Logoped

Zkusme i při čtení s neslyšícím dítětem podporovat oční kontakt

25. října 2022

Rozhovor s logopedkou Helenou Radovou

Co vás přivedlo ke studiu logopedie?

S největší pravděpodobností znakový jazyk. Často jsem v blízkosti gymnázia potkávala skupinky lidí, kteří mezi sebou znakovali, a tento jazyk mi připadal z nějakého důvodu velmi blízký. Začala jsem se s ním tedy ze zájmu seznamovat, a velice mě to bavilo. V posledním ročníku gymnázia jsem uvažovala nad cestou tlumočníka znakového jazyka, ale v téhle profesi je třeba mít dobrou pracovní paměť a ta není zrovna mou silnou stránkou (smích). Rozhodla jsem se tedy pro studium logopedie spolu se surdopedií. Věřila jsem, že v rámci logopedické práce budu moci zapojit znakový jazyk.

Pracovala jste jako poradkyně rané péče v Tamtamu. Využíváte tyto zkušenosti i ve své současné logopedické praxi?

Práce v Tamtamu pro mě byla obrovským zdrojem zkušeností a jsem za ni nesmírně ráda. Za nejcennější považuji zkušenosti z domácího prostředí rodin, kam jsem jako poradkyně jezdila. Vím, s jakými překážkami se rodiny potýkají, a jsem nyní v logopedické praxi schopna na dětské klienty (nejen se sluchovým postižením) a jejich rodiče nahlížet komplexněji. Věřím, že jsem schopna se vcítit do různých situací a uvědomit si například, že ne vždy je možné, aby rodiče zapojili nějaké tipy z logopedické terapie v domácím prostředí.

Specializujete se jen na logopedii dětí se sluchovým postižením?

V rámci logopedické praxe ke mně dochází klienti s různými obtížemi. Ani by nebylo možné naplnit kapacitu pouze klienty se sluchovými obtížemi s ohledem na množství mých klientů, které se blíží ke 400. Dochází ke mně hodně dětí především s poruchou autistického spektra, opožděným vývojem řeči, vývojovou dysfázií a koktavostí. Samotnou výslovnost řešíme pouze u zlomku dětí. Dospělí klienti přichází zpravidla s obtížemi po CMP, s koktavostí či breptavostí. „Slucháčci” jsou ale moje srdcovka (úsměv). Dětští klienti se sluchovým postižením tvoří asi desetinu mé klientely. Jedná se o velmi pestrý soubor a potřeby každého dítěte se často výrazně liší. Jsem moc ráda, že ke mně dochází jak děti se sluchovým postižením, tak i slyšící děti neslyšících rodičů. V těchto případech využiji ve větší míře znalosti znakového jazyka a neslyšící rodiče jsou rádi za zhodnocení řečových schopností svých dětí v jazyce, kterému rozumí.

V čem je logopedická péče o děti se sluchovým postižením specifická?

U odpovědi na tuto otázku je důležité zohlednit věk dítěte a také stupeň sluchového postižení a s tím související odpovídající kompenzaci (sluchadlo, kochleární implantát aj.). S některými dětmi se sluchovým postižením totiž pracuji podobně jako se slyšícími a u některých se práce naopak velmi odlišuje, případně jsou terapie doplněné o něco specifického. Pokud ke mně přijde dítě kolem 2. či 3. roku (nebo i mladší), které má například kochleární implantát, případně sluchadla, je důležité se primárně zaměřit na podporu očního kontaktu, protože ten bývá u těchto dětí klíčem ke komunikaci. Vyčkávání na oční kontakt, umisťování obrázků a hraček vedle vlastních úst a jejich následné jednoduché pojmenovávání, to je u těchto dětí velmi důležité, podobně jako zapojování hmatu. Například vnímání vibrací u hudebních nástrojů či zvukových hraček. Často nechávám děti, aby ohmatávaly má ústa, nos, krk či hrudník při komunikaci. Obzvláště tato oblast byla při terapii v „covidové” době velmi negativně zasažena. Měli jsme mezi sebou několik plexiskel, která nejenže velmi zkreslovala zvuk, ale nebylo také možné pracovat s hmatem. Snad už je tato doba za námi.

Využíváte v praxi i svou znalost znakového jazyka?

Ano. Není překvapením, že u dětí se sluchovým postižením bývá z hlediska funkční komunikace velkým přínosem využití znakového jazyka a znaků z něj. Snažím se v rámci terapie zaměřit zpočátku na znaky, které může rodič využít při každodenních činnostech. Je důležité se soustředit nejen na tvoření jednotlivých znaků, ale také na tvorbu krátkých vět či frází. Pro příklad uvedu větu/frázi, kterou s dětmi zpočátku často trénuji. Je to „teto, prosím, dej _____ (obrázek, věc, hračka...)“ Děti jsou pochopitelně zpočátku frustrované, protože věc nedostanou ihned, přestože „teta přece ví, co chci”. Rychle ale zjistí, že tato kouzelná formulka má velkou moc. Znaky využívám při terapiích i u některých slyšících dětí, které mají například opožděný vývoj řeči. I v tomto případě jsou obrovským pomocníkem.

U dětí s lehčím postižením sluchu, které nemají obtíže v celkovém uchopení jazyka a práci s ním (tvoří gramaticky správné věty, mají slovní zásobu odpovídající věkové normě, nemají obtíže s porozuměním mluvené řeči apod.) se často zaměřujeme pouze na výslovnost. Zde může být péče velmi podobná té u slyšících klientů. U dětí, které mají i přes kompenzaci (sluchadla, kochleární implantát aj.) obtíže s vnímáním hlásek mluvené češtiny, je vhodné využít znázorňování jednotlivých hlásek i vizuální cestou. Tedy aby „viděli, co mají slyšet”. Já osobně využívám tzv. pomocné artikulační znaky, díky kterým dítě vidí například i to, kde se hláska tvoří nebo zda je při vyslovení této hlásky přítomna nějaká vibrace. Mezi další specifikum, na které se při terapiích zaměřuji, je práce s dechem. Dechový stereotyp totiž bývá u dětí s těžším sluchovým postižením narušený. V rámci terapií se zaměřuji především na zkoordinování dýchání s produkcí mluvené řeči, tedy aby se děti například nenadechovaly uprostřed slov, případně uprostřed krátkých vět.

Samozřejmě je důležité vysvětlit vždy rodičům, že je třeba nahlížet na logopedickou terapii jako na inspiraci, jakým způsobem mají s dítětem pracovat doma… Ještě bych chtěla říct něco, co zní velmi prostě a samozřejmě, ale někdy na to můžeme v koloběhu terapií a všemožných vyšetření zapomenout. Hrajme si s dětmi, dělejme s dětmi lumpárny, ať už je to foukání do vlásků nebo „prdění” do bříška (smích). Zpívejme dětem, čtěme dětem a zapojme do každodenní rutiny například obyčejné pohybové říkanky. To všechno je komunikace. A v neposlední řadě, pokud je to jen trochu možné, jděme za zájmem dítěte.

Na co kladete při logopedické práci s dětmi s vadou sluchu největší důraz?

Já osobně považuji za nejdůležitější, aby se nepředbíhaly jednotlivé kroky. Když se řekne logopedie, myslím si, že velká část veřejnosti si představí logopeda, klienta sedícího naproti němu a vyvozování hlásek LRŘ, případně sykavek. Tak tomu ale v dnešní době není. Alespoň tedy u mě je takových případů skutečně zlomek. Na logopedických terapiích, obzvlášť u dětí se sluchovým postižením, je důležité se zaměřovat na jazyk jako celek a intenzivní práce na výslovnosti je často až pomyslná cílová rovinka. Považuji tedy za stěžejní nepřeskakovat jednotlivá stádia vývoje jazyka a řeči. Uvedu-li příklad: u dítěte, které tvoří samostatně 2–3 slovné věty, nepovažuji za vhodné, abychom spolu začali vyvozovat hlásku L, i přesto, že už by ji dle tabulek mělo umět a rodiče chtějí, aby tu „lišku” vyslovovalo lépe. Osobně mi přijde, že je na výslovnost kladen ze strany okolí, ale i ze strany rodičů, příliš velký důraz. Možná to zní z úst logopeda jako protimluv, ale vážně si to myslím. Stalo se mi již například, že ke mně přišlo dítě se sluchovým postižením předškolního věku s velmi malou slovní zásobou, tvořící věty s obrovským množstvím dysgramatismů a rodiče měli zájem primárně o výslovnost. Snažím se vždy vysvětlit rodičům, že správná výslovnost je samozřejmě také důležitá, ale pokud se dítěti nedaří poskládat bezchybně ani 3slovnou větu, vidím aktuálně potřeby dítěte v něčem úplně jiném.

Přináší čtení dětem automaticky rozvoj řeči?

Rozhodně ano. Musí ale být podané formou, které dítě rozumí. Pokud dítěti se sluchovým postižením vybíráme knihu, kterou mu budeme číst před spánkem, neměla by být rozhodující číslice na knize označující doporučený věk, ale aktuální schopnosti dítěte. Pokud se dítě začíná teprve seznamovat s jazykem, je vhodné vybírat knihy jednoduché, s velkým množstvím snadno čitelných ilustrací. Někdy se setkávám s tím, že se rodiče bojí, že pokud vyberou knihy příliš jednoduché, nebude to dítě podněcovat k rozvoji jazyka. Chápu to. I já jsem milovnicí češtiny, ale v tomto případě je opravdu důležité se držet pravidla „být jen krůček před dítětem”. A to jak v mluveném projevu směrem k dítěti, tak v četbě knih. Důležitý je samozřejmě nejen výběr knihy, ale i forma, kterou dítěti příběh podáme. Zkusme i při čtení podporovat oční kontakt; nespěchejme; vyčkávejme; mluvme, až se na nás dítě podívá; počkejme, až najde náš prst, který ukazuje na obrázek. Nepokládejme příliš mnoho otázek typu „Co to je?”, „Kdo to je”, „Co dělá?”, děti si potřebují slova nejprve naposlouchat. Až si budou samy se slovem jisté, poví nám ho. A pokud otázku položíme, je důležité vyčkat. Dětem trvá daleko delší dobu pochopení otázky a následná formulace odpovědi. Zkusme si v duchu napočítat do 10 a až poté dítěti napovězme. Budu se opakovat, ale zkusme jít za zájmem dítěte, obzvláště u menších dětí. To, že citoslovce zvířat bývají často jedna z prvních slov, která děti řeknou, neznamená, že to tak musí být u všech dětí. Mezi prvními slovy některých dětí může být například túje, protože dítě miluje vůni tújí; nebo špunt, protože je pro dítě příjemný na dotek. I túje může udělat „bác” a špunt může dělat „hop”. Nemusí to být vždy jen balon.

Má čtení význam při nácviku výslovnosti, hlásek?

Z mého úhlu pohledu je souvislost mezi čtením a výslovností přirozeným řetězcem. Pokud budeme dětem číst, bude se jim i rozvíjet slovní zásoba. Bude-li se dětem rozvíjet slovní zásoba, bude se rozšiřovat i množství slov, která děti aktivně poví. A tím, že budou děti více povídat, budou si přirozenou cestou procvičovat a celkově posilovat mluvidla. Pokud budou mluvidla procvičená a posílená, je větší pravděpodobnost, že děti začnou hlásky postupem času artikulovat správně a pomoc s výslovností od odborníka nebude muset být tak výrazná.

Vím, že máte zkušenosti s rozvojem jazykových schopností podle D. B. Elkonina. V čem je tato metoda přínosná? Čím se liší od jiných? Hodí se i pro děti se sluchovým postižením?

Odlišnosti a zároveň principy této metody spočívají především v tom, že se postupuje od mluveného slova ke čtenému. Děti se nejprve učí rozumět hláskové struktuře mluvených slov (řekněme, že se naučí slyšet hlásky ve slovech) a až potom se učí, jak mohou tyto hlásky zapsat písmeny. Uvedu-li příklad na slovu ´nos´, dítě nejprve musí být schopno rozložit slovo na tři hlásky, tedy n-o-s, a až poté se naučí označit toto slovo písmeny NOS. V této metodě se také pracuje s velkým množstvím vizuálních pomůcek, kdy se jednotlivé hlásky označují barevnými žetony a děti z nich následně skládají slova. Právě velké množství vizuálních pomůcek, o které se děti mohou opřít, je jedním z důvodů, proč je tato metoda vhodná mimo jiné i pro děti se sluchovým postižením.

Učení se čtení za pomoci této metody není nijak mechanické. Děti se učí chápat principy a pravidla, jak jsou z hlásek skládána slova a jak se mluvená slova dají zapsat písmeny. Výhodou této metody je také to, že je zpracována pro děti velmi atraktivní formou, ve které se s nimi pohybujeme v Krajině slov a hlásek a seznamujeme se s jejími obyvateli.

Mgr. Helena Radová vystudovala bakalářské a magisterské studium oboru Speciální pedagogika, zaměření logopedie a surdopedie, na Masarykově univerzitě v Brně. Pracovala jako poradkyně rané péče v Centru pro dětský sluch Tamtam. Praxi logopeda vykonává na Soukromé klinice LOGO s.r.o. v Praze. Aktuálně je zařazena do předatestační přípravy, aby mohla být klinickou logopedkou.