Od dětství mě lákala medicína

Neslyšící versus nedoslýchavý

Na pojem „neslyšící/nedoslýchavý“ neexistuje přesná definice, ale na druhou stranu existuje spousta teorií. Například, že se mé zařazení odvíjí od schopnosti dobře mluvit, od sluchové ztráty nebo od znakového jazyka, který je rozvíjen na úkor mluvené češtiny. Jeden nejmenovaný neslyšící měl vlastní zajímavou teorii – klasifikace „neslyšící/nedoslýchavý“ se provádí na základě identity. K čemu se člověk cítí víc nakloněn – k neslyšící komunitě, nebo ke slyšící? A to bez ohledu na sluchovou ztrátu nebo na znakový jazyk.

Já se nacházím uprostřed mezi pojmy “neslyšící” a “nedoslýchavý”. Protože moji rodiče jsou neslyšící a komunikujeme spolu ve znakovém jazyce. Protože mám bratra Adama, který je na tom stejně jako já. Protože momentálně žiji s partnerkou Aničkou, která je nedoslýchavá. Protože velmi rád propojuji oba světy. Protože se cítím opravdu svůj mezi neslyšícími, i když se většinu času pohybuji v tom druhém světě, světě slyšících.

David s přítelkyní Annou

Neslyšet není nepřekonatelná překážka

Již jsem psal, že jsem synem neslyšících rodičů. Pravděpodobnost, že se narodím jako neslyšící, byla velmi vysoká a rodiče tušili, že se jim narodí neslyšící děti. Moje sluchová ztráta se od narození pohybuje přes 90 % a je až do současnosti kompenzována dvěma sluchadly. Umím mluvit a umím znakovat. V dětství jsem se učil mluvit nejen nápodobou svých rodičů, ale hlavně slyšících prarodičů, protože rodiče vzhledem ke svému handicapu nemohli mít nad mým sluchovým a řečovým vývojem plnou kontrolu. Jejich cílem bylo naučit mne bilingvální formu komunikace – mluvenou češtinu a znakový jazyk. Obojí používám až dodnes. Musím říct, že to ze strany mých rodičů bylo opravdu skvělé rozhodnutí, jelikož mi připravili silnou půdu pro další vývoj.

Ale zpět ke mně. Narodil jsem se tedy jako neslyšící a nikdy jsem neměl příležitost vyzkoušet si slyšet stejně jako slyšící člověk. Sluchadla nedokážou sluchovou ztrátu plně vykompenzovat, přesto jsem nikdy nevnímal sluchový handicap jako svého nepřítele nebo jako velkou bariéru v životě. Myslím si, že velkou roli ve vnímání sluchového postižení (a nejen toho) hrají rodiče, kteří formují a usměrňují názory dítěte. To, jak se sami k různým tématům postaví, jejich dítě velmi ovlivní a určí jeho směřování v budoucím životě. Platí to u všech dětí, nejen u neslyšících. Jsem nesmírně vděčný za to, že velmi důležitým vývojem sluchu a řeči jsem prošel, jak nejlépe jsem mohl. Díky tomu mi nikdy nedělalo problém se „probourat“ do slyšící společnosti, byť určité překážky jsem překonat musel.

Mne osobně jako sluchově postiženého člověka však velmi mrzí, když vidím své vrstevníky, mladší i starší, jak je jejich (slyšící) rodiče oplakávají pro tragický život, který je v budoucnu čeká. Následně činí kroky, aby handicap co nejvíce zamaskovali nebo se k dítěti chovají jako k chudákovi. To vše klidně na úkor vnímání jeho potřeb. Přitom to vůbec není nutné. Proto pevně doufám, že bude (nejen) můj příběh trochou inspirace a důkazem, že neslyšící toho můžou dokázat více, než se zdá.

David s rodinou

Nejvíce mne ovlivnila rodina

Od mého dětství byla mým vzorem rodina. Otec jako neslyšící lékař, kladoucí velký důraz na vzdělávání, a matka, zdůrazňující důležitost vnímání potřeb ostatních a sílu ochoty a lásky. Příkladem je mi také bratr, zejména díky své bojovnosti – je taktéž integrován a studuje 3. ročník na gymnáziu v Ostravě.

V současné době mě ovlivňuje též partnerka, která mi svým pohledem na různé situace a silou podpory dává do života mnohé. Mou osobnost však samozřejmě formovaly i zkušenosti a vědomosti nabyté v průběhu života, ať už negativní nebo pozitivní. Tím vším se posílila moje touha stát se lékařem a dělat hlavně to, co mne baví a současně být nápomocný ostatním.

Vzdělávání s neslyšícími i slyšícími vrstevníky

Celou mateřskou školu a první stupeň základní školy jsem chodil do školy pro sluchově postižené v Ostravě-Porubě. Ve třídě jsem byl velmi nadaným žákem, kterému nedělalo žádné učivo problém. Postupně si rodiče začali všímat, že můj potenciál se nemá jak dále rozvíjet a moje vzdělávání začalo stagnovat i přes ochotu třídní učitelky připravovat úkoly navíc speciálně pro mne.

Rodiče pak velmi dlouho přemýšleli, co dál. Na moje vzdělávání kladli velký důraz. Uvažovali nad integrací, ale obávali se, že bych to na běžné škole se třiceti žáky ve třídě nemusel zvládnout. Nakonec našli soukromou základní školu v Ostravě-Vítkovicích, Primaškolu. Domluvili si schůzku s paní ředitelkou a jejím zástupcem, aby probrali můj možný přestup. Po setkání byli velmi nadšeni, a tak jsem přestoupil a absolvoval zde celý druhý stupeň. Musím říct, že to bylo další skvělé rozhodnutí! Ve třídě jsem měl jen 8–10 spolužáků a velmi vstřícné a přátelské učitele. Výuka byla postavena interaktivně formou referátů, projektů, prezentací, diskuzí a podpořena vlastními studijními materiály vypracovanými učiteli. Vyhovovala mi také elektronická forma komunikace, která mi velmi usnadnila integraci, a navíc mě lépe připravila do života. Naučil jsem se, jak se naplno orientovat a pracovat v reálném světě, který byl, pro mne jako handicapovaného kluka, světem novým.

Primaškola, 6. třída

Hlavně po mém přestupu na druhý stupeň Primaškoly jsem zažíval nepříjemné postoje neslyšících vrstevníků, kteří k integraci zaujímali negativní postoj. Byli přesvědčeni, že přestupem na školu pro slyšící změním svou identitu, budu dehonestovat jejich komunitu či jejich vzdělávání a zapomenu znakový jazyk. Nějakou dobu jsem se cítil trochu osamocen, ale snažil jsem se naše vztahy napravovat a tyto domněnky vyvrátit. Chodil jsem na akce neslyšících, hrál jsem s nimi na fotbalových turnajích a scházel se s neslyšícími přáteli. Díky tomu si začali všímat, že i přes integraci se má láska k neslyšící komunitě nevytratila.

S bratrem po zápase TJ Slovan Ostrava

„Stěhování“ zpět mezi neslyšící

Po absolvování základního vzdělání jsem začal studovat na Biskupském gymnáziu v Ostravě, kde to však bylo velmi náročné. Ve třídě nás bylo 30 a já musel mít svou zapisovatelku, která mi dělala poznámky, protože dobře se orientovat v plné třídě bylo nemožné. Se spolužáky jsme sice vycházeli dobře, ale žádné hlubší vztahy jsme si nevybudovali. Naopak většinu času jsem pociťoval osamělost.

Začal jsem se cítit vyčerpaný a celou situací jsem byl znechucen. Dnes ale díky této zkušenosti mohu říct, že integrace, či v dnešní době inkluze, není vhodná pro každého. Volba je vysoce individuální a záleží na mnoha okolnostech. Být na škole specializované na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami není krok zpět. Primárně je důležité, aby se žáci cítili co nejlépe a měli ty nejlepší a nejvhodnější podmínky pro studium a psychickou pohodu. Základem dobrého vzdělání je přeci morálka a motivace, nikoli ztráta sebedůvěry a stres. Díky tomu mohou děti později vést kvalitní život. A já jsem toho živým důkazem.

Po 3 letech boje, vyčerpání a poklesu sebevědomí, kdy se mi samotné vzdělávání velmi znechutilo, padlo rozhodnutí – přestoupím na gymnázium pro sluchově postižené v Praze-Ječné. Cílem bylo znovu získat sebevědomí, chuť ke vzdělávání a opětovné nalezení sebe sama, protože vše bylo opravdu na kritické úrovni. Musím přiznat, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Získal jsem zpátky motivaci, sebevědomí, sebedůvěru a po dlouhé době jsem měl opět velmi vstřícné učitele a spolužáky, kteří měli podobný handicap jako já. Kromě studia jsem tam potkal i partnerku Aničku, se kterou jsem až dodnes. Na gymnáziu jsem úspěšně odmaturoval a následně, i přes velkou konkurenci na přijímacích zkouškách, jsem byl přijat na medicínu v Ostravě. Nyní studuji 4. ročník medicíny, a zatím jsem nenatrefil na žádné nepřekonatelné bariéry. Vyučující jsou vstřícní a nevidí problém v tom, že čerpám hlavně ze samostudia.

Na praxi z chirurgie

Další kamarádi ve škole i mimo ni

Na Primaškole jsem poprvé v životě musel většinu času strávit ve slyšícím kolektivu. Je pravdou, že po přestupu byla atmosféra ve třídě úplně odlišná od té, kterou jsem zažíval na základní škole pro žáky s postižením sluchu. Začátky seznamování s novými kamarády byly náročné. Pro nás všechny to bylo něco nového. Já se musel seznámit a vycházet se slyšícími, spolužáci naopak. Postupem času jsme se poznávali, a to díky přestávkám, které jsme trávili ve třídě hraním „florbalu“. Nalezení cesty k sobě pomohly také projektové hodiny, kdy jsme museli spolupracovat ve skupinách. Postupně se mé vztahy se spolužáky prohlubovaly. Začali mě vnímat jako normálního kluka, se kterým se o přestávkách dobře pobaví a který je schopný v hodinách bez problémů spolupracovat.

Díky zkušenostem z Primaškoly jsem pak už nikdy neměl problém najít si slyšící kamarády. Tyto zážitky povzbudily mé odhodlání napsat trenérovi žákovského klubu TJ Slovan Ostrava. Odmalička miluji fotbal, a tak jsem toužil zkusit si hrát jej závodně. Trenér mě pozval na trénink a ujistil mě, že v mém sluchovém handicapu nevidí žádný problém. Spoluhráči však zezačátku překvapení byli. Přeci jen měli obavy, zda nebudu nejslabším článkem sestavy, avšak po pravidelných trénincích a zápasech zjistili, že to zvládneme. Než jsme se nadáli, spřátelili jsme se a setkávali jsme se nejen na hřišti, ale i mimo ně. Mimo hru jsme spolu samozřejmě normálně mluvili, ale během zápasů jsem kvůli nadměrnému pocení nemohl nosit sluchadla. Proto jsme pro dorozumívání používali gesta.

Výuka anatomie ve 2. ročníku

Limity neexistují!

V životě jsem se naučil hlavně to, že limit může být pouze uměle vytvořenou hranicí. Nemyslím si, že je něco nemožné, a to zejména v době, kdy převládá síla technologií, síla osvěty. Nemám rád věty typu „Jsem neslyšící, a proto nemůžu…“, které poslední dobou slýchám často. Občas je samozřejmě používám i já, ale s odstupem času si uvědomím, že to, co nás brzdí, jsme hlavně my sami. Pravdou je, že se ve společnosti často najdou lidé, kteří nás přehnaně podceňují, berou nás jako „páté kolo u vozu“. Jsem však přesvědčen, že bojovat proti předsudkům veřejnosti lze jen tehdy, když se nebudeme opírat o svůj status „postižený“. Naopak je potřeba ukázat, že v nás skutečně něco je, i když neslyšíme!

V poslední době často vnímám nejen u nás, ale i ve světě, že to, co bylo kdysi pro neslyšící nemožné, nyní možné je. Neslyšící jsou lékaři, právníci nebo dokonce hasiči. Nemalou roli v tom hraje osvěta. V tomto je Česká republika v porovnání se západními zeměmi pozadu. Zavinil to komunistický režim, který u nás panoval, a handicapovaní lidé byli tehdy pro režim ostudou. Proto jsem si jist, že pokud se v dnešní době budeme nadále schovávat za pojmem „sluchově postižený“ a neukážeme to, co opravdu a skutečně umíme, nikam se neposuneme.

I z tohoto důvodu jsem se rozhodl podstoupit oboustrannou kochleární implantaci. Sluchadla mi už nedokážou dostatečně vykompenzovat sluchovou ztrátu. Absolvoval jsem setkání s lidmi s podobným příběhem, kteří podstoupili implantaci v dospělosti. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jim implantace otevřela další možnosti, o nichž si mohu nechat jen zdát. Mým snem je stát se traumatologem. Je to lékařský obor, který je postaven i na komunikaci a díky možnosti implantace se tato cesta zda být víc a víc reálná. Snad vše půjde dobře. Prozatím si tento fakt většinou nechávám pro sebe. Je všeobecně známo, že neslyšící na kochleární implantát pohlížejí spíše negativně, jelikož se kvůli tomu komunita výrazně zmenšuje. A tak není překvapením, že reakce bývají různé. Pravdou je, že neslyšící komunita patří mezi menšiny, ale samozřejmě to neznamená, že v naší komunitě existuje jen a pouze jednotný názor či postoj. Setkával jsem se a setkávám se s tím, že neslyšící, ač moji vrstevníci, nesdílejí můj pohled. Je to v pořádku, respektuji je, protože se naše názory formují na základě našich životů, schopností a zkušeností. Poslední dobou se s neslyšícími stýkám méně, ale pár neslyšících přátel mám a ti mé rozhodnutí nechat se implantovat přijímají s respektem.

Vyprávění Davida Buzrly redakčně zpracovala Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv Davida Buzrly, Ilustrační foto - Shutterstock.com