo něco jiného. Bylo by báječné, kdyby co nejvíc lidí v rodině věnovalo pozornost pocitům dětí a brali tyto pocity vážně. Aby nepopírali projevované emoce – neměly by zaznívat věty jako: to nic není, neplač, nevztekej se, ty toho naděláš apod. Pro dítě s nějakou výraznou odlišností jsou důležité pochopení a podpora, což ale neznamená, že by se mu měla „umetat cestička“.

PhDr. Jana Nováčková, CSc.

Psycholožka a publicistka s praxí v poradenské práci i v psychologickém výzkumu. Podílela se na mezinárodním projektu Zdravá škola. Je spoluautorkou konceptu, knihy i kurzů Respektovat a být respektován. Autorka publikace Mýty ve vzdělávání (1999). Od r. 1994 se věnuje lektorské a přednáškové činnosti. Patří k předním kritikům současného školství, propaguje paradigma vnitřně řízeného vzdělávání.

Její články, rozhovory a videa z vystoupení lze najít na www.respektovani.com v sekci Články.