Britská nadace provedla výzkum komunikačních potřeb

Britského výzkumu se zúčastnilo 153 lidí se sluchovým postižením a 137 zprostředkovatelů komunikace. Jednalo se zejména o tlumočníky znakového jazyka a pracovníky komunikační podpory, a to z nejrůznějších oblastí, mj. z oblasti vzdělávání, z pracovního prostředí,  ze zdravotnického i soudního systému. Studie využívala k získání dat online dotazníky s uzavřenými i otevřenými otázkami.

Komunikační potřeby lidí se sluchovým postižením jsou ve Spojeném království stále rozmanitější, což potvrdily nejen odpovědi samotných sluchově postižených lidí, ale také poskytovatelů komunikačních služeb. Hlavními důvody této diverzity jsou častější užívání kochleárních implantátů a také vyšší počet Britů, pro něž není angličtina primárním komunikačním jazykem – jedná se především o cizince, kteří anglickému jazyku nerozumí tak jako rodilí mluvčí.

Respondenti z řad lidí se sluchovým postižením reprezentovali různé věkové skupiny a odlišná u nich byla také doba vzniku postižení, úroveň vzdělání a právě zmiňované komunikační potřeby, kterými se výzkum zabýval, přičemž nejvýrazněji zastoupenou skupinou byli pracující lidé v produktivním věku. 80 % dotazovaných využívá většinu času ke komunikaci mluvenou řeč, 31 % komunikuje pomocí britského znakového jazyka, 17 % respondentů se uchyluje ke kombinaci mluvené řeči a znakování a 2 lidé odpověděli, že využívají hmatovou komunikaci.

Zajišťovatelé komunikačních potřeb, kteří se výzkumu zúčastnili, byli nejčastěji tlumočníci znakového jazyka. 96 % z nich poskytuje právě tlumočení do znakového jazyka, 65 % poskytuje překlad do znakového jazyka v kombinaci s mluvenou řečí, kdy primární je znakování, a 42 % poskytovatelů uvedlo, že také využívá mluvenou řeč v kombinaci s překladem do znakového jazyka, primárně však hovoří.

Více než polovina poskytovatelů uvedla, že různorodost komunikace se skutečně zvýšila a zájem o odlišné druhy zprostředkování mluveného projevu roste, stejně jako potřeba flexibility. Stejný počet respondentů je přesvědčen o tom, že tento proces bude pokračovat, přičemž 45 % dotazovaných se obává, že nebudou v budoucnu schopni poskytovat služby v daném rozsahu.

Mezi služby, které sluchově postižení využívají nejčastěji, patří titulky, případně simultánní přepis mluvené řeči.  52 % respondentů uvedlo, že tyto služby jsou pro ně zásadní a že v jejich využívání budou pokračovat.

Zajímavou součástí výzkumu byly hypotetické otázky, které se týkaly využití různých služeb v případě jejich dostupnosti. 37 % dotazovaných sluchově postižených uvedlo, že využívá služby tlumočníka do znakového jazyka, ale 41 % uvedlo, že by tyto služby využívali, pokud by je měli k dispozici.

Podobná čísla vyšla najevo i u zapisovatelských služeb. Ty v současnosti využívá 36 % dotázaných, ale 40 % by o služby tohoto typu mělo zájem a rádi by je využili. U služeb artikulačních tlumočníků je dokonce vyšší procento lidí, kteří by služby rádi využili (13 %) než těch, kteří službu skutečně využívají (8 %).

Nejvýraznější rozdíl mezi momentální situací a preferencemi sluchově postižených je pak u služeb tlumočníků, kteří kombinují překlad do znakového jazyka s využitím mluvené řeči. Celkem 24 % respondentů v průběhu života využilo tento druh služby, ale nejméně třetina respondentů by službu ráda využila – opět v budoucnu, případně pokud by měla tuto možnost.

V rámci studie byla získaná zajímavá a validní data, která jasně vypovídají o momentální situaci a o možném vývoji a směřování komunikačních potřeb osob se sluchovým postižením. Dnešní tempo a nároky na pracovní úspěšnost a výborné studijní výsledky ještě více zdůrazňují potřebu dostatečné komunikační podpory. Přestože se výzkumu primárně účastnili pracující lidé, kteří využívají mj. mluvenou řeč, odpovědi zcela jasně vypovídaly o tom, že podporu přesto potřebují.

Výzkum poukázal také na určité nedostatky v oblasti poskytování komunikační podpory. Právě zprostředkovatelé komunikace v mnoha případech nejsou schopni plně porozumět zadání či požadavku a nemohou se tak adekvátně připravit na konkrétní úkol. Sami poskytovatelé uváděli, že se skutečně setkávají se situacemi, kdy se necítí být dostatečně kvalifikováni a kdy musí případně klienty odmítnout. Zároveň často uváděli, že jsou si vědomi potřeby neustálého vzdělávání se.

Není výjimkou, že dochází k situacím, kdy se zadání mění v průběhu akce, což je náročné, pokud se jedná o téma nebo oblast, která vyžaduje předchozí přípravu. Není reálné, aby byli zprostředkovatelé vždy schopni na 100 % obsáhnout jakékoliv téma, aniž by se na něj pečlivě připravili. Nejde však jen o změnu v tématu, často se stává také, že poptávka cílí na zapisovatele, který se musí během daného úkolu změnit například v artikulačního tlumočníka, dle potřeb přítomných lidí se sluchovým postižením.

Výzkum realizovala nadace The Ear Foundation ve spolupráci se společností Signature. Závěrem zprávy o výsledcích výzkumu pak uvádí, že mnohé z nastíněných výsledků by si zasloužily a potřebovaly další prozkoumání, a to formou důslednějších metod, než je dotazníkové šetření. Současně však hodnocení výzkumu uvádí, že další rozvoj diverzity komunikačních potřeb je více než pravděpodobný, stejně jako požadavek na větší flexibilitu zprostředkovatelů komunikace pro sluchově postižené.

Přeložila: Nikola Hlavicová, odborná pracovnice a publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, zdroj: https://www.earfoundation.org.uk/

Foto: Shuttestock.com