Budování slovní zásoby u malých sluchově postižených dětí

Poté, co se dozvíme o sluchovém postižení našeho dítěte, je třeba si uvědomit, že úplně prvním způsobem komunikace, způsobem přirozeně používaným v běžném provozu a běžném kontaktu mezi rodiči a dítětem, způsobem, který často nebývá rodiči doceňován, je komunikace neverbální. Při ní se dítě učí velice důležitým dovednostem. V první řadě zjišťuje, že výraz obličeje a celý postoj těla mluvčího přináší mnoho důležitých informací (pochvalný úsměv, rozpaky, smutek, vztek..) a že je proto třeba stále sledovat obličej mluvčího. Tento návyk je pro rozvoj komunikace podstatný, protože bez očního kontaktu a sledování obličeje mluvčího nelze rozvinout schopnost odezírání. Dítě má vrozenou schopnost chápat základní mimické a postojové projevy, naučí se v obličeji hledat informaci, kterou potřebuje a začne si spojovat danou situaci s odpovídajícím výrazem obličeje a posléze i s pohyby mluvidel. Nezbytné ovšem je, aby korespondovaly všechny složky sdělované informace, tedy postoj, mimika i verbální projev. Pokud se dospělý usmívá, napřahuje k děcku ruce a přitom říká "to je ale ošklivé, nedělej to!", je informace pro dítě naprosto nesrozumitelná a matoucí. Neverbální způsob komunikace je základem pro rozvoj jakéhokoli dalšího způsobu komunikace s dítětem, tedy pro rozvoj mluveného i znakového jazyka.

Mluvíme-li na dítě, je nutný častý fyzický kontakt, tak aby mělo možnost si uvědomit, že rodiče jen tak "neklapají naprázdno pusou", ale že jejich projev provázejí vibrace hrudníku, krku a proud vzduchu vycházející z úst. Tento kontakt zprostředkujeme hravou formou, přikládáme dítěti ruku na své rty, krk a hrudník, výrazně vokalizujeme (BRRR, BABABA), doprovázíme řeč rytmickým pohybem a pohupováním dítěte. Na dítě mluvíme i v situaci, kdy sedí na klíně zády k nám, tak aby stále vnímalo chvění hrudníku.

Při stavbě komunikace využíváme opakovaných každodenních situací, tyto situace plánovaně navozujeme a zdůrazňujeme vždy jedno základní slovo se situací spojené. Přesto na dítě mluvíme ve větách, používáme správnou gramatickou stavbu i tvary ohebných slov, jen klíčové slovo použijeme i v základním tvaru s výraznou artikulací. Tedy ne "Jirka BOTA", ale "Jirka si obuje botu. Vezmeme si botu. To je BOTA." Jakmile se dítě bezpečně naučí odezírat klíčové slovo, ve stejné situaci postupně rozšiřujeme tematickou slovní zásobu. Tedy botu nejen obouváme, ale zouváme, zavazujeme, boty mohou být sandálky, gumáky, botasky, Jirka má malé boty, táta velké,…prostě možností je nespočet.

Rozvoj řeči postupuje stejným způsobem, jako u slyšících dětí, ale samozřejmě se zpožděním a od rodičů vyžaduje veliké úsilí a systematičnost. Pro učení využíváme vlastně veškerý čas, který s dítětem trávíme. Popisujeme, co vidíme okolo sebe, komentujeme, co právě děláme, hodnotíme i citové stavy dítěte. Je důležité nezůstat při rozvoji řeči na konkrétní úrovni, ale ve vhodnou chvíli přejít i k abstrakcím. "Máma je teď smutná, Terezka má radost. Pes a kočka jsou zvířata, salát a mrkev zelenina atd." Zpočátku používáme omonatopoia (haf, mňau, bé), přecházíme k běžným pojmům (pes, kočka, ovce) a pak teprve můžeme dítě seznámit i se zdrobnělinami (pejsek, štěně, kočička,...). Důležité je přecházet ke složitějším pojmům, až po bezpečném osvojení si těch jednodušších.

Protože dítě se samozřejmě rychleji naučí to, co je zajímá, staňme se pozorovateli našeho dítěte. Komentujme hlavně to, na co ono se dívá, nebo co má rádo. Nechme je zažít co nejbližší kontakt s tím, co pojmenováváme, tedy sáhnout si na pejska, projet se v lanovce, držet volant. Nové situace a události můžeme zviditelnit prostřednictvím obrázků, deníků, knížek, přehrávat je pantomimicky, vracet se k nim večer před spaním. Stále je třeba mít od dítěte zpětnou vazbu, zda novému pojmu opravdu rozumí. Někdy uplyne dlouhá doba, než dítě nový pojem samo použije, ono si rychlost svého rozvoje diktuje samo a my mu v tom můžeme jen pomáhat nabídkou podnětů.

Rozvoj komunikace a rozvoj myšlení těžce sluchově postiženého dítěte bude výrazně usnadněn, budeme-li používat současně znakový jazyk. Ten je namístě i tehdy, pokud po několika měsících čistě orální komunikace zjistíme, že dítě na řečové podněty a na odezírání nijak nereaguje. Při bilingvální výchově děti výborně odezírají a mohou se dorozumět orálně i ukazováním. Nedochází přitom u nich k opoždění kognitivního vývoje, který bývá častý u dětí, které nemají po řadu let vlastně žádný dostačující komunikační systém.

Na rodiče se toho po zjištění sluchové vady u malého dítěte nahrne mnoho. Trénují odezírání, provádějí logopedická cvičení, rozvíjejí slovní zásobu, učí se znakový jazyk. Tohle všechno je možné zvládnout jen tehdy, stane-li se práce s dítětem ne učením, ale součástí běžného života, součástí, z níž mají rodiče i dítě radost.

Připravila: redakce idetskysluch.cz

Foto: stock-photo-boy-and-girl-are-holding-colorful-letters-76836943