V mateřské školce to byly nejlepší časy!

Sedíte v divadle a díváte se na vystoupení skupiny Pantomima S. I. „Kupé“. Během představení si nemůžete nevšimnout sympatického mladého muže. Jmenuje se Šimon Skopový. Vyrůstal jako jediný neslyšící ve slyšící rodině. Měl štěstí, že se mu doma snažili vytvořit bilingvální prostředí. Již od jeho raného věku používali jak mluvený český jazyk, tak základy českého znakového jazyka. Rodině se tak podařilo propojit svět slyšících i neslyšících. Od sedmi let je Šimon uživatelem kochleárního implantátu. Navštěvoval nejprve bilingvální mateřskou školu Pipan pro sluchově postižené, později i mateřskou školu běžného typu. V integraci pokračoval i nadále, chodil do základní školy běžného typu na Praze 4, kde během docházky využíval služby asistentky pedagoga. V současné době studuje na střední škole pro sluchově postižené ve Výmolově ulici obor asistent zubního technika. Se Šimonem a jeho maminkou Věrou jsme si povídali o začátcích komunikace v rodině a o hledání vhodné školy.

Váš syn Šimon je nositelem kochleárního implantátu. Kdy se přišlo na jeho vadu sluchu a jak veliká byla jeho sluchová ztráta?

Věra Skopová: Že se sluchem není vše v pořádku, jsme u Šimona pozorovali již kolem šestého měsíce. Byl v pohodě, jevil se jako velmi komunikativní dítě, ale opakovaně nereagoval na hlasité zvuky. To nás znepokojovalo. Po počátečním dohadování se s pediatričkou, která byla přesvědčena, že je vše v pořádku, jsme se na první vyšetření sluchu dostali kolem osmého měsíce věku. Vzhledem k tomu, že jsme z Prahy, poslali nás hned do Motola, a tam už tušili. Nějakou dobu trvalo, než jsme zjistili, jak na tom Šimon skutečně je. Ve dvanácti měsících získal nejdříve analogová sluchadla, která naprosto odmítal. Šimonova diagnóza zněla: praktická hluchota s využitelnými zbytky sluchu. Šimona zpočátku testovali, zda by mohl dostat implantát. Ale jeho zbytky sluchu byly poměrně velké, kritéria tehdy byla mnohem přísnější a po zakoupení digitálních sluchadel se přece jen začalo dařit rozvíjet Šimonovu řeč. Do implantačního programu tehdy zařazen nebyl. K implantaci došlo, až když nastala mírná progrese vady a sluchadla přestala stačit. To už Šimon chodil do školy, bylo mu sedm a půl roku.

Byla to pro Vás nová situace nebo jste měli již rodinnou či jinou zkušenost s neslyšícími?

Úplné začátky byly hodně těžké. Neměli jsme žádný důvod očekávat u syna sluchové postižení. Šimon byl první dítě, moje těhotenství bylo bezproblémové, od narození byl aktivní, zdravý, pozitivní a najednou takové zjištění. O lidech se sluchovým postižením jsme nic nevěděli, netušili jsme, jak vlastně žijí a komunikují neslyšící, do té doby jsme se s neslyšícími nikdy nepotkali. Trápila mě např. představa, že z jeho úst nikdy neuslyším „mami“, ještě dnes mě tahle vzpomínka dojme. Skutečnost je ale jiná, Šimonovi bude brzo osmnáct a já ho někdy i prosím, aby už byl zticha (smích).

       foto: archiv rodiny Skopových

Odkud jste získávali první informace o dětech se sluchovým postižením?

Měla jsem štěstí, že se na mém pracovišti řeší granty pro osoby se zdravotním postižením a kolegyně mi vyhledala pražské kontakty. Doporučila mi bilingvální mateřskou školu Pipan a jmenovitě paní Janu Fenclovou, která nás pozvala do školky, ať se přijdeme podívat, jak zde pracují s dětmi se sluchovým postižením. Poskytla nám mnoho užitečných informací a umožnila kontakty s rodiči starších dětí se sluchovým postižením, za což jsem byla hodně vděčná. Snažila jsem se získané vědomosti co nejlépe využít.

Pro slyšící rodiče neslyšících dětí bývá ze začátku těžké navázat fungující komunikaci. Jak to probíhalo u Vás?

Zpětně mám pocit, že jsme docela dlouho váhali, kterou cestou se vydat, zda komunikovat orálně, mluveným jazykem, nebo zda začít znakovat. Ze začátku jsme postupovali orální cestou, s digitálními sluchadly to bylo lepší než s analogovými. Ve způsobu komunikace nás ale výrazně ovlivnil jeden z pobytů, který pro rodiny s dětmi pořádala Federace rodičů a přátel sluchově postižených  (FRPSP, dnes Centrum pro dětský sluch Tamtam, o. p. s. – pozn. red.). Tehdy byly Šimonovi asi tři roky a během tohoto týdenního pobytu rychle nabral až neuvěřitelnou znakovou zásobu, s rozvojem mluveného jazyka se to vůbec nadalo srovnávat. Šimon si způsob komunikace vybral vlastně sámJ. V komunikaci ve znakovém jazyce pak Šimon pokračoval i v mateřské škole Pipan, ale současně chodil i do školky mezi slyšící děti v místě bydliště. Já jsem dva roky chodila do kurzu znakového jazyka. Šimon šel zcela neplánovaně a přirozeně bilingvální cestou, paralelně se dařilo rozvíjet i mluvený jazyk, ale do té doby, než Šimon dostal implantát, byl jeho projev dost nesrozumitelný. Doma a ve škole mluvil, naopak znakový jazyk používal s neslyšícími v Pantomimě S. I., na táborech a na akcích FRPSP.

Zmínila jste, že Šimon současně navštěvoval jak bilingvální školku, tak školku pro slyšící. O této možnosti asi mnoho rodičů ani netuší. Můžete svou zkušenost více popsat?

Šimon chodil zpočátku tři dny do  Pipanu a dva dny do školky na Jižním Městě. Spolu s ním chodila (i do Pipanu) slyšící, o dva roky mladší sestra Bětuška. Šimon si na obě školky rychle zvykl, nikdy nebyl konfliktní, vždy rád spolupracoval. Od mala byl trochu komik, takže paní učitelky z něj byly dost často pobavené. Rok před nástupem do běžné mateřské školy už navštěvoval Pipan jen jeden den v týdnu.

Jak se Vám podařilo najít mateřskou školu, která byla ochotná vyzkoušet tento model?

Najít vhodnou mateřskou školu nebylo těžké, měli jsme štěstí. Začali jsme vyptáváním se na místním úřadě. Zde nám tuto školku doporučili, s ohledem na osobnost tehdejší paní ředitelky. Nemýlili se. Hned při prvním pohovoru byla paní ředitelka vstřícná a dala najevo, že má učitelku, která to zvládne, a nebála se toho. Šimonova paní učitelka byla velmi vstřícná a milá, vzděláním speciální pedagožka a logopedka. Vzala to jako výzvu. Dnes je v této školce ředitelkou. Po Šimonovi prošly touto školkou další děti se sluchadly i s kochleárními implantáty. Školka je nedaleko našeho bydliště a Šimon tam občas zajde „na pokec“, jezdí s nimi na letní tábory a na hory. To asi není běžná zkušenost, ale je krásná.

Šimon navštěvoval i základní školu běžného typu. Byla to složitá volba?

Rozhodování o základní škole probíhalo v několika fázích. Ke konci docházky do MŠ mě učitelky v Pipanu i na Jižním Městě ujišťovaly, že Šimon by měl jít do běžné školy, přestože jeho řeč nebyla vůbec dobrá, ale byl velmi sociálně zdatný a dobře odezíral. Výběr školy byl tentokrát složitější, podařilo se až na druhý pokus. Vybrali jsme menší školu na doporučení mojí kamarádky. Na první schůzku s námi šla paní Lada Chaloupková, která tehdy spolupracovala s Pipanem. Paní ředitelka, byla speciální pedagožka, byla připravena řešit eventuální problémy, vybrala pro Šimona učitelku se surdopedickou specializací. Paní učitelka už o Šimonovi leccos věděla, neboť jsme se znali již z mateřské školky. Základní škola se ovšem neobešla bez asistentky. U Šimona se během školní docházky vystřídaly dvě a jejich funkce se po celých devět let proměňovala. Zpočátku šlo o to, pomoci Šimonovi navázat vztahy se spolužáky i připravit Šimonovy spolužáky na to, jaké je to neslyšet a jak se Šimonem komunikovat. Později šlo o to, vystihnout a nakombinovat, co Šimon zvládne v kolektivu a k čemu je potřeba individuální práce. Ke konci školní docházky byla asistentka v hodinách méně a méně, a fungovala do velké míry spíše jako tlumočník do znakového jazyka.

  foto: archiv rodiny Skopových

Šimone, můžeš se nám pro začátek krátce představit?

Šimon: Studuji střední školu v Radlicích, kde je škola pro neslyšící a nedoslýchavé, maturitní obor „asistent zubního technika“. Chodím do druháku, jsem tu hodně spokojený, líbí se mi tu.

Mám hodně koníčků, baví mě auta, ze sportů volejbal, beachvolejbal, fotbal, lyže, kolo…, také pantomima a filmy. Zajímá mě například Charlie Chaplin.

Máš nějaké vzpomínky na dětství? Z doby, kdy jsi chodil do mateřské školy a později do základní školy?

Moc rád vzpomínám na mateřskou školku. To byly nejlepší časy! Chodil jsem do dvou mateřských školek, do mateřské školky PIPAN, zde se i znakovalo, a do školky pro slyšící, MŠ Sulanského. Mám slyšící sestru a do obou školek jsme chodili spolu.

Na základní škole už to bylo jiné než v mateřské škole. Hlavně proto, že se tam mnohem více učí. Byl jsem rád, že jsem tam nebyl sám, měl jsem k dispozici asistentku pedagoga. Nejdříve mi pomáhala Lenka Radoměřská. Od třetí třídy pak se mnou byla ve třídě Monika Kleisnerová.  Celkově jsem byl v základní škole spokojený, učitelé i učitelky byli vstřícní a pomáhali mi. Nemůžu vynechat ani paní ředitelku Martinu Thumsovou. Spolužáci byli většinou fajn, ale našli se mezi nimi i nepřející a nepříjemní žáci. Bylo mi to jedno, protože s většinou spolužáků jsem se kamarádil.

Můžeš uvést nějaké zážitky se svými spolužáky a kamarády? Ty dobré, i ty méně dobré? Vídáš se s někým dodnes?

Já si hlavně vzpomínám, jak jsme dělali lumpárny (smích). Byly to hezké zážitky, dělali jsme různé blbosti ve třídě, např. hráli fotbal ve třídě nebo jsme namočili mokrým hadrem bílou tabuli, aby na ni učitelka nemohla psát fixou…. Dnes se moc nevídáme, protože už máme jiný život, ale občas dáme nějaký sraz, nebo se náhodně potkáme na ulici.

Špatné vzpomínky? Vzpomínám si na jednoho spolužáka, který mi pořád sprostě nadával, říkal, že jsem hluchej, blbej, pitomej, hloupej apod. Ale bránil jsem se, jednou jsem ho potkal někde venku a dal jsem mu pěstí do oka, měl pak modřínu. Ale pochopil jsem, že on neměl informace o neslyšících. Bránila mne i má sestra.

Když se ohlédneš do minulosti - jaká to pro Tebe byla zkušenost, chodit do školy mezi slyšící?

Když vynechám zážitky s klukem, o kterém jsem už vyprávěl, jsem rád, že jsem chodil to téhle školy. Potkal jsem dobré kamarády i kamarádky, ale i učitele a učitelky. Často vzpomínám na Jiřího Adamíru a Kristýnu Krynickou, byli to tělocvikáři.

Jsem moc rád, že jsem měl asistentku, bez ní by to bylo mnohem těžší. Myslím, že sám bych měl problémy, hodně mi pomohly. Potřeboval jsem tlumočení z českého jazyka do českého znakového jazyka.

Které předměty Ti ve škole šly bez problémů a naopak, které byly obtížné?

Pro mne bezproblémové předměty byly: člověk a svět práce, tělocvik, matematika a zeměpis.

Těžké pro mne byly hlavně jazyky: český jazyk a hlavně anglický jazyk, a pak chemie a přírodopis.

Chodil jsi do základní školy běžného typu, rodina je slyšící. Měl jsi v dětství kontakty na neslyšící, vídal jsi se s neslyšícími?

Jasně, setkával jsem se s neslyšícími neustále. S neslyšícími komunikuji ve znakovém jazyce a se slyšícími v českém jazyce, obojí je „můj“ jazyk. S neslyšícími jsem jezdil na různé sportovní turnaje, za zábavou apod.

Je neobvyklé, když dítě ze slyšící rodiny umí již od dětství znakový jazyk. Kde ses naučil znakový jazyk? Jak komunikujete doma?

Znakový jazyk jsem se naučil v mateřské školce i od maminky. Doma jsme dříve znakovali, ale dnes většinou mluvíme. Když nerozumím, pomůžeme si prstovou abecedou, nebo v rodině použijí jednoduchý znak.

Vím, že jsi členem souboru neslyšících herců Pantomima S. I. Jak sám říkáš, pantomima je Tvůj koníček. Jak ses k ní dostal?

Jsem členem už deset let, moc mě to baví, a hraji i se slavnými neslyšícími herci (např. Stanislav Kleisner, Antonín Zralý, Zlatuše Kurcová).  Vystupujeme i na různých festivalech u nás i v zahraničí. Vystupovali jsme i v Japonsku, Polsku, Rakousku, Maďarsku, přináší mi to spoustu zážitků.

Pamatuješ si herecké začátky?

Poprvé jsem hrál se Stanislavem Kleisnerem ve hře Daidalos a Ikáros. To je už hodně dávno, to jsem hned hrál po třech měsících od nástupu do P. S. I., bylo mi sedm let. Stanislav byl Daidalos a já Ikáros.                       foto: archiv rodiny Skopových

Klobouk dolů! Jak jste se tehdy seznámili?

Jako malý jsem pořád chtěl hrát a někde vystupovat, bavilo mne to odmalička. Mamka mne pozorovala a začala hledat kontakty. Jeli jsme všichni autem do Brna, podívat se na vystoupení pantomimy v Brně a tím to celé začalo….

Rád sportuješ, s kým trénuješ a hraješ? Jak probíhá komunikace?

Mezi nejoblíbenější sporty patří volejbal – hlavně plážový volejbal. Ten hraji se slyšícími i neslyšícími, trénuji dle situace. Mezi slyšícími je komunikace obtížnější, nenosím během tréninku implantát, aby ho písek nepoškodil. Netrénuji pak v první řadě, ale jsem uprostřed nebo poslední, odezírám i se dorozumíváme gesty. Další sporty jako třeba fotbal hraji s neslyšícími a nedoslýchavými.

Podle čeho sis vybíral střední školu? Co pro Tebe bylo důležité při rozhodování? Čím bys jednou chtěl být?

Dlouho jsem neznal střední školu Výmolova. Původně jsem plánoval, že půjdu buď na truhláře mezi slyšící, nebo zkusím gymnázium v Ječné. Byl jsem s mamkou na návštěvě několika středních škol. Pak jsem zahlédl v televizi reportáž o střední škole v Radlicích a někdo tam ukazoval. Zaujalo mne to a vyhledával jsem více informací. Pokud bych tu reportáž v televizi neviděl, šel bych asi na gymnázium v Ječné.  Kdybych byl slyšící, lákalo by mě být pilotem. Jsem neslyšící, tak bych možná chtěl pracovat v nějaké firmě...

Kochleární implantát jsi získal v sedmi letech. Můžeš čtenářům popsat, jaký užitek Ti přináší? Jak s ním rozumíš?

Pamatuji si, že silný zážitek pro mne byl, když jsem dostal poprvé audiokabel do implantátu. Byl to krásný pocit poslouchat písničky... Později mi maminka koupila na implantát vodotěsný obal a já jsem si vyzkoušel sprchovat se s implantátem a bylo to úžasné – poslouchat, jak kapou kapičky na zem...

Když s někým mluvím, tak většinou odezírám, mívám problém vše slyšet a všemu rozumět. Vyhovuje mi komunikace jak v českém jazyce, tak ve znakovém jazyce, ale znakový jazyk je pro mě úplně bez problémů, příjemnější a srozumitelnější. Některým lidem v češtině nerozumím.

A poslední otázka: Doporučil bys na základě vlastních zkušeností integraci ve škole pro slyšící i dalším dětem se sluchovým postižením?

Myslím, že záleží na rodině. Pokud se neslyšící dítě narodí slyšícím rodičům, myslím, že to mohou vyzkoušet. Pokud je celá rodina neslyšící, tak spíše ne.

Připravila: Lena Vaňková