Naší klíčovou aktivitou je rozvoj komunikace

Přijíždím do mateřské školy pro sluchově postižené v Olomouci na devátou, abych ve třídě paní učitelky Pečivové viděla, jak vypadá výuka. Zarazí mě silnější vzdělávací složka – děti se formou hry učí správně vyslovovat, posilují motoriku mluvidel, opakují hláskování napsaných slov jednoruční abecedou. Evidentně je to baví. Jsou šťastné a veselé.

Paní Pečivová, jak dlouho pracujete s dětmi? 

Ke konci studia speciální pedagogiky jsem absolvovala praxi na letním táboře pro neslyšící děti. Ocitla jsem se tam mezi Pangrácovými, Pičmanovými a dalšími rodiči, kteří stáli u zrodu MŠ Pipan (bilingvální mateřská škola pro sluchově postižené v Praze-Stodůlkách – pozn. red.). A snad také právě proto, jsem svou první žádost o učitelské místo podala na Střední, základní a mateřskou školu pro sluchově postižené v Olomouci. Pan ředitel mě však pro množství zájemců nemohl přijmout. Obrečela jsem to – že jsem obor studovala zbytečně.  Začala jsem tedy pracovat ve škole pro děti se specifickými poruchami učení, dva roky jsem pracovala také na odborném učilišti s dětmi s kombinovaným postižením. Následovala mateřská dovolená. Po ní jsem se stala poradkyní Rané péče pro Moravu a Slezsko Centra pro dětský sluch Tamtam, kde jsem získala velmi cenné zkušenosti – jak v práci s dětmi se sluchovým postižením, tak osobnostní.  Před šesti lety se mi splnil sen z mládí: dostala jsem místo učitelky ve školce zřízené při škole pro sluchově postižené v Olomouci. Tentokrát se mnou už komunikovala naše paní ředitelka.

O jaký typ školy jde?  

Škola pro sluchově postižené v Olomouci byla založena roku 1894 v Lipníku nad Bečvou. Letos tedy slavíme 125 let její existence. V roce 1950 se pod diktátem komunistů přestěhovala na Svatý Kopeček do kláštera sester premonstrátek, které byly ze svého mateřince násilně vystěhovány. V roce 2000 byl sestřičkám objekt vrácen a rozhodlo se, že škola bude sídlit v centru Olomouce. Na Svatém Kopečku byla na dosah příroda, což bylo skvělé na procházky a volnočasové vyžití.  Dopravně výhodnější je současné umístění školy. 

A jak vypadá zdejší mateřská škola? Kolik do ní chodí dětí?

Ve školce máme čtyřiadvacet dětí, což je plný stav. Děti jsou ve čtyřech třídách, v každé je současně maximálně šest dětí. Osobně mám letos ve třídě zapsáno sedm dětí, ale to proto, že dvě děti využívají možnosti tzv. střídavé docházky. Dva, popř. tři dny v týdnu docházejí do běžné školky. V každé třídě působí jedna učitelka a jedna asistentka pedagoga, kterou máme na doporučení speciálně pedagogického centra k jednomu dítěti s kombinovaným postižením, ale vypomáhá všem dětem ve třídě. Takto postižených dětí je dnes čím dál více, v každé třídě jsou minimálně tři. Máme také jednu třídu pro děti s těžkým kombinovaným postižením, kde jsou při výuce vždy dvě učitelky.

Docházejí sem kromě dětí se sluchovým a kombinovaným postižením ještě jiné? 

Vzděláváme také slyšící děti neslyšících rodičů, které přichází nemluvící, a děti s narušenou komunikační schopností vůbec. Také vzděláváme děti se sluchovým postižením v kombinaci s autismem, tělesným postižením, mentálním postižením, zrakovým postižením atd.  Jak zde děti tráví čas? Jaký mají režim?

Děti do školky přicházejí od 6:30 ráno. Do osmi hodin mají možnost si volně hrát, a to s různě starými dětmi i z jiných tříd. Při hře, přirozené činnosti předškolního věku, se tak setkávají děti s různou úrovní schopností komunikovat znakovým či mluveným jazykem. Vzájemně si tak zcela přirozeně pomáhají „rozmluvit se“ komunikačním systémem, který si samy vybraly.  Většinou si hrají na doktora, jedou vlakem, vaří, staví dům… Všestranně se rozvíjejí prostřednictvím námětové hry.  Po ranní adaptaci na prostředí školky a společném úklidu hraček vždy zařadíme cvičení na protažení a hrubou motoriku. Na své si přijdou i hudebně pohybové aktivity – hrajeme hry typu „Kolo, kolo mlýnský“, „Zajíček v své jamce,“ nebo hrajeme na piano a děti pohybem reagují na rychlost, sílu i charakter hudby. Před dopoledním programem, který už probíhá po skupinách v jednotlivých třídách, odcházejí všechny děti na svačinku do jídelny.

Na začátku každého dopoledního bloku máme rituál – tzv. uvítací kolečko. Sedíme v kroužku a říkáme si, co je za den, jaké je počasí, kdo chybí a proč. Používáme k tomu fotky dětí s napsaným jménem. Při tom zapojujeme prvky globálního čtení, slovo vyslovujeme, znakujeme a napsané se ho snažíme odhláskovat jednoruční prstovou abecedou. Často a ráda zařazuji i písničky nebo básničky, které si děti podle obrázků vybírají samy. O to raději s nimi pracují - ať již slovem či znakem.

Všimla jsem si, že s dětmi společně pracujete i se speciálním sešitem. K čemu slouží?

Vedle rozvoje všech klíčových kompetencí je naší hlavní aktivitou rozvoj komunikace, pro kterou s dětmi používáme právě tzv. Komunikační sešit. Ten názorně zahrnuje všechny aktivity komunikace -  globální čtení, rozvoj grafomotoriky, skupinovou a individuální logopedii a dále individuální cvičení pro každé dítě. V tomto bodě již každé dítě procvičuje to, co potřebuje samo. Například jeden chlapeček se nyní učí tvořit verbálně dvouslovné věty. Sešit zahrnuje také oblast grafomotoriky. Nyní trénujeme malování spirály na obrázku šnečí ulity. Do sešitu také lepíme úkoly určené pro domácí práci dětí s rodiči. Jsou podobné s těmi, kterými se zrovna v tom období zabýváme. Rodiče tak mohou být "v obraze", co nyní ve školce procvičujeme.

Vrátím se však programu. Po uvítacím kolečku a krátké skupinové logopedii, kdy se zabýváme dechovým a artikulačním cvičením, pokračujeme vzdělávacím blokem, který je stejný jako v běžných školkách. Zahrnuje cvičení, k němuž využíváme i zdejší tělocvičnu, výtvarné a pracovní činnosti, hudební činnosti, kdy zpíváme a znakujeme písničky za doprovodu kytary, akordeonu nebo jiných hudebních nástrojů. Hudební nástroje máme i v interaktivní učebně, kde je také interaktivní tabule s reproduktory. Používáme ji k řešení různých vizuálně-poslechových úkolů. Děti to moc baví.

Samozřejmě jdeme každý den také na procházku, která má vedle pobytu venku také své výchovně vzdělávací cíle. Následuje oběd a po něm pro některé děti spánek v ložnici anebo odpolední činnosti pro předškoláky – výtvarné, grafomotorické, dramatické a keramika. Po odpolední svačině je opět chvilka pro skupinové aktivity – malujeme, zpíváme, něco tvoříme či chvilku cvičíme, a hlavně je zde prostor pro volnou hru dětí podle jejich výběru. Mezitím se již děti postupně rozcházejí domů.

 Zmínila jste globální čtení. Co to znamená?

Znamená to, že výuka je vedena od celku k částem. Jedná se o myšlenkový pochod, kdy dítě od počátku rozumí obsahu čteného. Neskládá tedy mechanicky písmena do slov, jejichž obsahu po přečtení nemusí vždy rozumět. Dítě vnímá pojem (slovo) jako obraz. Tím, že dítě vidí slovo často a vždy spolu s konkrétním obrázkem, postupně si slovo zapamatuje a je schopno jej přečíst i bez znalosti všech jeho písmen. Spolu s globálním čtením využíváme k vytvoření komunikačního kanálu metodu totální komunikace. V praxi to vypadá tak, při výuce sluchově postiženého dítěte využíváme všech dostupných komunikačních prostředků. Dítě má možnost spojovat grafickou podobu slova se znakem, zvukem, obrazem slova, obrázkem pojmu, atp. Písmenka daného slova se také učí děti vyhláskovat jednoruční prstovou abecedou, tzv. daktylem, a postupně vokalizovat. Není výjimka, že děti odcházející do první třídy a umí číst celou abecedu. Sledujeme však také rytmus slova – děti vytleskávají počet slabik daného slova. Cílem je správná výslovnost, znalost obsahu pojmu, znak a zařazení nového pojmu do slovníku znakového a pokud možno i mluveného jazyka. Veškerá výuka je samozřejmě důsledně individuální co do rychlosti, obsahu a náročnosti, ale také maximálně motivovaná hrou, tematicky provázaná se všemi ostatními činnostmi ve školce, včetně domácího tréninku.

Postupujete hlavně metodou totální komunikace?

Ano. Jak už jsem řekla, využíváme všech možností k vytvoření komunikačního kanálu pro možnost individuálního výběru jazyka znakového či mluveného. U dětí s těžkou narušenou komunikační schopností uplatňujeme také metody alternativní a augmentativní komunikace.

Podle čeho vybíráte, jaké aktivity budete s dětmi dělat?

Činnosti vycházejí ze školního vzdělávacího plánu, který se oproti běžným školkám moc neliší a vychází ze stejného rámcově vzdělávacího programu. Na základě školního vzdělávacího plánu tvořím na každý měsíc třídní vzdělávací plán. Teď v lednu máme téma zima, zimní sporty a oblečení. Cílem našich plánů, potažmo veškeré činnosti, je, aby děti byly po všech stránkách připraveny na vstup do základní školy v rámci jejich individuálních možností shodně se stejně starými dětmi intaktními (bez postižení – pozn. red.). Např. v oblasti rozvoje matematických představ musí děti umět rozlišit geometrické tvary, barvy, prostorové vztahy. Měly by být schopné provést jednoduchý algoritmus střídání různě velkých barevných tvarů, což trénujeme např. sestavováním určité řady z barevných tvarů vystřižených z papíru. Snažíme se, aby v naší školce došly děti na stejnou úroveň ve všech oblastech rozvoje jako jejich zdraví vrstevníci v běžné školce.  Ne vždy se vše může podařit, ale děláme vše pro to, aby každé dítě dosáhlo svého maxima. Samozřejmě také hodně záleží na zájmu rodiny, její spolupráci se školkou.

Jakými kompetencemi  by mělo být podle vás vybaveno neslyšící dítě, než půjde do školy?

V podstatě těmi, kterými by měly být vybaveny i slyšící děti. Udržovat hezké vztahy k vrstevníkům – umět se omluvit, poprosit, respektovat vůli a přání druhých, mít autoritu k učiteli,  stejně jako udržet pozornost. Ale navíc by měly být schopny navázat oční kontakt a nějakým způsobem se domluvit – ať už znakovým jazykem nebo slovně. 

Jaké přínosy má podle vás zařazení dítěte do školky pro děti se sluchovým postižením?

Třídy bývají početně menší, dětem se tedy můžeme věnovat důsledně a individuálně, včetně - a možná především - v komunikaci, a přitom podporovat samostatnost dítěte a jeho schopnost žít v kolektivu vrstevníků. Což ve výsledku znamená, že je zde velká možnost rozvíjet dítě po komunikační stránce. S menším kolektivem dětí máme také skoro každý den „třídní schůzky“ – při předávání dítěte rodičům jim můžeme říct, co jsme dělali a co se jejich dítěti podařilo. Např.: „Dobře papal.“ Nebo: „Zdálo se mi, že se necítí úplně dobře.“ Tím, že tu máme málo dětí, je známe už natolik, že poznáme, když se s nimi něco děje, třeba na ně leze nějaká nemoc. Poznám i to, co znamená určitý pohled jednotlivého dítěte – třeba že z něj v danou chvíli již nic nedostanu (smích). 

Co si myslíte o integraci neslyšících dětí do běžných základních škol?

Je to velmi individuální a podmíněno mnoha okolnostmi. Pokud má dítě pro inkluzi všechny předpoklady včetně neméně důležitého rodinného zázemí, je inkluze možná. V běžné škole se ale inkluze, respektive integrace dětí se sluchovým postižením ne vždy podaří. Sluchové postižení je vedle hluchoslepoty to nejtěžší pro vzdělávání. To si bohužel málo kdo uvědomuje.  Komunikace a její rozvoj, respektive vzdělávání a výchova dětí se sluchovým postižením vůbec, má svá mimořádná specifika, která běžná škola v podstatě nemá možnost naplnit.  Myslím si, že pro veškerý vývoj je lepší, když začnou děti se sluchovým postižením do naší mateřské školy chodit co nejdříve, dokud je řečové centrum nastartované, to znamená ve třech letech, a řeč s námi v maximální míře rozvíjí. Když pak vidíme, že by se mohlo dítě dobře rozvíjet v běžné škole, lze přestup realizovat. Horší je, a to se nám stává poměrně často, že rodiče zapíší své dítě do běžné školky, kde vzdělávání „v davu“ ostatních dětí, často s pomocí asistenta, zvládá a na základě této zkušenosti ho zapíší také do běžné základní školy. Systém, mnoho dětí, požadavky základní školy často sluchově postižené děti nezvládnou, navíc se stávají závislé na asistentu pedagoga, stávají se nesamostatné. V tuto chvíli, bohužel pozdě, chtějí rodiče dát dítě k nám do školy pro sluchově postižené. Škola dítě samozřejmě přijme a snaží se být dítěti maximálně nápomocna; promeškaný čas se však již obtížně, v některých případech vůbec, nedá dohonit. Z této skutečnosti jsme všichni smutní. Věřme, že informovanost rodičů a důvěra v naši odbornou práci bude stále větší a rozhodnutí rodičů budou stále častěji ve prospěch jejich dítěte.Podle čeho by se měli rodiče rozhodnout, když se rozhodují o integraci?

Myslím si, že by bylo dobré, kdyby v momentě, kdy se rozhodují o zařazení dítěte do běžné mateřské či základní školy, viděli i naši školku a školu. Kdyby si řekli, že jejich dítě zkusí alespoň jeden rok vzdělávání u nás. Ti, kteří to udělali, nelitují. Děkovné dopisy tuto skutečnost ve velké míře potvrzují. Rodiče by samozřejmě měli stát o objektivní zpětnou vazbu, o názor učitelek - z běžné mateřské školy i školy našeho typu. Mám dnes dojem, že se ve světle mediálně propagované inkluze všech handicapovaných dětí do běžných škol k rodičům informace o tom, jak vypadá výuka v mateřské a základní škole pro sluchově postižené, jaké má výhody, výsledky a jak je alespoň z počátku vzdělávání dítěte nesmírně důležitá, nemusí vždy dostat. 

Není výjimkou případ, kdy dítě navštěvovalo dvě různé běžné mateřské školy, v obou pořád plakalo, a zažilo neporozumění jak dětí, tak i učitelek. V naší školce je spokojené – postupně začíná komunikovat, osvojovat si běžné návyky a také – má tu kamarády.

Nejdůležitější je, aby dítě bylo spokojené, šťastné a zažilo úspěch mezi vrstevníky. A to u nás děti jsou. Většina dětí a jejich rodičů z naší mateřské školy si nakonec přeje, aby měli možnost pokračovat společně s kolektivem dětí ze školky i na zdejší základní škole.

Kdo může podle vás rodičům nejlépe pomoci v rozhodování?

Určitě poradenští pracovníci ve speciálně pedagogickém centru (SPC) nebo poradkyně rané péče, také učitelky dítěte.  Ale poznat by to měli i sami rodiče podle toho, kde je jejich dítě šťastnější, spokojenější, kde má kamarády.

Spolupracujete s dalšími specializovanými službami či odborníky?

Určitě. Spolupracujeme s logopedy, pracovníky SPC a službou rané péče, s učitelkami běžných mateřských škol, a když je potřeba občas i s foniatry a rehabilitační sestrou toho daného dítěte.Hádám dobře, že nejvíce spolupracujete s logopedy?

Ano. Za pět let se mi nestalo, že by mi tuto nabídku nějaký rodič odmítl, stejně tak jsem měla štěstí, že mě neodmítl žádný klinický logoped. Jsem za tuto spolupráci ráda. S logopedkami používáme pro vzájemnou komunikaci pracovní sešit dítěte.  Dítě tak může trénovat nejen u logopeda a s rodiči či prarodiči doma, ale i u nás ve školce – a to každý den. Jednou až dvakrát týdně také vezmu každé dítě do logopedické místnosti, kterou zde máme, a individuálně podle jeho pokroku a potřeb procvičujeme, co potřebuje. Máme tam samozřejmě zrcadlo, ve kterém se společně vidíme, tak je to veselejší. Cvičení výslovnosti zařazujeme nenásilně, jako hru. Výslovnost, odhmatávání hlásek, trénink motoriky mluvidel provádíme všichni najednou – učitelky i děti. Společně si to užíváme. A radujeme se spolu, když nějaké dítě poprvé vysloví pro něj novou hlásku, nebo se mu podaří v rámci dechových cvičení pořádně fouknout do frkačky. Vidět úspěchy druhých, možnost věnovat se každému dítěti v rámci skupinové práce i individuálně, společně s dětmi se radovat z jejich pokroků – to je na té práci moc krásné. I v této oblasti je však nesmírně důležitá role rodiny. Domácí trénink se však ne vždy daří. I proto je naše péče, zvláště když se jedná o období rané vývoje řeči, z našeho pohledu nezastupitelná.

 V čem spočívá spolupráce s ostatními specialisty?

Pracovnice SPC včetně paní psycholožky se nenápadně účastní výuky a sledují pokroky a potřeby všech dětí, které jsou u nich vedeny. Nám pak dávají zpětnou vazbu, na co se máme s jakým dítětem více zaměřit. Výhoda je, že poradnu SPC máme přímo v naší škole, spolupráce je tedy velmi úzká.

Spolupráce s učitelkami z běžných školek se týká dětí, které střídají jejich školku s naší. S nimi  používám již zmíněný Komunikační sešit, do kterého si vzájemně připíšeme, co jsme s dítětem dělaly během doby, kdy bylo v naší péči, jak se komunikačně projevovalo. K tomu se pak můžeme vracet, opakovat a více rozvíjet, co dítě potřebuje. V podobném duchu probíhá spolupráce s pracovnicemi služeb rané péče. S učitelkami ostatních školek, ale také naší základní školy si vyměňujeme zkušenosti, nápady, a o to lépe připravujeme dítě na vstup do základní školy.

Na žádost rodičů a s jejich souhlasem spolupracujeme s fyzioterapeutkou při péči o dítě, které má předepsané rehabilitační cvičení. Rehabilitační sestra nám v prostředí mateřské školy ukáže, jaká cvičení a jak máme provádět a my je zařazujeme do pohybové výchovy, popř. do individuální péče. Rehabilitace tak probíhá daleko účinněji a rychleji.

S foniatry domlouváme vyšetření, v případě, že rodina potřebuje pomoci. Jsme nápomocni, nespolupracuje-li dítě u foniatra, například při nastavování sluchadel. A má-li lékař zájem, poskytneme – se souhlasem rodičů - názor na to, jak dítě reaguje v reálném životě, a podobně.   

Mnoho naší činnosti je možná nad rámec běžné pracovní náplně učitelky mateřské školy. Úspěchy našich dětí jsou nám však tou nejlepší odměnou.

Mgr. Marie Pečivová vystudovala Střední pedagogickou školu v Přerově a následně obor učitelství pro zvláštní školy a 1. stupeň speciálních základních škol na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého se zaměřením na psychopedii, surdopedii a somatopedii. Několik let pracovala jako učitelka s dětmi se specifickými poruchami učení nebo s kombinovaným postižením a jako poradkyně Rané péče Centra pro dětský sluch Tamtam. Nyní je šestým rokem učitelkou v mateřské škole při SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené v Olomouci. Je maminkou tří dětí.

Připravila: Mgr. Marta Höferová, odborná pracovnice a publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: Shutterstock, archiv mateřské školy