Prostě řeknu: omlouvám se, ale nerozuměla jsem

S usměvavou Annou Formánkovou jsem se sešla v zázemí firmy, kde pracuje. Anna se narodila se sluchovým postižením, ale rodiče ji odmala vedli k postoji, že díky kompenzaci sluchu kochleárním implantátem se od slyšících vlastně tak moc neliší. V rámci inkluzivního vzdělávání chodila a stále ještě chodí do běžných škol, mezi své slyšící vrstevníky. S potížemi, s nimiž se během školních let setkala, si s rodiči poradili. Jak sama říká, vyplatilo se vše řešit hned a na rovinu.

Začneme od začátku. Kdy vaši rodiče zjistili, že máte sluchové postižení?

Hned po porodu, v rámci novorozeneckého screeningu. Bylo to nečekané a velký šok. Narodila jsem se do slyšící rodiny, o sluchovém postižení rodiče do té doby vůbec nic nevěděli.

Jaký byl po určení diagnózy další postup?

To si nepamatuju (úsměv). Ale z vyprávění rodičů vím, že jsem dostala nejdříve sluchadla. Po nějaké době jejich užívání se sešla komise, která posuzovala, zda jsem vhodným adeptem pro kochleární implantaci. Schválili mi ji, takže zhruba v 18 měsících jsem šla na operaci. Mám jeden implantát, protože v té době se operovalo jednostranně. Když se začalo operovat oboustranně, bylo mi řečeno, že už jsem stará. Takže to, jestli si mám dát i druhý implantát, řeším až nyní, jako dospělá. 

Chodila jste do běžné mateřské školky?

Ano. My jsme z vesnice u Říčan a tam jsem chodila do běžné školky. Jediné, co rodiče udělali, bylo, že učitelkám vysvětlili, že jsem neslyšící a mám kochleární implantát. A všechno probíhalo víceméně bez problémů. Díky implantátu jsem už při nástupu do školky normálně mluvila, takže tam nebyla ani velká jazyková bariéra. Jen jsem občas měla problém, že jsem nerozuměla. A taky jsem ještě tak dobře „neuměla slyšet“. Tak se kolikrát stalo, že třeba svolávali na svačinku a já jsem si sama hrála na zahradě, protože jsem to neslyšela.

Přišla základní škola. Také běžná, nebo speciální?

Chodila jsem na běžnou základku. Rodiče pro mě vybrali základní školu v Uhříněvsi, kde byla výhoda, že nás ve třídě bylo málo, jen 15 až 17 dětí. A zase jsem měla štěstí na velmi sympatickou paní učitelku, které stačilo říci pár mých specifických potřeb: potřebuji sedět v první řadě, je třeba mluvit přímo na mě a když nerozumím, není to tím, že bych nedávala pozor. A třeba diktáty jsem dostávala předvyplněné a doplňovala jsem jen probíranou gramatiku. Když nastal nějaký problém, což se ovšem stalo málokdy, prostě jsme to s rodiči a pedagogy řešili.

Když jste například měla potíže s porozuměním, nestyděla jste se to před třídou přiznat?

Já jsem byla dost vychovávaná v tom, že se musím přizpůsobit okolí. Když jsem nerozuměla, většinou jsem se ptala spolužáků, nebo jsem si půjčila jejich zápisky. Ale nebylo to časté. Myslím si, že jsem měla štěstí, že se se mnou opravdu mluvilo napřímo a srozumitelně.

Se šikanou jste se tedy nesetkala?

Se šikanou vyloženě ne. Zažila jsem takové ty dětské poznámky, jako „má náslouchátko, je jiná“. Ale to asi patří k věku a k dětskému kolektivu. Tím si prošli všichni, co měli například brýle nebo rovnátka.

Potřebovala jste během školní docházky podporu psychologa nebo speciálně pedagogické poradny?

S rodiči jsme vlastně až do posledního ročníku gymnázia vůbec neřešili nějaké moje speciální potřeby. Nikdy jsem neměla pocit, že mi něco chybí, nebo že potřebuji něco „navíc“. Až právě v tom předmaturitním ročníku mi paní učitelka na češtinu doporučila individuální plán. Díky němu jsem pak měla například delší čas na testy a podobně.

Kam vedla vaše cesta po maturitě?

Na vysokou školu. Tady jsem to trochu střídala (smích). Po gymnáziu jsem šla na Karlovu univerzitu, na obor Čeština v komunikaci neslyšících, kde jsem se vlastně poprvé výrazněji setkala s podporou pro studenty se specifickými potřebami. Měli jsme možnost využít tlumočníka, nebo přepis. Mluvíme tady o době online výuky, kdy člověk napůl poslouchal videopřednášku třeba přes Zoom, a zároveň tam měl přepis. Bylo to vlastně jako film s titulky. To bylo výborné, to mi moc pomáhalo.

Teď jsem přestoupila na Vysokou školu ekonomickou. Chodím normálně na přednášky, jsem zvyklá poslouchat. A když nerozumím, vezmu si zápisky od spolužáků. Troufám si říci, že tomu, co slyším, z 85 procent rozumím. Možná existuje něco, co ani nevím, že neslyším… to netuším (smích). Ale většinou vše zvládám bez problémů, i bez přepisu.

Využíváte střediska pro pomoc studentům se specifickými potřebami?

I tady na VŠE jsem vedená jako student se specifickými potřebami. Mám třeba nárok na delší čas při testech. Ale já si říkám, že to, že neslyším, tak úplně neovlivňuje, kolik času na to potřebuji. Třeba psané testy mám přečtené rychleji než spolužáci, protože celý život čtu titulky, tak čtu rychle. Ale jsem tam vedena, kdyby se náhodou vyskytl nějaký problém. Vím, že občas mají učitelé pocit, že nedávám pozor, ale to už je více o komunikaci. Na rovinu jim řeknu, že mám kochleární implantát a je možné, že nezachytím všechno z jejich výkladu. A musím říct, že zatím jsou všichni velmi vstřícní.

Setkala jste se od mateřské školky po vysokou s nějakým problémem ze strany učitelů?

Vím, že jsou učitelé, kteří mají prostě pocit, že když člověk nerozumí, tak je to tím, že nedává pozor. Ale je to určitě o jedincích. Žádné vážnější problémy jsem opravdu neměla. A když už nastaly, tak se mi vyplatilo řešit je na rovinu a hned.

Vím o vás, že jste studovala i v zahraničí…

V rámci gymnázia jsem byla na rok v Dánsku. Mám obrovskou výhodu, že mě rodiče odmala „trénovali“, že jsem vlastně slyšící, když mám kochleární implantát. A že se nemůžu na svůj handicap vymlouvat. Tak jsem jela a jediné, co jsme učitelům a rodině, kde jsem bydlela, řekli, že mám za uchem „naslouchátko“ a že v něm můžou dojít baterky (vnější část kochleárního implantátu tvoří i řečový procesor s výměnnými bateriemi, který má tvar sluchadla – pozn. redakce). A že se může stát, že jim nebudu rozumět. A to bylo vše a já jsem studovala rok v dánštině. Musím říct, že se tam k nám, výměnným studentům, chovali moc příjemně. Moje hluchota a implantát mě vůbec neomezovaly.

Pak jsem byla ještě na Erasmu v Rakousku. Tam už jsme jim předem napsali, že jsem neslyšící. I tam byli všichni úplně úžasní. Říkali, cokoliv budete potřebovat, dejte nám vědět. Já občas využívám takový mikrofon a když jsme měli úvodní welcome day, tak si ho učitelé mezi sebou předávali, abych opravdu dobře slyšela.

Používáte český znakový jazyk?

Začala jsem se ho učit při studiu na Karlově univerzitě. Tam jsem ale zůstala jen rok, protože jsem se nakonec rozhodla pro VŠE. Ještě něco málo přes rok jsem se ho učila v Pevnosti. Já se hrozně ráda učím cizí jazyky. A ten znakový je úplně o něčem jiném. Je takový vizuální, prostorový, člověku se díky němu otevře trochu jiný náhled na komunikaci. S výukou jsem musela přestat, protože jsem to časově nestíhala. Ale moc ráda bych se k němu zase vrátila.

Teď na dovolené ve Španělsku, kde jsem byla surfovat se dvěma sestřenicemi, jsem ho i ocenila. Nerada nosím do vody systém aquaplus ( Aqua+ voděodolné pouzdro kochleárního implantátu, pozn. redakce), ruší mě to šumění. Obě sestřenice pracují v asistenčních službách a znakový jazyk ovládají. A i když já ho neumím tak dobře, jak bych chtěla, tak my byly schopny přetlumočit, co nám říkal lektor, jak se máme ve vodě chovat. Neskutečně mi to pomohlo. I proto jsem si říkala, že se ho znovu začnu učit. Nepohybuji se v komunitě, která znakový jazyk používá, ale i tak jsem ocenila jeho výhody.

Jste velmi úspěšná sportovkyně.

Ano, hodně sportuji. Jsme velmi sportovně založená rodina. Začínala jsem s plaváním. Jenže tenkrát ještě nebyly aqua sady ke kochleárním implantátům, takže mi trenéři psali všechno na papírky, nebo museli výrazně artikulovat. Potom přišla atletika a orientační běh. Ani v jednom z těchto sportů mi kochleární implantát nikdy nepřekážel. My, holky, máme výhodu dlouhých vlasů, které sepneme do copů a procesor nepadá. Ale teď přišla specialitka. Mám dva mladší bratry a oba hrají ragby, tak jsem si řekla, že to taky zkusím. Tady už je to jiné, protože jde o kontaktní sport, tak je třeba si to hlídat. Mám takovou speciální helmu, která se používá k tomu, aby se předešlo zraněním hlavy, já ji používám, aby mi nespadl procesor.

A netlumí helma zvuk? Slyšíte spoluhráče?

Asi trochu tlumí, ale stejně na sebe musíme řvát, hrajeme na velkém hřišti. A spoluhráčky ví, že na mě se musí křičet ještě o něco více (smích).

Vraťme se ještě k orientačnímu běhu, kde jste dosáhla výrazných úspěchů…

Běhala jsem za neslyšící v SK Olympia Praha. A v roce 2016, to jsem byla ještě junior, se poštěstilo. Doběhla jsem tehdy s pocitem, že jsem to pokazila. A nakonec z toho byla zlatá a titul juniorské mistryně Evropy.

Nestalo se vám třeba někdy, že by se v procesoru při závodu vybily baterky?

Tam to vůbec nevadí. Při závodech neslyšících je i povinnost běhat bez kompenzace. Díky tomu jsem zjistila, že je to i pohodlnější. Hodně mi totiž vadí, že když běžím v tichu, slyším všechno – své vlastní dýchání nebo křupnutí větvičky. To pak nevím, jestli jsem to já nebo divoké prase (smích). Takže při běhu procesor vypínám a jsem víc v klidu.

Už víte, jaká bude vaše další pracovní cesta? Jaké máte plány?

Teď studuji VŠE a pracuji v jedné firmě, která se zabývá audity a podnikovým poradenstvím. Hodně mě baví matematika, čísla a excelovské tabulky. Tak možná to bude ten směr.

Toto vydání časopisu je věnováno inkluzivnímu vzdělávání. Za sebe ho tedy můžete doporučit?

Ano. Rozhodně byla výhoda, že mě rodiče odmala dali do školky se slyšícími dětmi. Nikdy jsem se nevymlouvala, že bych to měla těžší. Možná jen když jsem procházela pubertou, tak jsem si říkala, že jsem jiná než ostatní. Opravdu nikdy jsme se nesetkala s tím, že by s mou hluchotou měl někdo problém. Ani teď v práci. Prostě řeknu: „Omlouvám se, ale nerozuměla jsem.“

Někdy jsme si tak teoreticky povídali o tom, že by vědci najednou přišli na nějaký lék nebo operaci, prostě na něco, díky čemu bych získala zpátky sluch. Jako teenager bych určitě řekla: „Jo, to beru!“ Ale teď, když jsem se s tím naučila žít, vidím velké výhody. Takové, že kdyby mi dnes někdo nabídl, že můžu být slyšící, možná bych to ani nepřijala. Ve výsledku jsem vlastně spokojená. Jen teď řeším, jestli půjdu na druhý kochleární implantát.

Připravila: Mgr. Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Fotografie: archiv Anny Formánkové, Pixabay.com