Společné večerní čtení bylo tím, co u našich dětí podpořilo oblibu knížek

Rodina Červinkových má vyrovnaný počet slyšících a neslyšících členů – neslyšící tatínek Radek, syn Mario (27) a nedoslýchavá Pavla (22), slyšící maminka Kateřina a synové Heřman (14) a Kornel (8). První dvě děti si manželský pár před lety osvojil, druhé dvě jsou biologické. S Kateřinou jsme si povídaly o tom, jak se u dětí rozvíjelo čtení, které jazyky v tom hrály klíčovou roli a jakou hodnotu pro ně představuje knížka.

Kateřino, jakými jazyky spolu doma komunikujete?

Všichni společně komunikujeme českým znakovým jazykem, se mnou slyšící děti komunikují většinou mluvenou češtinou. Mario mluveným jazykem nekomunikuje vůbec, ani mimo rodinu, a můj manžel také ne. Pavlínka je nedoslýchavá, takže ta jazyky kombinuje podle toho, jak má chuť a na koho mluví, preferuje ale český znakový jazyk.

Pamatuji si na dobu před 20 lety, kdy jste si Maria vzali k sobě z dětského domova… Jaká tehdy byla jeho slovní zásoba?

Mario byl ve svých sedmi letech v podstatě v bezjazyčí. Do té doby totiž nikde k jazyku nepřišel, až v dětském domově, kde ale strávil krátkou dobu, jen asi 4 měsíce, než jsme si ho vzali domů.

Jak jste Mariovi pomáhali s rozvojem jazyka? Určitě to nebylo jednoduché období…

Asi ne (úsměv). Ale Mario byl naše první dítě, člověk měl mnohem více času, v tomto ohledu to bylo fajn. Začínali jsme tím, že jsme pojmenovávali vše, co kolem sebe viděl, protože byl ve stavu, kdy nedovedl říct nic. Když něco chtěl, nebo nechtěl, neuměl to vyjádřit, takže měl občas divoké reakce. Proto když jsme viděli, že něco chce, nebo se mu něco líbí, říkali jsme věty za něj: „Chceš vajíčko? Tohle je vajíčko! Už nechceš? Máš dost?“ Mario je hodně chytrý, takže se rychle učil.

Kateřina s Pájou a Máriem (2019)

Používali jste nějaké podpůrné materiály?

Měli jsme obrázkové kartičky, kreslili jsme a prohlíželi si obrázky a pojmenovávali je ve znakovém jazyce. Ten byl primárním komunikačním prostředkem. Zároveň však, protože Mario měl za půl roku poté, co jsme si ho brali, nastoupit do 1. třídy, museli jsme už začít stavět slovní zásobu také v češtině. Samozřejmě pouze přes psaný projev, protože Mario je plně neslyšící a sluchadla ani jiné audiopomůcky mu nebyly přínosem. Jakmile měl slovní zásobu osvojenou ve znakovém jazyce, přecházeli jsme na psaní. Jako podpůrné prostředky jsme používali kartičky, kde byl obrázek. Mario už uměl znak a slovo tam bylo i napsané. Pamatuji si, že jsme si s Mariem a později také s Pavlou dělali osobní knížku. Mario to měl hodně rád. Byla tam jeho fotka a pod ní napsáno třeba: „Jmenuji se Mario. Je mi sedm let. Rád jezdím na koni. Kůň, na kterém jezdím, se jmenuje Linda......“ On si tuto knížku rád sám opakovaně četl a také ji rád předčítal dalším lidem (ve znakovém jazyce). Později jsme používali formu deníčku. Každý den mi Mario řekl třeba dvě věty ve znakovém jazyce. Na začátku jsem mu je napsala v češtině a pak jsme je spolu znovu četli a ověřovali si, zda všemu rozumí. Později už je sám či s naší pomocí zkoušel formulovat v psané češtině sám.

Jak to bylo se čtením?

U nás bylo, a to u všech našich dětí, nedílnou součástí dne večerní čtení před spaním. Neslyšícím dětem jsem četla ve znakovém jazyce a knížku jsem měla přímo před sebou, to znamená, že jsem text hned překládala. Oběma slyšícím dětem jsem četla mluvenou češtinou. Všechny čtyři naše děti tohle večerní čtení milovaly.

Vaše děti mají od sebe věkový odstup minimálně 4 roky, takže jste jim četla každému zvlášť?

Ano, některé knížky jsem tak četla mnohokrát (smích). Třeba Ronju, dceru loupežníka. Myslím, že to společné večerní čtení bylo tím, co u dětí podpořilo pozitivní vztah ke knihám. Přestože pro obě neslyšící děti je vlastní čtení velmi náročná záležitost, je pro ně kniha dodnes velkou hodnotou. I když cítí, že pro ně knížky nemají takový přínos jako třeba pro slyšícího člověka, který plynně čte v mateřském jazyce a čte si jen tak pro radost. To je pro ně obtížné, protože běžné, neupravené knihy, pro ně často nejsou dobře srozumitelné. Ale přesto mají své oblíbené knížky, ke kterým se rádi vracejí a mají je v knihovničce. Když dostanou knížku, která je pro ně srozumitelná, těší je to.

Neslyšící dědeček Jan si čte s Kornelem

Kdo všechno dětem četl?

Já i manžel. Manžel všem četl ve znakovém jazyce, i slyšícím synům. Těm v mluveném jazyce pak také četla babička a prababička. Ostatně tomu mladšímu čtou dodnes a vydrží to i několik hodin denně (smích). Obě slyšící děti začaly samy číst brzy, kolem čtvrtého, pátého roku, ale čtení s rodiči stále pokračovalo. Pořád pro ně společné čtení mělo hodnotu, i když už si text dokázaly přečíst samy.

Podle čeho jste vybírala vhodnou literaturu pro děti? Podle jazyka, nebo podle příběhu?

U neslyšících dětí jsem vybírala knížky přiměřené věku s příběhem, o kterém jsem si myslela, že se jim bude líbit. Jazyková složitost nehrála roli, protože jsem jim čtení rovnou překládala do znakového jazyka. Ony samy si četly, nebo třeba s mojí dopomocí, komiksy a upravené knihy.

Co se týče těch upravených knih… Tento trend zpočátku neměl jen příznivce. Jak to vidíte vy?

Je to dobrá učební pomůcka. Kvalitní dětská kniha pro šestileté dítě je napsaná věkově přiměřeně jak po obsahové, tak po jazykové stránce. Zkušený autor dětské literatury volí přiměřenou, a přitom rozvíjející úroveň vyjadřování. Ovšem pro neslyšící děti, které začínají často samostatně číst později, se těžko hledají knihy, kde by byl věkově přiměřený obsah, a přitom jazyková úroveň začínajícího čtenáře. Když jazykovou úpravu knihy přiměřené věku neslyšících dětí dělá někdo, kdo má o úrovni jejich slovní zásoby a možné gramatické úrovně dobrou představu, pak je taková kniha výbornou pomůckou. Pro cizí jazyky dnes již hojně existují knihy upravené podle konkrétních jazykových úrovní, třeba Penguiny pro angličtinu. Jsou psány po stránce slovní zásoby i jazykových prostředků přiměřeně dané úrovni, obsahují podpůrné obrázky, doplňující otázky atd., takže žák, tedy i dospělý žák, si s porozuměním přečte příběh, který odpovídá jeho věku.

Takže tato literatura existuje i pro výuku dospělých?

Ano, a už i pro češtinu takové knihy najdete, tedy knihy vhodné pro cizince, kteří se začínají učit český jazyk. Třeba paní doktorka Lída Holá připravila úpravu Starých pověstí českých a moravských pro cizince (vydal Kosmas v edici Adaptovaná česká próza, určeno studentům češtiny jako cizího jazyka na úrovni A2 – pozn. redakce). Staré pověsti české jsou tématem, které se na základní škole hodně s dětmi probírá – patří tam Praotec Čech, kněžna Libuše atd. Ale když si vezmete, v jaké jazykové verzi je běžně čtou slyšící žáci, tak to je pro neslyšící žáky 1. i 2. stupně základních škol zcela nepřístupné. V úpravě Lídy Holé jsou pověsti přiměřené rozsahem i jazykovou úrovní málo zkušenému uživateli češtiny, jsou tedy velmi stručné, a přitom se převypráví celý příběh srozumitelně. Toto je skvělá pomůcka i pro neslyšící.

Slyšela jste o Znakoknihách, webových aplikacích, které vydávají v Liberci?

Ano, a znám i řadu podobných zahraničních projektů. Jedna francouzská knížka například byla skvěle vymyšlená. Neslyšící vypravěč začal příběh vyprávět ve francouzském znakovém jazyce, přestal v nějakém napínavém momentě a pak následoval kus nepřeloženého textu. Děti musely ten kousek příběhu přečíst v psané francouzštině, a pak mohly zase pokračovat vyprávěním ve znakovém jazyce. To bylo opravdu motivující. Kniha pro lepší srozumitelnost využívala i další vizualizaci obsahu textu příběhu. Záleží totiž i na tom, jak je knížka vyrobena vizuálně. Dneska už jsou technické možnosti obrovské, nejde jen o videa ve znakovém jazyce, ale možné je přidat i animace příběhu, slov, znaků aj. To vše určitě podporuje chuť neslyšících dětí do čtení. Mám velkou radost, že jsem se vloni mohla podílet na přípravě tlumočení knihy básní pro děti Předčítánky pro mrňata v rámci projektu Bookstart, který s ní cílí právě na úplně nejmenší čtenáře, resp. ještě nečtenáře. Bohužel dnes musíme zároveň přemýšlet i o tom, k čemu potenciálně nebezpečnému technika svádí. Často vede učitele i rodiče k tomu, aby děti nechaly číst samotné. Říkají si, že děti je ke čtení už nepotřebují.

Myslíte tím, že technika je dnes vyspělá, ale rodič a učitel jakožto aktivní prvek by neměl z celého procesu čtení vypadnout?

Přesně tak. Mám poslední dobou pocit, že nevýhody technologií začínají převažovat. Technologických pomůcek je spousta a jsou krásné! A pokud je děti budou používat společně s rodiči, společně si v nich číst, společně si o nich povídat, tak je to v pořádku. Ale nechat dítě jen tak? Říct mu: „Tady máš, koukni se na video ve znakovém jazyce a čti si?“ Převažují pak ještě výhody? A to často jde i o neslyšící rodiče, kteří jsou dobře jazykově vybavení ve znakovém jazyce, rodilí mluvčí. A přitom jejich děti tráví na elektronických zařízeních strašně moc času. To, co kolem sebe v poslední době vidím u malých dětí, jak u neslyšících, tak u slyšících, začíná být docela pekelné. Děti od 6 měsíců mají na kočárku připnutý třeba tablet. Hrozím se, co se za několik let dozvíme z výsledků vědeckých průzkumů, jak to ovlivňuje psychické funkce u dětí.

Setkala jsem se i s názorem, že dnešní děti čtou méně než dříve, protože je technologická lákadla jako mobily, ipady a počítače negativně ovlivňují. Jaké jsou vaše zkušenosti coby učitelky češtiny?

Já pracuji dlouhodobě s neslyšícími dětmi, se slyšícími dětmi jako učitelka českého jazyka pracuji posledních 7 let, takže nejsem asi schopna to úplně objektivně posoudit. Učím děti, které čtou hodně, i děti, které nečtou. U neslyšících dětí jde o čtení v dalším (cizím) jazyce, takže je to trochu jiná otázka. Spíš bych řekla, že technologie berou dětem spoustu času, nejen na čtení, ale celkově. Místo aby se malé dítě plazilo po zahradě a hrálo si s hračkou nebo rodičem, kouká do tabletu.

Možná je mezi dětmi a rodiči celkově méně interakce a vyprávění… Dříve se třeba na venkově sousedé scházeli doma kolem pece a vyprávěli si – a děti poslouchaly.

Tuhle dobu já nepamatuji a zpátky se čas vrátit nedá. Když se dnes ale lidé sejdou, často každý vytáhne svůj mobil a uzavře se s ním ve svém mikrosvětě. Čím mladší lidé, tím je to častější. Ještě je celkem dobré, když něco sjíždějí společně, když se třeba koukají se na společné video a pak si o tom povídají. Ale kolikrát se stane, že se spolu vůbec nebaví.

Jaký význam má podle vás vyprávění příběhů pro to, aby se dítě celkově dobře rozvíjelo, aby z něj byl nejen dobrý čtenář, ale také vyrovnaný a dobrý člověk?

Příběh jako takový je přitažlivý právě postoji, názory, morálními pravidly, protože to děti učí, jak se mají v životě chovat. Jak se chovat dobře, co je špatně, co všechno se může stát. O tom, že se pomocí příběhu děti výborně učí, se mezi pedagogy ví, a ti chytří to při výuce využívají. Literatura pro děti a mládež s naučným cílem využívá narace dnes již zcela běžně v nejrůznějších oborech. Vzniká spousta knížek, jejichž hrdinové řeší různé problémy a musí se s nimi vyrovnat. Prakticky o čemkoli se dá najít knížka s hrdinou, s nímž děti mohou určité problémy spoluprožívat.

Jako češtinářka připravujete žáky i na maturitu z českého jazyka. Zdá se mi, že dnes nemají děti v rámci povinné četby tak striktně určeno, jaké konkrétní tituly číst, jako jsme měli my. Mohou si vybrat, co je k danému tématu zaujme. To je lepší, ne?

Já mám špatné vzpomínky jen ze základní školy, v 7. třídě jsme tehdy museli povinně číst Psohlavce. Pamatuji si, jak jsem i brečela, že to nechci číst, že mě to nebaví. Přitom jsem byla jinak nadšený čtenář! Povinně vybraná kniha bez možnosti výběru, to v principu není dobře. Nyní mají na středních školách žáci určená období a k nim další podmínky, např. kolik toho z daného období přečíst, a to je podle mě lepší postup. Ale otázka je, zda je funkční. I v tomto případě si studenti mohou přečíst jen nějaký výpis, který někdo o knížce napsal. Záleží pak na škole, jak k maturitním zkouškám přistoupí. Všechno se dá obejít, ale důležité je, že studenti, kteří si opravdu chtějí přečíst třeba něco z renesance, si mohou vybrat dílo podle svého výběru.

Jaké byly vaše čtenářské začátky?

Měla jsem to podobné jako moje děti, u nás se každý večer četlo před spaním. Maminka i babička mi četly. Začala jsem sama brzy číst, byla jsem nadšený čtenář – a dones jsem. Čtení je součástí mého volného času, mojí relaxace a nedovedu si moc představit, jak se dá žít bez čtení. Ale určitě to jde. Jsou zase lidé, kteří si nedovedou představit život třeba bez sportu. Tím, že moje maminka byla knihovnice, jsem navíc trávila v knihovně spoustu volného času. Když jsou kolem vás všude knížky, čtenářství vás nemůže minout. Mám hezkou zkušenost s dcerkou mé kamarádky. Holčička má těžkou dyslexii, ale miluje knížky. Maminka jí i ve 14 letech stále večer čte. Přestože je čtení pro to děvče velmi náročné a vysilující, miluje čtení a příběhy a odmítá bez čtení jít spát. Přeje si žít s knížkami a stát se knihovnicí. Přístup rodičů je klíčový. Ještě jsem nezažila, aby velký čtenář, který se svému dítěti věnuje, vychoval úplného nečtenáře.

Pracujete také jako tlumočnice znakového jazyka. Tlumočíte i hudbu, divadelní představení, nejrůznější kulturní akce, a to i pro děti. Je tlumočení neslyšícím dětem něčím specifické?

Samozřejmě. I projev neslyšícího dítěte je specifický, takže se musí hodně dbát na srozumitelnost tlumočení. Člověk si musí uvědomovat, jak starý dětský klient je, jaká je jeho jazyková úroveň, že jsou oblasti, kterým nebude rozumět, nebo může pro danou oblast používat jinou slovní zásobu. Je to i o rychlosti projevu. Většina neslyšících dětí pochází z prostředí, kde jsou slyšící rodiče, nedá se proto předpokládat vynikající znalost znakového jazyka. Výhodou je jakákoli další možnost vizualizace. Cokoli dalšího, co podpoří schopnost porozumění, je výborné. Třeba u dětských představení je dobré odkázat na to, co dítě na jevišti může konkrétně vidět. To u dospělého nutné není.

Mário, Pája, Kornel a Heřman v roce 2020

Jak se vaše neslyšící děti vypořádaly s výukou cizích jazyků?

Byl to pro ně další cizí jazyk. Mario musel maturovat z angličtiny, jiná cesta nebyla, takže to byla další slovní zásoba a gramatika, kterou se musel naučit, podobně jako předtím v češtině. V tomto směru je dnes pro neslyšící děti při výuce angličtiny velkou výhodou internet. Speciálně ve světě neslyšících se nepohybují jen v naší české kotlině, ale pohybují se ve velké míře v mezinárodní komunitě neslyšících. Jsou pak v psané podobě s angličtinou konfrontováni na mnoha různých úrovních. Musí se někam dostat, něco si vyhledat, přesně zadat do vyhledávače.

Poradila byste ohledně rozvoje čtenářství něco rodičům neslyšících dětí?

To je těžká otázka, protože je hodně obecná. Ale napadá mě: doopravdy každý den si najít čas na alespoň půlhodinku příjemného čtení i ve dni, který se zdá zcela plný. I když je člověk unavený, i když je jednodušší dítěti lupnout elektronické zařízení. I slyšící rodiče, kteří neumějí dobře znakový jazyk, ať si raději k dítěti sednou, otevřou velkou knížku a prohlížejí si s ním společně obrázky, než aby ho nechali jen se dívat do zařízení na projev ve znakovém jazyce, byť jazykově perfektní. Anebo se koukat s dítětem společně a povídat si o tom, co tam kdo řekl. Aby šlo o společnou pozitivní aktivitu – ať už v psaném českém, nebo znakovém jazyce.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv rodiny Červinkových, slider Shutterstock.com