Film Zvuk metalu stojí za to vidět i slyšet

Loňský rok vstoupil do zahraničních kin snímek Zvuk metalu o bubeníkovi, který začne rapidně ztrácet sluch. Film získal dva Oscary a vyvolal pestré ohlasy od slyšících a neslyšících diváků. Čím zaujal?

Režisér Darius Mardel věnoval tento film svojí babičce Dorothy, která měla progresivní ztrátu sluchu a zasazovala se o zpřístupnění filmů pro neslyšící pomocí titulků v obraze. Intimní snímek Zvuk metalu (Sound of metal) představuje pohled zblízka na situaci, v níž se ocitá hudebník Ruben. Nečekaná rána v podobě ztráty sluchu ho ohrožuje hned v několika rovinách, od existenční (vydělává si metalovými vystoupeními) až po vztahovou a sebehodnotovou. Jeho přítelkyně a zároveň kolegyně v jejich dvoučlenné kapele má obavu, aby se současný stresor, jakým je pro Rubena ztráta sluchu, nestal spouštěčem směřujícím do spirály závislosti na návykových látkách, se kterou se potýkal v minulosti. Z toho důvodu se Ruben na naléhání Lou ocitá sám v terapeutické svépomocné komunitě pro závislé neslyšící. Tu vede Joe, neslyšící veterán z války ve Vietnamu.

Pro koho byl film natočen?

Přestože jsou herecké výkony obou hlavních neslyšících postav (Ahmed Riz jako Ruben a Paul Raci v roli Joea) dobře hodnoceny kritiky i slyšícími diváky, přináší tento casting svoji kontroverzi vzhledem k dlouhodobě nedostatečné reprezentaci v obsazení neslyšících. Oba dva herci jsou slyšící, přičemž Paul Raci je CODA, tedy dítě neslyšících rodičů a Riz Ahmed se kvůli roli učil kromě bubnování i americký znakový jazyk. Nicméně jsou pochopitelné připomínky z řad neslyšících, proč (opět) nedostali šanci neslyšící herci. Je pravda, že několik vedlejších neslyšících postav ztvárnili neslyšící – Lauren Ridloff, Chelsea Lee, Shaheem Sanchez a Jeremy Lee Stone – ale o nich se toho mnoho nedozvídáme.

Zvuková stránka filmu je natolik originální, že snímek získal jeden z Oscarů právě za ni. Prolíná se zde vnímání sluchových vjemů hlavního protagonisty, které byly vytvořeny speciální technologií, a vnímání slyšícího okolí. Tento rozměr je ale přístupný především slyšícím divákům, jak upozorňuje neslyšící studentka Destiny Lopez v článku i-d.vice.com: „Díky titulkům jsem měla informaci, kdy je konverzace utlumená nebo kdy je na ,normální´ úrovni, ale kvůli své ztrátě sluchu jsem neměla možnost naplno zažít experimentování se zvukem. Tím jsem si uvědomila, že má taková produkce největší vliv na slyšící diváky. Nicméně mi to nevadí, solidární spojenectví nastává skrze osvětu a Zvuk metalu informuje publikum kreativně. Jakmile jsem film dokoukala, řekla jsem všem svým slyšícím přátelům a rodině, ať se na něj podívají, aby mohli lépe pochopit rozdíly mezi mým a jejich sluchem.”

Neslyšící youtuber Yat Li ve svém videu popisuje, jak byl pro něj film silným zážitkem a vnímá Rubenovu zkušenost jako podobnou své vlastní. Přestože některé momenty filmu považuje za nerealistické, hodnotí kladně alespoň částečnou reprezentaci neslyšících a nedoslýchavých postav a to, že titulky jsou ve filmu v obraze, tedy je nelze skrýt nebo vymazat.

Asociace neslyšících v Cumbrii ve Velké Británii (Cumbria Deaf Association), která byla zapojena do natáčení, vyjádřila na Facebookové stránce snímku podporu: „(...) Celá zkušenost pro neslyšící nebo nedoslýchavé lidi šla opravdu do hloubky a zachytila svět tak, jak jej mnozí z nás slyší. Nic takového jsme doposud neviděli ani necítili (ti z nás, kdo cítí svět skrze vibrace). Chtěli bychom podpořit naše rodiny a přátele v tom, aby se na film podívali, jednak kvůli tomu, že je kinematograficky skvělý tím, jak je surový a zároveň milý, jednak kvůli vhledu do toho, jak může vypadat cesta ztráty sluchu prezentovaná téměř experimentálním způsobem.”

Film Sound of metal získal dva Oscary

Ticho: nedostatek (zvuku), nebo království Boží?

Spolu s Rubenem může především slyšící divák lépe pocítit, jaké to asi může být zažívat takovou zkušenost. Prožíváme s ním čtyři z pěti stádií truchlení nad ztrátou popsané Elizabeth Kübler-Rossovou: popírání, hněv, smlouvání a depresi, přičemž je vykresleno jejich autentické nelineární prolínání se bez ohledu na pořadí. Do poslední chvíle – a vlastně i po ní – však zůstává otázkou, zda toto všechno směřuje k poslední fázi: smíření.

Ve filmu se také objevuje téma základní lidské potřeby někam patřit, být mezi svými. Jedna z nejvíce frustrujících etap je období, kdy Ruben už nepatří do světa slyšících (slyší jen velmi málo a následně je odloučen od přítelkyně a dřívějších sociálních kontaktů) a zároveň se necítí součástí nově poznávaného světa neslyšících. Nemůže se pořádně domluvit ani v jednom z nich: slyšícím může jen něco sdělovat mluveným jazykem, ale neslyší jejich odpovědi a v rámci neslyšícího světa zase ještě neumí znakový jazyk. Interakce ve znakovém jazyce mezi členy komunity v tomto stadiu ještě nejsou otitulkovány, aby byli diváci bez znalosti znakového jazyka v komunikaci stejně bezradní jako Ruben.

Dalším motivem je vlastní identita a její proměny v důsledku ztráty sluchu. Postupně se ukazuje, že o tom, zda člověk bude nebo nebude v komunitě do budoucna přijat, rozhoduje postoj, který ke své ztrátě sluchu zaujme. To je symbolizováno tím, zda se rozhodne pro kochleární implantáty či ne. Ruben si od implantátů nerealisticky slibuje návrat sluchu, tedy na rozdíl od komunity Neslyšících „opravu vady”. Pro komunitu vedenou Joem ale ztráta sluchu není vadou vnímanou skrze mainstreamový medicínský pohled. Vystihuje to scéna, ve které poté, co se Ruben snaží vyspravit něco na střeše, ho Joe pevným hlasem informuje: „Tady nemusíš nic opravovat.” Neboli: „Tak jak jsme, jsme ok.“

Možná je to i malá nápověda pro Rubena, aby se raději zkusil zaměřit na svoje nitro, a neplýtval energií na opravu domnělých vad vnějšku. Jenže nejde jen o dialog dvou různých postojů, ale také o to, že rozdílný postoj znamená nepřijetí. Podle některých neslyšících jde o zjednodušení problému, které vytváří dojem, že komunita N/neslyšících automaticky vylučuje člověka s kochleárním implantátem (KI). Žádný film nedokáže zachytit komplexnost nejrůznějších zkušeností, ale zde jsou víceméně zobrazeny pouze dvě možnosti „buď, anebo” – a mezi těmito dvěma pomyslnými názorovými póly jako by nebyl žádný prostor pro jiné. Neslyšící uživatel Twitteru Oliver (@oliverstabbe) k tomu na výzvu k diskuzi od kulturní kritičky Ren (na Twiterru @renlikethewind) napsal: „(...) říkají, že KI znamenají, že člověk nemůže být ve světě neslyšících. Nikdo kromě starých zaprděnců tomuhle nevěří. Každý, kdo se na film dívá, by věděl, že je stále neslyšící, ať má KI zapnuté, vypnuté nebo by je neměl vůbec.”

Za jakou cenu?

Vše, co Ruben zažívá, přináší otázku: jaká je cena implantátu, potažmo ztráty sluchu? Kromě té vyjádřené penězi (která může být až existenční v Rubenově případě) – je ještě nějaká jiná? Koho a co Ruben ztratí v momentě, kdy zvolí tu či onu cestu? A nalezne, získá, naopak něco nebo někoho? Závěr nás nechává v napětí a připomíná, že jsme s Rubenem ušli jen část jeho cesty a že možná nějaká další teprve začíná.

Napsala: Lucie Brandtlová

Citované zdroje:

I-d.vice.com - What does Riz Ahmed´s movie Sound of metal mean to Deaf audiences. Darius Marder.

Lwlies.com - Darius Marder: I wanted to show and capture deaf culture”

Twitter.com - renlikethewind

Youtube.com - Deaf Person Reviews Sound of Metal Movie. Rikki Poynter

Youtube.com - Sound of Metal (2020)/Review by a Deaf & Hard of Hearing Person. Let there be ears.

Facebook.com/soundofmetaluk/

Fotografie: Shutterstock.com a Facebook.com/soundofmetaluk/