Jazyky existují v mnoha různých barvách a odstínech

Zajímaly nás zkušenosti rodin, které přicházejí do Česka ze zahraničí a učí se češtinu jako druhý jazyk. Oslovila jsem proto psychoterapeutku Mashu Volynsky, která pracuje v neziskovce Inbáze, kde dobrovolnicky poskytuje terapie této cílové skupině.

Masho, využíváte nějak při své práci i vlastní zkušenost se stěhováním do jiné země?

Z mého pohledu bych měla jako terapeutka spíš vnímat klienta a jeho příběh a nepředpokládat, že to má klient stejně jako já. Nezastínit jeho prožívání. Na druhé straně je u mě citlivost k určitým tématům, protože jsem sama prošla stěhováním z jedné země do druhé. Poprvé v 11 letech z Moskvy do New Yorku, později jako dospělá do Česka a do Londýna. Možná proto určitým tématům a emocím, které s tím souvisejí, rozumím snáz. Většina klientů se na mé osobní zkušenosti neptá. Někdo mě ale vyhledá speciálně proto, že chce terapie v jazyce, ve kterém ji poskytuji – kromě češtiny v ruštině nebo angličtině.

Posdílela byste s námi, za jakých okolností probíhalo vaše stěhování do Česka?

Během bakalářského studia v New Yorku jsem navštívila Česko jako turistka, a zaujala mě česká kultura a jazyk. Zjistila jsem, že je na mé univerzitě možnost studovat středoevropská studia, český jazyk a literaturu. Jela jsem pak do Prahy s tím, že si tu zlepším češtinu, a už jsem zde víceméně zůstala, když nepočítám jeden rok v Londýně. Český jazyk mi připadal zajímavý, zněl hezky. Ponořila jsem se do Havla a Masaryka a všechno mi nějak začalo dávat smysl. Ze všech tří zemí, kde jsem kdy bydlela, už v Česku žiju nejdéle, posledních 20 let.

Jsou nějaká specifická témata, která trápí nově příchozí?

Z mých zkušeností je většina témat, která řešíme s lidmi nepocházejícími z Česka, úplně stejná jako s kýmkoliv jiným. Vztahy, pocity méněcennosti, nedostatek sebevědomí, touha po změně… U lidí, kteří jsou zde krátce anebo i déle, ale přišli nedobrovolně, se častěji objevuje téma domova a pocitu nepatřičnosti. Nebývá to přímo pojmenované já hledám domov, ale projevuje se to spíš častějším vracením se k pocitu: vše je špatně, vše mi nějak vadí, ale nevím proč. Často pod tím bývá téma Kam patřím? Dále pocit (ne)komfortu, přijetí a nepřijetí od druhých. Může to být spojené s pocitem sebehodnoty. I u člověka, který sem chce dobrovolně přijít, může mít migrace vliv na sebevědomí. Často je to proto, že naše hodnoty a vše, na co jsme zvyklí, jsou pod lupou, střetávají se s odlišným pohledem a realitou nové země. Někdo si to k sobě pustí více, někdo méně. Může to být téma i u klientů ze Slovenska, kteří jsou tu delší dobu, přišli například za studiem a už tu pracují.

Vnímáte nějaká rozdílná témata podle toho, jak dlouho tu člověk žije?

Rozdíl nevnímám tolik v délce pobytu, ale spíš v tom, jak moc je nebo není k dispozici druhý domov. Pokud je možnost návštěvy domova uzavřená z politických, válečných nebo jiných důvodů – někdo se bojí nebo nemůže vrátit, nemá kam – otevírá to citlivé a hluboké otázky. Málokdo z lidí, kdo žijí celý život na jednom místě, to zažije. Někteří lidé tu chtějí být a nastavili si to tak, že je to jejich domov, i když neperfektní, nedodělaný, ale hledají tu způsoby, jak se cítit dobře. Jiní jsou tu už roky, ale nedaří se to najít. Záleží často na tom, zda si najdou komunitu lidí, se kterými se cítí přijati.

Jak to bývá s pocitem bezpečí v nové zemi a přijetím od českého obyvatelstva?

Z mého pohledu česká společnost není nepřívětivá, ale není ani vítací. Je to místo, kde si člověk musí sám vybudovat, co potřebuje. Nejde podle mě jen o cizince, ale platí to i pro Čechy. Cizinec má překážky navíc: jazykové, kulturní, nedostatek sociálních spojení a kontaktů nezbytných pro pocit bezpečí. Například: mít se na koho obrátit nebo vyjít z domu a pozdravit se se sousedy. K tomu ale lidé přicházející odjinud potřebují čas a někdo se k tomu nikdy nedostane.

Proměňuje se z vašich zkušeností míra přijetí nově příchozích lidí?

Vidím změnu. Vzpomínám na mé dvě zkušenosti s migrací. Když jsem vyrůstala v devadesátých letech v Americe, byla tam řada opatření, která měla lidem odjinud pomoct. Například v mnoha školách byli asistenti pro děti s cizími rodnými jazyky. Lidi byli zvyklí se ptát: odkud seš? A nebylo to nerespektující, ale byl za tím skutečný zájem: řekni mi něco o své zemi, i když to zahrnovalo i stereotypní předpoklady typu: aha, seš z Ruska, tak to máš určitě ráda zimu – což teda nijak zvlášť nemám (smích). Zároveň se tam člověk musel hodně podřídit hodnotově, i třeba v tom, jak se obléká. V Česku doteď takový „manuál” není, ale je to podle mě výrazně lepší než před dvaceti lety. V migračních neziskovkách jsem pracovala od roku 2011, a věci se dost posunuly. I když jsou ve společnosti i hodně negativní názory, přijde mi, že jsou většinou Češi víc otevřeni tomu, že mezi nimi žijí lidé z jiných zemí, a necítí se tím ohroženi. Také vidím víc pozitivní národní hrdosti, která dovoluje Čechům mít někdy i radost z toho, že lidi odjinud chtějí žít v jejich zemi.

Co se od roku 2011 podle vás změnilo?

Například ochota a větší otevřenost vůči nedokonalé češtině. Je to jednoduchá věc, ale vytváří obrovský rozdíl. Když jsem přijela před 20 lety, přízvuk a špatná slova vyvolávala napětí, zvýšený hlas nebo i agresi. Dnes mám pocit, že je to jiné a že možná i díky počtu lidí, kteří přišli z Ukrajiny v posledních letech a maximálně se snaží mluvit česky, pracovat a zapojit se do společnosti, slyšíme různou češtinu. Stejně jako existuje angličtina v mnoha různých barvách s řadou přízvuků a chyb. Čeština to ještě neumí tolik, ale posouváme se.

Mohla byste rozvést paralelu barev a odstínů v souvislosti s jazyky?

Jedna kultura a jazyk může být jinak barvitá, tišší, druhá hlasitější; jedna racionálnější, druhá poetičtější a romantičtější… Pokud mám v sobě několik kultur, musím se s tím vnitřně nějak popasovat. Podobně jako s barvami – i když je smíchám, stejně vzniknou různé odstíny. Je to možná komplikovanější, než když mám jeden odstín, ale je to tak v pořádku a lze v tom hledat přínosy. Například v různých situacích můžeme projevit různé části sebe, různé části svých zkušeností. Projevy jinakosti nemusí být vždy pozitivní, ale mohou dovolit ve zdánlivě monochromatické společnosti víc poodhalit doposud schovanější „barvy”.

Co bývá pro nově příchozí nejtěžší?

Většina migrantů říká, že čeština je pro ně jednou z nejtěžších věcí tady. Další věc je přijímání do existujících společenských skupin. Vnímám to i jako matka už vlastně českých dětí: dříve se čeští rodiče obvykle bavili zvlášť a cizinci mezi sebou. Teď to bývá víc propojené, není takový ostych a strach z toho, že si nebudeme rozumět. Myslím, že je celkově větší otevřenost a větší pochopení, že se musíme víc spojovat. Tuším, že to může být ale jiné mimo velká města.

Jsou nějaká typičtější témata, se kterými přicházejí klienti z Ukrajiny a dalších zemí?

Zhruba půlka mých klientů bývají Češi nebo Slováci. Další jsou z Ukrajiny, Ruska, Kazachstánu. Anglicky mluvící mohou být z nejrůznějších i hodně odlehlých míst.

V roce 2022 jsem pracovala v přijímacích zařízeních pro ukrajinské uprchlíky. Tam se řešily základní věci, jako spánek, vyhoření – vyčerpání, stres.

U uprchlíků, zvlášť pokud se chystají vrátit, se objevují cykly vyhoření – najednou nemůžou spát, narušuje se příjem potravy apod. Souvisí to s cykly války a zprávami ohledně náletů. Ale řekla bych, že větší témata jsou ta neválečná – naopak, než by člověk čekal. Například hodně žen, které byly nuceny odejít z Ukrajiny, řeší najednou svoji roli, vnitřní sílu a samostatnost. Jsou tu často bez mužů s dětmi. Přicházejí otázky: Můžu být sama? Je mi dobře? Možná je mi líp? Co můžu sama zařídit a co ne?

Setkání podpůrné skupiny pro ukrajinské psycholožky pomáhající uprchlíkům, 2022

Jak řeší nově příchozí případné rozdíly v přístupu k výchově a vzdělání oproti tomu, na co byli zvyklí?

Hodně rodičů a mladých studujících se setkává s jiným přístupem ve vzdělávání, což se spojuje i s jiným přístupem k výchově. Většina lidí z bývalého Sovětského svazu je zvyklá na přísnější výchovu, očekává větší biflování, větší znalosti a mívá obavy, zda paní učitelka není moc hodná.

Naše generace byla učena skrz dril. Není to tak, že bychom se nenaučili nic, ale tento systém vzdělávání založený na známkování a jejich porovnávání, přinesl neustálou nespokojenost se sebou samým. S tím se setkávám u dospělých ve své praxi: musím na sebe pořád tlačit, ale zároveň nikdy nebudu dost dobrá. Dostáváme se k tomu, co si ze školy a z domu odnesli, a že přes svou snahu měli neustále pocit, že nedosahují kýžené laťky. Mnohým lidem brání přesvědčení o nedostatečnosti v naplňování snů – vystudují například vysokou školu, ale neodváží se pustit do toho, co si přejí, protože oni přece nejsou ti nejlepší… A když máme sami děti, často si uvědomujeme, že něco nechceme opakovat, ale: jak se zbavit vzorců z dětství?

V jakých situacích se to projevuje?

Je to otázka hranic ve výchově, kterou řešíme se všemi rodiči, nehledě na to, zda jsou Češi nebo příchozí. Je tato hranice moc, nebo málo? Vnímání může být v různých zemích různé.

Někdy rodič nastaví hranici – pravidlo – a stojí za ním za každou cenu, protože si myslí, že to tak musí být, protože se to „tak dělá“, ale samotnému mu to třeba nevyhovuje. Dítě ale může tu nepohodu rodiče cítit, a může se začít „vztekat“. Pak je otázka, zda je v takovém momentu lepší zpřísnit, nebo naopak vyřešit tenzi v sobě a dítě tak uklidnit. Častý příklad je uspávání večer, nebo naopak ranní přípravy. Někdy přísná pravidla, která přebíráme z vlastního dětství nebo od okolí, a se kterými vnitřně nesouhlasíme, jenom vnášejí větší tenzi a nešvar do vztahů s dětmi.

Jak je to u ukrajinských matek, které kromě výchovy žijí i v neustálé nejistotě a strachu ohledně války?

Ženy z Ukrajiny, které mají manžela, otce nebo jiné příbuzné v ukrajinské armádě, jsou v komplikované situaci. Tyto ženy moc do individuální terapie nechodí, protože si nemohou dovolit se rozpadnout. Potkávám je spíš v podpůrných skupinách. Některé jsou tu i úplně samy na děti, které toho hodně vnímají a mohou mít také pocit: musím to všechno vydržet, protože vidím, že maminka to všechno vydrží. Mohou zažívat spoustu emocí, které nechápou, a někdy z nich vylezou ve školce či škole, kde mohou být oproti domovu méně přísná pravidla. České učitelce pak může připadat, že dítě překračuje hranice až moc, porušuje pravidla, ale ono přirozeně zkouší, kam může, protože nové prostředí nezná. Na druhé straně jsem se setkala i s tím, že učitelka přemýšlela, jestli neustupuje z pravidel proto, že je dítě cizinec. Každá instituce i vztahy potřebují rámec, ale systém by měl být nastaven s respektem tak, aby mohly všechny děti rozumět a dodržovat pravidla. Pak není nutné uhýbat. Dítěti se daří, když rozumí hranicím a jsou pro něj i dospělého pohodlné.

Je to někdy i obráceně, že jsou na děti cizinců nároky příliš vysoké?

Některé děti cizinců jsou i ve škole naopak ti nejposlušnější, protože jim rodiče nastavili, že vzdělání je to nejdůležitější v životě. Na nic jiného než na vzdělání se nelze spolehnout – kolikrát bylo nutné opustit domovy a majetek, které nebude možné dětem předat, a právě proto bývá hodnota vzdělání tak silná u imigrantů.

Chybí něco v přístupu k dětem cizinců v českém školství?

Mně chybí větší zvídavost ohledně původu dětí. V Americe to bylo na české poměry přehnané, i když tam to nikomu tak nepřipadalo. Slavili jsme spoustu různých svátků. Vánoce, židovské svátky, africkou Kwanzaa… Děti byly vyzývány, aby si připravily projekt o své zemi a něco se spolužáky sdílely. V Česku je stále velký důraz na české tradice. Překvapuje mě, že přetrvává jedno diagnostické kritérium dětí školní zralosti: zda znají české svátky a kulturní tradici. Chápu to, ale přijde mi to nevyvážené. Mohli bychom se zabývat nejen tím, co škola dává dětem, ale i tím, co dítě přináší do školy – například svou kulturu, znalost jazyků.

Jakou roli může hrát v rámci psychického zdraví nově příchozích a jejich rodin používání různých jazyků?

Pro děti na prvním stupni z Ukrajiny a Ruska nebývá nový jazyk takovým problémem, když je školní prostředí přijímající: mají pocit, že za nimi učitel stojí, a najdou si kamarády. Do jaké míry se rodina nový jazyk naučí, není však dáno tolik lingvistikou, ale tím, v jakém prostředí se ocitne a zda má motivaci se jazyk naučit. Je také dobré si uvědomit, že nucené stěhování a válečné trauma silně ovlivňují psychiku. Je dokázáno, že centrum v mozku, které je zodpovědné za učení se jazyků, je ovlivněno v situacích silného stresu a často přestává fungovat. Nejlepší učení probíhá, když je mozek v klidu a v napětí jsou jen zvědavost a zájem.

Dříve někteří odborníci doporučovali všem rodinám mluvit na děti striktně česky, aby se všichni co nejlépe naučili češtinu. Jaký je váš názor na to?

Očekávání, že příchozí rodiče budou na děti mluvit doma česky, je za mě nerealistické. Postoje odborníků se liší. Já zastávám názor, že nový domov má být maximálně bezpečný. Aby se dítě mohlo cítit komfortně, musí být emočně v pohodě i rodič. Když mluvíme novým, nesnadným jazykem, zažíváme tenzi – a dítě ji od rodiče vnímá. Dítě, které se přestěhovalo nedávno z jiné země, má ve škole hodně napětí, musí vnímat nový jazyk, odlišnou kulturu, hledat své místo v kolektivu. Proto o to víc potřebuje mít doma klid a pocit maximálního přijetí. Pro dítě je důležité, aby s ním měl rodič co nejbližší emoční spojení, ve kterém hraje velkou roli jazyk. Proto si myslím, že by rodiče měli mluvit na dítě svým rodným jazykem, pokud si dítě samo neřekne, že chce mluvit česky.

Jakou zkušenost máte s používáním jazyků u vás doma?

U nás doma, kde máme jazykový mišmaš, jsem na děti v prvních letech po jejich narození mluvila hlavně svou mateřskou ruštinou. Také jsem jim četla hodně v angličtině. Ale s manželem jsme spolu vždy mluvili česky. Tak obě děti začaly odpovídat česky. Když šly do školky, bylo to pro ně jednodušší. V roce 2022 se mi přestalo chtít mluvit doma rusky. V té době jsem poprvé v životě začala pracovat v ruštině, v rámci neziskovky, která poskytovala psychosociální pomoc uprchlíkům z Ukrajiny, a doma jsem si potřebovala odpočinout. Asi po dvou letech moje nejmladší dcera přišla s tím, ať na ni občas mluvím rusky a ať si čteme i v ruštině. Myslím, že když má dítě doma více jazyků, je nejlepší nechat jej rozhodnout, jaký jazyk si vybere – v čem se cítí dobře. My si ty tři jazyky – češtinu, ruštinu a angličtinu – tak nějak střídáme. Není to vědecké, ale vyhovuje nám to.

Co všechno může pro rodiny znamenat možnost používat doma rodný jazyk, který je jiný než majoritní? Nejen pro nově příchozí, ale například i pro Romy a další minority, včetně komunity neslyšících.

Je to pro ně určitě důležité. Jazyk nese s sebou nejen komfort domova, ale například i kulturní, literární dědictví. Jsou to knížky, písničky, malé částice dětství, o které se rodiče mohou podělit se svými dětmi. V cizím jazyce to prostě neuděláte.

Romové to podle mě mají hodně těžké v tom, když mluví doma romsky a děti neumí dobře česky, tak je na běžných školách často nechtějí. Přitom jsou na tom podobně nebo i líp než děti cizinců, které na začátku nemusí umět česky vůbec a postupně se naučí. Je to o tom nechat dveře otevřené a připravit půdu s dvojjazyčnými asistenty a učiteli. Například vím, že děti rodičů z Vietnamu často také řeší otázku Kam patřím? Většinou se zvládnou česky naučit rychle, ale stejně za Čechy většinou nebývají považováni, i když se tak už často mohou cítit. Doma mívají velmi silnou vietnamskou kulturu a komunitu, a to je také velké bohatství.

Co se týče komunity neslyšících se zahraničním původem, myslím, že i tady je nejdůležitější pro dítě doma vytvořit prostředí, kde se cítí dobře, přijato a může si odpočinout od případného stresu ze školy v nové zemi. Chtěla bych zároveň věřit, že příchod většího počtu Ukrajinců pozitivně posunul český školní systém: bez asistentů to zkrátka nešlo a řada škol tím zažila význam jejich role.

Co migrantská zkušenost přinesla vám?

Pokud opouštíte místo, kde jste se narodili, obzvlášť když se tam nemůžete vrátit, ztratíte část své identity a sami sebe. Zároveň tou zkušeností člověk roste, poznává se líp, než by to možná udělal, kdyby byl v jednom místě celý život. Aspoň já to tak za sebe vnímám. Každá země, pokud ji necháte, vás ovlivní. Často se mě lidé ptají: jsi Američanka, Češka nebo kdo jsi? Odpovídám, že mám v sobě kus z každé země, kde jsem žila, a nevybírám si jednu škatulku.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s., a psychoterapeutka

Fotografie: archiv Masha Volynsky

Grafika: Shutterstock.com