Dogma, že znakový jazyk brzdí rozvoj řeči, je dávno překonané

Paní magistro, pod pojmem logopedie si většina lidí vybaví nápravu řeči. Ale tento obor je ve skutečnosti mnohem širší. Čím vším se zabývá?

Rozsah logopedické péče je obrovský. Logoped se nezaměřuje pouze na rozvoj a úpravu řeči, ale na celkový rozvoj komunikace a všech schopností dítěte, které mu usnadní vstup do školy, ale i během školy. Náprava řeči je třeba v případě neslyšících dětí až tím posledním stadiem. Začíná se s rozvojem komunikace. Hledá se vhodný způsob, jak s dítětem komunikovat, aby mezi ním a matkou vznikl kontakt. Existují i děti, které přestože dobře slyší, mohou mít těžké vady řeči. Ty způsobí, že nemluví, a tudíž nemohou komunikovat s okolím. Jedná se například o vrozené vývojové vady – vývojová dysfázie a vývojová dysartrie nebo autismus. Potom také hledáme nějaký způsob, jakým budeme u dítěte rozvíjet komunikaci.

S čím začínáte?

Nejprve jde o to, aby nám dítě rozumělo – tomu, co říkáme, co po něm chceme. Teprve poté požadujeme, aby po nás něco opakovalo, aby rozvíjelo aktivní  řeč a slovní zásobu. Je to stejné jako při fyziologickém vývoji. Začínáme s jednoduchými slovy,  například citoslovci, a poté  se snažíme vytvářet jednodušší věty a postupujeme až k vyprávění. Nejvhodnější období je mezi druhým až pátým rokem, kdy je mozek dítěte nejlépe připraven přijímat a rozšiřovat slovní zásobu. Někdy se rodiče chybně snaží u dítěte upravovat výslovnost příliš brzy, a tím nechtěně způsobí zpomalení  rozvoje jeho slovní zásoby a vyjadřovacích schopností. Zjednodušeně – dítě  se naštve, že je neustále opravováno a raději přestane komunikovat s rodinou, než aby bylo stále káráno, že něco špatně říká. Takže na začátku u malých dětí logoped  výslovnost neupravuje a zaměřuje se především na rozvoj slovní zásoby a na tvorbu vět, aby byly gramaticky správně.

Co následuje dále?

Není to tak, že něco následuje poté, ale současně s tím rozvíjíme  zrakové i sluchové vnímání, jemnou motoriku, grafomotoriku a motoriku mluvidel. Chceme, aby se dítě celkově rozvíjelo. Například, aby nám nejenom rozumělo, ale také, aby rozlišovalo určité hlásky. Když je nebude dobře slyšet, nebude je dobře říkat. Když neumí rozlišit c a č, s a š a slyší to stejně, pak hlásky i špatně vyslovuje. Musí se naučit slyšet rozdíl. Starší děti by pak mohly mít problém se psaním,  protože platí, že když děti neslyší určité hlásky, píší je také špatně. Vynechávají háčky, čárky. Logoped tedy upravuje i to, aby dítě nemělo dysortografii či dyslexii. Rozvíjíme i jemnou a hrubou motoriku, protože tyto dovednosti souvisí s rozvojem řeči.  Pokud je dítě celkově neobratné, často hůře ovládá  jazyk a tudíž špatně vyslovuje. Když si s ním zde navlékám korálky a rozvíjím jemnou motoriku, částečně tím stimuluji i řečová centra. Bylo totiž zjištěno, že motorická centra palce či prstů a jazyka jsou v mozku těsně vedle sebe – a vzájemně se stimulují. Záběr logopedie je obrovský a je třeba na to myslet.

Když bychom se zastavili u malých sluchově postižených dětí. Na co na počátku kladete důraz?

To je velmi individuální. Jestliže jde o dítě, které má pouze sluchové postižení a je dobře kompenzováno sluchadly nebo kochleárním implantátem, zaměřujeme se primárně na sluchová cvičení, na rozvoj rozumění a následně rozvoj řeči. Začínáme obvykle velmi brzy, hned jak se zjistí sluchová vada. U takto malých dětí není logopedie o tom, že bychom s nimi seděli u stolku a pracovali. Spíše je třeba přiblížit rodičům, jak s dítětem komunikovat, aby se u něj včas rozvinulo myšlení. Protože zde chybí rozhodující kanál pro vstup řeči – sluch. Vysvětlit jim význam komunikace – že mají využívat mimiku, mají mít dobře osvětlený obličej, aby na ně dítě vidělo a mohlo využít více zrakové vnímání, hmatové vnímání a ostatní smysly. Zde je logoped spíše v roli poradce. Rodičům dávám návody, čeho si mají všímat (zda dítě reaguje na zvuky, jak zjistit, zda sluchadla stačí, nebo nestačí), jak si s dětmi hrát, nebo je jen ujišťuji, že to, co dělají, dělají správně.

Jako roli hraje v rozvoji komunikace znakový jazyk?

Obrovskou. Dogma, že znakový jazyk brzdí rozvoj mluvené řeči, je dávno překonané. Ví se, že to tak není. V případech,  kde se nedaří rozvíjet mluvenou řeč, ať už je to z jakýchkoliv důvodů, doporučuji  využít znakový jazyk, aby dítě mohlo komunikovat s okolím, a tím se celkově rozvíjet. Díky tomu dítě pochopí, že všechny věci kolem mají symbolický význam, znak, výraz, a potom se lépe učí i mluvenou řeč.

Mohou znakový jazyk využít i jiné děti než neslyšící?

Ano, používám znakový jazyk nejen u dětí se sluchovým postižením, ale i u dětí s těžkou  vývojovou vadou řeči. Tyto děti často dobře rozumí, ale nejsou schopné použít mluvenou řeč. Buď v důsledku špatné výbavnosti, to se nám v menší míře může například stávat v cizím jazyce, kdy víme, že to slovo známe, ale nemůžeme si na něj vzpomenout, nebo v důsledku těžké motorické vady. Tyto děti, když vidí obrázek či věc, snadněji si na začátku vybaví znak, ale vyslovit slovo nezvládnou, protože mluvení  je velmi složitý proces. Nedokáží  vyslovit  slovo, nevzpomenou si na něj…

Nebo děti s těžkou  motorickou poruchou řeči, tzv. dysartrií, se sice snaží mluvit, ale jejich řeč je nesrozumitelná. V těchto případech také využívám znakového jazyka, aby dítě na začátku mohlo komunikovat s okolím a nebylo frustrované.

Vrátím se ještě k tomu dogmatu, o kterém jste hovořila. Vím, že rodiče se bohužel dodnes setkávají s názorem, že užití znakového jazyka může zbrzdit vývoj řeči.

Ano. Rodiče dnes hodně čerpají z internetu, jehož neštěstí je v tom, že obsahuje příliš mnoho informací. Když člověk nemá zkušenost, ztratí se v nich.

Ale rodičům tento názor dodnes podsouvají i někteří odborníci…

Někteří odborníci stále ještě vycházejí ze starších metod, kdy se znakový jazyk v logopedii zakazoval a možná sami nemají takovou zkušenost s klienty, u nichž by na vlastní oči viděli, že použití znakového jazyka funguje. Rodiče se toho pak bojí a nechtějí znakovat. Když se řeč dítěte rozvíjí a jde to, tak ani nemusí. Ale tam, kde se komunikace nedaří, měli bychom rodiče informovat o tom, že mají možnost, (a bylo by to vhodné), požívat znakový jazyk. Někdy rodiče delší dobu odmítají znakový jazyk používat. Chápu to. Není to jen  obava, že když budou používat znakový jazyk, jejich dítě nebude mluvit. Není to jednoduché, protože toho mají hodně „naloženo“ a musí se začít učit další jazyk. Někdy je to i tlak okolí,  ale časem zjistí, že dítěti nerozumějí a že je dítě nešťastné – a pak začnou. Někdy si i dítě samo začne vymýšlet znaky, aby mu okolí rozumělo.

 V čem vidíte výhody znakového jazyka?

Znakový jazyk, kromě toho, že dětem přináší informaci, je i zábavný. Je v něm pohyb a děti to baví. Začnou si vás všímat. Ty pohyby je lákají. Znakový jazyk je úžasná výuková pomůcka. Když ukážu znak, děti si často vzpomenou na slovo a řeknou ho. Třeba u sloves. Podstatná jména jsou vidět na obrázku (pes, kolo, kluk, míč), ale sloveso ne. Proto děti často řeknou jen kluk x míč. Ale když vidí znak pro sloveso, ve kterém je pohyb, vzpomenou si: kluk hází míč. Já ho používám i při úpravě gramatické struktury řeči. Například pro výuku  koncovek. Prstovou abecedou ukážu e třeba na konci výrazu na kole a dítě to řekne správně. Nebo zvratná si a se, která děti vynechávají. Často s rozvojem znakového jazyka se začne rozvíjet i mluvená řeč a po rychlém navýšení slovní zásoby přestane být řeč dítěte na čas srozumitelná, což je v pořádku, protože po krátké době se mluvidla díky mluvení rozhýbou a artikulace se u řady hlásek upraví sama. Dokud  dítě umí jen pár slov, rodiče mu obvykle rozumí, ale najednou  začne užívat hodně nových výrazů a přestává mu být rozumět. Samozřejmě se to postupně srovná, ale v tomto období jsou rodiče velmi vděční za znaky.

Jaké pomůcky pro výuku znakového jazyka používáte?

Používám černobílé kartičky, které již před mnoha lety vydala Česká unie neslyšících, s velkou slovní zásobou. Na jedné straně je nakreslený znak a na druhé obrázek. Také dětská pexesa a mobilní aplikace Znakujte s Tamtamem. Když rodiče vidí, že komunikace díky znakovému jazyku funguje, začnou třeba chodit do sociálně aktivizačních služeb Tamtamu na kurzy znakového jazyka či na kurzy znakového jazyka do Pevnosti apod.  Nejlepší pomůcky jsou však reálné předměty a činnosti,  se kterými se děti během dne setkávají.

Jak staré děti k vám na logopedii chodí?

Od ročních miminek až po dospělé. Z dospělých jsou to například lidé, kteří v důsledku mozkové mrtvice nebo úrazu přišli o řeč. U miminek, jak jsem říkala, si hlavně povídám s maminkou, hledáme způsoby, jak rozvíjet komunikaci. Často jde jen o konzultace – rodiče si chtějí potvrdit, zda vývoj postupuje správně a potřebují to slyšet i od někoho jiného.  Ale mám tu třeba i patnáctileté děti, které chtějí ještě na sobě pracovat. Stává se, že se jim třeba v pubertě nechce, na čas spolupráci přeruší, ale pak začnou znovu, když sami chtějí.  

Puberta je těžké období. Děti hledají samy sebe a moc nestojí o rady dospělých…

Víte, děti s nějakým postižením to obecně mají těžší. Odmalička je rodiče více sledují a snaží se je rozvíjet, ale dítě si také někdy musí odpočinout. A občas se prostě některé věci musí usadit. Dítě si něco musí odžít, a teprve potom je schopno pokračovat a učit se nové věci.  To může nastat i dříve než v pubertě, ale v pubertě nám to většinou dají více najevo.

Z vyprávění mnoha dospělých neslyšících vím, že na logopedii nevzpomínají rádi. V dobách, kdy se nesmělo ve školách znakovat, pro ně logopedie představovala hlavně stres a utrpení. Co se tehdy dělalo špatně?

To se nedá tak jednoduše říci. Tenkrát byly úplně jiné podmínky. Sluchadla nebyla tak kvalitní jako dnes. Když je dětem nastavili málo, nic neslyšely, když hodně, bolela je hlava. Pak sluchadla nenosily a vím, že s nimi také klidně hrály na školních chodbách fotbal (smích). Zjistila jsem to, když jsem asi v roce 1993 dělala na škole studii, jak jsou na tom těžce sluchově postižené děti, co studovaly tehdejší učňovské obory – kuchař, cukrář apod. Dělala jsem s nimi jednoduché testy, kde se ukázalo, jak slyší, jak komunikují ve znakovém či mluveném jazyce, jak rozumí textu apod. Děti znaly jen pár znaků, a když měly něco přečíst, sice text přečetly, ale nerozuměly mu. Komunikace mluvenou řečí, ale i znakovým jazykem  pro ně byla velmi obtížná a omezená.  Tehdy byla logopedie asi mnohem větší dril. Tyto děti nesměly znakovat, nic neslyšely a měly mluvit? I v současnosti je to samozřejmě dril, ale my máme naštěstí  mnohem více pomůcek než dříve a tím se může práce stát pro děti zábavnější. Chceme po nich samozřejmě to samé, aby se rozvíjela komunikace, ale v jiných podmínkách. Mají kvalitní sluchadla či kochleární implantáty a navíc výuka je podpořena znakovým jazykem. To je obrovská výhoda. Přesto někteří neslyšící z té generace, o které  jste mluvila, říkají, že dnes jsou rodičům za tehdejší dril vděční, i když na logopedii nedocházeli rádi,  protože se nyní mohou snáze začlenit do běžného života.

S jakými odborníky spolupracujete?

Hodně spolupracuji s poradkyněmi rané péče, se speciálními mateřskými školami, s pracovníky speciálně pedagogických center a pedagogicko-psychologických poraden, foniatry, ORL lékaři…

V čem pomáhají ORL specialisté?

Řeší například zalehlé uši, záněty středouší, podjazykové uzdičky, to jsou takové blanky pod jazykem, které mohou komplikovat artikulaci a podobně. Ale spolupracuji i se zubaři, neurology, pediatry, učitelkami a psychology či psychiatry. V neposlední řadě také s Centrem pro dětský sluch Tamtam, s nímž jezdím pravidelně na týdenní pobyty pro rodiny s dětmi se sluchovým postižením a individuálně se tam věnuji klientským rodinám. Kromě toho mám vlastní logopedickou ambulanci zaměřenou na děti i dospělé.

Mgr. Petra Kopecká vystudovala speciální pedagogiku na FF UK v Praze v roce 1993, obor logopedie, surdopedie. Nastoupila na foniatrické oddělení na Praze 8 a již od počátku se zaměřovala na děti se sluchovým postižením. V roce 1996 atestovala a stala se klinickou logopedkou. Od roku 1999 doposud spolupracuje s Centrem pro dětský sluch Tamtam (tehdejší Federace rodičů a přátel sluchově postižených). Má také svoji soukromou praxi na Praze 9.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Petry Kopecké a Shutterstock.com