Učili jsme se navzájem

Paní Ivana Formanová se svému povolání věnuje už přes 30 let. Učí na prvním stupni základní školy v malém západočeském městě, kam chodí také děti z blízkých vesnic. Má ve své třídě 19 žáků, ke kterým patří i Ondra se sluchovým postižením. Než k ní před 2 lety jako prvňáček nastoupil, neměla s výukou dětí s vadami sluchu žádnou zkušenost. V rozhovoru mi s úsměvem prozradila, že se na začátku tak trochu učili navzájem.

Paní Formanová, když k vám Ondra měl nastoupit do 1. třídy, neměla jste z toho trochu obavy?

Bála jsem se, protože jsem nevěděla, co mě čeká… Ale kontaktovali jsme pracovnici speciálně pedagogického centra z Plzně, která mi vysvětlila, o jakou sluchovou vadu se jedná – že chlapec má sice kochleární implantáty, ale nemá vyvinutý hlemýžď, takže není jasné, nakolik implantát využívá. Nabídla mi, že se na ni můžeme kdykoli obrátit, ale nakonec to ani nebylo třeba, protože situace se vyvíjela dobře – učili jsme se navzájem (úsměv). Radila jsem se také s učitelkami ze školky, kam Ondra chodil, a samozřejmě s rodinou, která si zaslouží můj velký obdiv. Byla jsem i u nich doma, aby Ondra věděl, kam jde a aby mě měl „okoukanou“. Ptala jsem se i na znakový jazyk. Řekli mi, že nemusím znakovat, naopak, že by byli rádi, aby se Ondra běžně začlenil do kolektivu. To mi trošku spadl kámen ze srdce. Ale Ondra normálně mluvil, a i když komolil a někdy jsme si nerozuměli, všechno si to postupně sedlo.

Máte ve třídě asistenta?

Ano. Máme asistentku, která se zúčastnila kurzu o sluchovém postižení. Umí základy znakového jazyka a zpočátku měla Ondru stoprocentně na starosti. Než si zvykl na školní život, než zjistil, co a jak. To trvalo pár týdnů a potom jsme se snažili, aby se Ondra začal osamostatňovat – aby se sám zeptal, když nebude vědět či rozumět. Ve třídě totiž i další děti potřebovaly pomoc asistenta – chlapec s těžkou vadou řeči a 3. stupněm podpůrných opatření a také žák, u něhož bylo ve školce podezření na Aspergerův syndrom. V kolektivu byli i dva další žáci, se kterými se také muselo pomalu. Takže paní asistentka toho měla hodně.

Ve třídách se mohou objevit i žáci, kteří vyžadují odlišnější přístup, ale přitom nemají žádné vyšetření či doporučení speciálně pedagogického centra. Jak k nim přistupujete?

Stává se, že někteří rodiče prostě s dětmi nechtějí nikam chodit, neřeší to. Řeknou třeba, že jim nevadí, že děti nemají jedničky, ale poradně se brání. Já se ale k takovým dětem chovám, jako by vyšetření měly, protože vidím, že potřebují jiný přístup.

A jak se vám pracuje s Ondrou?

Ondra je velmi chytrý a rychlý. Když něco vykládám, dívá se na mě a já nebo paní asistentka sledujeme, jestli vnímá. Co se týče češtiny, často zná slova v základním tvaru, ale ne příbuzná. Takže si přečte cvičení, a když nepochopí, co se po něm chce, dovysvětlím mu to. Nebo je připravená paní asistentka s tužkou a různá slova v textu mu píše synonymem, nahrazuje je slovy, která Ondra zná a chápe. Například zná slovo „běhat“, ale již neví, co je „uběhnout“. V matematice je velmi rychlý, ale třeba v zadání „Jmenuj alespoň tři čísla“, nerozumí slovu „alespoň“. Když je potřeba, aby se s ním něco probíralo více, vezme si ho paní asistentka a jdou spolu pryč. Třeba když si něco přečteme a děti potom mají vyprávět o tom, co slyšely. Tak máme jistotu, že Ondra v tu chvíli pracuje na sto procent.

Taková spolupráce vypadá skvěle. Máte stále tu samou asistentku?

Ano, teď spolu budeme třetí rok. Je velmi zodpovědná. Má sešit, do kterého píše ona i rodiče, aby bylo vidět, co se děje doma a co ve škole. Dále asistentka Ondrovi vede slovník, kde je kromě učiva zapsáno vše, čemu nerozuměl. Maminka pak s Ondrou tyto věci opakuje doma. Jsou tam různé přehledy, obrázky a slova. Hodně se to týká prvouky, kde je dost pojmů. Zde jsem také najela na systém, že dětem k danému tématu napíšu na papíry všechna související slova, co mě napadnou. Ony si je rozstříhají a lepí k obrázkům, včetně Ondry. Aby všichni pracovali společně. Máme samozřejmě i interaktivní tabuli, kam slova promítám a vysvětluji, co znamenají. Nejen Ondrovi, ale spoustě dalších dětí to přináší výhody. Kolikrát nemám pocit, že by nějaké informaci nerozuměly, ale pak zjistím, že nedokážou vysvětlit, co slova znamenají.

Upravovala jste s příchodem Ondřeje nějak třídu, aby se odhlučnila? Třeba speciálními materiály?

Ne, ale mám ve třídě nábytek uspořádaný tak, aby měly děti prostor rozdělený na hrací zónu a zónu, kde se učí. Jsou tam i police a prostor se tak předěluje. Máme tam hodně kytek, i takové vysoké ibišky, které vytvářejí jakousi přehradu. Ale hlavně, Ondra sedí v první lavici naproti mně. A když na něj mluvím, i když cokoli ukazuji na tabuli, jsem k němu otočená čelem a sleduji, jestli mě chápe. Když nechápe, udělá na mě oči, nebo na paní asistentku. Myslím, že nám to takto funguje. My se ve třídě často přesazujeme. Dělám to proto, aby se děti vzájemně poznávaly. Každý měsíc mají možnost změnit místo i spolužáka, ale Ondra chce zásadně sedět proti mně. Takže je vidět, že mu to takto vyhovuje. Ale k němu si sedají jiné děti.

Vysvětlovala jste dětem ze třídy hned na začátku, že Ondra neslyší a jak se mají k němu chovat? Tahle třída je hrozně fajn. Děti vědí, že když pracujeme, mají být v klidu. A jsou zticha. Vše jsem jim vysvětlila. Ptala jsem se i maminky, zda mohu Ondrovi implantáty sundat a dětem je ukázat. Takže to proběhlo. A já doteď sama občas na děti začnu mluvit bez hlasu, aby musely odezírat, a říkám jim: „Vidíte, tak takhle je to u Ondry.“ A ony si hned uvědomí, že Ondra to má jinak. Učitelky v ostatních třídách také o tom s žáky mluvily. Ondra přišel do 1. třídy se dvěma dětmi, které s ním už uměly komunikovat ze školky. Vzaly ho za ruku, koukly na něj a něco mu začaly pomalu říkat. A ostatní děti si to navykly také tak dělat.

Má Ondra ve třídě kamarády?

Ano. Ondra je takový, že s ním asi každý chce být v partě. On je prostě živel! Není to žádné neprůbojné dítě. Je výborný atlet, nejrychleji běhá, nejdál dohodí. A je rád středem pozornosti. Když jde k tabuli, dělá u toho blbosti. Až ho musíme někdy okřikovat, protože dělá legraci a děti se chechtají… My máme jednu velkou přestávku, které říkáme svačinová. Děti se sesednou dokola, berou si s sebou jídlo, svačí, povídají si. Ondra je vždy mezi nimi, takže je určitě součástí kolektivu. Nikdy není sám.

Zkoušeli jste ve výuce směrový mikrofon?

Ondra ho měl doporučený v „papírech“ od SPC. Ale rodiče říkali, že ho zkoušeli ve školce, ale neměli s tím dobrou zkušenost…, že ho Ondra nechtěl. Takže my to ani nezkoušeli.

Konzultovali jste výuku i s dalšími odborníky? Byly se třeba na Ondru ve škole podívat také pracovnice speciálně pedagogického centra nebo Centra pro dětský sluch Tamtam?

Byly u nás obě a byly spokojené, jak Ondra v běžném prostředí školy dobře funguje. Ale jak říkám, je to dané i tím, že Ondra je velmi inteligentní. Spoustu věcí si „nakouká“ a ví, co s nimi. Spoléhám na to, že až se naučí opravdu dobře číst, naučí se slova i lépe vyslovovat. Je totiž spousta slov, která se jinak vyslovují a jinak píšou. Ondra už uměl písmenka, když k nám nastoupil. Naučila jsem se znakovat prstovou abecedu, takže když jsme třeba brali v českém jazyce tzv. spodobu, pomáhalo to. U slov jako DUP a DUB, která znějí stejně, jsem mu ukázala prsty na konci poslední hlásku. Když si Ondra slovo přečte a vysvětlíme si jeho význam, už u něj nechybuje. Příští školní rok nás čekají vyjmenovaná slova…

Je vedení vaší školy nakloněné tomu, přijímat žáky s handicapy do inkluze, i když s nimi pedagogové nemají zkušenost? Máte v inkluzi více žáků?

Ano, naše vedení je velmi otevřené. Přijme každého, kdo k nám chce a nedělá z toho problém. Do naší školy chodí starší dívka se sluchadlem. Docházela i do pěveckého sboru, kde sice zpívala „v rámci svých možností“, ale tak velmi tam chtěla, že tam byla. Hrála i na flétnu – u nás všechny učitelky s dětmi od 1. do 3. třídy hrají na flétnu. I Ondra na ni hraje. Naučí se prsty, co kde a jak hrát a vycítí i rytmus. Takže pohoda (úsměv).

Co si myslíte o inkluzi – po zkušenostech s dětmi s handicapy, se kterými jste se na škole potkala?

Asi se shodneme i s kolegyněmi, že je-li například dítě v uvozovkách „jen“ smyslově nebo tělesně handicapované, inkluze určitě ano. Ale pokud máte v běžných třídách děti s těžkými poruchami učení nebo chování, je to hrozně náročné a těžké skloubit s potřebami zbytku třídy. Učitel musí věnovat takovýmto dětem mnohem více pozornosti než ostatním. Takže inkluze podle mě není vždy žádoucí. Chápu rodiče, že to tak chtějí, ale je to těžké.

Když inkluze funguje, myslíte, že může obohatit i spolužáky bez handicapu?

Určitě. Kolegyně má ve třídě téměř nevidomého chlapce, vidí jen na několik centimetrů. Používá speciální lupu, přes kterou čte. Když jdou děti z obou našich tříd společně ven, vidím, jak reagují na Ondru i na nevidomého žáka. Snaží se si s nimi hrát v rozsahu, ve kterém jsou toho jejich handicapovaní spolužáci schopni. Takže děti se umějí spolužákům přiblížit. Určitě to má význam.

Ivana Formanová

Stalo se vám někdy, že jste měla ve třídě v inkluzi dítě, které pro vás bylo „oříškem“?

Měla jsem ve třídě dítě s poruchou chování se 3. stupněm podpůrných opatření. S chlapcem to bylo hodně těžké. Míval stavy, kdy jsme sami nevěděli, co s ním. Asistentka ho často musela odvést ze třídy a jít s ním jinam. A to se odehrálo třeba až po pěti, deseti minutách, kdy se už ve třídě nepracovalo, ale řešilo se, zda to chlapec zvládne, nebo bude muset odejít. Nevím, jak je na tom teď, od nás ze školy odešel, protože rodina se odstěhovala. Kolektiv se k němu snažil najít cestu, ale často to nešlo. Navíc třída nebyla úplně tolerantní, bylo tam hodně dravých kluků, kteří se snažili upevnit svou pozici. Protože jsem se bránila trestům, strávila jsem spoustu času tím, že jsem vymýšlela, jak je motivovat, aby chtěli být v pohodě. Bylo to náročné. Takže to byl pro nás oříšek ve srovnání se třídou, kterou mám teď. Zde se sešly velmi vlídné a trpělivé děti. Je s nimi úžasná práce.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: Shutterstock.com a archiv Ivany Formanové