Nebuďte lhostejní k násilí a věřte jeho obětem

Paní ředitelko, můžete nám stručně představit organizaci, ve které působíte? Jaké druhy pomoci poskytuje a komu je určena?

Centrum ACORUS je na poli sociálních služeb od roku 1997. Poskytuje komplexní pomoc obětem domácího násilí prostřednictvím registrovaných sociálních služeb. Odborné sociální poradenství poskytujeme zde v Dělnické ulici v Holešovicích. Do poradny sem mohou přicházet ženy i muži, protože i mužů se domácí násilí týká. Ale spíše mluvíme o ženách.

Tato skupina obětí převažuje?

Ano, ženy tvoří 99 procent klientely. Muži jako oběti domácího násilí přicházejí ojediněle, ne vždy jde o partnerské násilí, může jít o mezigenerační násilí, kdy je původcem násilí třeba vnuk. Ale jsme si vědomi toho, že i ženy mohou páchat násilí. Pomoc zde v poradně je bezplatná a může zůstat anonymní. Vždy zdůrazňujeme, že nikoho k ničemu nenutíme. Vše je na rozhodnutí žen, které se někdy obávají, že když přijdou, budeme je nutit od partnera odejít, ačkoliv ještě nejsou rozhodnuté. Tak tomu není. Kolegyně si vyslechnou příběh a nabídnou možnosti, co by se mohlo dělat. Kromě poradenství v poradně poskytujeme i registrované pobytové služby.

O jaké pobyty se jedná?

Jednak jde o krizovou pobytovou pomoc, která je na sedm dní zdarma a slouží k akutní ochraně před násilím a k jeho zastavení. Aby se klientka a případně její děti mohly stabilizovat a promyslet si, jak situaci dále řešit. Máme také službu azylový dům, kam mohou klientky přejít z krizové pomoci či se objednat telefonicky přes poradnu. Ubytování v azylovém domě je možné maximálně až jeden rok. Poskytování sociálních služeb je zdarma, ale platí se úhrada za pobyt. Přesně 130 korun pro ženu a 160 korun pro ženu s dítětem na den. Jsme schopni ženě pomoci i se získáním dávek hmotné nouze, sociálních dávek aj. Domácí násilí zasahuje do všech oblastí života, takže řešíme sociálně-právní věci, rozvody, pomůžeme klientkám sepsat různé návrhy k soudu atd. A pokud došlo k trestnému činu a je třeba podat trestní oznámení, naše kolegyně právnička jim poskytne bezplatně právní informace. Oběti trestných činů mají v našem právním systému nárok na spoustu věcí, což se běžně ani neví.

Jaké mohou být projevy domácího násilí? Určitě nejde jen o to fyzické.

Přesně tak, když se řekne domácí násilí, každý si představí to fyzické. My se s ním setkáváme od opravdu brutálního násilí, nedávno jsme tu třeba měli paní napadenou baseballovou pálkou, přes zdánlivě lehčí projevy jako různé strkání, bránění v pohybu, facky a pohlavky, které někdy veřejnost zlehčuje: „No, tak mu ujela ruka…“ Může jít také „jen“ o výhrůžky a syčení u obličeje, které už je na hranici mezi fyzickým a psychickým násilím. Paní popisovala, že stejně se pak choval i její chlapeček, který chování okoukal od táty, a vrčel pak na maminku, když se mu něco nelíbilo. Násilí může mít spoustu podob. Když vás někdo napadne a teče krev, je to snadno rozpoznatelné a dá se to sankcionovat. Máme lékařskou zprávu, důkazy… Psychické násilí se hůře dokazuje a je méně uvěřitelné. Dále existuje sociální izolace, ekonomické násilí apod.

Jak se projevuje ekonomické násilí? Že muž nechce dávat ženě peníze? Nebo rozhoduje, k čemu je může, či nemůže použít?

Ano. Ženy se často stanou rukojmím toho, kdo má v rodině peníze, a tudíž má moc. Vezměte si příklad ženy, která je mladá, funguje, platí si sama byt, a pak se sestěhuje s partnerem. Má s ním miminko a je na mateřské. Normální je, že v této situaci muž ženu živí. Ale jedné klientce muž vyčítal nákup spodního prádla, hygienických potřeb, které potřebují jen ženy apod. Nebo jiná žena se musela vrátit do práce, přestože chlapečkovi bylo pár měsíců – její muž nepracoval, měl jen příležitostné brigády. Ona jako zdravotní sestra snadno práci našla, ale musela pak doma odevzdávat muži výplatu, předkládat účtenky, dokládat, za co peníze utratila. Tlačil na ni, aby přemluvila matku, aby rozprodala rodinný majetek. Ženy přitom často říkají: „Já bych to sama finančně nezvládla.“ Ale když s nimi situaci doma začnete rozplétat, zjistíte, že to zvládne mnohem lépe, když nebude živit partnera.

Nakolik domácí násilí souvisí s inteligencí? Člověk by řekl, že průměrně inteligentního muže nemůže napadnout perzekuovat ženu za to, že si koupí menstruační vložky…

To je velký mýtus společnosti, že se domácí násilí týká jen jednoduchých lidí nebo drogově závislých. Nesouvisí to s inteligencí, u jednodušších násilníků je násilí někdy jen čitelnější. Čím vyšší inteligence, tím vyšší rafinovanost. Jedna paní mi vyprávěla o manželovi, který byl velmi inteligentní a měl dvě vysoké školy technického zaměření. Jeho chování doma však bylo takové, že když dveře nebyly otevřeny přesně v úhlu 45 stupňů, bylo zle. Strhával ženě výzdobu z oken, ničil věci atd.

Takové násilí se asi těžko odhaluje. Jak se má zachovat osoba, která má podezření, že v jejím okolí dochází k domácímu násilí? Ať už u sousedů, podle chování kolegyně v práci, dítěte ve škole aj.

Hlavně je třeba dbát na svoji bezpečnost a na bezpečnost oběti. Ideálně zeptat se, nabídnout pomoc a kontakty, ale nehrát si na hrdinu. Pokud vidím fyzické napadení, slyším křik, volat polici. Lze i anonymně. Nezachraňovat. Když policie přijede, může to být pro násilníka i varovný prst – okolí není jedno, že se u nich řve. Pokud se potřebuji poradit, je dobré obrátit se na specializovaná pracoviště. Zavolat třeba na naši NONSTOP linku, nebo v případě dítěte se obrátit na OSPOD, orgán sociálně-právní ochrany dítěte.

Může se podařit takto násilníka zastavit?

Může, ale také to může vést k jeho větší rafinovanosti či skrytosti. Určitě je dobré podpořit ženu v tom, že může vyhledat pomoc. Ale důležité je být připraven i na to, že naše snaha a dobrá vůle může narazit, že oběť může naši pomoc odmítnout. Pak je třeba zůstat jí nablízku a neodsuzovat ji.

Kdo vás nejčastěji kontaktuje s oznámením domácího násilí?

Nejčastěji klientky. Buď si samy někde vyhledají kontakt, nebo ho dostanou od někoho známého či mají doporučení z ODPODU či od nějaké jiné organizace. Mohou nás ale vyhledat i lidé z okolí oběti, rodiče, kteří mají starost o dceru apod. Násilí se nikdy netýká jen dvou lidí. Jsou to ženy, děti, ale i rodiče a kamarádi obětí. Ovlivňuje to životy všech.

A jak mám postupovat, jsem-li sama obětí domácího násilí nebo dochází-li k násilí na mém dítěti? Také se mám obrátit na krizovou linku?

Ano. A opravdu se nebát klidně zůstat v anonymitě. Některé ženy nám volají a třeba začnou tím, že mají kamarádku… Opravdu rozumím tomu, že obrátit se na někoho s tím, že jsem se zamilovala a teď žiju s někým, kdo mě bije, je strašně těžké. Ale my opravdu nesoudíme, nehodnotíme – a věříme! I díky medializaci toto téma přestává být tabu a ženy jsou schopny zavolat a říct: „Já vlastně nevím, co se to doma děje. Jestli volám dobře.“ Třeba jsou i rozpačité, ale my se umíme ptát a rozpovídat je.

Pro člověka, který je domácímu násilí vystavován postupně, může být těžší posoudit, zda se již jedná o násilí, nebo jen o špatnou náladu či shodu okolností? Stačí přijít jen s podezřením?

Určitě. Není to často, ale obrací se na nás i ženy, které nám popisují situace, kdy nejde o domácí násilí, ale o destruktivní vztah a je to spíše na občanskou poradnu. Násilí je o převaze moci a síly. O asymetrii vztahu. Násilník zůstává násilníkem a oběť je oběť. Ženy často říkají: „Ne, on mě nebije! To by si mohl zkusit!“ Ale když se s nimi bavíte, zjistíte, že žena se jen snaží dělat vše proto, aby k něčemu takovému nedošlo. Že kdyby se nebála a chovala se svobodně, možná by zaútočil. Přirovnala bych to k postupnému vaření žáby: Když hodíte žábu do horké vody, vyskočí. Ale když se dá do studené vody a bude se vařit postupně, zvykne si na to, až se uvaří. Násilí také vzniká postupně a plíživě. Žena se nejprve snaží muže omlouvat a pomalu ztrácí soudnost. Do toho se může přidat izolace, nesmí se bavit s kamarádkami a rodinou a je v začarovaném kruhu. Ženy pak nevěří samy sobě a tomu, co je normální. Často slyší, jak jsou neschopné a můžou si za vše samy. Někdy může být ale partner také milý. Je těžké to rozpoznat.

Je možné, že násilník se svým chováním přestane? Někdy přece násilníci ve světlých chvílích slibují, že se polepší, pláčou, prosí o odpuštění… Má žena uvěřit?

To, co popisujete, je dynamika násilného vztahu. Na začátku je hezký vztah, líbánky. Postupně roste napětí, které vygraduje hádkou či fyzickým napadením. Po této ventilaci nastane období klidu. Ženy říkají: „Pak to bylo hezké. Přinesl kytku, navařil…“ A slyší na to, chtějí uvěřit, že se partner polepší a vše bude jako dřív. Většina žen nechce ukončit vztah, ale násilí. Poté ale napětí opět sílí a žena tuší, že znovu bude zle. Tento cyklus se dá vystopovat v každém násilném vztahu. Postupně se lepší období zkracují a pak už je to jenom násilí. Takže k té vaší otázce, zda násilník může s násilím přestat? Věřím že ano, ale marně vzpomínám ve svém okolí na takový případ.

Uprostřed domácího násilí žijí děti. Jak to může ovlivnit jejich osobnost?

Deformuje je to. Děti kopírují chování svých rodičů. Vybavuje se mi pětiletá holčička, jejíž máma musela doma sloužit všem. Holčička byla despotická, úplný generál. Řekla: „Tohle řeknu tátovi! Tohle máma nemůže dělat. Máma má poslouchat!“ Nebo 16letá dcera domlouvala matce, která měla po napadení otcem monokl: „Jdi se namalovat, ať tě táta takhle nevidí.“ Děti se mohou ztotožnit jak s chováním agresora, tak oběti. Dělali jsme výzkum mezi mladými lidmi, kteří zažili domácí násilí. Někteří se cítili i posíleni tím, co v dětství zažili, ale většinou to do nich spíše zaselo nedůvěru. A kdo žije dlouhodobě v násilném vztahu, negativně ho to ovlivní. Nakolik bude dítě traumatizované prostředím, ve kterém žije, závisí na mnoha faktorech – jak dlouho v něm je, jak je násilí intenzivní a jestli má v rodině i nějaký bezpečný vztah. Může to být maminka, babička, kdokoli. Děti situace prožívají podle věku, batolata jsou hodně propojena s maminkou. Větší děti se často obviňují: „Kdybych byl hodnější…“

Zaznamenali jste v souvislosti s pandemií COVIDU-19 zvýšený počet případů domácího násilí? Lidé trávili doma více času než obvykle…

Ano, rostoucí vlna domácího násilí přesně kopírovala pandemickou vlnu. Tam, kde násilí už doma bylo, se stupňovalo, a vyvinulo se i tam, kde nebylo. Zaznamenali jsme více hovorů na krizových linkách a od kolegů víme, že o domácím násilí mluvily častěji na krizových linkách i děti.

Jak může obětem domácího násilí pomoci veřejnost? Co má dělat a co ne?

Důležité je nebýt lhostejný k domácímu násilí a věřit jeho obětem. Lidé mají iluzi bezpečného světa, a když slyší o násilí, zpochybňují to, co oběti říkají. Někdy stačí jen zvednout telefon! A když žena třeba napoprvé odmítne pomoc, odsuzují ji: „Může si za to tak trochu sama… Když s tím nic nedělá, tak to asi takhle chce, tak se jí to asi tak líbí...“ Nelíbí! Nikdo nechce být ponižován.

Připravila: Lucie Křesťanová

Fotografie: Canva.com