Občas mi trvá, než mi dojde, že nemá cenu na Esterku volat…

Co se vám vybaví, když se řekne babička? Možná prázdniny na venkově, možná nedělní obědy s bábovkou. Ale určitě žena, která na vás vždycky měla čas a měla pochopení pro vaše dětské starosti i všechny lumpárny světa. Jednou z takových babiček je i paní Jaroslava Bednářová. Když se u ní sejde jejích šest vnoučat, je opravdu veselo. Řádí mezi nimi i čtyřletá Esterka, která je i se svým sluchovým postižením veselým členem rodinné dětské bandy.

Kdy jste se dozvěděli, že má vaše vnučka Ester sluchové postižení?

Esterka se narodila v březnu a už v porodnici měla nevýbavné otoakustické emise. V té době jsem si ale říkala, nebo spíš sama sebe ujišťovala, že to bude určitě dobré. V srpnu, když jí tedy bylo zhruba půl roku, bylo po všech vyšetřeních jasné, že tam nějaká sluchová vada bude. A začalo se zjišťovat, jaká, jak závažná.

1. týden

Jak jste přijala skutečnost, že vše nebude tak, jak si babička pro své dítě i vnouče vysní?

Nejdřív to bylo překvapení. A pak se to u mě trošičku zhoršovalo. Nejdříve jsem všechno viděla pozitivně. Říkala jsem si například: „Uši… ale hlavně, že dobře vidí.“ Přispívalo k tomu i to, že určité zvuky slyšela. Reagovala třeba, když zaštěkal pes, nebo bouchly dveře. Měla jsem tak pocit, že vlastně „nějak“ slyší. Nevěděla jsem, o čem to je, neuměla jsem si to představit, nikdy jsme s žádnou sluchovou vadou do styku nepřišli. Člověk neví, co to vlastně obnáší. Postupem času se mé pocity zhoršovaly, bylo pro mě těžší to vše nějak přijmout. Až jsem se jednou v noci vzbudila a napadlo mě, jak bude jednou Esterka vstávat na budíka. Ráno jsem dceři i vnučce volala, svěřila jsem se jim a ony se obě smály do telefonu. Tak jsem se uklidnila – já si tady dělám hlavu a ony jsou přitom šťastné a spokojené.

Dá se říci, že jste prošla těmi klasickými fázemi přijetí od šoku ke smíření? Otázkami Proč právě my? Proč se to stalo nám?

To ne. Spíš mě to překvapilo, zaskočilo. A hlavou mi běžely myšlenky na to, že to bude mít Esterka v životě těžší. Jen jsem si říkala, kde se to u nás v rodině vzalo. Ale, proč právě my, proč u nás, to jsem nikdy neřešila. To mě nenapadlo.

A prošla jste něčím, čemu se říká dvojí bolest? Bolest za dceru i za vnučku?

Bolest ne, ale strach. To ovšem nesouvisí s Esterkou a její sluchovou vadou, ale s dětmi obecně. Teď už mám čtyři svoje vnoučata, dvě od manžela, synovce – dětí je u nás opravdu hodně. A jak jsem říkala své jedné dceři – strachy o ně se nesčítají, ale násobí. Nejdřív má matka strach o své děti, pak jsou tu najednou i vnoučata. Ale není to plus, je to fakt „krát“. A já jich mám tolik, že už z toho strachu v podstatě nevyjdu (úsměv).

Hlídáte Esterku častěji než ostatní vnoučata? Pomáháte více její mamince, například ji doprovázíte na vyšetření apod.?

To takhle nemohu říci, hlídám všechny. Esterku hlídám často, ale souvisí to s tím, že dcera začala dálkově studovat vysokou školu. Když má školu, já hlídám. A jsem ráda. Díky tomu ji vidím častěji, než by to jinak bylo. Nebydlí úplně nejblíž, takže bychom se tak často určitě nevídali. Tak jsem ráda, když přijedou sem a já si ji užiji.

3 roky

Jak s Esterkou komunikujete? Znakujete, nebo používáte mluvenou češtinu?

Esterka nosí sluchadla zhruba od necelého prvního roku. Je velmi komunikativní, chová se normálně, přirozeně. Člověk ani nepozná, že hůř slyší. Třeba, když je blízko – například ji mám na klíně a čteme si, tak mi rozumí i bez sluchadel. Před časem jsem si stáhla aplikaci Znakujte s Tamtamem, že se budu učit znakový jazyk. Ale Ester začala brzy mluvit a mluví velmi pěkně, takže teď už vlastně nemám potřebu znakovat. Perfektně se domluvíme mluvenou řečí. V podstatě mám jediný problém, že mě neslyší, když je někde daleko. Občas mi trvá, než mi dojde, že nemá cenu na ni křičet. Jsem zvyklá na ostatní děti volat, ale ona si jde dál po svém (úsměv).

Esterce zanedlouho budou čtyři roky. To je období, kdy si děti začínají všímat svých odlišností. Ptá se vnučka někdy, proč ona má sluchadla a jiné děti ne?

Ano. Ale zatím to řeší s maminkou, takže já jsem z obliga. Na mě to nezkouší. S ní je to stejné, jako se všemi mými vnoučaty. Když jsou maminky nervózní z jejich dotazů, děti utečou za mnou. Pak si povídáme o všem, co je zajímá.

Vnoučata

Jak Esterku a její odlišnost přijala ostatní vnoučata, její bratranci a sestřenice?

Vnučka je věkově uprostřed. Naše děti mají 10, 8, 6 a 4 roky, Esterce jsou také 4 a pak je tu ještě její dvouletá sestřička. Ester je hodně společenská a komunikativní, takže bez problémů zapadla. A i když se sejdeme všichni, je to úplně bez problémů.

A co dětský kolektiv? Chodí do školky?

Ano, chodí do speciální školky pro sluchově postižené děti v Olomouci. Tam mají třídy s malými kolektivy – čtyři až pět dětí. Mají tam pro tyto děti vše zařízené a přizpůsobené, takže jsou tam v pohodě a šťastné.

Vím o vás, že jste organizovala pro děti něco, co bychom mohli nazvat letním táborem… ?

To vzniklo díky tomu, že mám už teď vnoučků opravdu hodně. A pokud bych si kvůli hlídání každého z nich měla brát týden dovolené, tak už bych musela jít do důchodu. A do toho mám ještě daleko. Tak jsem vymyslela, že vezmu všechny naráz. Už z doby, kdy byly malé moje dcery, vím, že čím víc dětí, tím víc zábavy a tím hodnější děti jsou. Domluvila jsem se proto s několika dalšími babičkami, že vezmeme všechna naše vnoučata a pojedeme společně. A už jsme byly čtyřikrát. Zázemí jsme našly ve Zlatých horách.

Dcery a vnoučata

Loni v létě s námi byla poprvé i Esterka. Byla tam jako jediná neslyšící, takže se dá říci, že to byl vlastně pokus o integraci. Bylo to tam pro ni samozřejmě v něčem náročnější. Například v jídelně, což je velká místnost asi pro 50 lidí, a je v ní dlažba. Všichni vrzají židlemi, cinkají příbory a talíři, což pro ni představuje problém. Ale ona tam měla s sebou maminku. Těch dětí jsem tam měla sedm, takže bylo štěstí, že s námi dcera byla. Jinak bych to měla určitě těžší. Taky bylo na Ester vidět, že je ze všeho toho hluku občas unavená. Někdy po obědě, když děti odpočívaly, šla po chodbě a libovala si, že děti spí, nekřičí a je tam ticho.

Se začleněním mezi nové, cizí děti potíže neměla?

Ne. Esterka je opravdu hodně komunikativní, s tím vůbec žádný problém nemá. Děti, dospělí – se všemi je hned kamarád. Radila jsem se před odjezdem s naší poradkyní z Tamtamu, zda a jak ostatním dětem říci, že má sluchovou vadu a nosí sluchadla. Přece jen – děti jsou děti, a když uvidí, že jí z uší koukají nějaké drátky, budou se ptát, případně po nich rovnou sáhnou. A tak jsme všem, i těm nejmenším, vysvětlili, že někdo má nemocné oči a nosí brýle a někdo nosí „ouška“. Na obojí se musí dávat pozor. A bylo zajímavé pozorovat reakce dětí. Některé chtěly prozkoumat, jak to funguje. Některé toužily si to samy vyzkoušet.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně šťastných chvil s vaší rodinou a vnoučaty.

Připravila: Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Fotografie: archiv Jaroslavy Bednářové