Dvě řeči, jedna duše

Jak se dnes odborná veřejnost dívá na bilingvní výchovu? Proč je hrozba opožděného vývoje řeči u vícejazyčných dětí pouhým přežitým mýtem a jaký vliv má mateřský jazyk na celkový rozvoj osobnosti? S klinickou logopedkou Annou Chromou jsme probraly teoretická úskalí bilingvismu, roli znakového jazyka i důvody, proč by se žádný rodič neměl zříkat svojí rodné řeči.

Když se řekne bilingvní dítě, co si pod tím vlastně máme představit? Musí oba jazyky ovládat stejně dobře?

Vůbec ne. Představa, že bilingvní člověk ovládá oba jazyky na stoprocentně vyvážené úrovni, je v praxi velmi vzácná. Jde o poměrně zastaralý a překonaný pohled. Moderní teorie na bilingvismus nahlíží daleko pestřeji. Definici si vědci většinou stanovují podle účelu výzkumu – od té nejvolnější až po tu nejpřísnější.

Kde tedy ta hranice začíná a kde končí?

Na jedné straně spektra vám stačí, když je dítě v druhém jazyce schopné rozumět (tedy má receptivní znalost), i když v něm zatím samo mluvit neumí. Můžete se na něj dívat jako na bilingvní dokonce i ve chvíli, kdy druhý jazyk ještě neovládá, ale víte, že v něm bude vyrůstat, a tak k němu od začátku přistupujete. Na druhé straně stojí nejpřísnější definice ideálně vyváženého bilingvismu, která se však v běžném životě téměř nevyskytuje.

Existuje tedy vůbec nějaká všeobecně uznávaná definice?

Jednotná neexistuje. Velmi záleží i na regionálním pohledu. My v Evropě jsme tradičně přísnější – za bilingvní dítě často označujeme jen to, které ve dvou jazycích vyrůstá odmalička. Pokud se s druhým jazykem začne setkávat až v dospívání, už váháme, zda jde o „pravý“ bilingvismus. V Americe jsou naopak vůči tomuto označení mnohem otevřenější.

Takže z laického pohledu – co je pro bilingvismus nejcharakterističtější?

Když se na to podíváme prakticky, nejsmysluplnější definice říká, že bilingvní jedinec je ten, který dokáže v daném jazyce přemýšlet, vyrůstal s ním, používá ho k běžné komunikaci a má k němu i kulturní vazbu. To je pohled, se kterým se ztotožňuje i většina veřejnosti.

Vnímání bilingvismu se postupně mění. Jak je to u nás v Česku?

Odborníci – psychologové a lingvisté – čerpají ze zahraničních výzkumů a mají velmi otevřený přístup. Co se ale týče širší praxe, pedagogů nebo zdravotníků, tam posun za posledních pět až deset let rozhodně vnímám. Dříve byl na bilingvismus uplatňován dost zaujatý pohled: na kombinaci češtiny s angličtinou či francouzštinou se nahlíželo jako na přínos, zatímco u minoritních jazyků (např. vietnamštiny či ukrajinštiny) převládaly předsudky. Před lety nebylo výjimkou, že v logopedické zprávě stálo doporučení, aby matka na dítě přestala mluvit svým rodným jazykem. To už se dnes naštěstí téměř neděje. Rodiče i odborná veřejnost jsou daleko poučenější.

Mění se přístup i přímo ve školství?

Ano, učitelé dnes často pracují s pojmem „dítě s odlišným mateřským jazykem“ (OMJ). Mají k dispozici metodiky i školení. Významným impulsem byla i geopolitická situace a příchod dětí z Ukrajiny. Do školství se díky tomu dostalo velké množství teoretických poznatků o tom, že vývoj vícejazyčného dítěte má svá specifika, která je potřeba respektovat.

Když hovoříme o vícejazyčném prostředí, můžeme za něj považovat i rodinu, kde se vedle češtiny používá český znakový jazyk?

Určitě. V odborné terminologii hovoříme o takzvaném bimodálním bilingvismu, protože komunikace probíhá jiným smyslovým kanálem (modalitou). Znakový jazyk je plnohodnotný, přirozený jazyk s vlastní gramatikou. Výzkumy ukazují, že bimodální bilingvismus přináší dítěti úplně stejné kognitivní benefity jako rozvoj dvou mluvených jazyků – odlišný způsob uvažování, vyšší kreativitu při řešení problémů či flexibilitu myšlení.

Jaké další výhody má využívání znaků u malých dětí?

Z logopedického hlediska víme, že jakýkoliv koncept znakování (včetně běžných gest či tzv. baby signs u slyšících dětí) přirozeně podporuje rozvoj mluvené řeči. U dětí se sluchovým postižením je znakový jazyk klíčový pro vybudování gramatických struktur a jazykového základu ještě předtím, než dojde k případné kompenzaci sluchu (např. včasnou implantací). Obecně v bilingvismu platí pravidlo pozitivního transferu: pokud si dítě osvojí strukturu a pravidla v jednom jazyce, tento základ mu výrazně pomáhá při rozvoji jazyka druhého. To platí pro mluvený i znakový jazyk.

Dlouho se tradovalo, že více jazyků může dítě mást nebo zpomalovat jeho vývoj. Jak je to doopravdy?

Dnes bezpečně víme, že je to mýtus. Tento omyl vznikl historicky nekvalitním testováním, kdy se na bilingvní děti aplikovaly normy určené pro monolingvní populaci. Bilingvní děti z toho logicky vycházely hůře, protože testy neodpovídaly jejich reálné jazykové zkušenosti.

Záleží také na typu bilingvismu. U simultánního bilingvismu (kdy dítě osvojuje dva jazyky současně od narození přibližně do 3 let) i u sekvenčního bilingvismu (kdy druhý jazyk přichází až po vybudování základů prvního) je celkový vývoj řečových schopností srovnatelný s monolingvně mluvícími dětmi.

Jaké mýty o bilingvismu slýcháte ve své praxi nejčastěji?

Nejčastějším mýtem je přesvědčení, že opožděný vývoj řeči je přirozenou součástí bilingvismu. Není to pravda. Bilingvní dítě by mělo okolo 1. roku tvořit první slova a do 24 měsíců používat dvojslovná spojení – úplně stejně jako monolingvní vrstevník.

Jediný rozdíl může být v rozsahu slovní zásoby v jednotlivých jazycích. Pokud porovnáte bilingvní dítě s monolingvním pouze v češtině, může mít bilingvní dítě menší zásobu českých slov. Pokud však sečtete jeho slovní zásobu z obou jazyků dohromady, zjistíte, že je na tom vývojově úplně stejně.

Rodiče se často ptají na střídání jazyků. Je normální, když dítě v jedné větě smíchá češtinu s druhým jazykem?

V předškolním věku je to naprosto běžný a přirozený jev. Není to známka zmatku. Naopak to často svědčí o jazykové flexibilitě – dítě použije slovo z druhého jazyka, protože mu lépe vystihuje myšlenku nebo ví, že mu rodič rozumí. Postupně se přirozeně naučí rozlišovat, s kým kterým jazykem mluvit.

Jak by měl rodič reagovat, když dítě udělá v větě chybu nebo jazyky smíchá? Má ho opravovat?

Určitě ho neopravujte stylem: „Takhle se to neříká, zopakuj to po mně.“ Nejlepší metodou je přirozená zrcadlená oprava. Dítěti pouze nabídnete správnou verzi věty v kontextu běžného rozhovoru a pokračujete dál. Dáte mu tím správný jazykový vzor bez zbytečného stresu.

Co je tedy pro úspěšné osvojení více jazyků nejdůležitější? Je to věk?

Kupodivu samotný věk není tím nejdůležitějším faktorem. Věk má vliv spíše na fonetiku a nepřítomnost přízvuku. Zásadní je kvantita a kvalita jazykového vstupu (imputu) a především motivační potřeba ten jazyk používat.

Pro dítě není komunikační příležitostí pasivní docházka do kroužku. Potřebuje reálný důvod komunikovat – hrát si s kamarádem, povídat si s prarodiči. Pokud je druhý jazyk předkládán uměle bez přirozené motivace, úspěch bývá omezený. Výzkumy také ukázaly, že klíčovou roli hraje postoj matky – vzdělanější matky z minoritních komunit si dokázaly lépe obhájit zachování mateřského jazyka, což mělo paradoxně velmi pozitivní dopad na celkový rozvoj druhého (majoritního) jazyka u dítěte.

Existuje nějaký univerzální, „ideální“ model bilingvní výchovy?

Neexistuje jedno univerzální schéma. Známý model „jeden rodič = jeden jazyk“ není jediný možný. Stejně úspěšně funguje model, kdy se jedním jazykem mluví doma a druhým ve školce, případně rozdělení podle prostředí či situací. Každá rodina si musí najít cestu, která vyhovuje jejímu fungování. Je ale klíčové, aby si rodiče o bilingvismu předem zjistili informace a neměli nereálná očekávání, ze kterých pak vzniká zbytečná frustrace.

Kde mohou rodiče čerpat ověřené informace?

U nás vzniká řada kvalitních diplomových prací s osvětovou tematikou. Výborná je brožura Děti a bilingvismus z Akademie věd ČR dostupná na webu (odkaz). Z knižních publikací mohu zmínit starší, ale velmi kvalitní odbornou knihu Bilingvismus a interkulturní komunikace od Moniky Morgensternové, Lucie Scholl a Lenky Šulové. V angličtině je pak literatury i online zdrojů obrovské množství.

Jakou nejčastější chybu dělají rodiny v praxi?

Vídám to například u ukrajinských rodin, kdy se maminky ve snaze pomoci dítěti snaží doma mluvit výhradně česky, i když samy češtinu dobře neovládají. Dítě pak nemá kvalitní vzor ani v jednom jazyce. Vždy rodičům kladu na srdce: Mluvte na dítě svým rodným, mateřským jazykem. Pokud má dítě pevný a kvalitní základ v mateřštině, češtinu v prostředí školky a kolektivu velmi rychle a přirozeně nasaje.

Kdy je tedy na místě vyhledat logopeda?

Stejně jako u monolingvních dětí. Pokud dítě v 18 až 24 měsících netvoří slova, nesdílí pozornost, neimituje nebo netvoří dvojslovné věty, je potřeba zpozornět. Bilingvismus sám o sobě nezpůsobuje narušenou komunikační schopnost, ale bilingvní dítě může mít vývojovou poruchu jazyka, ADHD nebo sluchovou vadu úplně stejně jako dítě monolingvní. Není správné varovné signály přehlížet a svádět opoždění na „dva jazyky“.

Platí tyto principy i pro děti se sluchovým postižením?

Ano. Pokud má dítě sluchovou vadu, je klíčová včasná diagnostika a přidělení kompenzační pomůcky (sluchadla, kochleární implantát). Pokud je sluchová korekce včasná a kvalitní, dítě se může stát úplně stejně úspěšně bilingvním jako dítě bez sluchového postižení.

Kdybyste měla rodičům vyvrátit jediný mýtus nebo jim dát jednu hlavní radu, která by to byla?

Nikdy se nevzdávejte svého mateřského jazyka. Má to obrovský socio-emoční a kulturní význam pro identitu dítěte.

Pěkně to vystihla kanadská lingvistka Johanne Paradis: Představte si, že se vzdáte rodného jazyka a na malé dítě budete mluvit cizím jazykem, ve kterém zvládnete jen základní příkazy. Ztratíte tím veškerou intimitu a láskyplnost komunikace. A teď si představte, že z toho dítěte bude teenager a vy s ním budete muset řešit závažná životní témata v jazyce, který dobře neovládáte. Pokud si udržíte mateřský jazyk, dáte svému dítěti nejen pevné kořeny, ale i neomezený přístup do obou světů.

Připravila: Mgr. Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace Centra pro dětský sluch Tamtam

Fotografie: archiv Mgr. Anny Chromé, Canva.com, Shutterstock.com