Trvala jsem na vzdělávání na běžné základní škole

Eva Sklářová pracuje jako učitelka. Vyučuje matematiku a fyziku na základní škole, kam chodí i obě její děti – slyšící Adinka (11) a neslyšící Jonáš (9). Škola se nachází v malé obci poblíž Kroměříže a je vzdálená asi 30 kilometrů od domu Sklářových v Pornicích. Menší škola rodinného typu, kam sice Jonáš spádově nepatří, ale kde ho znají učitelé i děti, se ukázala být pro něj jako dobrá volba.

Paní Sklářová, jak má Jonášek kompenzovaný sluch a jaká cesta ke kompenzaci vedla?  

Jonášova sluchová vada byla odhalena až v 19 měsících. Nyní je uživatelem dvou kochleárních implantátů a cesta k nim vedla samozřejmě přes sluchadla. Ta bohužel na stále se zhoršující sluchovou vadu nestačila. Po třech měsících nošení sluchadel o nás již věděli v Centru kochleárních implantací ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Snaha lékařů byla provést implantaci do dvou let Jonáška. Velmi brzy tedy následovala vyšetření v nemocnici a do týdne nám bylo z nemocnice telefonicky oznámeno, že je vhodným kandidátem a zároveň se jim uvolnilo místo na implantaci, která může být provedena za 5 dní. Problém byl ale v tom, že pojišťovna nechtěla uvolnit peníze na oboustrannou implantaci. Takže jsme se měli rozhodnout, jestli chceme jednostrannou implantaci hned, nebo se odvolat, požadovat oboustrannou a samozřejmě čekat na jiný termín. My jsme se rozhodli ho implantovat hned. V tu dobu byl Jonáš dost neklidný ze všech změn, které byly kolem něj. Se sluchadly chvíli slyšel, radoval se ze zvuků a velmi brzy o ně přišel. Začal být podrážděný, někdy až agresivní. Naše snaha byla vrátit do jeho života zvuky. Měsíc před svými druhými narozeninami byl implantovaný a k druhým narozeninám dostal úžasný dárek – zapojení procesoru. O druhý implantát jsme samozřejmě požádali. V plánu byla operace za půl roku, ale nakonec bylo vše jinak a druhá implantace byla provedena již za tři měsíce.

Jak proběhla operace, nastavování procesorů a následná rehabilitace?

Obě operace proběhly bez komplikací, jen pobyt v nemocnici byl dost náročný. Jonášek moc nespal a měl potřebu stále pozorovat, co se kolem něho děje. S prvním implantátem se sžil velmi dobře. Ihned po nastavení slyšel zvuky a měl z toho velikou radost. Na druhý implantát si přivykal hůře. Bohužel mu ve slyšení asi udělal zmatek. Bylo to opět jiné slyšení a trvalo více než rok, než se vše upravilo. Po druhé operaci začal mívat také veliké bolesti hlavy. V noci se budil, ukazoval, že ho bolí hlava a že něco slyší. Stávalo se to téměř každou noc asi 13 měsíců. Při probuzení jsme mu nasazovali procesory, aby se uklidnil a slyšel náš hlas. Bylo to dost vyčerpávající pro všechny doma. Bohužel se to vše promítlo i do dalších věcí, které se týkají práce s dítětem s kochleárními implantáty. Na nastavování spolupracoval jen do doby, kdy něco slyšel. To, že neslyší pípání, bral jako neúspěch a odmítal dál pracovat. Větší změny v nastavení bral také těžce, takže na dalším nepracoval vůbec. Na logopedii také velmi často odmítal pracovat. Chvilku se pro něco nadchnul, ale když pocítil, že je do něčeho tlačen, přestal pracovat. Nyní si již uvědomuje, že to všechno je pro jeho dobro. I když se mu nechce, tak musí. Ale trvalo to dlouho a stálo to spoustu nervů.

Jonáš na pobytu Tamtamu v Srbsku (rok 2014)

Jakou roli u vás hrál v rozvoji komunikace znakový jazyk?

Znakový jazyk jsme začali používat v době, kdy byla Jonášovi potvrzena sluchová vada a začal nosit sluchadla. Na začátku jsme používali izolované znaky, které jsme potřebovali pro každodenní život. Potřeba byla jasná, domluvit se s vlastním dítětem. Jonáš na tento způsob komunikace rychle přistoupil a začal znakový jazyk aktivně používat. První znaky jsme se učili na logopedii s doktorkou Lenkou Hricovou a při návštěvách poradkyně rané péče Adély Hertlové („tety“) z Tamtamu. Využívali jsme i aplikaci Znakujte s námi. S manželem jsme absolvovali jednodenní kurz Tamtamu a stále si znakový jazyk osvěžujeme na různých pobytech.

Jak rychle se u Jonáška rozvíjela řeč?

S řečí to bylo složitější. Znakoval, rozuměl mluvené řeči od blízkých lidí, ale mluvit se mu moc nechtělo. Kolem 4. roku začal používat jednoduchá slova, která si často zkracoval či zjednodušoval. V pěti letech začal skládat první věty. Mluvil ale pouze ve známém prostředí. Nyní nemá větší problémy s mluvením. Domluví se i s cizími lidmi, jen si vždy promýšlí, jak to říct, aby to bylo co nejjednodušší. Stále pracujeme na výslovnosti některých hlásek, jako je r, ř. Některé hlásky sice vyvozené má, ale aktivně je málo používá. Ve složitějších větách častěji chybuje v gramatice.

Na pobytu s Tamtamem v Srbsku v roce 2014

Kam chodil Jonáš do mateřské školy a jaká byla spolupráce s učitelkami?

Žijeme na vesnici – krásné, malé, ale k odborníkům to máme hodně daleko. Se zjištěním sluchové vady se z nás zároveň stali cestovatelé. Naštěstí alespoň tu školku u nás máme. Paní ředitelka neměla jediný problém Jonáška přijmout, i když neměli s dítětem se sluchovým postižením žádné zkušenosti. Spolupráce se všemi ve školce byla výborná. Společně jsme vedli komunikační deník, do kterého se zapisovaly zážitky z domova i ze školky. Na konci deníku jsme si písemně sdělovali aktuální informace, co bylo, co bude, co se podařilo, co se nepodařilo. Jonáš měl také zaveden pojmový deník. V první části byly obrázky a fotografie věcí ze školky, základní pravidla chování a informace týkající se každodenního pobytu ve školce. V druhé části byly materiály k právě probíraným měsíčním tématům. Jeden den v týdnu byla ve školce také paní logopedka, se kterou Jonášek pracoval. Ale i nadále jsme jezdili k paní doktorce Hricové do Brna. Jednou se s námi paní logopedka ze školky dokonce vydala i na logopedii do Brna. Chtěla načerpat inspiraci, jak se sluchově postiženým dítětem pracovat.

Jak Jonáška přijaly ostatní děti a jak se mu ve školce líbilo? 

Při nástupu do školky měl velikou oporu ve své sestře Adince, která tam již chodila. Byli i ve stejné třídě. Do školky také chodila kamarádka Zuzanka. Na začátku tedy nebyl úplně sám v novém kolektivu. Brzy si ale našel nové kamarády. Problém s přijetím jsme nepociťovali. V kolektivu byl oblíbený a některé děti mu dokonce jeho „ouška“ záviděly. Ruch ve školce ho občas unavoval, ale měl přidělenou paní asistentku, která s ním dle potřeby pracovala samostatně, někdy i mimo kolektiv. Se školkou se Jonášek loučil těžce. Zažil tam krásné chvíle.

Nyní Jonáš i Adinka chodí do školy, na které učíte. Je to výhoda, nebo to někdy přináší i horké chvilky?

Je fakt, že občas, když se něco stane, se to člověk dozví okamžitě. Ale před dětmi, když se chtějí svěřovat, pak musím dělat, že nic nevím (smích). Jonášek se ke mně vždy hlásí a hlasitě zdraví, Adinka to má úplně naopak. Horké chvilky asi ještě přijdou, až začnou chodit na druhý stupeň, kde učím matematiku a fyziku. To se budeme potkávat při výuce častěji. Zatím to všichni vnímáme jako výhodu, jakékoliv problémy jdou vyřešit hned. My jsme velice malá škola, kde známe všechny děti a jejich situaci. Jsme schopni je vzdělávat podle jejich potřeb a snažíme se k nim chovat férově. Takže i když se někdy stane, že někoho z žáků naštvu, ještě se mi nestalo, aby to potom dávali najevo mým dětem. Na velké škole si to nedokážu třeba z pozice neslyšícího Jonáše představit. Takhle ho všichni berou. Znají ho ještě z doby, kdy chodil do školky a jezdil se mnou na školy v přírodě, účastnil se akcí školy. Zapadl do třídy. Paní učitelka s tím pracovala a vše se jim snažila vysvětlit.

Jonáš s Adinkou

Máte pocit, že menší škola je pro inkluzi dítěte s handicapem vhodnější než větší?

Určitě. Všechny děti známe a dokážeme tak s nimi lépe pracovat. I ony se cítí dobře, protože škola funguje jako celek. Nemáme jen výuku v oddělených třídách, některé akce jsou určené pro žáky napříč všemi ročníky. Deváťáci pomáhají mladším. To je pro inkluzivní vzdělávání určitě výhodnější.

Jsou i školy, kde se starší děti s mladšími téměř nepotkají, maximálně ve frontě na oběd…

Náš Jonáš byl například od 1. třídy na patře, kde se pohybovaly všechny děti, i ty z 9. třídy, a sdílely prostory společně. Funguje to. Alespoň já jsem na škole spokojená. Pracovala jsem zde již před mateřskou dovolenou a ráda jsem se tam vrátila. A ráda jsem této instituci svěřila i své vlastní děti (smích).

Vůbec se nedivím, že jste chtěla umístit Jonáše právě tam. Šlo to hladce?

Dlouho jsme zvažovali, jestli jít právě cestou inkluze. Škola s přijetím Jonáše souhlasila. Ve školce se také přikláněli ke vzdělávání na běžné škole, napsali i zprávu, kde podrobně popsali Jonáškovu práci ve školce. Co mu jde, co mu činí obtíže. Že ke všemu přistupuje zodpovědně, soustředí se na práci a rychle se učí nové věci. Bohužel toto moc nezajímalo paní v SPC. Vyšetření v SPC proběhlo v době Covidu 19, kdy byl Jonáš několik týdnů doma a nestýkal se s cizími lidmi. Odmítal spolupracovat. Úkoly, které mu šly, byly ihned ukončeny a dokola byl nucen opakovat to, co nezvládal. Závěr tedy byl, že není zralý na školu a vzdělávat se musí ve speciální škole. Na toto jsem nepřistoupila, trvala jsem na vzdělávání na běžné základní škole a přidělení asistenta pedagoga. Podporu jsme měli také od naší poradkyně z Tamtamu. Ti, co s Jonášem pracovali pravidelně, byli pro. Paní v SPC, která ho viděla asi 5krát, byla proti. Další věc, proč jsme nezvolili vzdělávání ve speciální škole, byla vzdálenost od místa bydliště.

Rodina pohromadě

Jak daleko od vašeho bydliště je nejbližší speciální škola?

Nejbližší je 50 km a ta, kam patříme podle kraje (kam jsme byli tlačeni paní z SPC) dokonce 100 km. Dlouhé denní dojíždění nebo internát jsme si nedokázali představit. Navíc vím, jaké děti nastupují do běžné první třídy, málokteré je stoprocentně připravené na školní docházku. Často se objevují specifické poruchy učení, problémy s řečí, nesoustředěnost, někdy i nižší intelekt. Jonáš nakonec doporučení dostal. Před nástupem do školy už paní v SPC nepracovala.

A jak se mu ve škole líbí? Má tam kamarády? 

Ve škole je spokojený, chodí do ní rád. Rád se dozvídá nové věci a dál o nich povídá. Jeho snem je být panem učitelem. Kamarády si našel velmi rychle, i když pro něj byli všichni noví. Když nejsou ve škole, posílají si zprávy, fotky, dělají videohovory. Někdy se i navštíví.

Má Jonáš k dispozici asistentku?

Ano. Paní asistentka sedí při výuce vedle Jonáška a podle potřeby mu opakuje pokyny paní učitelky. Někdy stačí pouze zopakovat zadání, někdy ho zjednoduší. Pokud je ve třídě klid, nemá problém s porozuměním. Navíc mu paní asistentka pomáhá mapovat aktuální situaci ve třídě. Pokud se Jonáš soustředí na vypracovávání úkolu, nevnímá, co se děje kolem. Dle potřeby paní asistentka pomáhá i ostatním dětem. Ne vždy ji Jonáš potřebuje mít na blízku.

Učíte nějakého žáka se sluchovým postižením?

Ve škole máme sluchově postiženou dívku, která má kochleární implantáty. Učím ji jedenkrát týdně z pracovních činností. Takže vyrábíme a tvoříme. V podstatě s ní pracuji jako doma s Jonáškem.

Jakou má Jonášek povahu a co má rád? Jak vychází se sestřičkou?

Jonášek je kamarádský a rád dělá legraci. Je tvrdohlavý, těžce snáší neúspěch. Velmi rád čte, luští sudoku, hraje společenské hry a jezdí na kole. Od pěti let je mladý hasič. Poctivě chodí na schůzky, trénuje a účastní se soutěží. V týmových soutěžích (branné závody, požární útok, uzlování) již posbíral několik medailí. V květnu vyhrál s týmem, ve kterém byla i Adinka, okresní kolo hry Plamen. Radost ze zlata byla veliká. Letos začal trénovat i individuální hasičskou disciplínu – 60 m s překážkami. Absolvoval i několik závodů. Velkým vzorem je pro něj Adinka, která je v této disciplíně úspěšná. Děti spolu vycházejí převážně dobře. Rádi si spolu hrají, tvoří a vymýšlí blbosti. Ale umí se také pěkně vzájemně zlobit.

Jonáš s Adinkou na hasičské soutěži Plamen

Jaký je váš názor coby pedagoga na inkluzivní vzdělávání dětí se sluchovým postižením?

Sluchově postižené děti by měly mít možnost inkluzivního vzdělávání. Na druhou stranu ne inkluze za každou cenu. Ve škole vidím bohužel i žáky (ne se sluchovým postižením), kterým tam není dobře. Nerozumí si se spolužáky, v rozvrhu mají těžké předměty, které nedokážou pochopit, jsou přetěžování teoretickými znalostmi a měli by se rozvíjet spíše prakticky, pro běžný život. Jenže toto všechno je těžké předem odhadnout.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Evy Sklářové