Inkluze pro mě znamená společné hledání cesty, která je pro dítě nejlepší

S Lenkou Vrbeckou Doležalovou jsme si v útulném a inspirativním prostředí jednoho knihkupectví povídaly o inkluzivním vzdělávání. Stejně příjemnou atmosféru se snaží se svými kolegyněmi navodit i během konzultací s rodiči ve speciálně pedagogickém centru, kde společně řeší, jakou cestu vzdělávání zvolí pro své dítě se sluchovým postižením.

Pojďme si nejprve vysvětlit, co je to inkluze? Jaký je rozdíl mezi integrací a inkluzí?

Tyto dva termíny se v současné době často zaměňují, a to nejenom mezi rodiči, ale i mezi pedagogy a dalšími odborníky v praxi. Termín integrace je starší, a proto jsme na něj všichni zvyklí. S ním jsme se měli možnost setkávat již v 90. letech 20. stol a následně i v původním znění školského zákona, resp. zákona č. 561/2004 Sb., a to do roku 2015. Termín inkluze se začal v českém prostředí hojně skloňovat v posledních 10–15 letech. V souvislosti se změnami v legislativě v roce 2016, které se týkaly zavedení současného pojetí inkluzivního vzdělávání v rámci novelizace školského zákona a následně jeho zavedení do praxe, byl termín integrace z legislativy oficiálně odstraněn a v současné době se ve vztahu k vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (dále SVP) hovoří právě o inkluzi. V naší praxi využíváme nejčastěji termín inkluzivní vzdělávání, ten je dle mého názoru nejvíce korektní.

K termínu inkluze přistupuji s respektem. Je to široký pojem a abychom mohli hovořit o inkluzi tak, jak je definovaná v odborných knihách, budeme si muset ještě nějakou dobu počkat. Z pozice poradenských pracovníků nás zpravidla nejvíce zajímá sociální inkluze a inkluze v rámci vzdělávání. S tím, že cílem inkluzivního vzdělávání by mělo být, aby naše školy, jejich prostředí a personál, byly připravené přijmout každého žáka, bez ohledu na jeho postižení či onemocnění, a byly otevřeny vzájemné spolupráci při hledání té nejvhodnější vzdělávací cesty, a to s ohledem na jeho speciální vzdělávací potřeby. Stejně tak to ale platí i pro žáky intaktní. Připravenost pedagogických pracovníků nemusí vždy znamenat to, že budou „vše“ umět, ale budou otevření novým výzvám. Pro mě tedy inkluze znamená, že společně hledáme cesty, které odpovídají potřebám daného člověka, v našem případě dítě se sluchovým postižením.

Kromě praxe ve speciálně pedagogickém centru učíte také na pedagogické fakultě. Je možné říci, že dnešní studenti oboru už jsou v této oblasti automaticky vzděláváni?

Všichni studenti pedagogických fakult se s tématem vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami setkají. Do studijních programů všech pedagogických oborů, nejen do oboru speciální pedagogika, se zařadila inkluzivní pedagogika. Je tedy už delší dobu povinné v rámci studijního programu na pedagogické fakultě absolvovat alespoň jeden semestr speciální pedagogiky nebo inkluzivní speciální pedagogiky, a je to i součástí státních závěrečných zkoušek v rámci dílčích předmětů. Ale není na to samozřejmě během studia tolik času, chybí i potřebná praxe. Současní studenti tak povědomí mají, ale neznamená to, že jsou plně připraveni. Rozdíl je jednoznačně mezi studenty speciální pedagogiky a studenty, kteří studují učitelství různých předmětů.

Jak může speciálně pedagogické centrum pomoci rodičům s inkluzivním vzděláváním dětí?

Než se rodiče do speciálně pedagogického centra (SPC) dostanou, mají možnost využít podpory rané péče, o které se nejčastěji dozvídají od foniatra, popřípadě pediatra. Využití služby rané péče je zcela na volbě konkrétní rodiny. Z praxe vím, že rodiny, které ranou péčí prošly, získaly obrovskou podporu. Vždy zpětně hodnotí, že si to bez ní neumí představit. Na cestě životem rodiny s dítětem se sluchovým postižením hrají velkou roli speciální pedagogové a logopedi, kteří s nimi velmi úzce spolupracují již od raného věku dítěte. Může to být např. právě v rámci rané péče nebo v rámci ambulantních služeb na foniatrických pracovištích, kam rodiny s dětmi s postižením sluchu pravidelně dochází. Zde často dostávají včas informace o tom, že se blíží doba, kdy budou chtít zařadit své dítě do mateřské školy a s tím bude souviset podpora ze strany SPC. Zpravidla nás následně rodiče kontaktují a naše spolupráce může začít.

Kdy by se rodiče měli ozvat, když chtějí dát například od září dítě do mateřské školy?

Pokud s SPC nejsou rodiče v kontaktu díky některému z programů či kurzů, které se tam pořádají, zavolají někdy se slovy: „Chceme dát od září dítě do školky. Máme dítě se sluchovým postižením a na foniatrii nám řekli, že nám pomůžete, a možná dostane i asistenta.“ Taková je ´zakázka´. Ale my ještě nevíme, jestli dítě bude potřebovat asistenta a jakou další podporu bude třeba zajistit. Musíme se s rodinou sejít a na základě individuálního posouzení speciálních vzdělávacích potřeb dítěte vyhodnocujeme, jaká podpůrná opatření bude vhodné doporučit. Nejprve tedy proběhne krátká konzultace po telefonu, kdy se domluvíme termínu prvního setkání podle toho, ve které části roku se ozývají. Pokud chtějí umístit dítě do mateřské školy od září, ideální je ozvat se v lednu nebo v únoru. To je dost času na to, abychom stihli do konce dubna vydat doporučující posouzení k předškolnímu vzdělávání. To zatím není adresované konkrétní škole, ale už při zápisu vedení mateřské školy vidí, že jde o dítě, které má speciální vzdělávací potřeby, mohlo by mít asistenta, popř. bude vyžadovat určité speciální pomůcky či komunikovat s podporou znaků z českého znakového jazyka.

Když poskočíme o další stupeň vzdělávání, zápisy do základních škol jsou zhruba o měsíc dříve (od 1. 4. do 30. 4.). Tam diagnostiky provádíme v únoru a březnu, takže ideální je ozvat se po Vánocích. Zde je systém podobný. Opět po vyhodnocení SVP dítěte dostává rodič do rukou doporučující posouzení k základnímu vzdělávání, které může u zápisu do základní školy přiložit k ostatním dokumentům.

Co si mají rodiče připravit před první schůzkou?

Některá SPC mají na webových stránkách seznam toho, co je nutné vzít na první konzultaci. U nás to rodičům říkáme při telefonickém rozhovoru a následně jim to napíšeme do e-mailu, který nám během telefonické konzultace poskytnou.

Určitě potřebujeme lékařskou zprávu z foniatrie, kde je uvedená ztráta sluchu, její rozsah a informace o indikaci kompenzační pomůcky. Pokud má dítě kochleární implantát, žádáme i o zprávy, které vedly k implantaci, a zprávy po implantaci. U dětí, které využívají kompenzační pomůcky (sluchadla, KI apod.), nás zajímají výsledky vyšetření VRA (vizuálně podpořená audiometrie – pozn. red.), jaká je zisková křivka. My se v rámci diagnostiky mimo jiné zaměřujeme i na vyhodnocení přínosu kompenzační pomůcky pro dítě a tyto informace jsou pro nás velmi cenné. Např. u předčasně narozených dětí žádáme rodiče o zprávy z neonatologie. Také nás zajímají zprávy od všech odborníků, kteří mají dítě v péči, tedy například neurologa, psychologa, oftalmologa, kardiologa apod. Dotazujeme se i na amnestické údaje, rodiče vyplňují vždy anamnestický dotazník (ve spolupráci s námi).

Někdy se rodiče ptají, proč to všechno potřebujeme. Na vývoj dítěte nemá vliv „jen“ ztráta sluchu, někdy dokonce není hlavním důvodem rozsahu SVP dítěte. Jedná se často o děti s dalšími onemocněními, přidruženým postižením či syndromovým postižením. V návaznosti na tyto informace s rodiči konzultujeme, zda podpora, kterou jim můžeme poskytnout, je dostačující, nebo jestli nezvážíme spolupráci s dalším SPC s jiným zaměřením či jinými odborníky. To by nám mohlo pomoci v diagnostice dalších obtíží, a tím v nastavení lepších podpůrných opatření v konkrétní mateřské škole.

Jak probíhá první návštěva ve speciálně pedagogickém centru?

První návštěva je nejdůležitější. Pro obě dvě strany. Rodiče někdy přicházejí s obavou. Rozumím jim. Po všech lékařích a konzultacích, kterými museli projít, přicházejí do dalšího zařízení, kde proběhne znovu diagnostika. „Zase nás bude někdo hodnotit a říkat, jak to máme dělat, nebo jestli to děláme dobře,“ říkají si. Ale nakonec odcházejí s úsměvem a uklidněním.

Velmi se nám osvědčilo realizovat první setkání za přítomnosti i naší paní psycholožky, popř. přítomnosti dvou speciálních pedagožek, tzn. za přítomnosti dvou pracovníků SPC a rodiny. Často děláme i dvě setkání. Na první schůzce se poznáme, navodíme příjemnou atmosféru, necháme rodiče hodně povídat. Aby vlastně sami řekli, jak a co potřebují. Odcházejí s informacemi, co se bude dít v nejbližším období. Na druhém setkání už rodiče i dítě přicházejí do prostředí, které znají. Dítě už ví, co a kde je. Rozkouká se a je i ochotné zůstat s námi o samotě, bez rodičů. V těchto setkáních tedy probíhá nejen rozhovor s rodiči, ale již i samotná speciálně pedagogická diagnostika.

Jaké jsou možnosti inkluzivního vzdělávání?

Inkluze nemusí znamenat to, že dítě je hned zařazeno mezi slyšící vrstevníky. Může docházku začít v mateřské škole pro sluchově postižené, kde se rozvine funkční komunikace, dítě má pocit jistoty, bezpečí, najde tam kamarády, nebude se cítit odstrčené tím, že nerozumí. Inkluze pak může probíhat třeba odpoledne v rámci volnočasových aktivit s intaktními dětmi.

Další roky docházky je dítě vyspělejší, samostatnější a v průběhu předškolního vzdělávání v rámci vyhodnocení podpůrných opatření a SVP dítěte doporučujeme někdy rodičům zahájit tzv. paralelní docházku do dvou mateřských škol – např. dva dny v běžné mateřské škole v místě bydliště, kde začne načerpávat sociální zkušenost se slyšícími vrstevníky a tři dny ještě zůstane ve mateřské škole s dětmi se sluchovým postižením, kde má naopak cílenou podporu v oblasti logopedické péče a rozvoje sluchové percepce, popř. plný přestup do běžné mateřské školy. Pak vidíme, že je víc a víc připravené nastoupit i do běžné základní školy.

Jedním z významných faktorů, které rozhodují o připravenosti dítěte na prostředí běžné mateřské a následně základní školy, je jeho kompetence v českém jazyce. Mám tím na mysli dobře rozvinuté komunikační schopnosti v mluveném jazyce úměrně věku dítěte (fyzickému i sluchovému), to, že rozumí pokynům ze strany okolí a dokáže pomocí mluveného jazyka vyjádřit své přání, pocity a potřeby. Pokud tomu tak prozatím není, je prostředí škol, kde jsou vzdělávány primárně děti se sluchovým postižením, místem, kde je zajištěna intenzivní speciálně pedagogická podpora, logopedická intervence a např. i výuka prostřednictvím mluveného jazyka s podporou českého znakového jazyka, popř. i v rámci bilingválního vzdělávání s využitím českého znakového jazyka a českého jazyka. To však neznamená, že se tím cesta k inkluzivnímu vzdělávání uzavírá.

Samozřejmě o výběru školy spolurozhodují i další okolnosti. Třeba vzdálenost škol od místa bydliště, finanční možnosti rodiny, čas dojíždění, zdravotní stav a také to, jestli má dítě ještě i jiné obtíže než sluchové. K naší práci a k nedílné součásti celého procesu inkluzivního vzdělávání patří tzv. metodicko-konzultační návštěvy ve školách, náhledy ve výuce a možnost sledovat to, jak se dítěti/žákovi s postižením sluchu daří přímo v prostředí školy, kterou navštěvuje. Tyto návštěvy jsou velmi přínosné pro všechny strany. Do škol jezdíme minimálně jednou ročně a dále dle potřeby a individuální domluvy s rodiči a/či se školou.

Kdy se stanovuje pro školní dítě individuální plán?

V SPC uděláme diagnostiku. Jejím výsledkem je zpráva z vyšetření. Podle ní zvažujeme, jaká míra podpory bude pro dané dítě vhodná. Dítě zařazujeme do některého z pěti stupňů podpůrných opatření, z nichž vyplývá nárok na to, v jaké podobě a jak velkou podporu může dítě čerpat. Poté vypracujeme doporučení. A v něm právě může být informace, že dítě potřebuje individuální vzdělávací plán. Individuálně vzdělávací plán se zpracovává v září, ale neznamená to, že se podle něj musí postupovat až do června. Je to dokument, do kterého se může vstupovat kdykoliv v průběhu školního roku. Když v listopadu vidíme, že to nejde, zvolníme. Nebo naopak přidáme, když můžeme. Jednou za rok je třeba plán vyhodnotit. A stejně tak, většinou v průměru nejčastěji jednou za dva roky, se provádí kontrolní diagnostika a následně vystavuje nové doporučení.

Na základě čeho se rozhodne o tom, zda dítě potřebuje ve škole asistenta pedagoga?

Rovněž na základě výsledků diagnostiky a komunikace se školou. Většině dětí, které máme v péči, při nástupu do běžné mateřské školy, asistenta pedagoga doporučujeme. Jedná se zpravidla o děti ve 3. stupni podpůrných opatření. Pro zprostředkování informací, které by dítěti jinak ve velkém kolektivu utekly, pro zajištění bezpečnosti dítěte, především venku. Dále pro individuální práci, rozvoj sluchové percepce, trénink rozvoje slovní zásoby, práci se zážitkovým deníkem. To by nikdy nemohl pedagog v běžné mateřské škole sám obsáhnout.

V základní škole je to podobné. Asistenta pedagoga nedoporučujeme u žáků, které zařazujeme do 2. stupně podpůrných opatření. V rámci diagnostiky je zřejmé, že komunikačně i sluchově jednotlivé úkoly zvládá bez větších obtíží, dobře se orientuje v sociální oblasti, je samostatné, přeslechy jsou patrné jen v hodně velkém ruchu, nebo u slov, které prozatím nezná, obdobně jako jeho slyšící vrstevníci. Jakmile je ale žák zařazen ve 3. stupni podpůrných opatření, u nás v SPC zpravidla vždy doporučujeme asistenta pedagoga s tím, že je to na dva roky a poté se vyhodnocují pokroky dítěte a jeho aktuální potřeby. Přirozeně ve chvíli, kdy by došlo k jakékoli změně, například i u žáků, co jsou zařazeni do 2. stupně podpůrných patření, je možné provést změnu. Zařazení do stupně podpůrných opatření není neměnné.

Máme i několik dětí ve 4. stupni podpůrných opatření a u těch v rámci inkluzivního vzdělávání v základní škole může přicházet na řadu namísto asistenta pedagoga druhý pedagog jako jedno z podpůrných opatření. Jde o dítě, které vyžaduje podporu pomocí vizuálně motorických komunikačních systémů, často se jedná o podporu mluvené řeči znaky z ČZJ, má velmi nízkou úroveň českého jazyka, má velké obtíže při osvojování si čtení a psaní. Potřebuje zkrácené texty, více vizualizované materiály a potřebuje učit individuálně. To vše se odráží i v jiných předmětech. Možná se zeptáte, proč takové dítě tedy není ve škole pro sluchově postižené? Je to velmi individuální. Důvodem může být i to, že rodina v okolí místa bydliště nemá takovou školu, a není reálné, aby dítě každý den dojíždělo nebo mu to neumožňuje jeho zdravotní stav.

Existují nějaká obecná doporučení pro výběr školy? Co si rodiče mají zjistit, než si zvolí určitou školu? Je vhodné školu změnit, pokud dítěti nevyhovuje?

Vzhledem k tématu rozhovoru budu mluvit o běžných základních školách. Když rodiče hledají školu pro své dítě, vždy by se měli zajímat o to, zda v ní pracuje speciální pedagog. A jestli ano, tak jestli je tam i logoped (speciální pedagog – logoped, resp. školský logoped). Protože pokud je, můžeme mu doporučit speciálně pedagogickou péči, v rámci které má i logopedickou intervenci přímo ve škole. Všem rodičům říkáme, ať už je to mateřská nebo základní škola, běžte se tam podívat. Třeba v rámci dne otevřených dveří. Promluvte si s pedagogy, popř. speciálním pedagogem, s vedením školy. Následně s rodiči jejich pocity konzultujeme.

A co se týká případné změny školy? Někteří rodiče jsou s vybranou školou nespokojení. Jsou pedagogové, kteří prozatím inkluzivnímu vzdělávání nejsou naklonění. A teď je otazník nad tím, proč. Opět je to otázka rozhovoru a rozboru situace. Ideální je, pokud se dítěti v kolektivu daří dobře, ale rodiče jsou nespokojení, hledat cesty u nás dospělých (pedagogů, speciálních pedagogů a rodičů). Pojďme najít „společně“ cestu, ať nemusíme dítě vytrhávat z kolektivu. Někdy dojdeme k závěru, že by opravdu bylo lepší, kdyby dítě bylo v jiném prostředí.

Trvá podpora speciálně pedagogického centra po celou dobu školní docházky dítěte?

Mají-li rodiče zájem a neřeknou sami, že už žádnou podporu pro své dítě nechtějí, tak je doprovázíme do ukončení přípravy na povolání. Projdeme společně mateřskou, základní i střední školu nebo učební obor. A spadají sem i vyšší odborné školy. Na vysokých školách pak jsou poradenská centra pro studenty se specifickými potřebami.

Máte zpětnou vazbu od rodičů, jak školy inkluzi zvládají a jak inkluzi vnímají rodiče „ostatních“ žáků? Případně žáci samotní?

Většina rodičů i dětí se sluchovým postižením má s inkluzivním vzdělávání převážně pozitivní zkušenosti. Vše má svůj vývoj. Záleží často na „nás všech zúčastněných“. Stoprocentní spokojenost však je málokdy. Často je to o komunikaci – rodičů a pedagogů, pedagogů a speciálních pedagogů (ve škole), školy a SPC, rodičů a SPC. Pokud komunikace funguje, máme vzájemný respekt a důvěru, jsme na správné cestě. Rodiče ostatních dětí často inkluzivní vzdělávání vnímají prostřednictvím vlastních dětí. Důležitá je tedy i práce s kolektivem ostatních žáků. Rodiče dětí se sluchovým, popř. dalším přidruženým postižením, se někdy potýkají s informacemi, že se jejich dětem dělají ústupky a vůči ostatním dětem to není fér, protože ony ty výhody pak také chtějí. Zde mohou dobře fungovat zážitkové workshopy pro všechny děti/žáky či pedagogy. Pak více rozumíme našim potřebám i sobě navzájem. Správný pedagog by měl z inkluzivního vzdělávání dostat zisk pro všechny děti. S třídou intaktních dětí a s jejich rodiči by měl pracovat tak, aby si všichni dokázali říct: Ano, každý vypadáme jinak, někdo z nás má brýle, někdo sluchadla. Někdo je vizuálně nápadný. Ale důležité je, jak si vzájemně dokážeme vyjít vstříc, jak se ve třídě poskládáme. Rodiče si to, že dítě neslyší, nevybrali, dítě si to taky nevybralo. Tak já jako učitel tady budu i pro ně. Protože jim toho můžu hodně dát. A oni zase mně i ostatním dětem.

Připravila: Mgr. Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Fotografie: archiv Lenky Vrbecké Doležalové a Shutterstock.com