Musíme si cenit jeden druhého, jen tak se můžeme mít rádi

Pojmem „patchworková rodina“ se nejčastěji označuje rodina, do níž jeden z rodičů po rozchodu nebo rozvodu přivede nového partnera, často i s jeho dětmi. Časem pak mají třeba ještě další děti společně. My chápeme patchworkovou rodinu jako hodně širokou, rozvětvenou rodinu, poskládanou z mnoha dílků – rodiče, děti, příbuzní, přátelé i případní noví partneři a jejich další rodina. Patchwork, do něhož dílky přibývají, ale mohou i ubývat. Jak se v takové rodině žije? Jaké jsou její výhody i stinné stránky? Co dělat, aby do sebe jednotlivé dílky dobře zapadaly a pevně držely? O zkušenosti podložené příběhy ze své terapeutické praxe se s námi podělila psychoterapeutka Renata Čerňanská.

V našem povídání probereme tři dnes nejtypičtější typy patchworkové rodiny – široce rozvětvenou rodinu, rodinu před a po rozvodu, do níž vstupují noví členové, a rodiny samoživitelů. Začněme tou ´klasikou´, tedy rodinou, která je funkční a patří do ní nejen máma, táta a děti, ale i babičky, dědečkové a další členové.

Z určitého úhlu pohledu by to mohlo vypadat jako ten nejjednodušší a nejpřirozenější stav. Člověk přece vždycky žil v rozvětvených vztazích. Až naše civilizovaná doba způsobila, že se vztahy zmenšily až na takovou uni jednotku – máma, táta a děti. Tohle ale není lidská přirozenost. Komunita je vždy o mnoha vazbách.

Rodina - Ilustrační foto

To má samozřejmě své velké výhody, ale také úskalí…

Pochopitelně. Velkou výhodou je, že na výchovu dětí nejste sama/sám. Víte, že to, co nezvládnete vy, doladí někdo jiný z vašeho rodu. Navíc, děti bývají často, jak se říká „přes koleno“. Proto jim třeba daleko více než vy rozumí babička nebo strýc. A děti v nich mají oporu, mají se s kým identifikovat. Nedostávají se do rozporu – jsem úplně jiný než máma a táta, jsem divný.

To mi připomíná příběh rodiny se sluchově postiženými dětmi. Rodiče byli velmi aktivní, velcí sportovci. Ale jejich děti to po nich nezdědily. Docházelo tam tedy k velkým nedorozuměním, protože obě strany se musely vypořádat se zklamáním. Rodiče automaticky předpokládali, že budou se svými dětmi sportovat. A museli se srovnat nejen se sluchovým handicapem dětí, ale především s tím, že s nimi nemohou sdílet to, co je pro ně zásadní – sport. Děti zase měly pocit, že rodiče zklamaly. A tady se ukazuje výhoda širší rodiny, že se děti mohou identifikovat s jiným příbuzným a necítit se nepochopený a bez kořenů.

Další výhodou je možnost určité pomoci. Nejsem na vše sám.

Ano, to časem pozná každý rodič. Je určitě snazší, když celá výchova, starosti, trávení volného času nebo i finanční situace není jen na rodičích. Je skvělé, když máte za zády někoho, o kom víte, že pomůže, až budete potřebovat. Dodává to pocit klidu a snižuje to stres. Vše je ve větší pohodě a to přináší pocit bezpečí. A to je to, co děti potřebují. Pocit klidu a bezpečí.

A největší výhoda? Okruh lidí kolem dítěte spoluvytváří jeho vztah ke světu. Pokud v něm převládá pozitivní ladění, je předpoklad, že si dítě vytvoří pozitivní základovou psychickou desku, na kterou bude lehčí stavět další vazby k lidem a ke světu vůbec. Důležitý je tedy každý člověk, který má rád mé dítě. Z jednotlivých dílků té pozitivní energie se v dítěti skládá důvěra v sebe a okolí.

A také pokud někdy nemám dostatečnou kapacitu, protože jsem unavená/ý z práce a domácnosti, nebo prostě jen nemám náladu, tak vím, že to všechno nestojí a nepadá se mnou. Pomůže mi nejen rodina, ale třeba i přátelé, kteří do toho patchworku patří.

To byla teď alfa a omega během lockdownu. Nemohli jsme k seniorům, chtěli jsme je chránit. Ale děti si potřebují hrát, nemohou být v sociální izolaci. Tady právě zafungoval správně ušitý patchwork. Tam, kde byly vztahy správně utvořené, si vytvořili takovou minibuňku. Byli disciplinovaní, scházeli se jen v malém počtu stále stejných lidí a společně si pomohli tu dobu překlenout.

Co patří k negativům rozvětvené rodiny?

Přizpůsobujete-li se jednomu, je to méně náročné, než když se přizpůsobujete více lidem. Vztahy jsou prostě práce. Tam, kde se potkávají generace, střetávají se i jejich světy. Starší vždycky říkají, že se to má dělat jinak, že oni to dělali takhle a jejich mámy to dělaly taky takhle. A nastupující generace to nenávidí. Tak to je a bude, co bude člověk člověkem (úsměv). Je to náročné, musíte mít ochotu se sladit. A to není vždy, vzhledem k našim osobnostem, jednoduché.

Musíte se přizpůsobit, musíte spolupracovat. A k úspěšným vazbám v rodině to ještě chce pěstovat umění vděčnosti. To je disciplína, kterou současný člověk moc neovládá. Vděčnost jako kdyby se nenosila, jako kdyby to byla ostuda, slabost. Musíme si cenit jeden druhého, jen tak se můžeme mít rádi a spolupracovat spolu. Chcete-li patchwork dobře ušít, chce to od vás schopnost pracovat na sobě, ochotu uvědomovat si věci z větší šířky a hloubky a nebýt zaměřený jen sám na sebe. Egocentrismem můžete vztahy pokazit a nakonec celou širokou rodinu třeba i prohrát.

Vidím to u některých svých klientů. Jsou nazlobení na někoho ze svého rodu. A jsou nastaveni na definitivní postoj „konec a nikdy více“. Pokud se na situaci nepodívají z výšky, zdali je to opravdu tak závažný důvod, aby to udělali, provedou chybu. Přestanou se spolu bavit. A pak zjistí, že se nebaví rok, pět, deset let. Pak se třeba usmiřují na konci života, ale mezitím jim uteklo dvacet pět let života, který mohli spolu „sešít“ a prožít lépe.

Tím se dostáváme k dalším patchworkům, rozvedeným či rozešlým rodinám.

Rozvod (nebo rozchod) je u některých rodin skutečně jediná volba. Nepatřím k terapeutům, kteří zastávají myšlenku „kvůli dětem se nerozvádět“. Musí se to poměřovat vždy velmi individuálně. U některých rodin je podle mne zásadní, aby se rozešly, pokud nemají nějak fatálně ublížit dítěti. Ale určitě je to menší množství případů z těch, které se nakonec rozvedou.

Rodiny se rozejdou, nastává úplně nová situace pro všechny. A všechno, co je nové, přináší stres. Byť někdy jde i o pozitivní stres, že jste se například zbavil/a něčeho nepříjemného. Ale vždycky je to změna a změnu musí člověk dobře zpracovat. Lidé vědí, že když se seznamují, je nutný čas na pozvolný nárůst vazby, abychom vybudovali ten pravý vztah. Ale nedochází jim, že stejně dobře a pozvolna se musí udělat i ten konec. „Rozvedu se a tím to hasne“ není dobrá strategie. Když uděláte dobře konec, velmi pravděpodobně komunikace a střídavá nebo jakákoli následná společná péče o dítě bude také dobrá. Důležité – i když samozřejmě velmi těžké – je zpracovat emoce a domluvit se. Je třeba ukočírovat své osobnosti a silou vůle nebo za pomocí psychoterapeuta udělat konec dobře. Nadefinovat si, co je podstatné.

Důležité také je, aby každý z partnerů měl podporu ve svých lidech, aby tu nestabilitu rozpadu domova ustál. Aby v tom nezůstal sám, aby tu změnu lépe zvládl. Tady zase záleží na vztazích, ve kterých žijete. Jestli se můžete obrátit na rodinu, jestli máte přátele. Jde o životní krizi. Ale krize jsou nezbytné. A když jimi dobře projdete, tak vás to většinou posílí. Když tou krizí projdete špatně, je to jako když nevyberete zatáčku. Může to mít fatální následky.

Při rozchodu je tedy důležité zvládnout emoce a dojít ke kompromisu?

V momentě, kdy nechcete udělat kompromis, to pravděpodobně nedopadne dobře. V této fázi se lidé většinou přetahují o všechno, co vybudovali – materiálně („seberu ti všechno“), nebo citově („děti uvidíš jednou za 14 dní nebo vůbec“). To je fáze, kdy nejvíce hrozí, že si vzájemně ublíží. Musí se vytvořit nový řád a každý si chce utrhnout ten nejlepší kus. Vždy ale vyhrají rozumní lidé. Ti, kteří vědí, že když druhá strana nebude spokojená, budou mít sami problémy.

Nesmí přijít msta. Musíte dokázat v sobě potlačit tu touhu pomstít se. Jinak to znamená válku a válka vždycky přináší velké ztráty. Pro tuto fázi je synonymem slovo diplomacie, ochota vyjednávat, být rozumný a nemstít se. Pak to uděláte dobře. A vyjít a dobře fungovat může i nový patchwork, který vzniká a který podrží i dítě. Děti rozvody nesou samozřejmě špatně, protože často nechápou, proč se rodiče rozcházejí. Většina dětí nezažívá dramatické hádky, případně i něco horšího, takže nevidí ten důvod. A nějaké „my už se s maminkou nemáme rádi“ je nezajímá. Oni chtějí pro sebe egocentricky – protože děti jsou přirozeně egocentrické a mají takové být do určitého věku – maximum a ta změna je ohrožuje. Cítí, že to pro ně nebude jednoduché po rozpadu původního domova. Většinou se té změně rodinného patchworku brání.

Partneři nemusí zůstat přáteli, ale musí zůstat rodiči

Základní zvládnutí rozchodu je tedy udělat dobře konec a pokračovat v rodičovství?

Ano. Bývalí partneři nemusí zůstat přáteli, ale musí zůstat rodiči, kteří se domlouvají co nejlépe v zájmu dítěte. A když se to dobře udělá, tak se lidé kolikrát dokáží propojit i s novými partnery a zůstat přáteli. A patchwork se rozšíří o další osoby. Je ale třeba, aby se noví partneři „přišívali“ postupně a děti na ně byly nějaký čas připravovány. Nového partnera přivést třeba až za půl roku. A pak to zase neuspěchat. Navazovat na předchozí setkání a dávat najevo, že i vy potřebujete mít svůj život. Máte za sebou čas, kdy jste hájili dítě. A teď musí nastat čas, kdy hájíte sami sebe. Dítě nemá vyhrát. Nemá si z vás udělat vězně jen proto, že jste mu „rozbili“ rodinu. Nesmíte se cítit provinile navždy. To je taky špatně. To je další důležité slovo – vina. S vinou se musí pracovat napříč celou rozvázanou rodinou, každý si má vzít svůj díl odpovědnost jen za to, co je jeho. A nikdy není chyba jen na jedné straně.

Pracovala jsem v terapii s paní, která odešla k muži, do něhož se zamilovala. Mnoho let si to vyčítala, ustupovala svým dětem a v podstatě situaci kazila. Najednou dostaly děti do rukou trumf, kterým mohly matku ovládat. Tak to být nemá. Porušuje se tím rovnováha mezi dítětem a dospělým. Dáte-li dětem přílišnou moc, tak to neunesou. Ony ji sice chtějí, ale neunesou ji. Dítě nemá nikomu nahrazovat partnera. Ani nikomu dělat terapeuta, když se máma zhroutila, protože táta odešel za mladší. Naložíte-li dítěti velkou zátěž, jeho psychika se velmi často „strhne“. Jako ve fitku. Přílišná zátěž nakonec jedince neposílí, ale oslabí. A prevencí je práce na sobě. Je to zkrátka práce a zase práce.

A dostáváme se k samoživitelům, kteří jsou na všechno sami.

Samoživitelé to samozřejmě nemají v životě lehké. Věta „ve dvou se to lépe táhne“ to vyjadřuje přesně. Na druhou stranu odpadá nutnost se s tím druhým dělit nejen o tu negativní stránku péče o dítě, ale i o tu pozitivní. Je třeba si být vědomi té moci, kterou získali tím, že tam druhá strana vůbec nefiguruje. Zůstane-li v té základní jednotce jenom matka (pro zjednodušení, samoživitelem samozřejmě může být i otec nebo kdokoli jiný z rodiny) a nemá návaznost té širší patchworkové rodiny, může nastat problém. Dítě potřebuje diádu, tedy dvojici, jen do jednoho roku. Poté už potřebuje možnost se vázat k více lidem. Potřebuje, aby do toho vstupoval otec a další lidé z rodiny a postupně i lidé ze širšího okolí.

Samoživitel musí být v tomto případě opravdu disciplinovaný, aby se o své dítě dělil, aby nechtěl mít celou lásku dítěte jen pro sebe a zároveň nedával sebe sama pouze dítěti. Ta těsná vazba hrozí vzájemným předávkováním. Když dítě dostane dvojnásobnou dávku lásky a všeho dalšího, vyroste z něj vlastně takový Otesánek, který nikdy nemá dost. I v jeho dalších životních vazbách očekává, že dostane nadměrné porce pozornosti, lásky, materiálna. A neuvědomuje si to, je tak naddimenzované.

Je tedy důležité, aby si toho vychovatel byl vědom a umožnil dítěti širší patchwork. Protože ho prostě k životu potřebujeme. Člověk je bytost sociální, potřebuje vzory. A když nemáte dostatek vzorů, tak vždycky půjdete tím životem omezeně.

Život je prostě komplikovaný…

O tom to je. Život je komplikovaný, protože člověk je komplikovaný. Vždycky tu byly, jsou a budou různé vztahové patchworky. A čím více máme svobody, tím více bude rodinných konstelací. Pro zvládnutí té rozmanitosti je třeba pěstovat další disciplíny umění života a těmi jsou empatie a tolerance. A lidem, kteří nejsou v té klasické rodině, je třeba umět porozumět. Když si dokážeme vážit toho svého patchworku i respektovat ten sousedův, máme vyhráno. Protože, když si vážíte sebe a dokážete ocenit i toho druhého, on velmi pravděpodobně dokáže ocenit zase vás. Vážíme-li si jeden druhého, tak to nemůže dopadnout špatně. Tam už válka nehrozí tak často, a to je pro život fajn.

Mgr. Renata Čerňanská je psychoterapeutka a poradkyně v oblasti rozvoje osobnosti. Věnuje se různým formám psychoterapie ve své soukromé praxi (dlouhodobá individuální psychoterapie a rozvoj osobnosti, párová a rodinná terapie, skupinová psychoterapie a krizová intervence v složitých životních situacích). Dlouhodobě spolupracuje s Centrem pro dětský sluch Tamtam.

Připravila: Mgr. Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace Centra pro dětský sluch Tamtam

Ilustrační fotografie: Shuttestock.com, Canva.com a archiv Renaty Čerňanské