Podstatné pro dítě je, zda je jeho rodina funkční, a ne, z jakých členů se skládá

Přes velkou snahu jsme pro výchovu dítěte nevymysleli nic lepšího, než je obyčejná rodina. Je ideální a vlastně nejjednodušší, když se od narození kolem dítěte po většinu času intenzívně pohybují a věnují se mu především dva dospělí – máma a táta. Stejně žádoucí pro rozvoj dítěte je, když tyto dvě důležité osoby poskytují citově pozitivní, podnětné, stabilní a bezpečné zázemí po celou dobu dětství, dospívání i adolescence. Dítě tak má „krytá záda“ či bezpečný přístav a může se mnohem víc soustředit na vlastní rozvojové úkoly socializace, jejichž podstatnou část tvoří vzdělávání. Koneckonců má víc sil i na řešení osobních problémů. Když mu ještě navíc poskytují dostatek přiměřených podnětů a příležitostí, je velká pravděpodobnost, že dostatečně a všestranně využije a rozvine svůj vrozený potenciál. Realitě neodpovídají názory, že starší dítě se spoléhá víc na vrstevníky, případně další externí vzory a rovněž samo na sebe než na rodiče. Je pravda, že v průběhu let se svět dítěti opravdu rozšiřuje, takže hledá větší odezvu a inspiraci i ve vnějším světě (snad pořád ještě i v literatuře a umění obecně), ale stále to jsou rodiče, kteří jediní mají odpovědnost za jeho vrůstání do dospělého života. A pokud fungují přijatelně, dítě má menší potřebu hledat mimo rodinu a zůstává v jejich „zóně vlivu“, byť se to na první pohled tak vůbec nemusí jevit. Na druhé straně přechodná fascinace lákavými, i když někdy velmi povrchními vnějšími vzory není v tomto období neobvyklá a není třeba se jí bát. Dospívající se časem k rodičům opět vrátí na zralejší úrovni.

Příroda míní, život mění

Jenže lidský život je mnohem pestřejší, než jak to původně vymyslela příroda, a tak dnes (stejně jako dřív) rodiče opouštějí malé děti a ty pak vyrůstají pouze s jedním rodičem, rozvedení rodiče si nacházejí nové partnery, děti se musejí vyrovnat s vlastními i nevlastními sourozenci, původními i novými babičkami a dědy, novým širším příbuzenstvem. Jsou i děti, které vychovávají dvě ženy nebo dva muži. Některá rodina má od narození dítěte bohaté sociální kontakty, jiná je víc uzavřená do sebe. Jedni rodiče intenzívně pracují, takže od prvních dnů potřebují nemalou externí pomoc babiček a chův, přičemž sami se dítěti věnují jen ve sporadických volných chvílích, zatímco druzí jsou nezaměstnaní a mohli by s dítětem trávit veškerý čas. Nechávám stranou děti, které pro svůj rozvoj nemohou využít žádnou přednost intenzívního a stabilního emocionálního vztahu s dospělými osobami, protože jsou např. v ústavu, střídají pobyty v přechodné pěstounské péči nebo se jim biologičtí rodiče věnují tak málo, že je to jako by je ani neměly. Každá uvedená konstelace přináší rozvoji dítěte poněkud odlišné podněty, vede je jinou cestou. Žádná z nich nemusí představovat sama o sobě zásadní komplikaci či riziko, přestože výzkumy ukazují jako podstatně složitější pro všestranný rozvoj dítěte, když je dlouhodobě vychovává pouze jeden rodič. Podobně nepříznivou úlohu sehrává ústavní výchova či výrazná a trvalá chudoba rodiny.

Při hodnocení působení rodinné situace na dítě bychom měli brát v potaz jeho věk. Předškolní dítě má jen velmi malé zkušenosti o světě, tedy i o mezilidských vztazích. Přijímá jako dané to, co mu podmínky rodiny nabízejí. Vhodné pro jeho rozvoj se jeví prostředí omezené na nejbližší stabilní osoby. Přednost přede vším však dává laskavému, pečujícímu, tedy spíše „mateřskému“ přístupu. Do značné míry to platí i pro starší dítě. Jestliže je však ve svých potřebách nedostatečně uspokojováno doma, je větší pravděpodobnost, že hledá citovou odezvu i mimo rodinu. Učitelky i vychovatelky ve školách by mohly vyprávět.

Představa, že malé dítě hodnotí nepříznivě nebo je znepokojeno, že je vychovává výlučně máma, nebo jen táta a děda či dvě mámy, neodpovídá skutečnosti. Pokud přiměřeně uspokojují jeho základní tělesné i psychické potřeby, je spokojené stejně jako v rodině s mámou a tátou. Podobně v tomto věku neřeší, jestli mají chalupu, luxusní auto a jedou na dovolenou u moře. Teprve později, když se jeho zkušenosti i svět rozšiřují, dítě pozvolna zjišťuje, že některá varianta rodinné konstelace se pořád ještě v této společnosti vyskytuje častěji, zatímco jiné jsou málo běžné až ojedinělé. A pokud jeho rodiče nejsou příliš tolerantní, tak se naučí, že některé podoby rodiny jsou označovány jako nenormální, což pak následně samo dává najevo těm, kteří v nich vyrůstají. Podobně dítě žijící v takové „anomální“ rodině (rodiny s jedním rodičem jsou dnes natolik běžné, že jsou většinou vnímány jako zcela normální) postupem času více vnímá odlišnost. Neměli bychom však zapomínat, že dítě nemůže ovlivnit, do jaké rodinné konstelace se narodí. Podstatné pro mé hodnocení nejvýrazněji se odlišujících skupinek rodičů je, že se jejich děti nijak neodlišují od dětí vyrůstajících v úplných rodinách. Podstatným kritériem tedy je, jestli je rodina funkční, a ne z jakých členů se skládá. Věřím, že dnes už je dostatečně známo, že v opravdu všech rodinách dochází k rozrůznění rolí, takže každý z rodičů ji naplňuje trochu jinak. I proto to má osamělý rodič tak těžké.

Rozchod rodičů představuje vždy komplikaci a nejistotu

Starší dítě už je navyklé na určité přístupy, rutiny, místa a lidi, rozchod rodičů může pro ně znamenat výrazné narušení těchto tolik potřebných životních jistot. Když rodiče navazují nové partnerské vztahy, dítě může mít za sebou měsíce a roky pouze s jedním rodičem a nové členy domácnosti tak vnímá jako vetřelce do navyklých pořádků. Totéž ovšem platí pro děti, které se s rodičem nastěhují k novému partnerovi. Na rozdíl od dospělých, kteří vzájemný vztah zpravidla utvářeli nějakou dobu, než se rozhodli spojit více své životy (i pro ně to bývá náročné), dítě je často postaveno před hotovou věc. Navíc s novým partnerem rodiče se musí dělit o dosud v zásadě výlučný vztah s původním rodičem. Někdy je zamilovanost dospělých tak silná (ti mají občas i strach z dalšího rozchodu), že dítě je opravdu až ve druhém plánu. Vedle toho velmi často doufá, byť je to v konkrétní situaci fakticky zcela nereálné, že se rodiče znovu dají dohromady. Dítě ví, jak vypadal život před rozchodem rodičů, srovnává s aktuální situací, kterou nehodnotí vždy příznivě. Často přitom nachází viníka této situace – může jím být kdokoli z trojice či čtveřice rozhodujících dospělých aktérů.

Adolescent rozchodem rodičů nebývá nadšen, leckdy však už má odpovídající náhled, vnímá vztahy rodičů realisticky, a dokonce někdy sám vyzývá jednoho z nich k rozchodu. Jeho vazby k rodičům bývají stále silné, leč víc už vyhlíží i vlastní budoucnost – orientuje se na přátele, navazuje partnerské vztahy, nachází smysl života v oboru studia, cestuje, věnuje se sportu.

Rozchod rodičů představuje vždy komplikaci a nejistotu, byť se paradoxně v některých případech může stát, že se dítěti podstatně uleví. To v případě, že výrazné dohadování mezi rodiči bylo před rozchodem na denním pořádku, že jeden rodič chodil domů pravidelně opilý, byl agresivní na druhého rodiče i na samotné dítě. Po rozchodu dojde k výraznému zmírnění dopadů těchto nepříznivých situací (pokud rodiče dál nežijí v jednom bytě).

Jsou to dále právě tahanice o majetek, o výživné, intenzívní spory o rozdělení péče o dítě, někdy vlastně o každou maličkost, které prodlužují „toxickou“ nejistotu dítěte po rozchodu rodičů. Rodiče si velmi často neuvědomují, že jejich dohoda ohledně všech okolností výchovy dítěte, mívá největší právní sílu a současně bývá v nejlepším zájmu dítěte. Někdy to může vypadat, že taková dohoda není snad v běžném životě ani možná, ale není tomu tak. My bychom neměli tolik podléhat mediálnímu obrazu, který se pochopitelně zajímá pouze o kontroverze. Někteří rodiče navíc dost dramatizují, uvádějí množství výrazných kolizních situací. Jenže když je popíší konkrétně, tak vidíme, že jde o maličkosti. A když ještě mluvíme s dětmi, tak je zřejmé, že to s onou konfliktností není tak hrozné. Podstatné přitom je, aby rodiče mysleli na nejlepší zájem dítěte a sebe mírně upozadili.

Při navazování nových vztahů jsou ohledy na dítě zcela na místě

Jestliže rodiče navazují nový vztah, musejí brát ohledy na děti. I to nejmenší je plnoprávným členem rodinného společenství a jeho hlas má být slyšen. Neznamená to však, že pouze děti budou určovat, zda spolu dospělí mají chodit a žít či ne a jak bude vypadat další život rodiny, ale dílčí porozumění i ohledy jsou zcela na místě. Byť někdy je odpor dítěte vůči novému partnerovi natolik silný, že opravdu může vést k ukončení vztahu.

Rovněž pro nové členy domácnosti – a leckdy jde o velmi složité poskládání, je adaptace na změněné podmínky komplikovaná. Dítě někdy mění školu, ztratí kamarády, kroužky. Je důležité vnímat zvyklosti dosavadní rodiny a všude, kde to je možné, se jim přizpůsobit. Když s partnerem přicházejí jeho děti, je to o to složitější. Zásadní je, aby si dospělí uvědomili, jak a co byli všichni zvyklí dělat, mluvili o tom a hledali vhodné kompromisy. Obvykle není jedna varianta správná, zatímco druhá špatná, ale spíš jde skutečně o rodinné zvyklosti. Je totiž zbytečné, aby z jednoduchých provozních záležitostí vznikl zásadnější nesoulad. Všichni známe, že kávu pijeme nejraději z konkrétního hrníčku, nádobí myjeme určitým způsobem, jsme zvyklí číst si při jídle, úkoly píšeme po večeři, a ne hned po příchodu ze školy…

Některé dítě je za nového partnera rodiče vděčné a pozitivní vztah naváže velmi rychle. Přesto bych i v tomto případě doporučoval mírnou obezřetnost. Velkou komplikaci představuje často právě spěch. Je srozumitelný – sestěhováním se sníží někdy zbytečně vysoké náklady na vedení dvou domácností. Ovšem u dětí je utváření vztahů velmi individuální – některé potřebuje dost dlouhou dobu, aby vzalo na milost nového člena rodiny, jiné (zejména menší) ho po pár společně strávených týdnech začne oslovovat mámo/táto. Až na výjimky to však není výhodné.

Podobnou chybou bývají útoky na expartnery před dětmi. Je to leckdy obtížné mít neustále na paměti, že v zájmu dítěte není vytvářet „objektivní“ obrázek o bývalém partnerovi, ale přinejmenším neutrální. Řada rodičů to dokáže a uznává alespoň rodičovskou kvalitu svého expartnera. Dítě se pak nemusí obávat, když líčí, co všechno zažilo v péči druhé rodiny.

Když se narodí dítě s postižením, jde o všestranně náročnou situaci pro dospělé, která může končit rozpadem rodiny. Je pravda, že některé rodiny naopak postižené dítě stmelí. Bývají to pořád ještě výrazně častěji muži, kteří situaci neunesou a z rodiny odcházejí. Není nutné příliš spekulovat, proč tomu tak je. Přes všechny údaje o kulturní podmíněnosti mnoha jevů, je biologické spojení matky a dítěte výrazně silnější než u muže. Připouštím, že muži to mají ve vztahu k dětem všeobecně složitější. Navíc historicky byli nastaveni až na péči o dospívající děti. Dnes je proto žádoucí, aby se podíleli na péči o dítě od narození v největší míře, která je možná.

Širší rodina je přirozeně nejpříhodnější zdroj podpory, když dojde ke karambolu

Z objektivních důvodů leckdy nemůžeme využívat ku prospěchu dětí širší rodinu – tety a strýce, bratrance a sestřenice. Ovšem všude tam, kde to je jen trochu možné, bychom měli pěstovat co nejbohatší vztahy. Dítě si rozšiřuje poznání mírně jiných přístupů, někdy si najde důvěrníka, kamaráda na celý život. Navíc širší rodina je přirozeně nejpříhodnější zdroj podpory, když dojde k nějakému životnímu karambolu.

Pro rozvoj dítěte jsou žádoucí bohaté přátelské vztahy rodiny s dalšími příbuznými v širší rodině. Pokud jsou tyto vztahy intenzívní a současně jsou prakticky neustále k dispozici, mohou výrazně podpořit dítě i v situaci, kdy vyrůstá pouze s jedním rodičem nebo jeho primární rodina nefunguje vhodně. Na prvním místě však mohou obohacení jeho života představovat prarodiče. Ti však představují samostatnou a velmi obsáhlou kapitolu, takže je pouze připomínám.

Někdy se může zdát, že vhodná rodina je, když se rodiče nerozcházejí. I pro ni však platí, že podstatné je, jak uspokojuje potřeby dítěte. Význam stabilního klidného, podporujícího rodinného prostředí se ukázal i v době minulého roku. Zejména mladší děti v příznivých rodinných podmínkách zvládaly všeliká omezení mnohem lépe a možná ani nepocítily méně příznivé společenské podmínky.

Dětský psycholog PhDr. Václav Mertin působí na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a své zkušenosti předává také v Psychologickém poradenském centru FF UK a na Oddělení sociálně právní ochrany dětí Praha-západ. Je autorem mnoha odborných i populárních publikací, například titulů Výchova bez trestů, Výchovné maličkosti a Škola pro děti.

Připravil: PhDr. Václav Mertin, dětský psycholog

Fotografie: Shutterstock.com a Pixabay.com