Kochleární implantát a jeho mediální obraz

„Bionické ucho vrací sluch“, „Díky implantátům hluší zase slyší“, „Kochleární implantát je zázrak medicíny“, „Děti i dospělí poprvé slyší!“ – takto a podobně znějí názvy mnoha nadějeplných článků, které se v médiích od konce 90. let mantricky opakují.  Zdá se, že kochleární implantát, který německá kancléřka označila v novoročním projevu v roce 2013 za medicínský zázrak, bude vždy spojován s příslibem navrácení anebo získání sluchu a následným zapojením jeho uživatelů do aktivního života.

            Pár čísel: ke konci roku 2011 bylo na celém světě asi 300 tisíc uživatelů kochleárních implantátů (KI)[1] , z toho 30 tisíc v Německu. Přestože úspěšné implantace jsou spojeny spíše s tvrdou prací než s „malým medicínským zázrakem“, globálními společenstvími se šíří častěji poselství o zázraku. Podle webové stránky Know Your Meme (https://knowyourneme.com/) bývají videa z první aktivace KI virální. To znamená, že většinou krátké a amatérské videozáznamy z první aktivace procesoru se bez přičinění jejich tvůrců/producentů velmi rychle šíří přes sociální média, e-maily a podobné elektronické komunikační formy. Video šestiměsíčního Olivera z první aktivace, které nahrál youtuber Kwilinski v lednu 2007, má přes 60 tisíc zhlédnutí, 84 „lajků“ a 21 „dislajků“. Absolutním vítězem ve sledovanosti je video z aktivace Sarah (Sloan) Churman pojmenované 29 Years Old And Hearing Myself For The First Time, které od svého uveřejnění v roce 2011 vidělo již více než 25 milionů lidí. Udělili mu 250 tisíc „lajků“ a 3700 „dislajků“. Američanka také udržuje blog  o své zkušenosti s kochleárním implantátem a v roce 2012 napsala a zveřejnila autobiografii Powered On. V popředí zájmu o tato videa stojí zázrak „prvního slyšení“. „First-Time-Hearing“ jsou také častá klíčová slova při vyhledávání informací v Google vyhledavači.

            Zatímco lékaři a výrobci společně s médii lobují za kochleární implantáty, protesty z komunity neslyšících jsou stále hlasitější. Obávají se ztráty svého znakového jazyka i kulturní identity. Cílem článku není objasnění, zda je kochleární implantát medicínský zázrak, nebo naopak nástroj genocidy. Spíše se budeme zamýšlet nad podmínkami sociálního začlenění, případně vyloučení, které souvisí s kochleárními implantáty v oblasti ne/slyšení.

Kdo nebo co svolává neslyšící nebo nedoslýchavé lidi ke spoluúčasti a jak mohou nebo mají být učiněni způsobilými slyšet? Do jaké míry inkluze současně zhotovuje tyto požadavky, které jsou spojeny s dosažitelností subjektů normálního slyšení a porozumění mluvené řeči? V jaké míře hraje v tomto procesu kochleární implantát úlohu technologicko-politického mediátora, který dělá z neslyšících a nedoslýchavých potenciálně oslovitelné subjekty, anebo je vyzývá, aby se jimi stali?

            Neuroprotéza slibuje perspektivu sociálního začlenění do života, k tomuto slibu se však připojují požadavky na péči o sebe sama a na spolupráci, ke které se musí uživatelé kochleárního implantátu „dobrovolně“ zavázat.

Sluchová cvičení

            Po chirurgické implantaci neuroprotézy následuje zpravidla zdlouhavý adaptační proces… Produkuje se způsob slyšení, který se vyznačuje stimulací sluchových nervů a je odlišný od slyšení slyšícího člověka i uživatele sluchadel.

            Aktivací kochleárního implantátu může akustická dimenze světa (opět) nabýt na významu a uživatelé implantátu se stanou její součástí. Jejich postavení v akustickém světě se mění vzájemnou výměnou informací mezi jedincem, jeho okolím a zpětnou vazbou. Toto může také vysvětlovat častou zkušenost uživatelů kochleárního implantátu, že na začátku nepříjemné pisklavé elektronické slyšení se v průběhu času „normalizuje“, až ho již takto nevnímají.

            V souvislosti s filozofií Michela Foucaulta[2] popisuje Christoph Menke[3] dvojí formu cvičení. Na jednu stranu se jedná o naučení určitých dovedností, které regulují vztah k sobě a jsou spojeny se získáním moci. Na druhé straně stojí tělesné techniky, které jsou chápány v kontextu celoživotní (sebe)optimalizace. Vzniká přitom nárůst autonomie, avšak i sebepřizpůsobení, že dělám něco dobrovolně, a ne proto, že musím. V naší souvislosti to znamená, že schopnost slyšet na jednu stranu člověka uschopňuje, na druhou stranu podléhá sociotechnickým podmínkám a praktikám „normálního“ slyšení. Příklad: v částečně zdlouhavém procesu audiologického mapování závisí úspěch na individuální motivaci a vlastním nasazení. Různá a zčásti náročná sluchová a řečová cvičení jsou chápána jako druh Foucaltových „technik sebe samého“, jejichž cílem je přizpůsobení se nebo (dobrovolné) podřízení se normě slyšícího světa. Očekávání od kochleárních implantátů jsou relativizována a velká část odpovědnosti přenesena na jejich uživatele – toto se ukazuje také mj. ve sdílených zkušenostech uživatelů na sítích, v jejich autobiografiích i v jejich výpovědích uváděných jednotlivými výrobci. 

„Úspěch s KI opravdu závisí na jedinci samém, zvláště jak je odhodlaný trénovat poslech po operaci. To mi také dodalo důvěru, protože jsem bojovník a věděla jsem, že to prostě bude pracovat pro mě. Možnost lepšího slyšení byla pevně v mé mysli a nepustila jsem ji. Hluboko v mé mysli jsem věděla, že jsem se již rozhodla jít tímto směrem, a nic mě nezastaví.“ (Anja´s diary – Med-El[4])

            Implantát je v této souvislosti chápán jako vznikající médium, jehož efektivita souvisí se schopnostmi a vůlí jeho uživatelů, příp. se vzájemnými transformačními procesy. Jak rovněž vyplývá z různých výpovědí, strukturují cvičení, případně s tím spojené podmínky, nejen velkou část průběhu dne u uživatelů KI, ale je s tím spojeno i určité jednání a situace. Tak se například připojují k hudebním přehrávačům, aby tímto způsobem izolovali všechny vedlejší zvuky; cvičení, které názorně popisuje William Magerr[5]: „Když se připojím přímo do zásuvky pro sluchátka, všechny vnější zvuky zmizí a jsem tu jen já a iPad, a někdo mi vypráví příběh, který jsem už slyšel, ale nevadí mi, že ho slyším znovu a znovu. ... To vše je součástí mého dlouhodobého tréninku – ale funguje to? Myslím, že ano.“

            Fiona Bollag[6] zase absolvovala intenzivní tréninkový cyklus se svou logopedkou, která jí stále dokola vyprávěla příběhy. Ty měla Fiona mluvenou řečí opakovat tak dlouho, až si je natolik zvnitřnila, že měla povoleno je přijímat pouze prostřednictvím uší, se zavřenýma očima. Možná vám to připomíná dětství, kdy jste se zavřenýma očima následovali hlasy rodičů předčítajících příběhy na dobrou noc. Opakování dle pravidel „slyšící společnosti“ – jako v případě příběhů vyprávějící logopedky, knih k předčítání nebo hudebních nástrojů aj. – vede k přepsání původní dlouholeté akustické zkušenosti na novou. Tak se v sociálně-technickém jednacím poli kochleárního implantátu vytvoří určení, co patří do normy slyšení, tj. co má být považováno za slyšitelné. Poslech s kochleárním implantátem je doplněn o reflexi (normálního) sluchu a případně po určitém nácvikovém čase nahrazen podle úspěchu, za který se považuje neslyšet nic víc, než slyší normálně slyšící…

Plasticita mozku

… Medicínská vyšetření potvrzují, že centrální sluchový systém obsahuje také v dospělém věku ještě pozoruhodnou kapacitu pro plastické změny v relaci k sebeurčujícím proměnlivým vstupům. Většina audiologických studií však tento potenciál ohraničuje současně jak v čase, tak ve vztahu k „normalizující“ produkci praktik slyšení. Na rozdíl od toho např. Enno Park[7] vidí možnost získat jiné sluchové schopnosti – např. jako má netopýr. A vznáší požadavek (spolu s dalšími uživateli kochleárních implantátů) na zpřístupnění zdrojových kódů KI-softwaru, které nevycházejí zvenčí, nýbrž jsou artikulovány zevnitř…

Závěr

 Hluchota již není definována senzoricky, ale neuronálně[8]. Neposiluje se jen víra ve schopnost mozku transformovat se, nýbrž současně roste tlak na uživatele (příp. jejich rodiče), protože úspěch nyní nezáleží již jen na osobním nasazení, nýbrž je spojen přímo se schopností dětského mozku se přizpůsobit „normálnímu“ slyšení…

            Proč musí být slyšení vždy spojeno s „normálním slyšením“, případně s rozuměním mluvené řeči? Proč nevycházet ze zvukově-antropologických začátků, jak je popisuje mj. Stefan Helmreich? Transduktivní mechanismy (mechanismy myšlení založené na primitivních analogiích – pozn. reakce), které jsou zabudovány v technologiích jako je kochleární implantát (ale také v telefonu nebo rádiu), by měly být chápány jako univerzální infrastruktury kultury slyšení, která považuje „normální slyšení“ za jednu možnou formu sluchového vnímání z mnoha.  Audiologická školení/zacvičení se podobně jako lékařské výzkumy zaměřují na dosažení „normálního“ slyšení, které přeskakuje přes akustické zkušenosti přímo k porozumění mluvené řeči…

Autor:  Prof. Dr. Beate Ochsner, publikováno v Das Zeichen, č. 106/2017, str. 236-243. přeložila: Kristina Pánková Kratochvílová, redakčně kráceno

Prof. Dr. Beate Ochsner vyučuje mediální vědy na Kostnické univerzitě v Bádensku-Württembersku a věnuje se mediálnímu obrazu zdravotního postižení a sociálnímu začlenění jednotlivých skupin.

Foto: Shutterstock.com

• V 2018 již cca 500 tisíc celosvětově a 1100 v ČR (https://www.novinky.cz/veda-skoly/479369-ja-slysim-prvni-kochlearni-implantat-ktery-spustil-revoluci-dostal-pred-40-lety-australan.html)
• Francouzský představitel filozofie poststrukturalismu (1926–1984), zabýval se mocí a jejím chápáním
• Německý filozof (nar. 1958)
• https://www.medel.com/us/support-testimonials-anja/
• http://wlmager.com/billy-2-0-learning-to-read-again/
• Fiona Bollag, Peter Hummel, Angela Kuepper (2006): Das Mädchen, das aus der Stille kam. Bergisch Gladbach, 166–167
• Uživatel kochleárního implantátu, který na www.ennomane.de píše nejen o svých zkušenostech s kochleárním implantátem
• Viz studie Laury Mauldin: „Precarious Plasticity. Neuropolitic, Cochlear Implant and the Redefinition of Deafnes