Musíme si vždy určit priority. Pro mne je prioritou zdravé a šťastné dítě.

Naše společnost ctí výkon. Rodiče tráví spoustu času v práci a děti pobývají někdy až deset hodin denně ve školkách, kde vládne pevný řád a čas je někým řízen. Jejich šance na spontánní hru se tím velice snižují a přitom právě ona je klíčová pro to, jak dítě rozvíjí své myšlení, samostatnost a identitu i jak se později umí soustředit. Pro děti to není dobré, mluvme o tom! Vzkazuje přední česká psycholožka Lenka Šulová.

Paní profesorko, co by mělo dítě umět, než půjde do školy?                       

Děti jsou připravovány na nástup do školy z několika hledisek. Když bychom to vzali časově, máme přípravu dlouhodobou, střednědobou a krátkodobou. Z dlouhodobého hlediska lze za přípravu považovat jakoukoli smysluplnou činnost s dítětem, kterou se naučí v klidném režimu, v individuální péči rodičů nebo širší rodiny, a která mu následně usnadní školu. Mám na mysli třeba to, že si s ním někdo vystřihuje, čte leporelo, prohlíží obrázky a říká mu k tomu příběhy. Nebo když mu maminka, která přišívá knoflíky, jich několik dá a ono si je rovná podle barvy a velikosti.

Střednědobou přípravu vidím jako období, kdy dítě už ví, že za čas půjde do školy a třeba dostane k Vánocům aktovku. Nebo mu rodiče koupí domů tabuli. Ono u ní stojí, vyučuje plyšáky a hraje si na školu. Sice ji samo nezná, ale má svoji představu. Potom slyší od rodičů, sourozenců nebo kamarádů různé názory na školu. I předávat je můžeme různě. Buď zvedneme obočí a řekneme: „Jen počkej, až půjdeš do školy!“ Tím naznačujeme, že půjde o něco děsného, náročného. Nebo naopak: „Tohle se všechno dozvíš ve škole! Těšíš se?“ Takto různě dítě nastavujeme na školu.

Do krátkodobé přípravy lze zahrnout například to, že dítěti vytvoříme doma místo, kde si bude v klidu sedět a vědět, že tady se bude připravovat na školu. Promyslíme, ze které strany na stůl půjde světlo.

Je něco, co by rodiče naopak v rámci přípravy dělat neměli?

Stane se, že rodiče přijedou z dovolené o týden později, než začne škola. Dítě pak přijde o tu primární skupinovou dynamiku, kdy má možnost si vybrat, s kým bude sedět, vidět, že jiné dítě brečí strachy – zatímco ono nebrečí! Když přijede o týden později, hrozně moc se toho mezitím odehraje. Další přípravou je i to, že si rodiče nevezmou na začátek školní docházky svého dítěte nějaké nepřiměřené pracovní zatížení, aby mu mohli aspoň dva, tři měsíce věnovat zvýšenou pozornost. Je důležité naučit dítě, co má udělat, když přijde domů. Umyje si ruce, vyndá nedojedenou svačinu, připomene si, co má za úkol. Je důležité povídat si s ním o škole. Jsou rodiče, kteří se sice zeptají, co bylo ve škole, ale už nečekají na odpověď. Zatímco jiní se ptají: „Tak jsi tam přišel a řekl: ´Dobrý den´. A co bylo dál?“  Nechají dítě, aby si vše v hlavičce zrekonstruovalo – že jeden brečel, druhý nejedl nebo mu plivnul na tašku. Na tom, kolik toho rodiče o skutečném životě svého dítěte vědí, poznáte, jaký s ním mají vztah, jak rozvíjejí jeho duši a jeho uchopování světa.

Jak se pozná, kdy je dítě pro školu zralé?                 

Je zde několik momentů, které sledujeme. Například fyzická zralost. Existuje takzvaná „filipínská míra“, když si dítě levou rukou dosáhne přes hlavu na pravý ušní lalůček, to znamená, má dostatečně dlouhou končetinu. V některých zemích se fyzická zralost dokonce takhle měří. Já bych řekla, že dítě je fyzicky zralé, když unese tašku a do školy dojde, prostě není moc malinké. Je dostatečně zdatné na to, aby zvládlo ten nápor, třeba každodenní ranní vstávání. Aby u něj hned nezačaly nějaké nemoci, následované snížením imunity apod. Druhá zralost, kterou sledujeme, je zralost psychická. To znamená, že dítě vydrží pozorné po určitou dobu. Už Komenský kdysi krásně popsal, že dítě je zralé, když nejen klade otázky, ale má trpělivost i pro následné odpovědi. Skvěle tím vystihl, že děti jsou v předškolním věku zvídavé, ale školáci již nejenom kladou otázky, ale zajímají je i odpovědi. Začnou si je poté rovnat do určitého systému a tvoří si své vlastní představy o světě. Je také důležité, aby děti dokázaly odložit své bezprostřední potřeby – nepočůrají se při hodině, ale dojdou si na přestávce na WC, nezačnou svačit, když mají něco psát. Dítě má sice hlad, ale dokáže počkat a hlad potlačit, protože ví, že se jí až o přestávce. Dalším znakem školní zralosti je, že dítě už neuspokojuje jen hra, ale chce dělat závažnější činnosti.

Například?

Může to být hra, ale je to hra „na něco“ – třeba na doktora, na kadeřnici, na to, že s mámou peču perníčky. Ne manipulační, jednoduchá hra (… jenom tak se honím s dětmi), ale hra, která již má vnitřní soudržnost a koncept (…já jsem policista, ty zloděj, proto tě honím).

Třetí zralost je sociální. Dítě musí být schopno opustit rodinu a být někde samo, vyrovnat se třeba i s nelaskavou autoritou cizího dospělého. Protože učitel není máma číslo dvě – a dítě to musí unést. Mělo by být schopno se do školy i samo vydat. Myslím, že není vhodné, když rodiče ještě ve druhé třídě vodí děti do školy. Nástup do školy by měla provázet určitá dávka samostatnosti. Že dostane svačinu, vezme si tašku a jde nějakých těch pět set metrů samo.

To ale souvisí se vzdáleností školy od místa bydliště.

Já vím, ale tohle kritérium by rodiče měli dobře zvážit. Aby škola byla dostupná. Dítě se kromě jiného i fyzicky posiluje, když tašku nese, než když ho rodiče či prarodiče posadí do sedačky, dovezou a před školou vyklopí. Potom nedostane žádnou tzv. delegovanou samostatnost. Je zvyklé, že je „na dálkové ovládání“ a i ve vyšším věku mu dělá problém přihlásit se k zodpovědnosti. Začne s tím spojovat i další věci, třeba úkoly. Očekává, že prarodiče dojdou za učitelkou a zjistí, co má za úkoly. Nebo že maminka zavolá mamince spolužáka a zjistí to od ní.

Mám dva syny. Přestože jsem jim nikdy nebránila v samostatnosti, velmi rádi ode mne dodnes vyžadují nejrůznější servis. Jsou chlapečci k takovému chování přirozeně náchylnější než holčičky?

Moc krásná otázka.  Já si vždy dělám legraci, že aby se pohnul tříletý kluk, musí se pohnout vesmír kolem něj (smích). U holčiček aktivita mámy od jednoho roku klesá, u kluků kulminuje ve třech letech. S tím vzdáleně souvisí v dnešní době i to, že děti jsou nepřiměřeně dlouho v takzvaných „mama hotelích“… Že někteří, především mladí muži, klidně ještě ve čtyřiceti letech ve svých rozhodnutích spoléhají především na mámu. To může mít následně pro společnost mnoho negativních souvislostí.

A je to vinou maminek?

Je to vina celé společnosti. Společnost dětem vše připraví tak, že by byly blázni, kdyby to nepřijaly. Na vině jsme my, dospělí, ne děti. Dnes vidím jako jeden z největších problémů mezi dětmi a rodiči to, že se strašně málo dává prostor pro tzv. proces autoregulace. To znamená, že dítě má tendenci něco chtít dělat samo – třeba jíst samo rohlík. Nebo má žízeň a řekne si. A záleží, zda mu rodiče někam postaví pití, aby si vzalo samo, když ono chce, nebo jestli mu pití dávají na příděl, když máma chce. Tento princip se rozvíjí od dvou let a důležitým obdobím je předškolní věk od tří do šesti let, kdy jsou děti neuvěřitelně aktivní. Ale záleží, kde žijí. Pokud jsou třeba někde na Třeboňsku, vyhlédnou z okna, zváží, jak se cítí, jdou za kamarádem a vymyslí si hru. Nebo s mámou vaří, jdou krmit králíky. Prostě udělají, co se jim chce. Ale když dítě žije ve městě a je v předškolním zařízení, což je skoro devadesát procent českých dětí, má program daný. Jde do školky. Někdo ho tam dovede a ono tam má pevný program.

To asi pro rozvoj samostatnosti dítěte není moc dobré…

Nejen pro rozvoj samostatnosti. Škodí to i pozornosti, protože hloubavější děti se ponoří do nějaké činnosti, ve které by klidně vydržely dvě, tři hodiny. Kreslily by si, hrály se stavebnicí nebo s plyšáky. Najednou je jim hra kdykoli přerušena. A je na ni brán opravdu minimální zřetel. Klidně se přeruší aktivní zapálení pro věc třeba u pěti dětí. Vůbec se to neřeší. Psychologové se snaží učitele v předškolních zařízeních ovlivňovat, aby tento řízený přístup měnili a dali  dětem aspoň pět hodin volné hry a na výběr, co chtějí dělat. Přesto, bohužel, vzhledem k ambicím rodičů, školky nejenomže nabízejí povinný režim, ale ještě třeba následně různé kroužky.

S tím mám zkušenost. Moji synové si pro samý režim a zájmové aktivity druhých dětí ve školce ani nepohráli… A ještě se po nich chtělo, aby přes dvě hodiny po obědě spali.

 Viděla jsem předškolní zařízení ve Francii. Velmi tam tolerují, co kdo dělá. Mají také hodně voluntérů (dobrovolníků – pozn. red.). Chodí k nim středoškoláci, lidé ze širší rodiny a podobně. Například jde celá skupina na zahradu, ale pět dětí nechají si hrát uvnitř se stavebnicí. Je s nimi ten dobrovolný vychovatel.  Ve školce je také kuchyňka přímo v herně, takže několik dětí je stále ve společnosti kuchařky. Ta vaří oběd pro všechny, ale pár dětí s ní zůstane, něco krájejí, ochutnávají nebo se jen „šmrdolí“ v kuchyni. Francouzi tomu nechávají volný průběh. Viděla jsem také, jak dítě v herně usnulo. Sice nebyla doba spánku, ale oni ho přikryli, u dítěte zůstal jeden vychovatel, a ostatní šli na zahradu. V tomto vidím velký respekt k potřebám autoregulace, protože naše tělo nejlépe samo ví, kdy co dělat. Samo si poručí, a ne abychom mu poroučeli my – teď se soustřeď, teď spi! A my toto u nás děláme.

Jakou roli hraje v raném psychickém vývoji dítěte jeho komunikace s rodičem?

Nejenom komunikace, ale i interakce, to je zastřešující pojem. Máme interakci verbální i neverbální. V raném období je ta neverbální, tedy hmatová, strašně důležitá. Jak máma dítě uchopí, jak si ho k sobě přivine, jak ho drží v náručí při kojení. Některé mámy neuroticky, vyděšeně, stresuplně, jiné ho krásně obklopí teplem a klidem a tichým tlukotem srdce. Raná interakce je základní pro to, jak se dítě cítí. V prvním roce bychom dítěti nemuseli předat nic jiného než jen, aby u něj převládl pocit bezpečí. A ten získá na základě verbální i neverbální komunikace.

Ani další komunikace, kterou dítě získává sluchem, není izolovaná – není to jen ten zvuk. Je to i mimika, úsměv, doteky. Maminka nejen mluví, ale vezme dítě i něžně za ručičku. Děti v prvním roce mají tzv. přísavné reakce. Když se dostanou k mámě, různě ji oblizují, sahají jí prstíčkem do očí, do nosu, tahají za vlasy… Mapují si ji slepecky. Už čtrnáctidenní kojenec v úplné tmě pozná podle toho, jak ho rodič zvedá z postýlky, jestli je to táta, nebo máma. Podle toho zapne příslušné svalové partie. Jinak se nastaví tátovi a jinak mámě. Dítě je v kojeneckém věku neuvěřitelně dobře vybaveno pro komunikaci. A maminky zas mají senzitivní dovednosti, které jsou ženám dány přírodou. Nemusí na to nic studovat. Charakterizuje je třeba tzv. „řeč zaměřená na dítě“. Vyznačuje se tím, že maminka mluví pomaleji, spisovně, z bližší vzdálenosti, krásně artikuluje. Mnohé z toho se týká i otců, maminky mají většinou výhodu hormonální vyladěnosti pro mateřství.

Jakou roli hraje pro další vývoj dítěte jeho citová vazba na blízkou osobu?

Ukazuje se, a je to hojně popsáno i v odborné literatuře, že citová vazba, neboli tzv. attachment, je nesmírně důležitý základ pro řadu dovedností, nejen pro socio-emocionální vývoj, ale i pro kognitivní vývoj, paměť, pozornost, ukládání nových poznatků, učení se. To, jestli má dítě se svou matkou jistou vazbu, protože právě matka je primárním vazebním člověkem v prvním roce života, je rozhodujícím momentem pro jeho další psychický vývoj. 

Může to být i otec? Kdyby třeba s dítětem byl první rok jen otec?

Matka i otec mají jiný typ interakce s dítětem již od počátku. Dokonce je popsáno, čím se oba typy interakce liší. Ale bylo zjištěno, že když matka zemře, nebo dítě opustí a ono zůstane v péči táty, otec svůj přirozený otcovský způsob interakce nevědomě změní na prvopečovatelský, tedy mateřský. Příroda si to prostě vyřeší. I u žen, které nejsou schopny rozvíjet s dítětem v prvním roce jeho života z nějakých důvodů jistou vazbu, je prvním kompenzačním člověkem právě otec. Aniž by si to uvědomoval, kompenzuje nedostatky mámy. Příroda je chytrá, že nám dala rodiče dva. Mít jen jednoho je pro dítě velké psychické ochuzení. Dítě komplementaritu rodičů potřebuje. A to nemluvím o širší rodině, sourozencích, kteří sehrávají ve vazbě a rozvoji rané psychiky svébytnou roli.

Nakolik je v předškolní výchově pro dítě důležitá hra?

Naprosto klíčová. Zjednodušeně se dá říct, že si hrajeme celý život. Ale klíčovým obdobím pro hru, kdy hrát si je jako dýchat, je tři až šest let. Jak si dítě v této době spontánně hraje, a nemyslím tím řízenou hru v předškolní instituci, tak se jednou učí, tak rozvíjí samostatnost, kreativitu, identitu, tak jednou v dospělosti pracuje. Rodič může poznat potřeby dítěte a rozvíjet ho, když je dobrým pozorovatelem svého dítěte při jeho spontánní hře – podle jeho nasazení, způsobu jeho hry. Je tam řada analogií – příkladně dítě, které necháte, aby si dokázalo naplno hrát v časovém úseku, který mu vyhovuje, je potom ve škole dostatečně soustředěné. Čas mu ubíhá, aniž by se nudilo či si uvědomovalo, že se má soustředit. Prostě se soustředí automaticky.

Ale rozvoj dítěte při spontánní hře může nastat i v mateřské škole, nebo ne?

Víte, jsou velké rozdíly mezi mateřskými školami. Je řada takových, které si uvědomují, že řízenost činností je pro děti kontraproduktivní. Jsou i takové, kde dobře vědí, že ukrást dětem jeden rok života, aby do předškolního zařízení musely chodit, je špatně. Že jim individuální prostředí a volnou hru s kamarády u domu nikdo nenahradí. Mnozí rodiče chápou i to, že nechat dítě ve školce deset hodin, je špatně. Dát ho tam na pět, ano, když musí. Ale měli by dítěti školkovou situaci nějak kompenzovat. Příkladně když ho vedou ze školky, nevést ho na další kroužek, protože už je unavené, ale umožnit mu vlastní aktivity. Nechat ho válet se na zemi, máchat se ve vodě, jezdit na klouzačce před domem, ať má protipól. Nebo řada dětí nesnáší spaní ve škole. Je to pro ně opravdu utrpení. Tak se jim snažit alespoň tři dny v týdnu od toho ulehčit. Raději, než vytvořit negativní spánkový rituál. Také myslím, když jsem velmi pracovně vytížená a dítě dochází do předškolní instituce, že by neměla naše neděle vypadat tak, že domácnost stěhujeme na chalupu, ale měli bychom skutečně odpočívat a užívat volný čas. 

Je to těžké, když většina rodičů musí chodit do práce.

Já vím, hezky se to říká, finance lidi tlačí a tlačí je i nastavenost společnosti… Ale mluvme o tom! Pro řadu dětí to není dobře! Společnost je posedlá výkonem…  Dítě může mít přitom zážitek z toho, že si vleze v kuchyni pod stůl, my přes stůl přehodíme deku a ono si tam celý den brebentí. Vy u toho zavařujete, dítě občas vykoukne, sní okurku a zase si zaleze. Je v tom klid. Setkávám se dnes se zvýšeným neuroticismem u dětí již v předškolním věku, se ztrátou smysluplnosti života u maturantů, zvýšeným procentem depresivních projevů ve společnosti. Vše je příliš na hraně. Jsme strašně ostří na sebe i na děti. Kam tak pospícháme? Občas zde zažiji, že nedonošené děti nastoupí o dva roky později do školy. A co se stane? Nic! Všechno doženou! Ale co vás to stojí sil, abyste přesvědčila příslušné autority, že takové dítě vezmou o dva roky později, nechají ho s ostatními dětmi a ten rozdíl že se později vybalancuje? Třeba přeskočí rok, udělá rozdílové zkoušky. Musíme si vždy určit priority. Já to mám úplně jednoduché. Pro mne je prioritou zdravé a šťastné dítě.

Je správné, aby dítě chodilo povinně poslední rok před školou do školky? Proč vlastně by mělo?  

Nemyslím si, že je to správné. Je to škoda roku, kdy by se dítě mělo věnovat, seč to jde, spontánní hře. Ale abych byla spravedlivá, existují děti, které žijí v tak strašných rodinných podmínkách, že je příchod do školky pro ně vysvobozením, rájem na zemi. Dostanou najíst, je tam zatopeno, jsou na ně hodní, jdou s nimi do divadla. Dělají věci, které by jejich rodiče s nimi nikdy nedělali. Ale nejde o přínos pro všechny děti.

Smysl povinné předškolní výchovy je zdůvodňován tak, že děti jsou z různých rodin na různé úrovni a ten jeden rok je vyrovná a usnadní jejich výkon ve škole. Ale já si nemyslím, že by děti musely být všechny stejné, aby se učiteli v první třídě snadno učilo. Od toho je první třída, aby rozdíly vybalancovala – pak se teprve nasadí výuka znalostí, a jak já doufám, rozvoj myšlení a podobně.

Děti mi přijdou v první třídě příliš vykulené na to, aby primárně vstřebávaly znalosti.

No, tak teď se právě myslí, že přijdou „nevykulené“ (smích). Ale já myslím, že to je ukradený rok, který má z hlediska vývojové psychologie sloužit něčemu jinému, rozvoji samostatného, kreativního myšlení, aktivity, pochopení rodinných vztahů se širší rodinou, orientace v prostoru a čase aj.

Paní profesorko, co si myslíte o integraci dětí se zdravotním postižením do škol?

Jakákoli integrace dětí, kterým nejdou věci průměrným způsobem, je fajn, jenom bych ji nedělala povinně. Přistupovala bych ke každému dítěti na základě jeho zcela individuální situace v rodině, konkrétního handicapu. Snažila bych se mobilizovat aktivity jiné, než ty, aby vše bylo placeno a řízeno státem. Aby každé dítě s handicapem mělo svého asistenta, to mi nepřijde jako dobrá cesta. Ani ve vztahu k učiteli, protože to narušuje jeho roli, ale ani jako dobrá cesta ve vztahu k nadprůměrně nadaným žákům. Ti mají de facto také handicap, odchylku od průměru. Proč oni také nemají asistenta, nebo někoho, kdo by zase respektoval jejich nadání?

Myslíte, že by stát do této oblasti neměl zasahovat?

Občas ano, pokud se vyskytnou životní těžkosti, které vyžadují finanční podporu. Ale neměl by zasahovat s přemírou paternalismu a rozhodovat, jak to má v realitě vypadat. Myslím, že Češi jsou docela vstřícní, adaptabilní, schopní spolupracovat a vyhovět si. Je to možná vlámávání se do dveří, které jsou funkční a otevřené. Ale to by bylo na delší debatu.

Psycholožka Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc., se v současnosti věnuje soukromé psychologické praxi a vede oddělení sociální psychologie na katedře psychologie FF UK v Praze, kde zabezpečuje například předměty: ontogenetická psychologie, aplikovaná sociální psychologie a partnerské a rodinné vztahy. Je autorkou desítky odborných titulů, například Předškolní dítě a jeho svět (2003), Raný psychický vývoj dítěte (2005), Bilingvismus a interkulturní komunikace (2012), Šulová, L., Fait, T., Weiss, P. (eds.): Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví (2011),  Šulová, L.   a kol.: Význam domácí přípravy pro začínajícího školáka (2014) a dalších.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Foto: Pixabay.com, Shutterstock