Kromě člověka bez rukou se základy znakového jazyka může naučit každý

Sám pochází ze třetí generace neslyšících a vyrůstal s českým znakovým jazykem. Oženil se s tlumočnicí Josefínou, která slyší, takže mají jejich děti přístup k mluvené češtině i znakovému jazyku. Milan Fritz mi prozradil, jak v rodině komunikují v nejrůznějších situacích a zda má podle něj bilingvismus nějakou nevýhodu. Sdílel i své zkušenosti s tím, jak se vyvíjí pohled na znakový jazyk a že v Česku stále chybí neslyšící lidé na vedoucích pozicích. Dotkli jsme se i jeho pohledu na rizika genové terapie a tlumočení prostřednictvím umělé inteligence.

Pane Fritzi, mnozí naši čtenáři už vás znají, ale mohl byste přesto představit, čemu se pracovně věnujete?

Moje hlavní role je vychovatel ve škole pro neslyšící v Radlicích na prvním stupni v odpolední družině. Vyučuju také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy znakový jazyk. Třetí moje práce je v České televizi, kde pracuju obvykle jeden víkend v měsíci, na pozici moderátora a scénáristy v Televizním klubu neslyšících a jazykového supervizora při natáčení každoroční vánoční pohádky v českém znakovém jazyce . Šest let jsem také v radě ASNEP (Asociace neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel).

Měl jste během svého vyrůstání přístup k více jazykům?

Jsem ze třetí generace neslyšících a celá naše rodina používala výhradně český znakový jazyk. K mluvenému českému jazyku jsem se v dětství mimo školní docházku téměř nedostal. Vyrůstal jsem v komunitě neslyšících. Až díky setkání s mojí současnou manželkou, která je slyšící, jsem se víc přiblížil slyšícímu světu. Manželka používá i znakový jazyk, takže spolu znakujeme. V její rodině jsou ale všichni slyšící a mluví i kolem mě, takže s nimi poprvé jsem se intenzivněji ocitl mezi slyšícími a začal tak používat různá gesta pro komunikaci.

Jak komunikujete nyní, když už máte svoji rodinu?

Máme tři děti: Emílii (8 let), Aloise (6 let) a Aničku (3 roky). Všechny jsou slyšící. Manželka a já spolu znakujeme. Ona na děti mluví, já na ně znakuju. Když jsme všichni spolu, manželka buď něco dětem řekne a mně to pak přeznakuje, nebo mluví a znakuje naráz znakovanou češtinou. Bylo by zvláštní, aby nepoužívala svůj mateřský jazyk na děti, ale zároveň komunikaci přizpůsobí, když jsem s nimi já. Pokud jsme na nějaké větší akci i s manželčinou rodinou, povídají si v mluvené češtině a manželka mi znakovým jazykem přibližuje, o čem mluví. Případně pomůže s komunikací, pokud bych něco chtěl sdělit příbuznému já. U mých rodičů děti používají znakový jazyk, u prarodičů z manželčiny strany mluvenou češtinu.

Jaký je podle vás optimální přístup k nastavení komunikace u slyšících dětí s neslyšícími rodiči?

Je vždy důležité, aby měly děti s rodiči plnohodnotnou komunikaci. U rodičů, kteří primárně komunikují znakovým jazykem, to může zajistit jedině používání znakového jazyka a předání jej dětem jako jejich mateřského. Přetrvávají obavy, že znakový jazyk naruší vývoj řeči. Už je ale jasně vidět, že to tak není. Děti mají možnosti rozvíjet mluvený jazyk na logopedii, ve vzdělávání a celkově se pohybují ve slyšící společnosti a mají kolem sebe lidi, co mluví. I když mohou být tyto děti s vývojem řeči pozadu, vždy to doženou. Výhodou je, že pokud s nimi rodiče od mala znakují, mají jak se svými rodiči komunikovat a tím je vytvořen základ pro vztah a spojení s rodiči. Když neslyšící rodiče, jejichž mateřský jazyk je znakový, na své slyšící děti kvůli obavám o jejich rozvoj řeči mluví, je to podle mě velká škoda, protože nemají kontrolu nad svým hlasem a dávají dítěti špatný řečový vzor. Komunikace pak nemusí být funkční a když si nemohou vyprávět i o hlubokých, vážných věcech, může to narušit jejich vztah a nemusí mít k sobě tak blízko.

Jaké jsou podle vás výhody využívání dvou a více jazyků v rodině?

Pokud každý rodič používá jiný jazyk jako u nás doma, děti vyrůstají v bilingvním prostředí a je to pro ně bonus. Děti se nemusí později v životě učit druhý jazyk, ale získají ho přirozeně. Je to obrovská dovednost, která je do života jedině pozitivní. Existují výzkumy, které ukazují, že bilingvní děti mají vývoj jazyka i mozku na dobré úrovni. Můj šestiletý syn Alois mi často říká, jakou má radost, že umí znakový jazyk. Je jediný mezi spolužáky, kdo ho umí a sám si to uvědomuje a reflektuje.

Myslíte, že existují i nějaké nevýhody bilingvismu?

Může se objevit téma (ne)vyváženosti. Často v rodině vyhrává mluvený jazyk a je trochu nadřazený znakovému. Jak zařídit opravdovou vyváženost obou jazyků, bohužel nevím. Jiné nevýhody mě nenapadají.

Co může slyšícím rodičům neslyšících dětí bránit v tom, aby se naučili znakový jazyk?

Když si představíme rodinu slyšících rodičů i dětí, kde by rodiče s dítětem neměli zavedenou komunikaci do jeho pěti let, nemluvili by na něj a nic mu nevyprávěli, maximálně by měli pár gest – líbilo by se nám to? Společnost by to nedovolila, u slyšících je to nemyslitelné. Dítěti musíme dát jazyk a rodiče s ním musí komunikovat. Jak je možné, že to samé dopustíme pro neslyšící děti slyšících rodičů? Přijde mi to hrozně smutné. Dítě je tím poškozené, protože mu něco zásadního do života chybí. Přitom existují kurzy i online, lze se napojit na neslyšící komunitu. Zdrojů informací je hodně, máme služby rané péče, Tamtam…

Už na neslyšící miminko je potřeba znakovat. Dnes se díky screeningu dozvíme často velmi brzo, že dítě neslyší a rodiče mohou na kurz začít docházet hned.

Chápu, ale co když jim znakový jazyk moc nejde, nejsou třeba talentovaní na jazyky?

Když bych to porovnal, na Filozofické fakultě učím znakový jazyk studenty, kteří mají tento předmět přibližně 6 až 7 hodin týdně po dobu tří let, a potom už mohou být tlumočníky! Rodiče samozřejmě nemusí jazyk hned umět na takové úrovni. Za půl rok či rok studia se ale mohou dostat na základní komunikační úroveň a začít rovnou znakový jazyk používat doma. A jak se postupně zlepšují dalším studiem, mohou předávat svému dítěti ze znakového jazyka víc a víc a komunikace se prohlubuje. Samozřejmě ne každý je talentovaný na jazyky, ale z mých zkušeností je každý schopen se naučit minimálně základní úroveň znakového jazyka. Asi jen s výjimkou rodičů, kteří mají amputované ruce. Jinak výmluvy rodičů odmítám. Nestačí odezírat – dítě i s menší sluchovou vadou nebude rozumět například v hluku. Podobně je to s integrací bez znakového jazyka.

Můžete rozvést svůj pohled na integraci dětí bez přístupu ke znakovému jazyku?

Pokud neslyšící dítě nemá přístup ke znakovému jazyku, může to sice působit, že vše zvládá, ale kolem puberty se často začne ukazovat, že porozumění není tak dobré. Spolužáci mluví jeden přes druhého a neslyšící se může cítit velmi osaměle, protože nerozumí. Pokud pak chce do komunity neslyšících, neumí znakový jazyk, což je pro něj mnohem horší situace, než pokud by od začátku mělo přístup i ke znakovému jazyku a později možnost být v kontaktu s komunitou neslyšících. Moje velká prosba k rodičům neslyšících dětí je: zpřístupněte svým dětem znakový jazyk! Trochu nám do toho ale „hází vidle” medicínský pohled některých lékařů, kteří znakový jazyk na první místo nedávají a jejich názor má obvykle u rodičů větší váhu než odborníků z Tamtamu a komunity. Lékaři nabízí především sluchadla a kochleární implantáty, což chápu, protože čím dříve začne dítě kompenzační pomůcku používat, tím lépe pro jeho rozvoj. Avšak nikdo už neříká, že i ke kompenzační pomůcce pro sluch je stále potřeba znakový jazyk! Bere se to tak, že kompenzační pomůckou už se vše „vyřeší”. To je velká škoda. Má být od začátku zajištěno obojí.

K medicínskému pohledu a rychlým „řešením” mě napadá citlivá otázka: jak se díváte na genovou terapii?

Vnímám to jako zásah do komunity neslyšících, která je velmi specifická tím, že má svou vlastní kulturu a tradice. Je to podobné jako u komunity původních obyvatel Ameriky – kdysi se jim řeklo, že musí jít bydlet do města. Také se jim to nelíbilo a snažili se svoji kulturu chránit. Podobně v Česku u Romů. Představte si, že bychom řekli, že máme genovou terapii, kterou každého Roma nebo Afroameričana změníme na bělocha. Zní nám to hrozně. A to samé je u neslyšících: také máme svou identitu. Lékaři a vlády se nás, neslyšících, neptají, zda chceme být slyšící. Kdyby se zeptali, věřím, že by neslyšící z komunity řekli ne, nechceme a jsme spokojení, jak jsme. Oni rozhodují o „nápravě” sluchu, ale já to beru tak, že co si to dovolují, zasahovat nám do životů. S genovou terapií by neslyšící nejspíš zcela vymizeli…

Vnímáte postupně větší respekt ke znakovému jazyku ve společnosti?

V roce 1880 bylo na milánském kongresu rozhodnuto, že se ve školství přejde na orální výchovu. Ta byla bohužel prosazována až do revoluce roku 1989. Poté se začal respekt ke znakovému jazyku pomalu zlepšovat. Už na Milánském kongresu, kde pro orální výchovu hlasovalo 160 hlasů, byly čtyři proti – všechny z Ameriky, kde později vznikla Gallaudetova univerzita pro neslyšící. V Česku jsme v tom pozadu. Podívejte se, jak málo máme neslyšících psychologů, podnikatelů, lidí ve vedoucích pozicích. Dosud nemáme jediného ředitele školy, přestože se neslyšící kandidáti na tento post hlásili. Podle mě je to dáno historií a orální výchovou. Neslyšící to sice nějak zvládali, ale měli minimum informací a spoustě věcí nerozuměli, byť se tvářili, že rozumí, protože jim nic jiného nezbývalo. Taková situace vytvořila obrovské bariéry, které se nadále nesou společností. Dnes už máme Televizní klub neslyšících a tlumočení Událostí na ČT24 , které vidí i slyšící a je to rychlá osvěta, které potřebujeme víc a víc, aby se respekt zvětšoval. Vnímám však, že většina slyšících lidí ještě není připravena na komunikaci s neslyšícími.

V čem se to projevuje?

V běžném životě třeba vejdu do výtahu a slyšící člověk na mě začne mluvit. Ukážu gestem, že neslyším. Slyšící by mohl jednoduše ukázat, zda jedu nahoru nebo dolů. Na to ani není potřeba se dopředu připravovat. Ale přesto toho většinou nejsou schopni. Podobně komunikace s prodavači v obchodech nebo s číšníky v restauracích. Ukážu na lístku, co si chci objednat. Cenu mi mohou ukázat na účtence nebo terminálu, ale většinou to lidi nenapadne, složitě se mi to snaží říct a nerozumíme si. V Americe slyšící, když se potkají s neslyšícím, jsou připravenější, vezmou bez problému mobil a napíšou mu, co je potřeba sdělit.

Jaké kroky je podle vás potřeba udělat, aby se situace vyvíjela k lepšímu?

V rámci vzdělání jsou ještě znát prvky minulého režimu. Nemyslí se na to, že neslyšící mají vyrůstat v tom, že mají svůj hlas, jsou součástí společnosti, mohou být hrdí na to, že jsou neslyšící. Máme už osobnosti, které se ozývají a bojují. Díky lepším tlumočnickým službám mají možnost se ozvat, ale mění se to pomalu. Máme koncept ally, spojenec (slyšící spojenec neslyšících), ale vůdčích osobností je stále málo, přibližně dvacet na obrovské množství práce a rolí. Změnu sami neutáhnou… Mě osobně dalo hrozně moc studium na Filozofické fakultě – právě i hrdost, že jsem neslyšící. Pomohlo mi to postavit mou identitu.

Změnilo se něco za dobu vaší praxe vychovatele a lektora?

Působím jako vychovatel a lektor 15 let. Na internátech bylo dřív neslyšících dětí opravdu hodně a bylo to skvělé v tom, že přirozeně byly v prostředí komunity. Teď se často integrace vyzkouší a čeká se – když to nefunguje, jdou do škol pro neslyšící. V Radlicích jsou neslyšící děti i děti s dalšími přidruženými postiženími. Za sebe vnímám, že mají štěstí v tom, že potkávají vrstevníky s potížemi, které ony samy zažívají a mohou to sdílet. Mají kolektiv dospělých, kteří se jim umí přizpůsobit a ví, jak na to. Ale v rámci integrace, ví učitelé opravdu, jak se těmto dětem přizpůsobit, aby se měly co nejlépe? To je podle mě otázka…

V oblasti lektorství se moc nezměnilo. Pro mě jen to, že vídám své bývalé studenty, jak tlumočí v televizi a jinde. Moc si jich vážím, protože opravdu zvládli propojení slyšícího a neslyšícího světa. Takových lidí je velmi málo. Studium našeho oboru navíc není vůbec snadné, musí se hodně snažit. Musí zvládnout nejen znakový jazyk, ale i lingvistiku a znalost oblasti neslyšících na vysoké úrovni. S našimi náročnými vyučujícími to někdy nemají lehké (smích).

Jaký je váš pohled na snahy využít umělou inteligenci pro tlumočení znakových jazyků? Ztratí se něco z tlumočení, když tlumočník nebude živá osoba?

Asi před měsícem se na internetu objevila známá animovaná pohádka, kde postavy komunikovali přímo americkým znakovým jazykem. To se mi moc líbí a byl bych rád, kdyby takových pohádek přímo ve znakovém jazyce díky umělé inteligenci vznikalo víc. Stejně tak by se mohla zpřístupnit umělá inteligence, aby bylo možné s ní komunikovat znaky. Ale mimo pole zábavy, například u lékaře a na úřadě, bych si nepřál, aby mi tlumočila umělá inteligence. Výzkumníci, kteří na tom pracují, si myslí, že je to dobré, ale často jim chybí znalost toho, že znakový jazyk má jinou gramatiku. Avataři používající americký znakový jazyk neslyšícím možná tolik nevadí, protože slovosled angličtiny a ASL se tolik neliší. V českém znakovém jazyce je to jiné. Navíc potřebujeme také propracovanou mimiku, chápat tón a důraz… Avataři zvládají manuální část, ale bez nemanuální části to není znakový jazyk. Obávám se, že by se to v takové formě pak šířilo mezi běžné lidi. Riziko je, že ve snaze uspořit, by se používali jen avataři, ale z mého pohledu avatar nikdy nemůže nahradit živého tlumočníka.

Povězte nám o své práci v Radlickém zpravodaji a v České televizi…

V Radlicích jsem aktivně působil v kroužku s názvem Multimediální tvůrčí dílna, který vznikl díky vychovateli Leošovi Procházkovi. Tehdy ještě nebylo téměř nic online, a proto jsme chtěli vytvořit pravidelné školní zpravodajství. Dalo mi to spoustu zkušeností, které jsem pak využil v České televizi. Dnes jsem v ČT 15 let moderátorem, 8 let scénáristou a 4 roky v roli jazykového supervizora. Vymýšlím témata, na která se zaměřit. Musím počítat, že se může na program dívat teoreticky 10 milionů lidí. Myslím na to, aby program navazoval, informace byly pravdivé, fungovala struktura. Je to velká zodpovědnost, ale jsem za tuto příležitost hrozně rád.

Jak vnímáte aktuální situaci v České televizi?

Poplatky by podle mě měly zůstat. Dějí se velké škrty a obáváme se, že pořady, jako je náš, půjdou stranou.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s., a psychoterapeutka

Fotografie: archiv Milana Fritze