Mýty a poznatky o znakování dětí se sluchovým postižením

Tato otázka byla určitým způsobem součástí diskuse o výchově dětí se sluchovým postižením již od poloviny osmnáctého století. Dnes ji již velká část odborníků z řad logopedů, lékařů i pracovnic rané péče považuje za vyřešenou a odpovídají jednoznačně: přítomnost znakového jazyka v prostředí dítěte s kochleárním implantátem nepředstavuje pro rozvoj mluveného jazyka žádná rizika, naopak skýtá mnoho benefitů.

Současné výzkumy hovoří jasně ve prospěch co nejranější jazykové stimulace, nehledě na modalitu – tedy na to, zda je od vizuální nebo zvukový jazyk. I přesto však někteří specialisté z řad profesí pečujících o tyto děti i jejich rodiče však mohou ke znakování stále zaujímat nedůvěřivý či dokonce odmítavý postoj. Ten může být do určité míry způsobený mýty, které se okolo tématu znakového jazyka v souvislosti s kompenzací sluchu stále drží, a které jsou bohužel následkem problematických interpretací některých vlivných vědeckých studií.

V tomto článku se věnujeme původu některých těchto mýtů a představujeme nové poznatky, které jednoznačně hovoří ve prospěch znakování.

Kochleární implantace u malých dětí je přirozeně spjata s přáním rodičů, aby si dítě co nejdříve a co nejefektivněji začalo osvojovat mluvený jazyk své rodiny a společnosti, ve které bude vyrůstat, jazyk (či jazyky), které jim umožní nejen rozvoj komunikačních schopností a vztahů, ale také rozvoj vlastní osobnosti, myšlení a kognitivních i sociálních dovedností, jež jsou na rozvoj jazyka navázané. Jenže než se dítě podaří odpovídající kompenzační pomůckou vybavit, může se dítě ocitnout v jazykovém vakuu.

Jak vznikaly některé předsudky vůči znakovému jazyku u dětí

Při osvojování mluveného jazyka vstupuje do hry nepřeberné množství faktorů. Kromě věku implantace, který bývá často zdůrazňován jako zásadní z důvodu optimálního načasování v ohledu na zrání mozku, hrají roli také vnější proměnné. Jednou z nich je vystavení znakovému jazyku. V zásadě existují dva hlavní argumentační proudy, které stojí za vznikem představy, že vystavení znakovému jazyku u dětí se sluchovým postižením může narušovat vývoj mluveného jazyka. Jedním zdrojem této obavy jsou zkratkovitě interpretované výsledky několika neurozobrazovacích studií ze začátku jednadvacátého století. Ty daly vzniknout teoriím, jež v odborných kruzích zakořenily tak hluboko, že se zatím ani za pomoci nových poznatků nepodařilo toto přesvědčení úplně vymýtit. Podívejme se na ně blíže.

Jádrem těchto teorií, pro které se vžil název „visual takeover hypotesis” (neboli hypotéza převzetí zrakem) je tvrzení, že při sluchové deprivaci doprovozené vystavením vizuální jazykové stimulaci dochází ke změnám fungování sluchové kůry v mozku, která je typicky odpovědná za zpracování zvuků. Podle těchto teorií se pod vlivem znakového jazyka začne “sluchový mozek” specializovat na zpracování zrakových podnětů a přestává být schopný reagovat na zvukové podněty, tedy také řeč. A to bez možnosti pozdějšího zvrácení tohoto jevu, ani když dojde ke kompenzaci sluchu¹.

Moderní věda však ukazuje, že tato obava je zcela lichá. To, že sluchová kůra neslyšících lidí může při zpracovávání vizuálních podnětů, řečových i neřečových, projevovat zvýšenou aktivitu, tzv. „krosmodální aktivaci“, dnešní studie nezpochybňují, stejně jako fakt, že čím déle hluchota trvá, tím spíše lze aktivitu na vizuální podněty pozorovat. Výrazně ale korigují představu o tom, jaké následky se s tímto jevem pojí, respektive zpochybňují vztah příčiny a následku, který původní studie deklarují. Zároveň z nových výzkumů vyplývá i to, že krosmodální aktivace může být naopak dokonce spojena s lepšími výsledky při osvojování si mluveného jazyka, což naznačuje komplexnější vztahy, než by se mohlo na první pohled zdát.

Žádné správně provedené studie neprokázaly, že by znakový jazyk škodil

Kromě výše popsaných teorií souvisejících s neurální reorganizací v mozku mohla být odborná veřejnost ovlivněna některými dalšími, ne zcela správně provedenými nebo interpretovanými, studiemi. Ty se snažily odpovědět na otázku, jak vystavení znakovému jazyku ovlivňuje osvojování mluvené řeči a jazyka. Jednou z nejznámějších studií, která na sebe po publikaci strhla výraznou kritiku, byla například studie Ann Geers a kolegů, která vyšla v roce 2017². Autoři srovnávali, jak si mluvený jazyk osvojují děti, které užívají „manuální komunikaci“ (zahrnující americký znakový jazyk, totální komunikaci, baby sign, znakovanou angličtinu, komunikaci s podporou znaku a podobně) a děti, které manuální komunikaci nevyužívají. Své poznatky interpretovali jednoduše tak, že vystavení znakovému jazyku rozvoji toho mluveného škodí. Což je interpretace, která na reakci nenechala dlouho čekat. Ačkoli tak studie mohla způsobit – a pravděpodobně skutečně i způsobila – škody v tom, jak je na užívání znakového jazyka u neslyšících dětí nahlíženo, přinesla možná i něco dobrého. Tím byla bouřlivá diskuse ve vědecké komunitě, která odkryla řadu metodologických a interpretačních chyb. V kritice se opakuje upozornění na několik zásadních pochybení, zejména však zaměnění příčiny a následku: autoři interpretují výsledky tak, že děti, se kterými rodiče znakují, kvůli tomu ve svém vývoji neposouvají tak, jako děti, u kterých znakování reportováno nebylo. Jenže se nabízí úplně opačná interpretace, která je v tomto případě více pravděpodobná – tedy že děti, kterým se rozvoj mluvené řeči nedaří, více inklinují k užívání vizuálních systémů, protože pro ně představují přirozenější či efektivnější způsob komunikace.

Podobně nešťastně interpretovaných výzkumů je pak celá řada. Do dneška však platí, že žádné správně provedené studie nepřinesly spolehlivé důkazy o tom, že by znakový jazyk vývoji toho mluveného škodil. Je tomu spíše naopak. Současné výzkumy ukazují, že včasná stimulace ve znakovém jazyce díky překlenutí období potenciální jazykové deprivace napomáhá udržet optimální kognitivní vývoj a tím rozvoj mluveného jazyka podporuje.

Fotografie z výzkumu

Bimodální bilingvismus – vícejazyčnost jako každá jiná?

Nyní již odborná komunita ví, že užívání znakového jazyka a současné osvojování mluveného jazyka nestojí proti sobě, ale mohou se efektivně doplňovat. Pokud dítě v takovém prostředí vyrůstá, stává se vlastně bilingvním. Bilingvismus (čili vícejazyčnost) jako takový je rovněž spojený s dlouhou řadou různých mýtů a předsudků (více k těmto si můžete přečíst v brožuře Děti a bilingvismus, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2024³. V případě kombinace mluveného a znakového jazyka mluvíme o tzv. bimodálně bilingvní výchově, což je termín, který odkazuje na dvě přítomné modality – orálně-auditivní a vizuálně-motorickou. A zbořme jeden mýtus o bilingvismu hned na začátek: Člověk nemusí oba jazyky ovládat na vysoké úrovni, abychom o něm mohli říct, že je bilingvní. Přístup k jazykům určitě nemusí být v bilingvní výchově vyvážený, aby šlo o bilingvní výchovu.

Podobně jako u unimodálního bilingvismu i u bimodálního platí, že trajektorie osvojování daných jazyků souvisí s množstvím a zejména diverzitou a kvalitou inputu čili jazykového „materiálu“ v okolí dítěte. Je proto naprosto přirozené, že pokud dítě vyrůstá ve vícejazyčném prostředí (pro příklad si představme rodinu, kde s dítětem maminka mluví odlišným jazykem než tatínek), můžeme v každém z jazyků pozorovat kupříkladu pomalejší nárůst slovní zásoby, který může být patrný zejména zpočátku. Pokud ale sečteme všechna slova z obou jazyků, které bilingvní dítě ovládá, zjistíme, že velikost jeho slovníku se od monolingvních dětí neliší. Podobně to funguje u dětí, které si osvojují jazyky v různých modalitách, proto platí, že pokud má dítě okolo sebe dostatek mluveného jazyka, není potřeba mít starost, že by se znakování rozvíjelo na úkor mluvení – spíše budou oba jazyky fungovat vedle sebe a doplňovat se. Proto je důležité bilingvismus u dítěte brát v potaz při hodnocení jejich jazykového vývoje. V českém prostředí však bohužel dosud nemáme žádné testy, které by umožňovaly u dětí rozvoj znakového jazyka hodnotit.

V rodinách se slyšícími rodiči a neslyšícími dětmi samozřejmě vyhledávání inputu ve znakovém jazyce představuje výzvu a vyžaduje od rodičů nemalé nasazení. Jelikož se často učí společně s dítětem, mohou často nabýt dojmu, že nemají dostatečnou úroveň, aby svému dítěti mohli být správným vzorem. Studie však ukazují, že dítě se znakový jazyk naučí i od nerodilých mluvčích, a své rodiče dokonce předčí tak, že jazyk si osvojí bez chyb⁴. V České republice existuje řada organizací (i aplikací), které se ve svých kurzech specializují na rozvoj komunikačních dovedností v rodinách (například Centrum pro dětský sluch Tamtam, Tichý svět, SUKI, Speciálně pedagogická centra apod.)

Znak versus slovo – falešné dilema

Rodiče dětí s kochleárními implantáty mívají od operace velká očekávání: věří, že si dítě osvojí mluvený jazyk, bude navštěvovat školu v rámci hlavního vzdělávacího proudu, zvládne poslech i v náročném prostředí a nebude mít problém třeba ani s telefonováním. O to více mohou při doporučení, aby dítěti nabídli komunikaci prostřednictvím znakového jazyka cítit, že je tato představa v ohrožení: Znamená to, že moje dítě se mluvit nenaučí? Znamená to, že si nenajde slyšící kamarády, protože bude komunikovat jinak než oni? To může vyvolat falešnou představu, že pokud rodiče na znak přistoupí, konají nezvratitelnou volbu a vzdávají se možnosti, že si dítě mluvený jazyk osvojí. Jenže to není vůbec pravda. Pro některé rodiny plní znak především funkci prvotního komunikačního systému, který dítě potřebuje, aby se neocitlo v jazykové izolaci v citlivém období před implantací. Pro jiné rodiny se může stát plnohodnotnou alternativou mluveného jazyka, který si dítě později osvojí také. A pro některé děti se skutečně může stát primárním prostředkem komunikace.

Na znakování je nutné se dívat nikoli jako na volbu v případě nouze, ale jako na přirozený jazyk, který je možné dítěti dát hned od začátku, když zatím nemá přístup k jazyku mluvenému. Nehledě na to, jestli u užívání znakového jazyka rodina v budoucnu zůstane, nebo nikoli. Moderní studie zdůrazňují nutnost individuálního nastavení komunikační strategie vhodné pro danou rodinu a zároveň vyzdvihují benefity zařazení znaku při procesu vývoje. Bilingvní výchova poskytuje kromě zjevné komunikační výhody také výhody kulturně-sociální. Neslyšící dítě, byť vyrůstající ve slyšící rodině a opatřeno nejvyspělejší technologií, zůstává po sundání implantátu neslyšícím. Život mu přináší zkušenosti, které se slyšícími sdílet nelze, a může tak pro něj být důležité mít možnost komunikovat s někým, kdo prožívá podobné věci jako on či ona.

Vědci pomocí elektroencefalografie zkoumají, jak se vyvíjí mozek při učení se znakovému jazyku. Hledají další dobrovolníky do výzkumu z řad tlumočníků

Výzkum jazyka u dětí s kochleárními implantáty v Česku

V České republice je výzkum osvojování jazyka u dětí s kochleárními implantáty a se sluchadly teprve v plenkách. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Lékařské fakultě v Hradci Králové, a v Psychologickém ústavu Akademie věd jsme v rámci laboratoře SPEAKin lab zkoumali, jak děti s kochleárními implantáty a se sluchadly vnímají řeč, znakový jazyk a pouhé pohyby rtů. Pomocí neinvazivní neurozobrazovací metody fNIRS (blízké infračervené spektroskopie) jsme měřili aktivaci sluchového mozku při sledování a poslouchání pohádek v české znakovém jazyce a v češtině. Jedním z našich nejzajímavějších výsledků bylo, že děti, jejichž rodiče s nimi znakovali, měly na mluvený jazyk ve „sluchové” části mozku silnější odezvu než děti, které okolo sebe znakový jazyk neměly⁵. Tento výsledek představuje další ukázku toho, že znakování může sloužit jako podpora pro rozvoj mluveného jazyka.

V současné době u nás probíhají i další výzkumy a stále hledáme rodiče s dětmi, kteří by se do našeho výzkumu rádi zapojili.

Pokud byste měli o účast zájem, budeme rádi, když se nezávazně přihlásíte do naší databáze – přímo na stránkách naší výzkumné skupiny  (https://www.babylab.ff.cuni.cz/prihlasovaci-formular/) nebo mailem: 8bprR3b7TlIyS~87VX~pWW7m9bkmb.

Literatura:

1) Giraud, A. L., & Lee, H. J. (2007). Predicting cochlear implant outcome from brain organisation in the deaf. Restorative Neurology and Neuroscience, 25(3–4), 381–390.

2) Geers, A. E., Mitchell, C. M., Warner-Czyz, A., Wang, N. Y., Eisenberg, L. S., & CDaCI Investigative Team (2017). Early Sign Language Exposure and Cochlear Implantation Benefits. Pediatrics, 140(1), e20163489. https://doi.org/10.1542/peds.2016-3489

3) https://web-api.academia.cz/uploads/VKN_135_Deti_a_bilingvismus_web_f79ddbd999.pdf

4) Singleton, J. L., & Newport, E. L. (2004). When learners surpass their models: The acquisition of American Sign Language from inconsistent input. Cognitive psychology, 49(4), 370-407.

5) Svoboda, M., Kikoťová, N., Kučerová, M., Dršata, J., Krtičková, J., Chrobok, V., & Chládková, K. (2026). Limited cross-modal activation to visual language in the auditory cortices of hearing-impaired children. NeuroImage, 329, 121835. https://doi.org/10.1016/j.neuroimage.2026.121835

Připravila: Mgr. et Mgr. Michaela Svoboda, doktorandka oboru Aplikovaná lingvistika na FF UK

Fotografie: archiv autorky, archiv FF UK, Vladimír Šigut (Univerzita Karlova), Pavlína Černoch Jáchimová (Magazín A, Akademie věd ČR)