Facebook YouTube Instagram

Děti dokážou mnohem víc, než si my, dospělí, myslíme

29. května 2019

Rozhovor s psycholožkou Terezou Schallnerovou

Tereza Schallnerová je psycholožka s dlouholetou praxí s dětmi se sluchovým postižením. Již patnáct let pracuje ve škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí, kde se odehrával i náš rozhovor. Povídaly jsme si o tom, co je hlavní náplní její práce, jak se k ní dostala a čím ji zaujal svět neslyšících.

 

Chtěla jste být psycholožkou od malička?

Pro povolání psycholožky jsem se rozhodla docela brzy. Jako úplně malá jsem si myslela, že budu učitelkou, ale pak mi došlo, že bych dětem musela dávat i špatné známky (smích). A protože povolání psychologa máme v rodině, vydala jsem se nakonec stejným směrem.

Kdy jste se poprvé setkala s neslyšícími? Měla jste s nimi zkušenost už od dětství?

Stalo se tak úplně náhodou. Jednou, v době, kdy jsem studovala na střední škole, mi před prázdninami zavolala známá, že jim vypadla vedoucí na táboře pro děti se sluchovým postižením. Jestli náhodou nechci jet. Aniž bych tušila, do čeho jdu, souhlasila jsem. Do té doby jsem se s neslyšícími nikdy nepotkala. O to větší šok to pro mne ze začátku byl. Hned zpočátku totiž byly problémy s ubytováním, které hlavní vedoucí museli řešit. A já jsem dostala za úkol děti pohlídat v tělocvičně, než se situace vyřídí. Některé děti začaly lézt po žebřinách a dělat různé „blbosti“ a já si v ten moment uvědomila, že na ně nezavolám „Slez dolů!“ apod.  Naštěstí mne zachránil jeden ze slyšících sourozenců, který mne v rychlosti naučil několik důležitých znaků. Během tábora pak už bylo o mé budoucnosti rozhodnuto. Úplně jsem se zamilovala do znakového jazyka i do světa neslyšících a věděla jsem, že je to oblast, které se chci věnovat.

Takže jste vystudovala psychologii a začala pracovat jako psycholožka na škole pro sluchově postižené?

Ta cesta nebyla až tak přímočará. Přijímací zkoušky na vysokou školu se mi napoprvé nepovedly, ale věděla jsem, že nic jiného dělat nechci, a že to za rok zkusím znova. Nastoupila jsem tedy do školy pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí jako vychovatelka na internátu. Byla to „škola života“, neboť jsem měla na starosti skupinu starších dětí s kombinovaným postižením. Mě bylo devatenáct let a některým z „mých“ dětí bylo osmnáct. Další rok už jsem začala studovat psychologii. Po vysoké škole, respektive ještě během studia v pátém ročníku, jsem nastoupila jako školní psycholog opět na škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí, kde působím dodnes.

Tereza Schallnerová se skupinou dětí

Můžete čtenářům popsat, jak vypadá práce školního psychologa?

V době, kdy jsem nastupovala, nebyla ještě tato pozice zakotvena v zákoně, takže se tato role ještě vytvářela a dolaďovala. Naštěstí jsem od začátku měla velkou podporu ze strany vedení školy v tom, jak náplň práce nastavit. Co se týká metodického vedení, v začátcích jsem také měla podporu od pedagogicko-psychologické poradny.

Dá se říci, že mou práci lze rozdělit do tří hlavních oblastí: diagnostická činnost, poradenství a individuální intervence a skupinová práce s dětmi (ve třídách, na internátě). V průběhu času se poměr jednotlivých oblastí proměňuje, dle aktuálních požadavků a situace. Ze začátku bylo výrazně více práce pro školu, později převažovala spolupráce se speciálně pedagogickým centrem (SPC) a v současné době se poměr zase obrací ve prospěch školy.

S čím za vámi žáci, studenti, i další klienti nejčastěji chodí?

Problematika je velmi různorodá. Pro někoho možná překvapivě nejsou nejčastější situace, které souvisí přímo se sluchem. Většinou se jedná o podobné starosti a trápení, jako je tomu u slyšících dětí. Převažují různé vztahové věci, ať už se spolužáky či kamarády ve třídě, na internátu či problémy doma, v rodině. Máme tu i střední školu, takže velmi častým tématem jsou věci související s prvními láskami apod. Významnou oblastí je u starších dětí rozhodování o budoucnosti. Kam dál? Například, na kterou jít školu, jaký obor si vybrat? Vnímám jako velkou výhodu, že děti mě znají na škole v podstatě od začátku. Mají tak ke mně větší důvěru, neboť je to pro ně známé prostředí, známý člověk a vyhovující komunikace.

Tereza Schallnerová při samostatné práci

Zmínila jste skupinovou práci…

Práce se skupinou je důležitá součást mojí činnosti ve škole. Týká se všech věkových kategorií, od předškolních dětí v mateřské škole, až po studenty střední školy. Buď si pozvu skupinku dětí k sobě do pracovny, nebo jdu naopak já do třídy či na internát a pozoruji děti v „jejich“ prostředí. Navštěvuji i volnočasové aktivity, které probíhají přímo ve škole, případně s dětmi vyjíždím na pobytové akce jako adaptační, lyžařské či sportovní kurzy.

Témata i důvody skupinové práce mohou být jakékoliv. Na tom pak záleží i podoba samotné práce, jestli si povídáme, rozebíráme nějaký problém, malujeme, hrajeme hry zaměřené na spolupráci či sebepoznání apod.  Nejčastěji se jedná o výchovné problémy nebo potíže ve vztazích v dané třídě (např. náznaky šikany či vylučování některého spolužáka z kolektivu). Tyto věci řešíme většinou až u starších žáků, ale mohou se objevit i u dětí mladších. U těch však mnohem častěji pracujeme ve skupinách zaměřených spíše na lepší vzájemné poznání se a tím i budování dobrého kolektivu. Velkým přínosem je i to, že se děti seznámí se mnou i prostředím mé pracovny. Dojde-li pak v budoucnu na individuální práci, jako třeba vyšetření, všechno probíhá mnohem uvolněněji a ve větší pohodě. Mladší děti, včetně těch z mateřské školy, se tímto také naučí pracovat s jiným člověkem, než je paní učitelka, na kterou jsou zvyklé, reagovat na jinak kladené otázky a plnit jiný typ úkolů.

Říkáte, že chodíte i na pozorování do tříd. Jak to vnímají učitelé, jaká je s nimi spolupráce?

Dnes již výborná, ale je pravda, že na začátku se na moji přítomnost dívali s nedůvěrou. Brali to jako kontrolu, jako hospitaci. Teď už všichni vědí, že tam nejsem kvůli nim, ale kvůli dětem. A naopak si mě mnohdy i sami pozvou, když cítí, že je ve třídě nějaký problém.

Když se zaměříme na předškolní děti, v jaké oblasti tady nejvíce spolupracujete?

Když mne o to SPC požádá, nebo přímo rodiče, dělám psychologická vyšetření u dětí s těžšími vadami sluchu, kde už je vzhledem ke ztrátě sluchu různě uzpůsobená komunikace. Zejména u dětí, kde je potřeba komunikace ve znakovém jazyce. No a samozřejmě nejčastější je u dětí předškolního věku žádost o psychologické vyšetření školní zralosti, kdy se rodiče rozhodují, zda dítěti dát či nedat odklad.

Práce ve skupině

Můžete popsat, jak u vás psychologické vyšetření školní zralosti probíhá?

Toto vyšetření trvá zhruba jeden a půl až dvě hodiny. Z toho cca čtyřicet pět minut pracuje dítě, pak následuje rozhovor s rodiči, který může být různě dlouhý. Sleduje se několik oblastí. Podstatný je samozřejmě věk, tedy datum narození dítěte. Svou roli hraje ale i pohlaví, z psychologického hlediska nervová soustava u chlapců obvykle dozrává o několik měsíců později než u děvčat, a při rozhodování o odkladu nástupu do školy to může hrát roli. Důležitá je u dětí schopnost komunikace a slovní zásoba, ať už v mluveném, či ve znakovém jazyce. Často se stává, že děti třeba neznají nadřazené pojmy. Vědí, že je to „jablko“ a „banán“, ale už neznají pojem „ovoce“. Nebo znají „vidlička“ a „nůž“, ale nevědí, že je to „příbor“. S komunikací a slovní zásobou úzce souvisí i základní vědomosti o světě a o životě.

Co vše by tedy měl znát předškolák?

Předškolák by měl znát barvy, základní geometrické tvary, jména zvířat i členů rodiny. Jeho slovní zásoba by měla jednoduše dostačovat na to, aby se dítě domluvilo v běžných každodenních situacích, dokázalo třeba rodičům říct, co dělalo ve školce a co měli k obědu nebo paní učitelce naopak povyprávět, jaký výlet podnikli s mámou a tátou o víkendu.

Jak se dá slovní zásoba a schopnost komunikace natrénovat?

Tady úplně stačí, aby si rodiče s dítětem co nejvíce povídali. Ne nějaký cílený trénink nebo dril, ale povídat si, jít na procházku do města či do přírody, do obchodu, vyprávět o tom, co vidím, popisovat co to je, proč se dějí různé situace, jak věci fungují. Také doma popisovat, co právě dělám a proč to dělám. Úplně obyčejné denní věci a činnosti.

Co třeba matematická oblast? Setkávám se s tím, že někteří rodiče si hodně cení toho, že jejich dítě už třeba „umí“ počítat do deseti.

V matematických dovednostech je důležité nejen umět napočítat na prstech do deseti, ale mít i početní představu. Například při čísle 6 ukázat rovnou šest prstů. Dobře se to procvičuje například při hře „Člověče, nezlob se“, s klasickou číselnou kostkou. Dítě by mělo mít i nějakou představu o čase a o číselné řadě. Mělo by mít povědomí o tom, že existují dny v týdnu, měsíce v roce a že to má nějaký řád, systém, že jejich pořadí není náhodné.

Co dalšího se sleduje?

Zrakové i sluchové vnímání. U zrakového vnímání zjišťujeme, jestli dítě nezaměňuje zrcadlové obrázky, zda dokáže najít odlišnosti. Toto se dá velmi dobře cvičit u různých dětských časopisů, kde je mnoho cvičení typu „Najdi rozdíl“ či „Hledej cestu z bludiště.“  U testování sluchového vnímání pak záleží na velikosti sluchové ztráty, tomu se přizpůsobuje i vyšetření dítěte. Pokud se jedná o lehčí ztrátu sluchu, může se testovat schopnost rozlišit hlásky, slabiky apod. Toto se dá dobře procvičovat například při slovním fotbale.

Důležitá je také motorika, ať už jemná motorika, se kterou úzce souvisí i grafomotorika, ale třeba i mluvení. Nebo hrubá motorika, kterou můžeme rozvíjet jakýmkoli pohybem venku, na hřišti, běháním, různými hrami apod. Při různých činnostech se také sleduje lateralita dítěte – tedy, která je dominantní ruka, ale i oko. Někdy může být problémem tzv. zkřížená lateralita. A abych nezapomněla, při rozhodování o tom, zda je pro dítě vhodný odklad či nikoliv, hraje roli i fyzická zdatnost dítěte či to, jak má vyvinutou imunitu. Pokud je dítě příliš často nemocné, je mnohdy lepší rok počkat, stejně tak v případě, když je dítě příliš drobné a výrazně menší oproti svým vrstevníkům. Je třeba si uvědomit, že prvňák bude nosit na zádech aktovku se spoustou věcí a musí také sám unést třeba tác s obědem.

Tlumočení dopravní výchovy

Jak je to se sociální oblastí?

To je další oblast, kterou sledujeme. Pozorujeme, zda je dítě schopno samostatné hry a plnění úkolů bez rodičů, jestli je bázlivé, stydlivé, vyptáváme se rodičů, jak se chová v různých situacích. Pokud je možnost, sledujeme dítě, jak se chová mezi svými vrstevníky.

Součástí vyšetření je také sledování, jak dlouho je dítě schopné udržet pozornost, velmi důležitá je i jeho pracovní výdrž. Pokud je dítě nesoustředěné a je potřeba tuto dovednost zlepšit, je dobré, aby dítě mělo svoje „pracovní místo“, zvyklo si plnit úkoly školní povahy právě zde, kde se nedělá nic jiného (např. nevečeří) a má zde klid na práci. A začínat velmi pozvolna a pomalu… Často pomáhá klasický budík s ručičkami, na kterém dítě názorně vidí, jak dlouho bude pracovat. Řekneme dítěti, teď budeme minutu něco dělat a zároveň mu ukážeme, odkud kam se posune ručička na budíku. Ze začátku dítě samozřejmě bude pozorovat hlavně budík, ale postupně získá představu o čase a délku jednotlivých činností můžeme postupně prodlužovat.

Je nějaká oblast, která je u dětí více problematická než jiné?

V dnešní době „mobilů a tabletů“ je to zejména grafomotorika. S tím mají dnešní děti často velký problém, mají tzv. „tvrdou“ ruku.  To může být v prvních ročnících, kde se hodně trénuje psaní, docela problém. Rodičům pak doporučujeme různá cvičení (zejména na uvolnění ruky) a ve zvlášť těžkých případech v dnešní době existují tzv. grafomotorické kurzy, které jsou poměrně dobře dostupné, většinou si je však rodiče musí zaplatit. Obvykle je to deset lekcí, zaměřených na odstranění tohoto problému.

V čem jsou specifika a odlišnosti vyšetření u dětí se sluchovým postižením? Je něco, v čem jsou v průměru lepší, v čem horší, kde je třeba vyšetření přizpůsobit?

Nedá se asi zcela paušalizovat, každé dítě je jiné, má své silné a slabé oblasti. Aať už je slyšící nebo má sluchovou vadu. U dětí s těžkou sluchovou vadou je však při vyšetření samozřejmě nutné na prvním místě přizpůsobit jeho potřebám komunikaci, například použití znakového jazyka. Velmi často musím instrukce více vysvětlovat, použít hodně názoru, příklady a ideálně zácvičné úkoly. To však některé psychologické testy neumožňují, došlo by ke zkreslení výsledků. S tím souvisí prodloužení času potřebného na vyšetření. Déle také trvá následný rozhovor s rodiči. Ten se totiž velmi často netýká pouze výsledků vyšetření. Rodiče se začnou ptát na všechno, co aktuálně řeší. Třeba problémy s paní učitelkou, zhoršení sluchové vady u jejich dítěte, rozhodování o nejvhodnějším typu školy atd. U rodičů, kde je informace o sluchové vadě jejich dítěte čerstvá a ještě ji nezvládli zpracovat, může dojít i na krizovou intervenci.

Obecně bychom asi mohli říci, že děti se sluchovou vadou dosahují horších výkonů ve verbálních úkolech založených na komunikaci, slovní zásobě. Potíže mají také s abstrakcí. Naopak daří se jim v úkolech názorných, vizuálních či manipulačních, třeba při skládání kostek s různě pomalovanými stranami do obrazců podle vzoru.

 Jak je tomu při vyšetření školní zralosti u dětí s kombinovaným postižením? Jak často se s dětmi s kombinovaným postižením setkáváte?

U dětí, které mají ještě další postižení, se obvykle doporučuje ještě počkat, jak se situace bude vyvíjet. Sleduje se, který handicap je pro dítě závažnější, který dítě více limituje a podle toho se i rozhoduje o výběru školy.

Obrací se na vás rodiče i při rozhodování, na kterou základní školu se přihlásit? Zda zvolit školu pro sluchově postižené, či jít do běžné školy?

Volba školy je vždy velmi individuální. Záleží na mnoha faktorech. Snažím se na tuto situaci nahlížet z pohledu dítěte, nikoli toho, „co chce rodič nebo škola“. Záleží zde na osobnosti dítěte, na kompenzaci vady sluchu, na schopnostech komunikace a schopnosti zapojit se do kolektivu, na mentálních schopnostech, vzdálenosti od bydliště… Těch faktorů, které ovlivňují finální rozhodnutí, je mnoho. S rodiči se na možnosti díváme z různých úhlů pohledu. Rodiče si někdy myslí, že vše vyřeší přítomnost asistenta pedagoga a jejich dítě bude moci bez problémů navštěvovat školu běžného typu v místě bydliště. Ne vždy je to ale tak jednoduché. Navíc je třeba si uvědomit, že ve škole nejde jen o tu vzdělávací část. Jsou zde i přestávky, družina, výlety. A právě při nich dochází k sociálnímu začleňování do kolektivu, tvorbě vztahů a přátelství, což je pro spokojený život také velmi důležité. Bohužel zde přítomnost asistenta pedagoga může být někdy pro dítě spíše překážkou než pomocí.

Co byste doporučila rodičům, kteří mají dítě se sluchovým postižením v předškolním věku? Na co se mají nejvíce zaměřit?

Nejdůležitější je se svým dítětem prostě být (úsměv). Trávit s ním co nejvíce času, mluvit s ním, vysvětlovat, hrát si s ním, snažit se ho pochopit. Brát ho k úplně normálním činnostem, ať vám pomůže třeba na zahrádce, s úklidem nebo vařením. Vždycky se dá najít něco, co už dítě zvládne. Ale moc důležité je i to, dokázat dítě „pustit“ z milující rodičovské náruče, aby mohlo poznávat svět po svém. A nebojte se, děti dokážou mnohem víc, než si my, dospělí, myslíme (úsměv).

 

Psycholožka Mgr. Tereza Schallnerová vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Specializuje se na děti se sluchovým postižením. Od roku 2013 pracuje jako školní psycholožka v Mateřské, základní a střední škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. Má základní tlumočnické zkoušky ze znakového jazyka a tlumočí na akcích pořádaných školou. Tereza Schallnerová

 

Připravila: Mgr. Lena Vaňková, vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam v Ostravě

 Fotografie: archiv Terezy Schallnerové, Shutterstock.com

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota