Taktilní znakový jazyk

Prioritou ve vzdělávání dětí se současným postižením sluchu a zraku, tedy hluchoslepých, je vytvoření funkčního dorozumívacího prostředku, jehož volba je vždy závislá na individuálních preferencích dítěte, na aktuálním stavu jeho sluchu a zraku, na jejich stupni, druhu a kombinaci a také na vnějších faktorech jako je prostředí, včasnost, způsob péče apod. Pod pojmem funkční komunikační prostředek si lze představit řadu dorozumívacích technik, které se od sebe liší především stupněm abstrakce používaných symbolů, může se například jednat o komunikaci prostřednictvím konkrétních předmětů, Braillovým bodovým písmem, Lormovou abecedou atd.

Spolehlivý komunikační prostředek může také představovat taktilní znakový jazyk, který vychází z jazyka znakového a v odborné literatuře je uváděn jako jeho taktilní (doteková) varianta. Znamená to, že jednotlivé komponenty znaku, které jsou standardně vnímány zrakem (např. místo, kde se znak artikuluje, tvar a pohyb ruky, která znakuje, doprovodná mimika atd.), jsou transformovány do podoby, která umožňuje jejich vnímání hmatem. Zda je taktilní forma jazyka užívaná při dorozumívání osob s postižením sluchu a zraku jazykem přirozeným, je zatím lingvisticky nevyjasněné, neboť s jeho výzkumem se teprve začíná a dosažené výsledky mají pro celkové zhodnocení zatím jen okrajový význam. I když taktilní forma vychází ze znakového jazyka, kterému je přiznán status jazyka přirozeného, teprve detailní lingvistický popis může odhalit charakter jeho znakových jednotek, pravidel jejich kombinování a prokáže, do jaké míry může být považován za jazyk přirozený, nebo zda bude pokládán za jazyk uměle vytvořený.

Konverzace v taktilním znakovém jazyce

Osvojování jazyka

Taktilní formou znakového jazyka se dorozumívají především ti lidé s hluchoslepotou, kteří si jako první osvojili znakový jazyk a pak, v důsledku zhoršujícího se zrakového vnímání, byli nuceni přejít k jeho hmatové podobě. Uživatelům znakového jazyka neslyšících jeho taktilní podoba nečiní větší problémy, neboť na základě zkušenosti dokáží identifikovat význam jednotlivých znaků. Zvládnutí taktilního jazyka je mnohem obtížnější pro ty, kteří si nejprve osvojili jiný komunikační systém, například mluvený jazyk a z něj vycházející Braillovo písmo. Nejen že se potýkají s osvojením pravidel znakového jazyka, ale nedostačující zraková kontrola jim neumožňuje vytvoření představy o místě artikulace znaku, tvaru a pohybu ruky a doprovodné mimice.

Na základě zkušenosti se znakovým jazykem dokáží lidé s hluchoslepotou identifikovat význam jednotlivých znaků prostřednictvím hmatu, který je ve většině případů schopen nahradit chybějící zrakové vnímání. Co však nedostatečné či zcela chybějící zrakové vnímání neumožňuje, je identifikování nemanuálních komponentů znakového jazyka, které jsou jeho organickou součástí. Jedná se především o mimiku, pozice a pohyby hlavy a horní části trupu. Dílčí výzkumy prokázaly, že nemanuální prostředky jsou v taktilní formě znakového jazyka nejčastěji nahrazovány různou rychlostí pohybů rukou, četností dotyků, zvýšeným či sníženým napětím svalů ruky při artikulaci znaků, opakováním celého znaku nebo jeho části atd.

V souvislosti s komunikačním chováním osob s hluchoslepotou byla také sledována gestikulace, která je významnou součástí neverbálního chování. Bylo zjištěno, že při dorozumívání osob s hluchoslepotou jsou nepostradatelná gesta zejména ve funkci regulátorů, protože pouze jejich prostřednictvím může být navázán kontakt a udržována pozornost v průběhu komunikace. Důležitá jsou také gesta ve funkci adaptérů, jejichž prostřednictvím prezentuje osoba s hluchoslepotou své emocionální naladění, protože informace o tom, jak se jedinec momentálně cítí, jakou má náladu, je pro dorozumívání velmi důležité.

Znaky v prostoru

V českém znakovém jazyce lze znaky artikulovat volně v prostoru, na těle, nebo může být artikulačním místem nedominantní ruka. Znaky, které mají kontakt s tělem, jsou osobami s hluchoslepotou vnímány zpravidla bez problémů, protože se při artikulaci mohou opřít o pevný bod, který představuje některá část těla a hmatový vjem usnadní identifikaci znaku. Mnohem větším problémem jsou znaky artikulované volně v prostoru, u nichž si hluchoslepý jen velmi obtížně vytváří systém orientačních bodů, podle nichž je schopen znak rozpoznat. Orientaci v prostoru znesnadňuje především nestabilnost místa artikulace znaků, pozice obou znakujících (komunikující stojí proti sobě tváří v tvář, sedí vedle sebe, jeden z nich sedí a druhý stojí nebo jsou při komunikaci nakloněni nad plochou stolu), charakterem sdělení atd.

Vzhledem k tomu, že při komunikaci často dochází k nedorozumění, vyžadují osoby s hluchoslepotou co nejmenší variabilitu artikulačního místa i prostoru. Je to pochopitelné, proto lze při nácviku znaků artikulovaných volně v prostoru bez kontaktu s tělem využít některých způsobů, které k vnímání prostoru užívají osoby se zrakovým postižením. Umístění znaku v prostoru lze vysvětlit pomocí představy o tom, jak jsou umístěny časové údaje na běžném ciferníku hodin, například znak ROHLÍK artikulovat jako polokruhovitý oblouk oběma rukama od číslice 12, levou rukou směrem k číslici 9 a pravou k číslici 3. K upřesnění místa artikulace v prostoru, zejména k určení délky pohybu rukou v artikulačním poli, je možné použít krabici simulující rozměr artikulačního prostoru, případně doplněnou vodícími lištami umístěnými na jejích stěnách či v jejím vnitřním prostoru. Představu o artikulaci znaku v prostoru lze upřesnit také prostřednictvím šesti bodů Braillova bodového písma, například pohyb rukou u znaku SVĚTLÝ je možné vysvětlit jako spojnici mezi body 6 a 1 pro pravou ruku a 3 a 4 pro levou ruku (viz obr. 1).        

 Obr. 1: Využití znalosti Braillova bodového písma při popisu prováděného pohybu u znaku „SVĚTLÝ“

Nabývání jazykových kompetencí u dětí

V souladu s aktuálními světovými trendy realizovanými v edukaci jedinců s hluchoslepotou je ověřováno, do jaké míry může taktilní znakový jazyk pro české hluchoslepé představovat funkční komunikační prostředek. A to nejen pro osoby se sluchovým postižením se získanou vadou zraku, které ovládají znakový jazyk a postupem času ztratily pro jeho vnímání potřebnou vizuální zpětnou vazbu, ale i pro hluchoslepé děti v rámci primární edukační intervence.

Průběh nabývání komunikačních kompetencí je u jednotlivých dětí s hluchoslepotou velmi variabilní, protože je ovlivněn hloubkou a strukturou sluchového a zrakového postižení, způsobem výchovy a vzdělávání, ale především dobou, kdy k postižení došlo. Jedná-li se o vrozenou formu postižení, pak je zcela evidentní, že při absolutní absenci sluchu a zraku bude komunikační systém vytvářen uměle s využitím dalších kontaktních smyslů – hmatu, čichu a chuti. Ty však mohou nepřítomnost sluchu a zraku kompenzovat jen částečně, pro vytvoření některého z verbálních systémů je jejich funkce, byť neomezená, naprosto nedostačující.  

V případě získaného postižení je situace pro nabytí jazyka jednoznačně příznivější, neboť dítě kontaktními smysly načerpá určité znalosti a zkušenosti spojené s každodenními životními situacemi, které může využít k získání nebo udržení jazykové kompetence. Jedná-li se o primární sluchovou vadu, pak vývoj komunikační kompetence probíhá podobně jako u dětí se sluchovým postižením. V případě, že se u dítěte v důsledku progredující zrakové vady zhoršuje vizuální zpětná vazba, jejíž funkce je předpokladem pro rozpoznání především manuálních komponentů znaků, pak se znakový jazyk začíná postupně transformovat do taktilní podoby.

Frontální pozice při komunikaci taktilním znakovým jazykem

Informace, které o taktilním znakovém jazyce dosud máme k dispozici, byly získány především ve spolupráci s dospělými hluchoslepými, kteří chtějí prolomit svou komunikační izolaci způsobenou duálním senzorickým handicapem. Uvědomují si hloubku svého zdravotního postižení, nepropadají však depresi a snaží se odstranit komunikační bariéry oddělující je od okolního světa. Na základě zkušeností získaných na mezinárodních setkáních chtějí lidé s hluchoslepotou používat taktilní formu znakového jazyka, neboť jim připadá adekvátní především pro dorozumívání osob se získanou hluchoslepotou či sluchově postižených s progredující zrakovou vadou. Očekávají také, že zvládnutí znakového jazyka, i když pozměněného, je přiblíží ke komunitě sluchově postižených a rozšíří tak počet jejich komunikačních příležitostí.

Rádi bychom na tomto místě poděkovali Společnosti pro hluchoslepé LORM, která vytváří podmínky pro praktické ověřování funkčnosti taktilního znakového jazyka. Nejen osobní nasazení pracovníků LORMu, ale i ochota a vstřícnost samotných klientů s hluchoslepotou, kteří se účastní rehabilitačních kurzů zaměřených na výcvik taktilní formy znakového jazyka, nám umožňují získat důležité informace o tomto komunikačním systému.

Připravili: doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D., a doc. Mgr. Jiří Langer, Ph.D.

Fotografie: archiv autorů a organizace LORM – Společnosti pro hluchoslepé, z. s. a Shutterstock.com

V článku jsou prezentovány informace z výzkumů taktilního znakového jazyka, které byly realizovány v rámci habilitačních prací:

LANGER, J. Taktilní znakový jazyk osob s hluchoslepotou. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. Pedagogická fakulta. Habilitační práce.

SOURALOVÁ, E. Znakový jazyk v komunikaci hluchoslepých. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. Pedagogická fakulta. Habilitační práce.

Doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D. v roce 1971 nastoupila do MŠ a ZŠ pro sluchově postižené na Svatém Kopečku u Olomouce, od roku 1991 až do současnosti působí na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vědecké a výzkumné aktivity zaměřuje na jedince se sluchovým postižením a osoby s hluchoslepotou.
Doc. Mgr. Jiří Langer, Ph.D. působí Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ve své pedagogické a vědecko-výzkumné činnosti se zaměřuje na komunikaci osob se sluchovým postižením, osob s hluchoslepotou, translatologii a lexikografii českého znakového jazyka.