U dítěte představuje hra především docela obyčejné učení

Péče o dítě vychází z uspokojování jeho potřeb a současně z cílů, které spojujeme s jeho životem v dospělosti. Rodičům není nutné stanovovat specifické výchovné cíle pro dospělost dítěte, nechť se rozhodují podle vlastních představ i možností dítěte. Na velmi obecné rovině se patrně všichni rodiče docela shodneme. Přejeme si, aby naše dítě bylo zdravé, aby bylo zaměstnané a nebylo na podpoře, aby mělo bydlení a trvalý partnerský vztah, ze kterého vzejdou děti. Vlastně chceme, aby v hrubých rysech opakovalo náš život, bylo v něm spokojené a mělo se přitom podstatně lépe než my. Nepochybně se následně lišíme v detailech a v důrazech na jednotlivé cíle, když na základě konkrétních zkušeností s dítětem postupně získáváme specifičtější představy o jeho budoucnosti.

Potřeby dítěte

Všechny děti mají v zásadě stejné psychické potřeby. Jen se výrazně liší způsoby jejich uspokojování s ohledem na pohlaví, věk dítěte, jeho osobnostní vybavení, zdravotní stav, společenské podmínky a pochopitelně i možnosti a představy rodičů. Pak se může zdát u dítěte s konkrétními osobnostními vlastnostmi nebo třeba s nějakým postižením, že jeho potřeby jsou zcela jiné, ale není to pravda. To jen nepoužíváme přesně jazyk, když mluvíme o dětech se speciálními (vzdělávacími) potřebami. Skutečně lišit se mohou pouze konkrétní výchovné cíle.

Podstatná část uspokojování potřeb dítěte je navázána na rodiče. K tomu úplně všechny děti potřebují, aby rodiče byli co nejvíce a co nejdéle v jejich blízkosti a nejlépe přímo s nimi. Pro dítě, které má sebemenší, ale zejména výraznější, vývojové problémy, jde o požadavek mnohonásobný. Tato potřeba je odlišně intenzívní a má různé projevy ve dvou a patnácti letech, ale v obou případech představují rodiče osoby s dominujícím vlivem na dítě, byť v tom druhém to leckdy tak nevypadá. Snahu odvést jednoho nebo oba rodiče od malého dítěte třeba do práce nebo ho zbavit možnosti stýkat se s dítětem po rozvodu, nepokládám z psychologického hlediska za vhodnou. Nejde o variantu v nejlepším zájmu dítěte. Jestliže se dva dospělí lidé rozhodnou mít dítě, musejí vědět, že to bude znamenat nejen velké obohacení jejich života, ale v některých směrech i hojná omezení, zejména časová a finanční. Například to znamená, že do značné míry podřizují svůj život dítěti. Jestliže po pár měsících mají pocit, že už je dítě unavuje, že je to pořád stejné, že jsou vyčerpaní, že jim utíká kariéra, je na místě otázka, proč si tedy dítě pořídili?

Přestože vývoj dítěte v prvních letech života je dynamický jako nikdy později a probíhá i bez našeho přičinění, ve skutečnosti vyžaduje mnoho našeho času, úsilí, maximální angažovanosti i trpělivosti. Nikdo jiný než rodiče nemá podle mého názoru dítě provázet na této cestě. Rodiče představují pro dítě vzor, současně jsou jeho první a nejvýznamnější učitelé.

Dítě a hra

Rodiče mají také zajistit pro dítě dostatek času a podnětů pro hru. Dnes asi obvykle není problém množství hraček, které mají děti k dispozici, ale někdy se nedostává rodičům čas, aby dítě učili hrát si a podněcovali je k rozmanité hře a hlavně, aby si s ním sami hráli. Pro dítě je zejména důležité, když si může hrát po svém. Jde o čas volna, při kterém činnost organizuje samo dítě a dospělý mu asistuje, pomáhá, podporuje ho. Je v roli služebné. Často si dítě hraje samo. Neznamená to, že hra nutně musí být bez pravidel, podstatné je, že pravidla si dítě určuje samo nebo se jim dobrovolně podrobuje. Jen musíme dát pozor, abychom nesrovnávali dětskou hru s dospělou. Zatímco u dospělého jde o relaxaci, zábavu, náplň volného času, u dítěte představuje hra především docela obyčejné učení srovnatelné s pozdějším školním učením. Čas na hru by měl být v předškolním věku neomezený a ve školním věku dostatečný. Hrou se totiž dítě leckdy naučí mnohem víc než tradičním učením.

Část společného času věnují rodiče k posilování pozitivních vztahů s dítětem i budování kladných emočních reakcí. Delší čas pravidelně trávený v instituci může způsobit, že některé děti jsou nedomazlené, že jim schází blízký kontakt s rodiči nebo jinou důležitou osobou. Jestli si někdo myslí, že jde o nepotřebné podněty, měl by se vrátit o pár desítek let zpátky a přečíst si, jakými problémy trpěly (a trpí do značné míry dosud) děti z dětských domovů. Z hlediska věku neexistuje omezení, jedině když už samo dítě tento způsob projevování citů odmítá.

Uznávám však, že rodiče mohou využít na této výchovné cestě vedoucí dítě k dospělosti řadu účinných a prospěšných pomocníků. Neznamená to tedy, že bych hájil názor, že rodiče musejí o své dítě pečovat nepřetržitě 24 hodin denně, že nemohou svěřit potomka občas na dvě nebo na tři hodiny prarodičům nebo dokonce instituci. Podstatné je, aby se jednalo o výjimky a o krátkou dobu, aby tedy zásadní díl zůstával na rodičích. Nechme stranou události, při kterých nelze situaci řešit jinak (úmrtí rodičů, absolutní rodičovská nezpůsobilost, matka samoživitelka řešící zásadní otázky existence) a kdy je správné, že se společnost o dítě postará v potřebném rozsahu.

Sourozenci a prarodiče

Mezi nejvýznamnější „pečovatele“ patří sourozenci, prarodiče a vzdělávací instituce.

Sourozenci představují pro dítě konkurenci, současně velmi blízké a zpravidla i významné osoby. Od sourozenců se lze mnohé naučit, lze na ně žárlit, lze s nimi soupeřit. Je důležité, aby rodiče uchovali dětem roli rovnocenných sourozenců a nedělali z jednoho svého pomocníka odpovědného za dohled nad mladším sourozencem. Hlavní úkol rodičů je podporovat pozitivní vztahy mezi sourozenci. Jestliže je v rodině dítě s postižením, měli by dávat pozor na dvě výchovná úskalí. Na straně jedné hrozí nebezpečí, že budou dítě s postižením přespříliš chránit a omlouvat, že mu budou ulevovat i na úkor ostatních sourozenců. Jakkoli si zasluhuje někdy i výrazné úpravy podmínek, ve kterých funguje, velmi často chce samo dítě s postižením fungovat jako ostatní. A my bychom mu to měli umožnit v maximální míře. Na straně druhé takové dítě není ve všech směrech stejné jako ostatní děti. V některých směrech nebude dosahovat dobré výsledky, jinde každý pokrok znamená množství času, trpělivosti, úsilí všech zúčastněných. Přesto i sebemenší úspěch představuje dobrý vklad do dalšího života.

Pokud je v této rodině víc dětí, je třeba dbát na to, aby i ostatním dětem byla poskytována rodičovská pozornost v dostatečné míře. Nezřídka se stane, že velkou pozornost strhává zcela oprávněně dítě s postižením, ostatní děti to chápou, jenže na uspokojování jejich psychických potřeb rodičům leckdy nezbývá ani čas ani energie.

Podobně prarodiče mohou dítěti významným způsobem pomáhat v socializaci. Jejich úloha je jiná, než když byli sami rodiči. Mohou dítěti zprostředkovat jiné pohledy na svět, na život, propojují mu přítomnost s minulostí, a tak výrazným způsobem prodlužují časový horizont, ve kterém se dítě pohybuje. Jestliže přijmou dítě takové, jaké je, a současně fakt, že už nemají naplňovat rodičovskou roli, s velkou pravděpodobností mu hodně prospějí. Problém nastává, když uplatňují pohledy minulosti a výchovné přístupy z této doby a snaží se určovat rodičům, jak to mají dělat správně. Složité rovněž je, když upřednostňují některé vnouče, když jsou netrpěliví, špatně naladění, vyčítají mu všechny minulé prohřešky. To pak je lepší, když se vnoučeti věnují jen při občasných mimořádných návštěvách.

Funkce školy

Každá edukační instituce plní nejen funkci vzdělávací, ale i výchovnou. Jsem silně přesvědčený, že dnešní škola zdaleka nenaplňuje vzdělávání pro požadavky dospělého života. A to rozhodně nemluvím o budoucnosti, o které víme jen velmi málo, ale o přítomnosti. Jen nepatrně rozvíjí dovednosti, které potřebujeme v běžném životě. Neučí kultivovaně komunikovat s druhými lidmi, diskutovat, respektovat, případně akceptovat názory druhých. Jen málokterá jednotlivá fakta ukazuje v souvislostech. Zcela opomíjí kritické myšlení. Neučí myšlení o myšlení. Programově nerozvíjí praktickou etiku neboli slušné chování. Někdy absolutně absentuje toleranci, shovívavost, odpuštění. Současný život nám ukazuje nedostatky tohoto přístupu. Mám na mysli například nedostatek obezřetnosti při zacházení s rodinnými finančními prostředky, špatné komunikační dovednosti po rozvodu apod. Naopak právě škola zapleveluje mysl dítěte znalostmi, které jsou pro většinu v dospělém životě zcela nepoužitelné. Sice nikdo dopředu neví přesně, jaký život ho čeká a které znalosti a dovednosti bude moci uplatnit, ale na druhé straně učíme se celý život a fakta v případě potřeby dohoníme i v pozdní dospělosti. Stejné výtky v tomto směru bychom mohli směřovat na nadměrnou a neřízenou konzumaci podnětů z internetu, jenže škola je vynález nás, moudrých dospělých, a měli bychom ji proto mnohem víc rozmýšlet, aby sloužila potřebám současného života.

Žádná instituce by neměla pečovat o dítě většinu času. Jestliže např. dvouleté dítě tráví v mateřské škole čas od půl sedmé do pěti, tak z hlediska rozvoje dítěte jde o variantu špatnou. Jestliže škola rozvíjí pouze některé dovednosti, je na rodičích, aby se postarali o docela velký zbytek.

Dětský psycholog PhDr. Václav Mertin působí na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a své zkušenosti předává také v Psychologickém poradenském centru Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po více než čtyřiceti letech praxe je považován za špičku ve svém oboru. Je autorem mnoha odborných i populárních publikací, například titulů Psychologie pro učitelky mateřské školy, Ze zkušeností dětského psychologa, Výchova bez trestů a Výchovné maličkosti.

Připravil: PhDr. Václav Mertin, dětský psycholog

Foto: Shutter stock a Pixabay.com