Jsme na sebe hodně napojené

Sestry Lenku (43), Veroniku (37) a Lucii (29) spojuje mnoho věcí. Jsou to tři samostatné ženy s těžkou ztrátou sluchu, usměvavé, pozitivně naladěné, které se mají rády, vzájemně se podporují a touží po tom, aby jejich hezký vztah trval věčně. Náš rozhovor probíhal v jednom pražském podniku. Povídat si s nimi a sdílet zkušenosti byla pro mě radost.

Poprvé jsem je viděla pohromadě loni v Praze, kdy v rámci festivalu Mluvící ruce vystoupily se skladbou Send My Love od zpěvačky Adele. Jejich interpretace písničky, doprovázená tancem, byla plná radosti a lásky. Bude se to asi zdát neobvyklé, ale hudba a tanec jsou jejich společným koníčkem, podobně jako sport. Sportovně založené jsou po akčním tatínkovi, zálibu v tanci zdědily po mamince, která je prý naopak kliďas.

Lenka (20), Lucie (4) a Verča(13) mají rády sladké

„Naši jsou těžce nedoslýchaví a měli jsme ještě babičku z tátovy strany, která byla neslyšící. Komunikujeme mluvením i znakováním,“ popisuje mi Lenka způsob komunikace v rodině a přibližuje i svůj současný život. Vedle manuální profese se věnuje práci s dětmi – je lektorkou tance.

Lenka začala tancovat v jedenácti letech v tanečním kroužku. V roce 1991 vystoupila spolu se šesti dalšími děvčaty na zábavě v liberecké unii neslyšících. Měly úspěch, a tak založily taneční skupinu Deaf Dance Liberec. Tančily společně asi pět let. Později dostala Lenka nabídku trénovat zájemce o tanec. Začala ho tedy vyučovat v některých pobočkách unie neslyšících jen tak, pro zábavu. Neslyšící a nedoslýchaví klienti chtěli poznat zejména to, jak se připravuje taneční sestava, jak se při tom postupuje. Ve škole v Hradci Králové a Radlicích na střední škole pro zubní techniky připravila se studenty jejich maturitní taneční vystoupení. V současné době učí také tanec na Základní a mateřské škole logopedické pro děti se sluchovými postiženími v Liberci a v České unii neslyšících v Liberci.

Lenka s Veronikou

Lenka naučila tancovat i své mladší sestry. Veronika s tancem začala kolem dvanácti a benjamínek Lucka dokonce jako sedmiletá, když byla v první třídě.

Možná si říkáte, jak mohou vnímat hudbu, když neslyší? Všechny svorně vysvětlují, že slyší pouze hudbu, slovům nerozumějí, ale podstatné je, že ji vnímají celým tělem. To znamená, že písnička musí mít výrazný rytmus. Také musí být něčím zajímavá a oslovit je.

„Mezi mé oblíbené písničky proto patří Jožin z Bažin, Mašinka a Beruška od T-Boyz,“ usmívá se Lucka.

Vzpomínky na školní léta

Školní léta tvoří podstatnou součást našich životů a velkou měrou formují naši osobnost. Zeptala jsem se proto, jak sestry vzpomínají na školu a další studia?

„Když jsem nastoupila do mateřinky, byla jsem dva roky mezi slyšícími, protože maminka tam pracovala. Pak jsem přešla do mateřské školy pro neslyšící a poté pokračovala na stejné škole na základce, obě školy byly v Liberci. Odmala neslyším, ale nevzpomínám si na nějaký výrazný problém. Ten se objevil, když jsem nastoupila ještě se dvěma neslyšícími spolužačkami na střední odborné učiliště v Jablonci nad Nisou. Do školy jsme se těšily, ale už první setkání s učitelem bylo negativní. Seděly jsme sice v první řadě, ale ještě teď to vidím – učitel přišel a hned začal svůj výklad. Já jsem ho přerušila a upozornila, že jsme neslyšící a musíme odezírat. Na jeho neochotný výraz dodnes nezapomenu, prostě k němu přišel problém… A také nezapomenu na posměch od spolužaček, který se objevil poté, co jsem se ozvala,“ vypráví Lenka o zklamání, které zažily při přechodu na střední školu. Čtyřicet studentek v řadách za sebou bylo velkou změnou oproti základní škole, kde v kruhu sedělo sedm spolužáků a všichni na sebe dobře viděli.

„Byl to velký šok,“ pokračuje Lenka, „celý rok jsem fungovala za tři. Snažila jsem se přepisovat zápisky od spolužáků. Nakonec jsem to překousla, ale neslyšící spolužačky s tím mají dodnes problém. Rodiče mi řekli, že se s tím musím poprat. Ve škole jsem měla průměrné známky a ve druháku jsem na vysvědčení dostala první čtyřku, kterou jsem obrečela.“

Situace se zlepšila až díky sportu, kde Lenka zažívala i úspěchy – a pak už to na škole šlo.

Veronika sestře přitakává a popisuje podobnou zkušenost, když ve škole dostala pětku z matematiky. Hodně jí to snížilo sebevědomí. „Dlouho jsem se styděla za to, že špatně slyším. Styděla jsem se to říct i před novou kamarádkou nebo přítelem. Nebyla jsem to prostě já. Ale pak se to obrátilo. Okolo pětadvacátého roku jsem začala bydlet sama. Musela jsem si na sebe vydělávat a starat se o sebe. A tak jsem přehodnotila i svůj postoj. Zjistila jsem, že je lepší, když upozorním, že neslyším. Teď mám spíše kladné ohlasy,“ říká se smíchem.

No, jak by také ne! Sestry upřeně sleduji. Povídají si spolu, smějí se. Věkový rozdíl mezi nimi nehraje žádnou roli, mají stejný styl vyprávění, stejný humor. Přesto je každá z nich jedinečná. Mezi Lenkou a Luckou je velký věkový rozdíl. Jak postupně přicházely na svět, společnost se měnila a kráčela kupředu. Lenka studovala na střední škole, neměla tlumočníka a musela si známky vybojovat svou pílí a bojovností. Veronika to měla podobné. Nejmladší Lucka už mohla čerpat z toho, co dnešní doba neslyšícím nabízí. Na přednáškách využívala tlumočnické i přepisovatelské služby. Na základku chodila do školy pro neslyšící v Liberci. Byla sice jako jediná těžce nedoslýchavá ve třídě mezi lehce nedoslýchavými spolužáky, kteří mluvili, a slyšícími s vadou řeči, ale nestěžuje si. Školu zvládla a potom pokračovala v oboru Předškolní a mimoškolní pedagogika v Hradci Králové pro studenty se ztrátou sluchu.

„Výuka zde byla sestavená tak, že buď všichni vyučující uměli znakový jazyk, nebo měli s sebou tlumočníka znakového jazyka. Byl to pro mě jiný svět a cítila jsem se v něm dobře,“ vzpomíná Lucka a září jí oči. Ve studiu pak pokračovala v Brně, nejprve formou denního studia, později dálkově, protože už souběžně začala pracovat v Pipanu,  mateřské škole pro sluchově postižené děti v pražských Stodůlkách. Nyní pracuje ve škole pro sluchově postižené na Smíchově jako vychovatelka.

Lenka řídí dětské taneční vystoupení

Životní zkoušky

I v jejich životech nastaly okamžiky, kdy jim nebylo do smíchu, ani jejich vztahy nebyly vždy ideální. Jednu dobu měly Verča s Lenkou krizi, ale dnes už se na toto období dívají s nadhledem a se smíchem.

„Verča mi kradla věci, já na ni byla drzá. Také pořád provokovala nejmladší sestru. Zato mezi mnou a Luckou byl odjakživa krásný vztah, podobně jako mezi matkou a dcerou. Ráda jí pomáhám, když potřebuje poradit u doktora, s věcmi do školy a tak,“ prozrazuje mi Lenka a Lucka přikyvuje. Když dodá, že jí Verča radila i v praktických věcech jako například, jak na chlapy, začnou se všechny tři řehtat. Je vidět, že mezi nimi vládne otevřenost a jsou si oporou. Když se Veronika rozešla s přítelem, bylo to pro ni těžké období. Lenka jí hodně pomohla. Řekla, ať se na tenhle vztah už vykašle, hodí ho za hlavu a najde si někoho jiného.

„Mezi námi je důvěra. Když nás něco trápí, probíráme to především mezi sebou. Jsme na sebe hodně napojené, funguje mezi námi silná telepatie. Stává se nám, že když si chystáme napsat, často nás jedna nebo druhá předběhne,“ popisuje jejich pouto Lucka.

 Lenka, Veronika a Lucie interpretují skladbu od Adele

Neslyšící dítě a jeho rodiče

Zajímalo mě, zda se sestry shodnou i v názoru na výchovu neslyšících dětí. Jak by měla vypadat, pokud rodiče slyší? Je něco, co by rodičům doporučily? Sestry nechávají mluvit Lucku coby pedagoga: „Rodičům bych vzkázala, aby se o své dítě nebáli, věřili mu a nemysleli, že to nezvládne. Každé dítě to zvládne. Důležité je, aby měli v něj plnou důvěru. Aby si i uvědomili, že jejich dítě není jediné, které neslyší a že i mezi námi jsou dospělí neslyšící, kteří mají svou úspěšnou kariéru, své životy, vzdělání. Také by rodiče neměli zapomínat na setkávání se s jazykovými i osobnostními vzory. Myslím tím s neslyšícími dospělými či dětmi, aby od nich získávali informace a zkušenosti, aby nežili jen ve světě slyšících.“

Lucka ještě chvíli přemýšlí a pak doplňuje, že pro vývoj řeči dítěte je potřeba mu jeho svět odmala hodně vizuálně přibližovat, v komunikaci používat obrázky a i znaky. Ve vývoji na něj nepospíchat, hodně se mu věnovat a obrnit se trpělivostí. A takový přístup podle ní potřebuje i dítě s kochleárním implantátem.

Když jsme se tohoto tématu dotkly, Veronika se přiznala, že by se na takový zákrok bála jít. Lucka připustila, že ještě na střední škole byla striktně proti kochleárnímu implantátu. Teprve když během studií získala více informací a viděla úspěchy na návštěvách u dětí integrovaných mezi slyšící, trochu zmírnila svůj názor: „Chápu rodiče, rozumím jim, že chtějí podstoupit implantaci. Je známé, že hodně neslyšících je proti implantátům, protože vidí převážně jejich negativní dopady. Teď nejsem úplně proti, ale v případě mého vlastního dítěte, které ještě nemám, nevím, jak bych se rozhodla. Teď opravdu nevím.“

A jak si ty tři představují ideální svět pro lidi se ztrátou sluchu? Lucka říká bez rozmýšlení, že ideální by byl svět, kde je více tlumočníků a větší informovanost mezi neslyšícími. Lenka vlastně svět nijak nerozlišuje. Přesto by ráda, kdyby pro lidi se ztrátou sluchu bylo více tlumočníků. To je opravdu velký problém. A obecně chce, aby byl mír a klid ve společnosti. Verčin ideál je mít všude titulky a další vizuálně dostupné informace. Také by se přimlouvala za větší informovanost mezi slyšícími o neslyšících. A konkrétní příklad?

„Teď mají třeba v McDonald´s tabule pro objednávku jídla. Jde o samoobslužné panely, takže odpadá komunikace s prodavačem a to je super. Také by byly fajn kavárny pro neslyšící, více míst pro setkávání neslyšících lidí. No a v neposlední řadě by se slyšící mohli naučit základy znakového jazyka. To by pro nás byl svět pak veselejší.“

 Jak už to v dospělém věku bývá, sestry mají nyní čím dál méně příležitostí ke vzájemnému setkávání. Společné chvíle jsou pro ně vzácné, protože Lucka bydlí v Praze, Veronika v  Benátkách nad Jizerou a Lenka v Liberci. Dozvídám se také, že jejich rodiče dnes žijí odděleně, ale mají mezi sebou stále hezký vztah. Narozeniny a Vánoce slaví pohromadě, spolu se sestrami a jejich rodinami. Na rodinná setkání se vždy těší a všechny tři si přejí, aby mezi sebou měly takto krásný a pevný vztah až do smrti.

Čas nám rychle utekl. Při loučení jsem všem třem dámám popřála, ať je život baví a zůstanou i nadále samy sebou. Děkuji jim za příjemně strávené nedělní odpoledne.

Připravila: Mgr. Milena Brožová

Autorka je externí redaktorka  Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Foto: archiv sester