Facebook YouTube Instagram

Etapy psychického vývoje dítěte od narození po dospívání

3. ledna 2023

Psycholožka Lenka Šulová rozebírá pět klíčových vývojových etap

Psychický vývoj dítěte a dospívajícího je proces, který odráží osobnost dítěte, jeho dědičné dispozice a vliv personálního a předmětného okolí, osobnosti jeho rodičů, konkrétní sociální kontext, do kterého se narodilo. Je to proces vzájemné interakce mnoha faktorů, proces dynamický a proměnlivý.

Mnozí odborníci se snažili vážit význam těchto faktorů. Existují dlouhodobé spory na téma, zda je významnějším formativním vlivem soubor biologických či sociálních faktorů a v návaznosti na tyto spory vznikaly zajímavé periodizace vývoje dítěte a dospívajícího i vývoje celoživotního, které akcentovaly určité klíčové vlivy. Dovolte mi, abych vycházela z těchto zajímavých a promyšlených přístupů (příkladně E. H. Erisksona, J. Piageta, S. Freuda, M. Mahlerové, V. Příhody a dalších) a pokusila se o určité zjednodušení pro čtenáře tohoto portálu. Probereme společně 5 klíčových vývojových etap od narození dítěte (i když bychom jistě mohli věnovat pozornost i období prenatálnímu, které není nezajímavé) do doby jeho dospívání. Zmíníme základní vývojové úkoly těchto období a také možnosti pozitivního řešení některých vývojových rizik.

Období peri a postnatální, novorozenecké a kojenecké

V této fázi vývoje dětské psychiky je nejdůležitější, aby se vytvořila jakási synchronie či harmonie v pozornosti a afektu dítěte a jeho pečovatelů. Nejčastěji je prvopečovatelem v této době matka, která je pro tuto roli disponována kromě jiného i hormonálně. Rozvíjí-li se mezi matkou a dítětem harmonická (synchronní) komunikace (když jeden z aktérů vysílá signál, druhý na něj adekvátně reaguje), dítě získává pocit jistoty v personálním i předmětném prostředí, které ho obklopuje a také pocit, že je aktivním účastníkem (aktérem) tohoto procesu rané interakce. Čitelnost a srozumitelnost prostředí, kladná a klidná atmosféra, která dítě obklopuje, dostatek odpočinku a přiměřené množství podnětů, je tím nejlepším, co mohou rodiče pro dítě zajistit a vede to k jeho pozitivnímu rozvoji, také ke kladnému vztahu k pečujícím lidem k okolí jako celku a též k pozitivnímu vztahu k sobě samému, což je pro jeho další psychický vývoj velmi důležité. Signálem toho, že vše probíhá dobře, je klidné dítě, které si hraje, které dostatečně spí, má důvěru ve své pečovatele, na které se obrací, když potřebuje pomoc a nevykazuje panické obavy, když se od něho jeho lidé na chvíli vzdálí nebo se mu bezprostředně nevěnují.

Období peri a postnatální, novorozenecké a kojeneckéObdobí peri a postnatální, novorozenecké a kojenecké

Období batolecí

V batolecím období dítě začíná samostatně s chůzí, umí si podržet hrníček při pití, dá se říci, že tím klíčovým procesem tohoto období je rozvoj jeho autonomie, posilování jeho sebedůvěry, možnost rozvíjet v přátelské a klidné atmosféře vlastní dovednosti. Je to etapa rozvoje řeči, ve které je matka významnou osobou (proto pojem mateřština), která po celou dlouhou etapu převádí tzv. předřečové projevy (pípí – ptáček, vrrr – auto) do mateřského jazyka srozumitelného i jiným dospělým, kdy pojmenovává svět, který dítě obklopuje. Je také nenápadným pomocníkem, který usnadňuje dítěti jeho motorické pokroky (chůzi do schodů a ze schodů, oblékání, stolování). Domnívám se, že právě tohle vývojové období ještě vyžaduje spíše individuální péči v rodinném prostředí než institucionální péči. Nejedná se jen o to, zda dítě „vydrží“ separaci od matky a rodiny v kolektivním zařízení, ale také o to, co jsou jeho vývojové úkoly, spojené s procesem individuace (se stáváním se sebou samým, s formováním psychologického Já). Prostředí rodiny je vhodnější i z toho důvodu, že dítě mezi 2–3 rokem zažívá období tzv. negativismu, které se vyznačuje protesty, svéhlavostí, odporem k pokynům ze strany dospělých, a je lépe, je-li tato fáze zvládnuta pečujícími tolerantními rodiči než prosazováním disciplíny v kolektivu, kde musí tamní vychovatelé prosadit jasná pravidla fungování i v zájmu zdraví, hygieny a společného programu.

Období batolecíObdobí batolecí

Období předškolního věku

Předškolní věk bývá občas označován jako období hry. Je dobou velké kreativity, aktivity, kdy dítě začíná samo spontánně vyhledávat vrstevníky a postupně se uvolňuje z milující, ale také omezující náruče rodičů. Projevuje snahu po samostatnosti a je velmi dobře, když rodiče v této etapě dokážou své dítě v jeho samostatných pokusech podporovat a nastartují tak významný proces pro jeho život, proces autoregulace. To je asi základní vývojový úkol této doby. Dítě by si mělo uvědomit svou jedinečnost, odlišnost, možnosti rozhodovat o sobě, o tom, s kým si chci hrát, s čím si chci hrát, kdy chci odpočívat, kdy si chci povídat a kdy chci být sám. Kdy by se mělo naučit být samo a nebát se samoty, samo si vytvářet program a herní situace. V této oblasti se domnívám, mají současné děti dosti obtížnou situaci, protože oba jejich rodiče většinou pracují a ony jsou povětšinou v kolektivním zařízení, kde se musí podřizovat řádu, disciplíně celé skupiny a kde už z podstaty zařízení není možné poskytovat příliš individuální vedení s respektem na specifické potřeby každého dítěte a rozvíjet jeho jedinečné vývojové možnosti. Je zajímavé, že v dnešní době děti v tomto věku dosti často vyžadují, aby jim rodiče vymýšleli hru, sdělují, že se nudí, vyhledávají podněty s neživými digitálními médii. Je velké riziko, že se jejich jediným skutečně podnětným prostředím stane virtuální realita neživých médií. V této souvislosti se rodiče často ptají, kdy je dítě zralé pro školní docházku. Komenský na to dává krásnou odpověď: Když projevují zvídavost a kladou otázky (to však dělají už celé předškolní období a jejich otázka „A proč?“ je pověstná), ale podle učitele národů se zralost pro školu projevuje tím, že děti mají také trpělivost počkat si na odpovědi, přemýšlí o nich a v návaznosti na odpovědi se dotazují dále a spějí k podstatě věci. Tedy pro tohle období je velmi důležité, mají-li děti trpělivé dospělé ve svém okolí, kteří se s nimi baví o životě, o kontinuitě života, vypráví jim rodinné historky, učí je rodinné rituály, berou je do společných činností. Často jsou těmito trpělivými dospělými jejich prarodiče.

Období předškolního věkuObdobí předškolního věku

Období mladšího školního věku

Jde o dobu tzv. naivního realismu, kdy dítě potřebuje mít dospělého, kterému důvěřuje a který mu věnuje svůj čas, a především mu skutečně aktivně naslouchá. Potřebuje, aby učitel zařadil nově probíranou látku do širšího kontextu (k čemu je v životě užitečná, jak souvisí s tím, co jsme probírali minule, kde se o probíraném dítě dozví víc – na jaké výstavě, ve kterém hradě či muzeu). Potřebuje, aby mu rodič pomohl připravovat se do školy, učit se, vysvětlit mu, jak se má učit a kdy to jde snadno a kdy je to naopak obtížné. Rodič musí v této době využít svou znalost dítěte a pomoci mu s tím, aby se ono samo naučilo znát své možnosti, talent, ale i limity, aby si ono samo vytvořilo v prvním období školní docházky své způsoby přípravy na školu. Je to doba, kdy je velice důležité, aby dítě s rodiči pracovalo, aby poznalo jejich koníčky, jejich přátele, aby si rodiče s nimi povídali o historii, brali je do přírody, učili je to, co se sami naučili od svých rodičů. Je to věk, kdy děti chtějí trávit čas s rodiči, kdy čas, který jim rodiče věnují, vnímají jako odměnu. Rádi s nimi hrají tenis, jezdí na motorce, chodí na balet, spí pod širákem. Je to období tzv. hodného dítěte, kdy dítě chce dělat svým autoritám jen radost. Když mu to ale ony neumožní, třeba tím, že na něj nikdy nemají čas, nebo tím, že ho vždy poslouchají jen „napůl ucha“, nebo tím, že po něm chtějí perfektní výkony i v oblastech, kde na to dítě skutečně nestačí, tak na sebe toto „hodné dítě“ upozorňuje alespoň uličnictvím, průšvihy, problémy, i únikem do nemoci.

shutterstock_221414791Období mladšího školního věku

Dospívání

Toto období je relativně velice dlouhé (u některých dívek se první prepubertální znaky začínají projevovat už v 8 letech), za extrémní začátek je považováno období kolem 8 let a za extrémní ukončení etapy dospívání je v dnešní společnosti považován věk kolem 22 let. Je to doba změn jak fyziologických, tak psychosociálních. Dospívání probíhá jinak rychle a brzy u dívek a jinak u kluků. U děvčat začíná dříve, ale u kluků postupuje rychlejším tempem, takže kolem 15 let se náskok děvčat s chlapci vyrovnává. V tomto období mluvíme o tzv. kritickém realismu, kdy dospívající projevují značnou kritičnost nejen vůči svým dospělým autoritám a vůči společnosti obecně, ale také vůči sobě. Jsou nespokojení s tím, jak vypadají, jak se jim mění jejich tělesné proporce, utíkají se k dennímu snění, kde si představují ideální autority, ideální společnost, a především ideálního sebe sama. Je to doba, kdy hledají vlastní identitu a pokládají si otázky typu: Kdo jsem já, jak mě vidí ostatní, jaké mám perspektivy, pro co mám talent? Jsem krásný a žádoucí, nebo naopak? Kvůli malému pupínku na obličeji odmítají jít do školy, vnější znaky jsou pro ně velmi důležité (značkové oblečení, atraktivita).

Období dospíváníObdobí dospívání

Mají pochybnosti o své roli ve společnosti, a proto se uchylují k opoře skupinové identity, kterou lze v dnešní době relativně snadno získat (návštěva koncertu ze mě udělá rockera, šála s logem klubu slávistu). Jsou plně zaměřeni na zkoumání sebe sama. Jsou velmi egocentričtí a často nevšímaví k potřebám svých dospělých. Někdy jsou ze sebe tak znechuceni, že se rozhodnou pro sebepoškozování nebo dokonce pro suicidální pokus. Velké množství suicidálních pokusů je právě v této věkové kategorii. Mnoho pocitů osobnostní rozkolísanosti nemá svůj zdroj jen v hormonálních změnách, jak se obecně předpokládá, ale v dozrávání kongnitivních (poznávacích) struktur, se kterými je spojen nástup abstraktního myšlení a se kterým souvisí široké možnosti přemýšlení o světě, který mě obklopuje, i výše zmíněný ideál „Já“, ideál společnosti, ideální rodič….

Dospívání

Rodiče dospívajících by měli být vyzbrojeni trpělivostí a tolerancí, protože paradoxně největší potíže s procesem osamostatňování se projevuje u dospívajících, kteří mají se svými rodiči velmi dobrý a pevný vztah a je tedy pro ně obtížné se vůči nim vymezovat. Jsou to tedy právě rodiče, kteří mají rozvolňování pout se svými pubescenty v této vývojové etapě umožňovat. Měli by tak činit s nadějí, že je na samostatnost a na nalezení vlastní identity dobře připravili v předchozích vývojových etapách. Měli by jim věřit, že si s nástrahami tohoto období sami poradí a měli by si být jisti tím, že se jim jejich děti za několik let opět mentálně vrátí, ale už v jiné roli, v roli dospělých a samostatných členů rodiny, připravených pro vlastní život.

 

Prof. Šulová

Psycholožka prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc., se věnuje soukromé psychologické praxi se zaměřením na rodinné vztahy a na vývoj dítěte v nich. Mnoho let působila na katedře psychologie FF UK v Praze, kde zabezpečovala například předměty: ontogenetická psychologie, aplikovaná sociální psychologie a partnerské a rodinné vztahy. Je autorkou či spoluautorkou desítky odborných titulů, například Předškolní dítě a jeho svět (2003), Raný psychický vývoj dítěte (2005), Bilingvismus a interkulturní komunikace (2012), Diagnostika školní zralosti (2012), Význam domácí přípravy pro začínajícího školáka (2015) aj.

Autorka: Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc., dětská psycholožka, vysokoškolská pedagožka a členka řady odborných společností

Fotografie: Shuttertock.com a archiv Lenky Šulové

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.