Nejhorší bylo přežívat hluk o přestávkách

Patnáctiletá slečna Nikola Pošíková se v průběhu let potýkala s oboustranně se zhoršující vadou sluchu a zrakovým postižením. I přes praktickou hluchotu zakončila běžnou základní školu s vyznamenáním. Jak vzpomíná na povinnou školní docházku a proč se rozhodla zvolit střední školu pro žáky s vadami sluchu? O tom jsme si povídaly s Nikolou a její maminkou Marií.

Co předcházelo nástupu Nikči do první třídy běžné základní školy?

Marie: U Nikolky se na vadu sluchu přišlo až v jejích třech letech, v době, kdy již byla zapsána do běžné mateřské školy v místě bydliště. Paní učitelky s námi procházely náročným obdobím diagnostiky a kompenzace, všichni jsme se postupně seznamovali s novou situací. Později jsem přemýšlela, zda Nikča jako nedoslýchavá musí chodit do speciální školy pro děti s vadami sluchu nebo může nastoupit do běžné školy. Byla jsem rozhodnutá ji zapsat do speciální školy, pokud nám to odborníci doporučí. Nicméně při konzultaci ve speciálně pedagogickém centru (SPC) mi bylo řečeno, že Nikolka velmi dobře mluví a pro její rozvoj řeči by bylo dobré nastoupit do běžné školy. S dodatkem, že kdykoliv je možný přestup na speciální školu. Tak jsme se drželi rady a dceru přihlásili na spádovou základní školu.

Vybavíte si situace, které pro vás byly v době docházky do základní školy náročné?

Marie: Zpočátku seznámení učitelů a dětí s dceřinou vadou sluchu. Skloubení práce s neustálým lítáním po doktorech. Každodenní únava Nikči, ta byla velmi vyčerpávající. Kombinace postižení zraku a sluchu, kdy jí byl od šilhání přes tupozrakost, dalekozrakost, nepravidelné zakřivení rohovky postupně diagnostikován ještě zelený zákal. Nikča si kvůli tupozrakosti musela každý den „lepit očičko“ a u toho se snažila poslouchat se sluchadly a odezírat. Těžká situace. Později otázky dospívající slečny, která přemýšlí jinak než její vrstevníci. Dospěle. Bolí, když se vás se slzami v očích ptá, proč hluchne, proč není hluchá od narození, ale musí se vyrovnávat se zhoršujícím sluchem.

Jako žákyně 3. třídy s vysvědčením

Nikola: Pro mě bylo nejhorší přežívat hluk o přestávkách. Nebo když se mě v hodině učitel na něco zeptal, ale já mu přes hovor spolužáků v lavicích nerozuměla. Náročný byl poslech v cizích jazycích. Nebo tělesná výchova. Proč? Protože když se třeba běhalo, já povel ke startu zpracovala se zpožděním a neměla šanci dohnat spolužačky. A jak říkala mamka, hodně náročný byl zhoršující se sluch. Ještě méně jsem rozuměla, musela se mnohem víc soustředit a domů chodila strašně unavená. Těšila jsem se na implantát.

Dá se přístupem učitelů a spolužáků srovnat první a druhý stupeň?

Marie: Prvním stupněm provázela Niku úžasná, empatická a komunikativní učitelka. Všechno jsme spolu řešili, měli velmi hezky nastavenou spolupráci. Nikolka se díky kamarádům necítila odstrčená. Druhý stupeň byl zprvu podobný. Již na začátku školního roku jsem obešla všechny učitele, vysvětlila jim Nikolky vadu sluchu a nabídla se, ať kdykoliv zavolají, pokud by potřebovali konzultovat specifika, která se pojí se sluchovým postižením. Od sedmé třídy jsem pozorovala lehké stranění kolektivu způsobené zhoršeným porozuměním. A poslední dva roky s téměř každodenním pláčem pro nás představovaly velkou zkoušku. I když jsem si moc přála, abychom nemusely v posledním ročníku základky řešit operaci, nebylo zbytí, a Nika v září 2022 podstoupila jednostrannou kochleární implantaci.

Nikola: Na prvním stupni spolužáky moje vada sluchu fascinovala. Chtěli si vyzkoušet sluchadla, dokonce mi záviděli, že prý mám zajímavější život a že by si to se mnou vyměnili. Na druhém stupni mi začali vyčítat, že to mám lehčí. Nevím tedy co. Někteří se dokonce se mnou přestali bavit. Když mi něco říkali v hluku nebo daleko ode mě a já je poprosila, aby mi danou větu/otázku zopakovali, odpovědí mi bylo: ,,Nic“ nebo ,,Ty seš fakt hluchá“. A to mě hodně mrzelo a štvalo, protože jsem se nemohla zapojit do konverzace. Když k nám přišli noví žáci, spolužačka mě představila slovy: ,,To je Nikča, ona neslyší“. Dotklo se mně to. Jsem víc než jen holka, co neslyší. Cítila jsem se osaměle.

Nikolka a bratr Dan na výletě

Sociální izolace a pocit osamění jsou sami o sobě neskutečně psychický náročné. Když se k tomu přidá ještě zhoršující se sluch… Kdo nebo co vám v těžkých chvílích pomohlo?

Marie: V těžkých chvílích je tu pro mě manžel, syn i sama Nikolka. Když jsme spolu, zvládáme problémy nakonec s větším či menším úsměvem. Jsme taková samostatná jednotka; my čtyři a dva psi (úsměv). Nabíjí mě práce a skvělé kolegyně, které mě přivádějí na jiné myšlenky. Co se psychiky týče, hodně mi pomohlo docházení do Tamtamu v Pardubicích. A to včetně účasti na rodičovských skupinách, kdy při sdílení zkušeností s jinými maminkami pomáhá vědomí, že i ostatní řeší podobné problémy. A celé rodině pomohlo nové bydlení. Přestěhovali jsme se kousek za Hradec Králové, kde máme velkou zahradu, klid, přírodu. To nám dělá radost.

Nikola: Na prvním stupni mi pomáhala kamarádka. Na druhém stupni k nám do třídy přišel k jinému dítěti asistent pedagoga Jindřich Mareš, jeden z tlumočníků znakového jazyka. Ten mi pomohl svým postojem a rozšířením znakové zásoby. Útočiště jsem nacházela i ve svém pokoji, kde jsem si kreslila, četla nebo něco vyráběla. A pomáhají mi také naši dva pejsci.

Napadá mě, nepoužívali jste bezdrátové připojení pro lepší poslech?

Nikola: Bezdrátový FM systém jsem používala převážně na prvním stupni, kdy jsem neměla ještě tak velkou vadu sluchu. V šesté, sedmé třídě jsem ho používala jen u některých učitelů. FM systém byl dobrý, ale nevyhovoval mi daný typ, kdy jsem slyšela jen jednu osobu a neslyšela okolí ani sebe. Z toho důvodu jsem FM systém přestala používat.

Co distanční výuka v době pandemie COVIDu? Jak na dobu, kdy se děti vzdělávaly především doma, vzpomínáte?

Marie: V první etapě jsem Nikču z výuky přes PC omluvila. Připojení padalo, nebylo rozumět učiteli, Nikča se online vyučování bránila. V další etapě, která trvala delší dobu, už Nikča zkoušela více poslouchat výuku. Trochu si z toho odnesla, ale spíše studovala sama. Nutno říci, že vzorně. Nikdy jsem s ní neměla problém, co se týče učení a školy. Je hodně pilná a pracovitá, až perfekcionistka, co se školy týče.

Nikola: Distanční výuka byla jednoznačně jedno z nejhorších období, co jsem kdy prožívala. Nejen, že se mi během roku zhoršil sluch o několik decibelů, ale zároveň bylo velmi těžké se v šesté třídě vzdělávat sama. Online hodiny se „sekaly“, lidé se překřikovali, učitele bylo sotva slyšet. Po šesti hodinách u počítače jsem pak padla na postel neuvěřitelně unavená.

Nezvažovali jste o přestupu na základní školu pro žáky se sluchovým postižením?

Nikola: Napadlo mě to, ale rozhodla jsem se, že ty poslední dva roky prostě zvládnu.

Zmínily jste, že máte za sebou kochleární implantát. O jak náročnou cestu se jednalo?

Marie: Upřímně řečeno, já doufala, že Nikolky vada sluchu zůstane stále v rozsahu prvotní středně těžké nedoslýchavosti. Bylo hodně psychicky náročné sledovat, že se jí sluch zhoršuje, trpí opakovanými záněty ve středouší a má stále větší obtíže s porozuměním při respiračních onemocněních. Postupně nám začalo být jasné, že se otázkou kochleární implantace budeme muset vážně zabývat. Příprava na implantaci je dlouhá, vyčerpávající cesta, která s sebou nese častější odchody z práce, propustky, omlouvání ze školní docházky… Informovali jsme učitele, kterým jsme museli vyvracet jejich mylnou představu, že jakmile bude Nikča implantovaná, bude hned všechno slyšet. Jsem ráda, že je to za námi. A jelikož má Nikča významný profit z implantátu, rozhodla se, že chce podstoupit i druhostrannou implantaci, která se nám snad poštěstí ještě v tomto roce.

S rodiči

Držím palce! Jak těžké bylo rozhodování, kam po základní škole?

Marie: Vzhledem k dosavadním zkušenostem to asi zcela přirozeně Nikču táhne k vrstevníkům s vadou sluchu. Na jejím rozhodnutí ohledně výběru střední školy se hodně, ať již přímo či nepřímo, podílely pracovnice z Tamtamu v Pardubicích. Nikča je viděla při práci s rodinami a ovlivnilo ji to natolik, že poměrně brzy věděla, že chce jednou pracovat s dětmi se sluchovým postižením. Podala si přihlášku na střední školu pro děti se sluchovým postižením, na obor předškolní a mimoškolní pedagogika. V září nastupuje.

Nikola: Už čtyři roky vím moc dobře, kam bude má cesta dále směřovat. Neexistovala pro mě jiná škola, prostě ne. Je to můj sen!

Co si myslíte, že přinese nástup na střední školu mezi spolužáky s vadou sluchu?

Marie: Já věřím, že Nikče hlavně víc klidu. Už nyní navazuje kontakt a přátelství s ostatními dětmi se sluchovou vadou, které chodí na uvedenou školu. Moc se tam těší a to je pro nás nejvíc, vidět ji šťastnou! Bonus k tomu je, že ví, co chce. Určitě se také zdokonalí ve znakovém jazyce, který se učí již několik let.

Rodina Pošíkových

Nikola: Ani nevím, možná větší empatii a pochopení ve smyslu sluchového postižení.

Co byste doporučila rodičům dětí s vadou sluchu, jež čeká nástup do běžné základní školy?

Marie: Opravdu dobře zvážit, zda dítěti bude lépe ve speciální nebo v běžné škole. Důležité je komunikovat s dítětem, ptát se, zjišťovat. Komunikovat se školou, SPC, s učiteli. Pořád, kdykoliv se vám něco nezdá, řešit to hned. Není nač čekat. Nenechat chodit dítě dlouhodobě do školy a ze školy smutné. Má k tomu důvod. Zároveň se snažit respektovat soukromí dítěte, jeho individualitu. Budovat vztah s dítětem je normálně hrozně důležité, se zdravotně postiženým dítětem je to snad ještě důležitější. Je třeba počítat s tím, že nejpozději v pubertě přijdou otázky, které vám zdravé dítě nepokládá. My jsme se s manželem snažili přistupovat k dětem s láskou a respektem. A již sklízíme ovoce, tak to asi děláme dobře. (úsměv)

Připravila: Bc. Romana Procházková, DiS., vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam v Pardubicích

Fotografie: archiv rodiny Pošíkových, Shutterstock.com