S přijetím odlišností mohou pomoci vzory

David a Michal jsou bývalí novináři a tátové 9letých dvojčat Adélky a Marušky. Na základě svých zkušeností s tím, které hračky, hry a knížky se jim při výchově osvědčily, si otevřeli vlastní obchod Dva tátové, s pečlivě vybraným zbožím. Jsou autory společenské hry Čelovka a napsali několik knížek pro děti. Jejich zákazníkem je i naše Centrum pro dětský sluch Tamtam, jehož pracovnice hračky a pomůcky využívají při práci s rodinami dětí se sluchovým postižením. Oblíbené jsou třeba tzv. vkládačky, magnetická stavebnice, provlékací obrázky nebo kuličková dráha. Rodiče si domů pro starší děti půjčují i společenské hry Dávej bacha, Nešťourej se v nose aj. Hračky děti baví, rozvíjejí u nich potřebné dovednosti a učí je poznávat okolní svět. Tátové vybírají hračky na míru i dětem s nejrůznějšími smyslovými a vzdělávacími potřebami. Povídali jsme si spolu o rodině i rodinném hračkářství.

Co pro vás znamená rodina? Kdo všechno jsou členy vaší rodiny?

Michal (M): My dva jsme spolu sedmnáct let. Našim dcerám, dvojčatům, je devět let. Fenka Salinka, kterou máme z útulku, je u nás už rok. A morčata Kytka a Emma, jak je pojmenovaly dcery.

David (D): Všichni, kdo jsou v domě a ke kterým cítíme zodpovědnost a lásku a jsme rádi v jejich přítomnosti, i když to někdy může být náročné. Mikrosvět, který je kolem nás a kde se primárně cítíme bezpečně. Do rodiny samozřejmě počítáme i babičky, se kterými se vídáme velmi často. Když byl Michal na rodičovské, střídaly se tu na týdenních turnusech a aktivně se zapojovaly do péče o dvojčata a domácnost, aby Míšovi ulevily, protože já jsem většinu dne strávil v práci. U stejnopohlavních rodičů se často otevírá téma „absence” druhého pohlaví. Žádný strach v tomto směru nemáme: ženství je v našich dětech zakořeněné silně přirozeně. Pokud by jim přece jen něco chybělo ze sociálního kontaktu, zastávají velkou roli právě babičky a naše kamarádky.

Podle čeho jste rozhodovali, kdo půjde na rodičovskou?

M: Já jsem na rodičovskou strašně chtěl! Dlouhodobě jsem toužil po tom, být doma s dětmi. Když jsme stavěli dům, vizualizoval jsem si, jak jsem v kuchyni, vařím oběd a dívám se z okna na zahradu, kde děti skotačí. Nicméně, než se děti narodily, dostal jsem předběžně nabídku na lepší pozici. Rozhodlo to, že já jsem tolik chtěl být doma s dětmi a také to, kdo víc vydělává. David nás živil. Když pobíráte jen rodičovskou, je každá koruna znát. Naše děti měly umělé příkrmy, které byly hodně drahé. Pleny a spousta dalších věcí bylo potřeba brát v potaz v měsíčním rozpočtu.

Na čem si ve výchově zakládáte? Co si svým dcerám přejete předat?

D: Základem je předat hodnoty, podle kterých se snažíme žít, a když se nám to zrovna nedaří, pracujeme na tom, abychom se zlepšili. Podle hesla: žít a nechat žít. Neboli poskytnout lidem okolo sebe dostatečnou svobodu v tom, aby mohli být, jací jsou, dělat, po čem touží, svobodně vyjadřovat názory… a zároveň v mantinelu, aby nenarušovali bezpečnost a osobní svobodu druhých. Dále aby děti rozvíjely své talenty, nerezignovaly na své sportovní nadání, aby pro ně mělo přátelství a mezilidské vztahy velkou hodnotu.

M: Snažím se dost myslet na to, že jsou naše děti holkami a mají spoustu věcí těžší. Chlapi mají v mnoha případech přednost, řada příležitostí je pro ně dostupnější, třeba i v poslanecké sněmovně je víc mužů než žen, protože systém s nimi moc nepočítá. Někteří kluci i dospělí chlapi mají komentáře na to, kdo jak vypadá, jak by se měly ženy oblíkat, co dělat a nedělat. Přál bych si, aby se vůči tomu naše dcery uměly ohradit, postavit se za sebe a říct: To jsou kecy, přestaň s tím. Chodí do malé školy, kde je učí i tyto měkké dovednosti. Už se párkrát stalo, že dokázaly s odstupem přijít a říct: tohle mi bylo nepříjemný, potřebuju se k tomu vrátit.

D: Za nejtěžší komunikační výzvu v aktuálním věku našich dětí považuju balanc, jak s nimi jednat. Rády by, abychom s nimi jednali jako s dospělými, ale zároveň v některých momentech toho nemůžou být ještě schopné. Snažím se dát jim dostatečnou volnost i zodpovědnost. Zároveň ale myslet na to, že je naše práce je ochraňovat a doprovodit do světa bezpečně.

V jednom z vašich videí se věnujete tématu okluzoru, který kvůli oční vadě nosila Adélka. Jak jste jí pomáhali okluzor přijmout a motivovat k nošení?

M: Bylo to těžké, protože okluzor je nepříjemný, sám jsem si to zkoušel. Adélka začala okluzor nosit už ve třech letech na dvě hodiny denně a postupně se s ním sžila, nosila ho ve školce, kde to spolužákům bylo jedno. Ale i kdyby nebylo, je to možná důležitá příprava do života, protože na podobné věci narazíte... Marušce například ještě nevyrostly přední zuby a připravujeme se na to, že bude muset na nepříjemný lékařský zákrok.

D: Učit děti přijmout nějakou odlišnost je výzva. Přijde mi důležité ukazovat nějaké vzory. Přišla nám spousta zpráv od rodičů, že děkují za zveřejnění fotek Adélky s okluzorem, protože je můžou ukázat svým dětem a říct: Podívej se, tady ta holčička má taky okluzor. Dovolili jsme dcerám sledovat první dvě řady seriálu Stranger Things, kde herec v roli Dustina také nemá přední zuby. U Marušky to vyvolalo aha moment: Nejsem na to sama. Zároveň je podle mě důležité mít pro děti pochopení, že je to může hodně štvát, a když to jde, dovolit, aby pomůcku na chviličku odložily.

Můžete posdílet zkušenosti s logopedií u Marušky?

M: Povedlo se nám natrénovat řadu hlásek, ale r a ř stále nevyslovuje z důvodu těch zubů. Přestože jsme s ní trénovali od čtyř let, není to stále perfektní. Věřím, že po zákroku to půjde líp, jen později. Myslím, že je dobré se nevzdávat.

D: A také využívat pomůcky, díky nimž se dítě učí, aniž by „drilovalo”. Hledat kreativní způsoby. Logopedie se dá trénovat po cestě na kroužek, ve výtahu… Povinností se školou a kroužky přibývá, ale zároveň chceme, aby měly prostor pro nudu, kamarády a individualitu. Minulý týden jsem Marušce třeba slíbil, že logopedické procvičování bude ten den trvat jen dvě minuty, ale opravdu koncentrované a mělo to dobrý výsledek. Rádi bychom také do budoucna vytvořili logopedické karty jako hru, do které by se zapojila celá rodina.

Minulý rok jste se po deseti letech znovu vzali…

M: Neměli bychom potřebu brát se znovu, protože první svatba byla strašně fajn. Bylo to sice tehdy ještě registrované partnerství, ale měli jsme tam spoustu hostů a nejbližší kamarády. Nicméně se změnil zákon z registrovaného partnerství na partnerství a stejnopohlavním párům je umožněno si přiosvojit dítě druhého. A my potřebujeme vyřešit, aby dcery měly v rodných listech oba rodiče a nejen jednoho. Druhá svatba tedy měla praktický důvod a pořád na přiosvojení pracujeme, je to v procesu.

D: Všechno, po čem jsme už tehdy toužili a nebylo nám umožněno, bylo teď požadováno: obřad v síni, svědkové atd. Tentokrát to bylo komorní a byly tam i naše děti! Navíc nám už neseděly prstýnky (smích).

V čem jste se inspirovali výchovou svých rodičů a co jste naopak chtěli dělat jinak?

M: Rodiče nás vychovávali nejlépe, jak mohli a uměli. Pohled na výchovu je dnes jiný, už se toho víc ví. Nemám si na co stěžovat, ani jsem nikdy nedostal „zaracha“ (smích). Dřív by se vůči citlivosti zasáhlo tvrdou rukou: Nemáš nárok, nevymezuj se, nic ti přece nechybí! Ale už na to dnes pohlížíme tak, že člověk přece má nárok říct, když není v něčem šťastný a může se minimálně doma projevit, jak to má uvnitř.

D: Naši se rozvedli, když mi bylo pět let. Z mého dětství mě inspirovalo, že moje máma, která byla primární živitelkou mě a mého bratra, nikdy nepolevila, aby rodinu zabezpečila. Hodně pracovala a situace vyžadovala, že jsme se s bráchou v některých situacích museli být schopni postarat sami o sebe, což nám dalo něco do života. Zajít na nákup, umět si uvařit. Oba vedeme dcery k co největší samostatnosti, jaká je v jejich možnostech. Vystavit je zdravému životnímu „stresu”, aby pracovaly na své vlastní odolnosti. Když chtějí koupit bagetu, řekneme: Tady máte kartu nebo peníze a už si naťukejte nákup samy na samoobslužné pokladně. Mají pak radost z toho, když si něco samy zařídí.

S náhradní matkou Chelsie jste se skamarádili. Jaký vztah k ní mají dcery, navštěvujete se?

M: Bohužel nám v tom aktuálně brání administrativa Donalda Trumpa, protože se necítíme jako gayové a cizinci v Americe vítaní. Loni jsme měli vše koupené a naplánované, že všichni čtyři poletíme do Ameriky a strávíme tam společně spoustu času s Chelsie i dalšími známými, se kterými jsme se seznámili v období, kdy jsme tam čekali, až se děti narodí. Těšili jsme se, ale po inauguraci Trumpa jsme se rozhodli, že radši přijdeme o letenky a peníze, než abychom tam jeli a riskovali…

D: V tu dobu se začaly objevovat zprávy, že do USA nevpustili cizince, kteří jsou ve svých zemích označováni za woke nebo progresivní. My máme profil, který je v otázce LGBTQ témat aktivistický. Nechtěli jsem se vystavit riziku, že nás na hranicích zavřou do detenčního centra nebo vrátí do Evropy. Ztratili jsme tím možnost se po třech letech osobně setkat v USA. Chelsie jednou přiletěla za námi, my jsme za ní byli, když holky slavily druhé a šesté narozeniny. Letos bychom se měli vidět v Evropě. Chelsie na dálku sleduje, jak se daří našim dětem a my, jak jejím. Jsme pyšní, jak své děti, které už jsou na univerzitě, s manželem vychovali.

S dcerami rádi vyrážíte na výlety a sdílíte tipy na společné trávení času. Jak se proměňuje s věkem jejich zájem o trávení času s rodiči?

D: To je teď naše velké citlivé téma. Je pro nás důležité udržovat společný rodinný program. Vstup školy, nových vzorů, učitelek a kamarádů, funguje perfektně a děti to mají rády a chtějí tam chodit. Když nedávno jedna z dcer nechtěla společně na výstavu, vyšel jsem jí vstříc, ale je důležité neztratit rodinný program, zajít společně do divadla, na procházku... Zároveň jezdíme i na sólo dovolené, protože s Michalem pracujeme i žijeme.

M: Napsali jsme knížku Výlety za babku s tipy na výlety s malým nebo žádným vstupným. Moc nás bavilo tenhle obsah tvořit. Jak děti rostou, mají jiné požadavky na to, co je saturuje a těší. Dokážou si dobře čas využít, jen vypadá jinak, než když byly menší. Před rokem jsme v karavanu přijeli na pláž, kde nebylo vůbec nic, ale děti si vyrobily klouzačku z pískového kopce a moc je to bavilo (smích).

Kdy a proč jste se rozhodli založit vaše hračkářství? V čem je jiné, netradiční?

M: Napsali jsme knížku Dva tátové a zvědavá holka, a proto jsme si založili e-shop, kde jsme ji prodávali. Postupně se nabalovaly další věci. Ve Staré Boleslavi jsme objevili krásný prostor, kterého byla pro sklad škoda, tak jsme tam otevřeli hračkářství. Původně malý e-shop už nyní nabízí tisíce produktů, ale pořád se držíme toho, že je to zboží, které máme sami vyzkoušené. Vybíráme a ověřujeme. Hledáme české i zahraniční výrobce a sestavujeme sortiment tak, abychom se za něj mohli postavit. Výrobky by měly mít něco navíc: použití na několik způsobů; kvalita, která má vydržet po generace apod. Radši vše nejdřív vyzkoušíme a pokud se výrobek neosvědčí, vůbec jej nenabízíme. Jsme tři: já, David a zaměstnankyně na plný úvazek, nevytěžujeme brigádníky. Sami řešíme reklamace i speciální poptávky.

D: Máme také autorskou úctu k produktům. Za všechny můžeme jmenovat Mámy v rejži – jejich výrobky máme rádi, stejně jako naši zákazníci. Přestože se tím připravíme o nějaký zisk, odmítáme prodávat produkty, které je jen napodobují, kopírují a vyrábí levněji. Zároveň se sami inspirujeme, když vnímáme, že něco funguje, jako například čelenkové hry, ale zachytíme, že by to šlo líp a česky. Vytvořili jsme vlastní verzi, které jsme ale dali přidanou hodnotu. Karty jsou v češtině a až na jednu výjimku je malovali ilustrátoři.

Zmínili jste speciální poptávky: jak výběr hraček přizpůsobujete zákaznictvu?

M: Rádi pomůžeme běžným zákazníkům, ale když k nám někdo přijde vybrat hračku pro dítě se sluchovou nebo oční vadou, na autistickém spektru apod., je to vždy dobrá výzva podívat se na věci z jiného úhlu. Když jste u nás pořizovali hračky pro Tamtam, hledali jsme takové, které stimulují především vizuálně – jsou svítící nebo orientované na hmat atp. Někdy se stane, že dojdeme k tomu, že konkrétní sortiment nemáme a doporučíme klidně i konkurenci. Nebo si někdo vybere hračku pro 4letého vnuka, a my ho informujeme, že ta už ho nebude bavit, protože je určena pro 2leté děti. Hledáme něco vhodnějšího, aby hračka sloužila.

Co vás vedlo k napsání poslední knížky Pohlaďouško?

D: Spojili jsme naši novinářskou zkušenost s rodičovskou zkušeností a naší citlivou duší. Na to, že jsme muži, se nebojíme být i emotivní a mluvit o citlivých tématech. Naše tvorba se vyvíjí, jak stárneme my a naše děti. Výletní knížku jsme vydávali, když jsme cestovali skoro nepřetržitě. Když byl čas na první čtení, pustili jsme se do vlastního příběhu. Byla to už naše devátá publikace. Střídali jsme se v psaní a záměrně na sebe ušili nějakou boudu nebo se překvapili (smích). Je to dětská detektivka, kde jsou zdůrazněna pro nás důležitá témata jako je rodinná pospolitost: když rodina drží při sobě, dokážete překonat těžké okamžiky (v knížce až něco nadpřirozeného). Citlivou formou jsme zakomponovali téma rozvodu, což popisuje realitu českých rodin. Chtěli jsme dětem nabídnout příběh, ve kterém hrdinové mohou zažívat podobné situace jako ony samy.

M: Je to psané tak, aby si šlo přečíst vždy kapitolu před spaním přibližně patnáct minut a mohli jste se u toho zasmát.

D: Závěrem bychom chtěli ocenit lidi, kteří se starají o děti se speciálními potřebami, rodiče i odborníky. Rodičovství samo o sobě není jednoduché. Jsme také rádi, že existují organizace, které těmto rodinám pomáhají.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv Michala a Davida Vaníčkových