Implantát je „sluch na baterky“. Proto je znakování tak důležité

Manželé Marcel a Kateřina Klimešovi žijí se svými dětmi ve Španělsku. O jejich rodině by se dalo bez nadsázky říci, že je mnohojazyčná. Ke komunikaci totiž používají několik mluvených, ale i znakových jazyků. V rozhovoru se dozvíte, které jazyky to jsou, jaký je ve Španělsku systém péče o děti se ztrátou sluchu i tamní postoj ke znakovému jazyku.

Rodiče se do Španělska odstěhovali s dětmi před dvěma lety. Loni všichni přijeli o Velikonocích na návštěvu domů. Během Velikonoc však Jindru postihl zánět mozkových blan. Byl mu právě jeden rok.

Jeho stav byl tehdy vážný. Podstoupil operaci a následně byl na jednotce intenzivní péče v Česku. Rodina zde tedy musela oproti očekávání zůstat skoro rok. Po asi třech měsících, co se Jindra uzdravil, si rodiče všimli, že neslyší. Marcel hrál na klavír, ale Jindra na hudbu ani další zvukové podněty nereagoval. Vyšetření BERA ukázalo, že chlapcova ztráta sluchu je tak velká, že potřebuje kochleární implantát. Jindra byl následně oboustranně implantovaný.

Na začátku čerpala rodina ranou péči a zdravotní péči pro Jindru v Česku. Rodiče proto chvíli váhali, zda se vracet do Španělska, kde je systém sociální i zdravotní péče jiný a bude potřeba vše zjistit a zařídit nanovo. Přesto nakonec letos v březnu tuto cestu zvolili.

Marcel a Jindra

Péče ve Španělsku

Marcel je ve Španělsku zaměstnaný na pozici informatika a platí si sociální zabezpečení seguridad social zahrnující sociální a zdravotní pojištění i pro děti. Raná péče, která je určena pro vícero cílových skupin, nejen rodiny s neslyšícími dětmi, spadá pod místní samosprávu a zajišťuje se přes praktického lékaře. V místním okrese ale nemají žádnou zkušenost s dítětem s kochleárním implantátem, takže se aktuálně hledá specializovaná raná péče.

„Bydlíme v autonomním společenství Galicie, kde je místní Federace asociací neslyšících lidí FAXPG. Zaregistrovali jsme se u nich, setkali jsme se se sociální pracovnicí a dostali prvotní informace,” přibližuje Marcel navázání kontaktu s místní komunitou neslyšících.

Rodiče budou také zařizovat obdobu české kartičky ZTP, která přináší rodině úlevy na daních a možnost využít různé programy včetně proplacení případných náhradních dílů k implantátu. V nemocnici v provincii Lugo nezajišťují servis k implantátu Cochlear, a je proto potřeba hodinu dojíždět do dětské nemocnice v La Coruña. Rodiče Jindru také zaregistrovali u distributorské firmy pro Cochlear s názvem GAES kvůli záruce, nákupu baterií a případným náhradním dílům. „Jsme rádi, že má Jindra implantát od značky Cochlear, protože v Galicii se jiná značka skoro neimplantuje, ” shrnuje situaci Marcel.

Co se týče nastavení komunikace, Marcel mi vysvětlil, že se s manželkou rozhodli zapojit kromě řeči i znaky: „Jindru znakování baví a je na ně velmi šikovný. V Česku je předpoklad, že když má dítě implantát, nejspíš časem od znakování upustí. Ve Španělsku je to z našich zkušeností jiné. Nepředpokládá se, že se znakový jazyk ztratí, ale že se jej má dítě naopak nadále učit spolu s mluveným jazykem. Nás znakování také baví a přijde nám důležité, protože implantát je ,sluch na baterky´. Když baterky z jakéhokoliv důvodu zrovna nebudou, je potřeba se moct domluvit komplexněji i nad rámec základních sdělení o jídle, pití a podobně.”

Znakový jazyk v rodině

Nejprve se začali učit znaky českého znakového jazyka během neplánovaného pobytu v tuzemsku. Pomáhal jim přitom lektor znakového jazyka Pavel Kučera, který spolupracuje s Centrem pro dětský sluch Tamtam, a učili se také s aplikací Znakujeme s Tamtamem. Marcel vzpomíná, že využili i setkání s dalšími rodiči neslyšících dětí: „Byli jsme za to moc rádi, protože nám to otevřelo obzory a dostali jsme se do komunity, kam bychom se jinak nedostali. Setkání nám pomohlo i v uvědomění, že v tom nejsme sami. Do té doby jsme měli nějaké povědomí o tom, že existují neslyšící lidé a kochleární implantáty, ale neměli jsme s nikým neslyšícím kontakt.”

Po návratu do Španělska se Marcel začal učit i znaky španělského znakového jazyka a používat je v komunikaci s Jindrou. Je v plánu, že všichni čtyři absolvují kurz španělského znakového jazyka. Aktuálně se rodina učí španělské znaky dle online slovníku. „Jindra by měl umět španělský znakový jazyk plnohodnotně, nejen jako doplňkovou komunikaci,” zdůrazňuje Marcel.

Tím, že Jindra slyšel do jednoho roku, možná se mu uchovala částečná sluchová paměť. Nyní má ve svých dvou a půl letech implantát, začíná vydávat různé zvuky, mnohé rozpoznává a snaží se odpovídat, občas něco říkat. Základní věci komunikuje českými nebo španělskými znaky: chci jíst, chci pít, chci mámu, dopravní prostředky, zvířátka, a další věci z knížek. I Béďa zná pár znaků.

Další jazyková specifika

Jazyková situace rodiny je specifická rovněž tím, že se děti setkávají i s několika dialekty španělštiny: „Různí Španělé mluví různě: dialekty a nářečí mají velký vliv. V Galicii se mluví ještě galicijsky. Místní jsou na galicijštinu hrdí, je prvním úředním jazykem, španělština až druhým. Veškeré formuláře bývají v galicijštině. Béďa navíc chodí do školky, kde je mezinárodní komunita, takže má kolem sebe lidi, kteří mluví anglicky.”

Další jazyková zajímavost rodiny spočívá v tom, že na děti mluví česky jen Kateřina a Marcel na ně od narození mluví výhradně španělsky: „Naučil jsem se ji až po vysoké škole během cestování a díky online lekcím s rodilými mluvčími. I když já sám nejsem rodilý mluvčí, přišlo mi důležité, aby se děti odmalička rozvíjely i v jiném jazyce. Mají tedy bilingvní výchovu, se znaky lze říct vícejazyčnou. Přijde mi to lepší, než se učit jen anglicky, což je možné celkem kdekoliv. Umět další jazyk je do budoucího portfolia hrozně užitečné v rámci celého světa. Chtěl jsem tuto dovednost dětem předat, když je k tomu možnost. Možná by ale bývalo lepší, kdybychom se ženou mluvili oba oběma jazyky, aby si děti mohly naposlouchat různé nuance.”

Kluci doma na pískovišti

Marcel ovládá kromě češtiny, angličtiny a španělštiny i plynně polštinu a portugalštinu. Mezi sebou komunikují Marcel a Kateřina primárně česky, občas španělsky. Pokud jsou dohromady všichni čtyři, Béďa odpovídá podle toho, ve kterém jazyce byla položena otázka. Béďa používá bez problému češtinu i španělštinu, i když si hraje a sám na sebe mluví. Nejprve se mu slova pletla, ale nyní už rozlišuje, které slovo patří do kterého jazyka.

Než se Marcel s manželkou pustil do bilingvní výchovy, načítal studie a zjišťoval zkušenosti dalších rodin. Vývoj jazyka je podle něj velmi individuální: „Znám rodinu, kde dítě mluví už docela dobře trilingvně ve třech letech. Jinde to zkoušeli, ale nedařilo se, a proto ze tří jazyků přešli ke dvěma. Výhodu mají rodiny, kde je alespoň jeden rodilý mluvčí.”

Při pobytu v Česku mohl Béďa naposlouchávat španělštinu z různých videí a během pracovních online hovorů, kterých se s tatínkem účastnil a slýchával, jak komunikuje s kolegy ve španělštině. Španělština se u něj naplno rozvinula po přestěhování, protože s kamarády komunikuje španělsky.

Waldorfská školka

Konkrétní místo svého pobytu ve Španělsku vybírala rodina již při prvním pobytu nejen s ohledem na ceny nemovitostí, ale přihlíželi také k dobrým referencím na mateřskou školu pro Béďu. Vyhrála soukromá waldorfská školka a dům v její blízkosti. Rodiče jsou velmi spokojení s učitelkou a osobním přístupem školky, na rozdíl od státních škol a školek, které jsou prý hodně „betonové”, tedy bez většího přístupu k zeleni.

Na waldorfské školce oceňují to, že děti tráví hodně času venku a věnují se manuálním činnostem, které Béďovi prospívají. Vyhovuje jim i tradiční opakování cyklů toho, co dítě dělá, což podle nich zajišťuje kontinuitu a stabilitu všeho, co se kolem dítěte děje.

Jindra je zatím s maminkou doma. Do budoucna by měl ve státní škole nárok na tlumočníka zdarma, v soukromé však nikoliv.

Do Španělska pravidelně jezdí na návštěvu rodina z obou stran a jsou také v kontaktu přes videohovory. Podle Marcela si rodina ponechává mnohé aspekty české kultury: „Tím, že jsme vyrůstali v Česku, máme batoh plný českých věcí. Přivezli jsme si české mouky, ze kterých žena peče český chleba, protože místní je hodně tvrdý. Máme český kalendář. Držíme české Vánoce a českou velikonoční výzdobu. Pohádky a knížky mají děti také převážně v češtině.”

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s., a psychoterapeutka

Fotografie: archiv rodiny