Nezůstávat na vše sami. V podpůrných skupinách rodičů neslyšících dětí vám porozumí

„Vnímám rodičovství jako náročnou ,disciplínu´. Proto je úplně přirozené, že čas od času každý z nás, rodičů, potřebuje určitou míru podpory, ” říká terapeutka Anna. V čem a komu mohou pomoci podpůrné skupiny a jaká témata jsou v nich nejčastěji probírána? Na to a mnohé další jsem se zeptala Kristiny Pánkové Kratochvílové, Hany Kombercové a Anny Jiříčkové, tří terapeutek, které se věnují klientům v rámci podpůrných rodičovských skupin Centra pro dětský sluch Tamtam v Praze, Pardubicích a Ostravě.

Co to vůbec vlastně je podpůrná skupina?

Všechny tři terapeutky se shodují na tom, že jde o setkání lidí v podobné situaci. Prostor, ve kterém mohou sdílet svoje obavy, prožívání toho, co právě řeší, vyslechnout si zkušenosti druhých, inspirovat se, vzájemně se podpořit a posílit ve své roli. „Někdy je pomocí i to, že se potkáme s někým dalším, kdo to nemá jednoduché a zjistíme, že v tom nejsme sami,” doplňuje Hana.

Kristina vnímá mezi dalšími přínosy zmírnění obav z budoucnosti nebo z určité situace díky zkušenostem ostatních, kteří si tím už prošli a dále to, že samotné svěření se druhému v bezpečném prostředí přináší úlevu. Podpora a zkušenosti ze strany terapeuta a ostatních rodičů ve skupině pak podle ní mohou podnítit ke konkrétním krokům a přinést pozitivní změny.

Anna vnímá, že účastníci podpůrných skupin oceňují zejména příležitost setkat se s lidmi, kteří mají podobný příběh a tzv. ví, o čem se mluví. Benefit podpůrné skupiny spatřuje i v tom, že se dotyční mohou na chvíli zastavit a věnovat čas jen sami sobě.

Zároveň má samozřejmě i tato forma pomoci své limity. „Není prostor na to jít hlouběji do osobních témat a zpracovávat je – k tomu je určena individuální psychoterapie,” upozorňuje Anna. Individuální psychoterapii je také možné vyhledat v CDS Tamtam a případně ji i kombinovat s docházením do skupin. Kristina a Hana poznamenávají, že od skupiny nelze očekávat jednoznačný návod k řešení určité situace už proto, že každá rodina a každé dítě jsou jiné, a tudíž co funguje vám, nemusí fungovat jiným a naopak.

Kdo? kde? kdy? a jak?

Rodičovská setkání probíhají v rámci pravidelných socioterapeutických skupin pro rodiče a děti spadajících v Tamtamu pod Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (SAS). Po dobu setkání rodičů ve skupině je pro děti ze strany zaměstnanců SAS zajištěn paralelní program tak, aby se rodiče mohli věnovat jen sami sobě. Podle Hany je to pro mnohé v podstatě jediná taková příležitost. Velmi malé děti ale nemusejí odloučení zvládat, a proto je možné, aby se za rodiči přišly podívat a ujistit se, že tam stále jsou. Po dobu přítomnosti starších dětí je pak samozřejmě potřeba ve skupině zohlednit, o čem je možné mluvit.

Skupiny se scházejí na 90 minut, jednou měsíčně v Ostravě a Pardubicích nebo jednou za 2 měsíce v Praze, kde je více skupin. Maximální kapacita je 8 účastníků. Každé skupině se věnuje jedna terapeutka.

Přestože jsou skupiny otevřené všem rodinným členům a je možné i to, aby se jich z jedné rodiny účastnilo společně více, v naprosté většině jde o matky. Spíše výjimečně dorazí oba rodiče nebo otec sám, případně někdo z prarodičů.

Setkávají se většinou stále stejní rodiče, ale složení skupin se může měnit, protože zůstává otevřená možnost příchodu nové rodiny apod. V případě potřeby je možné využít i tlumočníka znakového jazyka. Skupiny jsou samozřejmě otevřené pro slyšící i neslyšící rodiče. Protože v Praze vede setkání neslyšící terapeutka Kristina, je tlumočnice znakového jazyka vždy přítomna, až na případy, kdy se na daný termín přihlásí pouze neslyšící rodiče a tlumočení není potřeba. V Ostravě a Pardubicích aktuálně působí slyšící terapeutky a obyčejně tak dochází slyšící rodiče, ale skupiny rozhodně vítají i neslyšící účastníky a jsou připraveny pro takový případ zajistit tlumočení.

Platí pravidlo mlčenlivosti

Nejdůležitější zásadou ve všech skupinách je pravidlo mlčenlivosti – účastníci „nevynášejí ven“ žádné informace o tom, co se děje a o čem se mluví v průběhu setkání. Podle Anny je také důležité pravidlo vzájemného respektu k odlišným názorům i zkušenostem a v neposlední řadě pravidlo osobních hranic, kdy si sám účastník skupiny stanovuje, o čem chce či už nechce hovořit. Hana připomíná možnost říci stop a v tématu dále nepokračovat. Kristina k tomu přidává princip dobrovolnosti – mluví jen ten, kdo chce.

Co se na setkáních děje a jaká témata se nejčastěji probírají?

Pokud zvažujete, zda by taková skupina mohla být pro vás, nejspíš vás bude zajímat, jak přesně vše probíhá. Podpůrné rodičovské skupiny se řídí vypracovanou metodikou, každý terapeut má však svůj styl. Náplň skupinového setkání není předem stanovena. Jedná se o otevřený prostor, kde mají účastníci příležitost otevřít to, co je pro ně v současné chvíli aktuální.

Kristina popisuje svoji praxi takto: „Na začátku skupiny probíhá tzv. kolečko, kde se každý představí a rodiče řeknou něco o tom, jak se mají a co případně zažili v mezidobí od posledního setkání. Už během představování se občas objeví různá témata, rodiče mohou navrhovat další. Z možných témat se dohodnou na jednom nebo více, kterým se potom podle času věnujeme více do hloubky. Skupinu většinou uzavřeme krátkou reflexí všech účastníků. Svoji roli vnímám spíše jako průvodce, který rodiče provází setkáním a tématy, drží strukturu, hlídá čas. Někdy rodiče mezi sebou více sdílí, podporují se navzájem a já jsem jako terapeut spíše v pozadí a zajišťuji bezpečný prostor. Jindy do průběhu vstupuji aktivněji, např. kladením otázek a reflektováním, zpětnou vazbou. Mohu přinést svůj pohled nebo zkušenost, občas něco doporučím, například tip na knihu.”

Kniha - Být neslyšící

Ve skupinách v Pardubicích Hana často nejprve přítomným položí otázku, například co jim v minulém období udělalo radost a zda přichází s nějakým tématem. Někdy se rekapitulují předešlá témata a jak se situace vyvíjí. Skupina si domluví pořadí témat, kterým se následně věnuje. Hana jakožto terapeut hlídá čas a také to, aby každý, kdo potřebuje, dostal prostor. Velmi podobně probíhá i setkání v ostravské skupině, kde Anna otevírá a rozvíjí témata a provází účastníky vzájemným sdílením. Navíc občas po dohodě zařazuje relaxaci, která umožní rodičům se zklidnit a obrátit svou pozornost k sobě.

Mezi nejčastěji probíraná témata patří sourozenecké vztahy, rozvoj komunikace s dítětem, přijetí sluchové ztráty dítěte, únava a vyčerpání, kombinované postižení, problémy pracovního zapojení matek (potřeba zkrácených úvazků), obavy z operací a pocit viny vůči zdravým dětem (menší pozornost, program rodiny je hodně ovlivněn potřebami dítěte se znevýhodněním). Dále také diagnostický proces sluchové vady, nástup dětí do předškolního a později školního vzdělávání.

Když jsou ve skupině slyšící i neslyšící, je to velký přínos

V Praze je skupina složena jak ze slyšících, tak z neslyšících účastníků, což je velkou výhodou pro všechny: „Skupiny, ve kterých jsou i neslyšící nebo nedoslýchaví rodiče, obvykle mají jinou dynamiku díky tomu, že rodiče se sluchovým postižením přinášejí zase jiný pohled a jiné zkušenosti. Těchto skupin je většina, protože ve všech socioterapeutických skupinách v SAS jsou i neslyšící rodiče. Zatímco já jsem jako terapeutka spíš nestranná, neslyšící rodiče na rovinu řeknou svůj názor nebo svoji zkušenost, a to skupinu hodně posouvá. Pro některé slyšící rodiče to bývá i první kontakt s dospělými neslyšícími. Také pravidelná přítomnost tlumočnice znakového jazyka je pro některé rodiče nová zkušenost. Díky dospělým neslyšícím i tlumočení mají možnost nahlédnout do světa neslyšících a lépe se tak vcítit do svého dítěte a jeho potřeb. Bezbariérová komunikace na podpůrných skupinách umožňuje slyšícím a neslyšícím rodičům se navzájem více poznat a sblížit. Někteří neslyšící rodiče mají slyšící děti, takže přinášejí zase zkušenosti z ,opačné´ strany. Neslyšící rodiče obecně skupiny obohacují o kulturní pohled na ztrátu sluchu a mohou například rozptylovat obavy z používání znakového jazyka, ” přibližuje Kristina.

A co s sebou podle Kristiny coby terapeutky nese skutečnost, že je sama neslyšící? „Vlastní životní zkušenosti doplněné o vzdělání a psychoterapeutický výcvik mi dávají větší jistotu v uchopení různých otázek a témat, která se na skupinách objevují. Zpravidla zde komunikuji mluvenou češtinou a neslyšícím rodičům odpovídám v českém znakovém jazyce. Jako výhodu vnímám, že slyšící rodiče mají příležitost komunikovat s člověkem, který možná má podobné komunikační potřeby jako jejich děti, je mu někdy hůře rozumět atd. Také na skupinách vidí, že funguje komunikace s tlumočníkem a mohou si přirozeně osvojovat komunikační pravidla s neslyšícími. Na druhou stranu mohou vnímat komunikaci v naší podpůrné skupině jako náročnější než ve skupině, kde všichni včetně terapeuta slyší, pro někoho to může být určitým způsobem vystoupení z komfortní zóny. Myslím, že je fajn, že slyšící rodiče získají zkušenost s neslyšícím v roli terapeuta a ve skupině se setkávají i s neslyšícími rodiči. Vidí, že neslyšící mohou žít plnohodnotně, vychovávat děti atd. a může jim to pomoct v procesu přijetí svého dítěte takového, jaké je.”

Rodiče dokážou velké věci, byť to sami někdy nevidí

Setkání v rámci rodičovských skupin může přinést inspiraci a zkušenosti nejen rodičům. Jak se mi svěřily terapeutky z Tamtamu, i je práce ve skupinách obohacuje a posiluje v jejich profesních rolích. Kristinu velmi baví pestrost a setkávání se s rodiči, což pěkně vyvažuje její další práci, kde se jako školní psycholožka ve škole pro sluchově postižené potkává především s dětmi. Hanu naplňuje, že může vidět, jak sdílení dokáže pomoci, a také má „možnost setkávat se s úžasnými lidmi, kteří dokáží velké věci, byť to sami někdy nevidí“, a ona může být tím, kdo jim to pomůže uvidět. Anna ráda prozkoumává zajímavá zákoutí rodičovských témat a to, jak rozmanitě je lidé vnímají. Těší ji, když během skupinových setkání vidí vzájemnou podporu a upřímný zájem účastníků o druhé.

	Mgr. Kristina Pánková Kratochvílová po vystudování psychologie a speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy působila mimo jiné ve speciální psychologické poradně Centra pro dětský sluch Tamtamu. V současné době pracuje jako školní psycholožka ve škole pro sluchově postižené v Praze-Radlicích. V Tamtamu vede podpůrné rodičovské skupiny a poskytuje individuální terapie dětem s kombinovaným postižením (obojí v SAS Praha).
	Mgr. Hana Kombercová vystudovala učitelství na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a Pastorační a sociální práci na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přes 10 let se věnovala podpoře lidí se znevýhodněním. Aby poskytovaná podpora mohla být co nejkomplexnější, rozhodla se absolvovat 5letý psychoterapeutický výcvik v logoterapii a existenciální analýze. Nyní učí český jazyk a občanskou výchovu na základní škole.
	PhDr. Anna Jiříčková Psycholožka, speciální pedagožka a psychoterapeutka PhDr. Anna Jiříčková vystudovala obor psychologie a speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Před nástupem na rodičovskou dovolenou pracovala jako poradkyně v Rané péči Morava a Slezsko Centra pro dětský sluch Tamtam v Olomouci. Nyní vede podpůrné rodičovské skupiny v Tamtamu v Ostravě.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv psycholožek a Shutterstock.com, Pixabay.com