30 let vývoje kompenzace a rehabilitace sluchu

Foniatr a audiolog Mojmír Lejska věnoval velkou část svého profesního života léčbě dětí se sluchovým postižením. Ve společném povídání jsme se ohlédli za třicetiletým vývojem v oblasti kompenzace a rehabilitace sluchu. Jakou roli v něm sehrála digitální sluchadla, kochleární implantace, novorozenecký screening a surdopedie? Jak se za tu dobu změnila diagnostika, technologie a postupy v léčbě? A změnil se i přístup lékařů a rodičů?

Jste jedním z hlavních představitelů oborů foniatrie a audiologie v České republice. Proč jste si na začátku své lékařské kariéry vybral právě tenhle medicínský obor?

Automaticky jsem k tomu sklouzával, vyrůstal jsem v lékařské rodině. Můj otec (prof. MUDr. Vladimír Lejska, mimo jiné primář Kliniky dětské ORL LF MU a FN Brno – pozn. red.) byl také významný foniatr. Patnáct let jsem pracoval jako lékař na otorynolaringologii, operoval jsem a dělal vše, co s tímto oborem souvisí. Potom, postupně, jsem se dostal k foniatrii. A u té jsem pak zůstal 30 let.

Jste zakladatelem soukromého audiologického pracoviště Audio Fon Centr. Co bylo podnětem pro jeho založení?

Rok 1989. Všichni jsme tenkrát stáli na začátku nové éry. Mně bylo 35 let a musel jsem se rozhodnout, co budu dělat dál. Buď zůstanu někde na operačním oddělení, nebo si založím soukromou praxi. Tehdy už jsem se velmi intenzivně věnoval audiologii. Byla to doba, kdy se začala objevovat sluchadla a já jsem je začínal dávat prvním pacientům. Rozhodl jsem se, že založím soukromé pracoviště. Měl jsem představu, že se to pracoviště bude rozvíjet, rozvíjet a rozvíjet, což se, myslím, povedlo.

Bylo tehdy těžké otevřít soukromé pracoviště?

Nebylo, určitě to bylo jednodušší než dnes. Začali jsme právě před 30 lety, 1. února 1994. Přišel jsem na pojišťovnu, která tehdy měla povinnost uzavřít se mnou smlouvu za podmínek, které si řeknu. Dnes už to tak hladce nejde. V týmu byl tenkrát můj otec, má žena a já. Na půl úvazku jsme měli audiometrickou sestru. Postupně jsme zjišťovali, že je to málo, tak se tým rozšiřoval. Dnes je tam 7 lékařů, 15 sester, 4 logopedky a surdopedagožky. Zpočátku k nám jezdili pacienti jen z Brna a okolí, později z celé republiky, ze Slovenska a také z Rakouska.

Dokážete odhadnout, kolik pacientů už Centrem prošlo? Zůstal vám některý v paměti?

Odhad za tu dobu? Ne, to opravdu nevím. Ale bylo to zhruba 30 000 pacientů ročně, takže za 30 let to bude pořádně velký počet. V paměti mi zůstal třeba pacient Michal. Měli jsme už tenkrát přístroj, který se dodnes nazývá BERA. Jinde v Brně nebyl. Michal se narodil jako zdravé a slyšící dítě. Jenže v roce věku dostal meningitidu. Vzal jsem ten přístroj a jel za ním na infekční kliniku do dětské nemocnice. Při vyšetření jsem zjistil, že následkem té nemoci je těžce sluchově postižený. Dali jsme mu včas sluchadla a díky nim se jeho komunikace a řeč vyvíjela normálně. Dnes je mu přes třicet a se sluchadly s vámi mluví tak, že nepoznáte, že když si je sundá, je téměř hluchý.

Povedlo se v Centru zavést ještě něco dalšího z toho oboru?

Audio Fon Centr se vždy snažil prosazovat péči o sluchově postižené děti ještě před přidělením sluchadla nebo kochleárního implantátu. A pochopitelně i po něm. Dnes jsou v něm čtyři surdopedagožky, které se o dětské pacienty starají velmi intenzivně.

A pak určitě metodu, kterou považuji za jednu z nejdůležitějších věcí při vyšetřování – metodu VRA (vizuálně posílená audiometrie). Ta se také jako první v roce 2013 objevila u nás, přivezli jsme ji tenkrát z Německa.

Tématem tohoto čísla časopisu je vývoj kompenzace a rehabilitace sluchu za posledních 30 let. Jaké jsou podle vás ty nejdůležitější změny, které se za tu dobu udály?

Digitální sluchadla. Kochleární implantace. Oboustranná korekce. Novorozenecký screening. A nepochybně i surdopedická péče. To vše se ohromně posunulo.

Nevyvíjí se ani tolik lidé, pacienti a lékaři, ale velmi intenzivně se rozvíjí technika. V roce 1994 existovala závěsná sluchadla od firmy Rexton, pak přišla firma Oticon. Šlo o dva typy analogových zesilovačů s frekvenčními filtry, které se už mohly dávat i dětem. V té době platilo, že včasný záchyt sluchově postiženého dítěte je do 2 let. Dnes je to do měsíce. A hned se dětem dávají velmi kvalitní a chytrá sluchadla. A v případě nutnosti se přistupuje ke kochleární implantaci, kde se rovněž pracuje s vysoce kvalitními přístroji. Takže, jestli se něco opravdu změnilo a rozvinulo, je to jednoznačně technika.

Setkala se některá z těchto změn, třeba i technických, s nedůvěrou či pochybností lékařů?

Ne, myslím, že ne. Lékaři změny přijímají tak, jak přijdou. Někdo radostně, někdo méně rád, ale pokrok nejde zastavit a navíc – téměř vždy je, alespoň v medicíně, k lepšímu. A čím jsou ti lékaři mladší, tím lépe a rychleji technologický vývoj přijímají. Zatímco já už tu digitalizaci nezvládám, mladší kolegové bez problémů (smích).

Zvládnou lékaři díky technologickému pokroku vyšetřit více pacientů než dříve?

Ne, naopak. V tomto případě technika nepřináší zrychlení, ale zkomplikování. Na analogovém sluchadle byly 2 knoflíky. Vzala jste šroubováček a „lup, lup“. Hotovo. Dnes máte ke sluchadlům počítačový program, se kterým je hodinu ladíte. Pacient si je vyzkouší a chce třeba ještě něco změnit. A tak znovu ladíte. U dětí je nastavení sluchadel ještě delší. Digitalizace jde hodně do detailů, zvlášť bere náš hlas, zvlášť šumy okolí a zvlášť takzvaný základní zvuk. A každý si musí vyzkoušet, co a jak mu vyhovuje. Určitě se dnes technika více přizpůsobí sluchové ztrátě pacienta. To nepochybně. Ale její nastavení je díky tomu delší, několikanásobně delší.

Nebylo by řešením využívat pro nastavování audiologické specialisty jako je tomu v jiných evropských zemích? Tedy ne lékaře, ale techniky?

Samozřejmě, že bylo. A už jsme tomu šli i naproti. Profesor Syka (prof. MUDr. Josef Syka, Dr.Sc. – pozn. red.) a já jsme založili kurz technické audiologie. Ve dvou cyklech jím prošlo zhruba 40 lidí, tedy lidí, kteří by to dnes měli umět. Zatím to však není akceptováno ani pojišťovnami, ani lékařskou veřejností. Ale mělo by to tak být. Aby sluchadla nastavoval a zkoušel lékař, je nesmysl. Ten má dělat medicínskou práci.

Vnímáte za těch 30 let rozdíl i mezi pacienty? Jsou například díky internetu více informovaní? A je to vždy dobře?

Jak už jsem říkal, dříve byl včasný záchyt sluchově postiženého dítěte do 2 let. To znamená, že rodiče už přicházeli s určitými problémy, nebo je poslali z jeslí či ze školky, že něco není v pořádku. Dnes jsou rodiče na pozoru už od samotného miminka. Jsou mnohem více ostražití, ale i vystrašení. Něco si na internetu přečetli a přicházejí s tím, že by rádi znali názor lékaře nebo chtějí komplexní vyšetření. Rozumím tomu, ale nevím, jestli je to dobře. Ze sta dětí, které ročně vyšetříme, jenom dvě mají sluchové postižení.

Přínosem je pro rodiče určitě novorozenecký screening, který zachytí 90–95 procent dětí s nějakým stupněm sluchového postižení. A máme i screening pětiletých dětí, který – podle mého soudu – zachytí už spíš děti se špatnou schopností komunikace všeobecně, protože ty se sluchovým postižením už máme v péči. Dnes je tedy diagnostika postižení sluchu do tří měsíců vyřešena, do půl roku je dítě kompenzované. V tom je také obrovský rozdíl.

Jaké jsou nejdůležitější faktory, které ovlivňují úspěch či neúspěch rehabilitace sluchu?

Za mě jednoznačně schopnosti, zkušenosti a pracovitost surdopedagogů a speciálních pedagogů. A spolupráce rodičů.

A jací jsou dnešní rodiče? Spolupracují dobře?

Já mám zkušenost, že spíš ano. Samozřejmě, setkal jsem se i s opačnými případy. Měl jsem jednu dětskou pacientku s těžkou sluchovou vadou. A její maminka nechtěla nic řešit a rovnou ji objednala na kochleární implantaci. Vůbec nebyla ochotna připustit, že by měla cokoliv dělat, a tak se ani nezkusilo všechno. Možná by sluchadla stačila. A jiný případ. Chlapeček, u něhož rodiče řekli, že ho nechají, jaký je, protože se tak narodil. Tak jistě s ním má pán bůh nějaké plány. Ale to jsou spíše výjimky, protože většinou jsou dnešní rodiče přístupní různým řešením a s dítětem pracují.

A co budoucnost? Co myslíte, že se v budoucnu bude rozvíjet nejvíce?

Určitě technika, člověk se nezmění. To znamená, že se pořád bude rodit 1 až 2 promile těžce sluchově postižených dětí. Tak to chodí už sto let. A my jim dnes a určitě i v budoucnu budeme umět lépe pomoci v rozvoji lidské komunikace, tedy lidské řeči.

Kdybychom na závěr našeho povídání měli ještě jednou zopakovat milníky, které posunuly vývoj kompenzace a rehabilitace sluchu mílovými kroky dopředu, co byste vybral?

Na prvním místě technický pokrok. Pak novorozenecký screening. A práci surdopedagožek. Ta je pro mě mnohem důležitější než samotné operační zákroky. Voperovat implantát je jedna věc. Ale aby dítě s implantátem začalo slyšet, poznávat, rozlišovat a mluvit, to umí zařídit jen surdopedagog. Implantace umožňuje, aby se dítě rozvíjelo. Ale rozvíjí se jen pod dennodenním tlakem surdopedagoga a samozřejmě rodičů. To já považuju za vůbec nejdůležitější věc v celém systému. Důležitější než vlastní implantaci.

Děkuji za rozhovor

Připravila: Mgr. Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Fotografie: Shutterstock.com, Canva.com a archiv Mojmíra Lejsky