V počátcích vzdělávání je velmi důležité mít na své straně učitele i rodiče.

Speciálně pedagogické centrum při Základní škole pro sluchově postižené a Mateřské škole pro sluchově postižené v Ostravě-Porubě vede speciální pedagožka Mgr. Jana Barvíková. Požádali jsme ji, aby se s námi podělila o své dlouholeté zkušenosti se začleňováním dětí se sluchovým postižením do běžných škol. Náš rozhovor vznikl v době, kdy byla téměř „na spadnutí“ nová vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných.

Paní Barvíková, můžete nám prosím představit Vaše pracoviště?

Speciálněpedagogická centra vznikla primárně pro péči o integrované děti. V začátcích jsme se hodně zaměřovali na depistáž (vyhledávání dětí se sluchovým postižením), jezdili jsme k lékařům, do škol. Postupně jsme začali školy i rodiče zvykat na to, že existuje poradenská služba, která nemá za cíl stáhnout děti do speciálních škol pro sluchově postižené, ale naopak v zájmu dítěte poskytnout poradenství v běžné škole, do které dítě se sluchovým postižením dochází.

Naše SPC má v současné době celkem 280 klientů. Pracují u nás tři speciální pedagogové, jeden na plný úvazek a dva na úvazek 0,6. Psycholog pracuje v úvazku 0,4 a sociální pracovnice v úvazku 0,8. Abychom stihli plnit to, co nám přináší nový zákon a vyhláška (novela školského zákona č. 82/2015 Sb. a prováděcí vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, dále jen zákon a vyhláška – pozn. redakce) potřebovali bychom minimálně tři speciální pedagogy a na celý úvazek psychologa a sociálního pracovníka. Počty pracovníků v SPC by se měly údajně navýšit, uvidíme, jak se to dotkne konkrétně našeho pracoviště.

Na jakém území působíte?

Pracujeme pro celý Moravskoslezský kraj. Rodič má právo si poradenské zařízení vybrat, proto některé rodiny z okrajových regionů kraje jsou v péči SPC v Olomouci nebo SPC Valašské Meziříčí, které má pobočku ve Frýdku-Místku. Většina dětí z Moravskoslezského kraje je ale v péči u nás. Rodiče často dojíždí na foniatrii do Fakultní nemocnice v Ostravě, takže nemají potíže přijet i k nám. Pro výjezdy do škol máme k dispozici služební auto a maximálně ho využíváme.

Podle regionů máme také rozdělené klienty. Děti si vedeme od začátku až do ukončení péče. V jiných SPC to může být praxe jiná, pracovníci jsou zaměření třeba podle věku dětí. U nás je jasné, že když přijde dítě z Ostravy a okolí, bude ho mít na starosti Barvíková.

Zvyšují se nároky na práci speciálněpedagogických center?

Postupem času se stanovují naší práci čím dál přísnější mantinely a především enormně narůstá byrokracie. Dřív jsem si mohla pozvat do SPC na jeden den až čtyři klienty. Teď, když vím, že budu zpracovávat zprávu a doporučení, tak si pozvu maximálně dvě děti. Vyšetření trvá hodinu a půl až dvě a minimálně další dvě hodiny mi trvá, než pro jedno dítě zpracuji veškerou dokumentaci.

Vzrostly i nároky na provádění diagnostiky dětí a žáků. Je problém, že neexistují žádné standardizované testy (ať už psychologické nebo speciálněpedagogické) zaměřené cíleně na žáky se sluchovým postižením. Z dostupných testů využíváme jen ty části, které nemohou negativně ovlivnit žákovy nedostatečné kompetence v mluvené řeči. Zkušenosti s diagnostickými materiály si předáváme na setkání SPC z celé republiky. Máme možnost využít také materiály a školení Národního ústavu pro vzdělávání (NUV), které by se mělo stát metodickým pracovištěm pro speciálněpedagogická centra. Doposud jsme žádného supervizora nebo metodického poradce neměli.

Spolupráce SPC s rodinou a školou

Jak vypadá spolupráce rodiny se speciálněpedagogickým centrem?

Rodiče nás sami kontaktují s tím, že mají zájem o naše poradenské služby. V našem kraji probíhá diagnostika sluchového postižení u dětí velmi časně. Screening sluchu novorozenců probíhá plošně ve všech porodnicích v Moravskoslezském kraji. Není výjimkou, že přijdou rodiče s půlročním dítětem. Nejdříve klienty vedeme v ambulantní péči. Když dítě nastoupí do mateřské školy, dochází k nám často ještě na ambulantní logopedii. V případě, že chodí do logopedické mateřské školky, vedeme jej jako dítě se sluchovým postižením integrované do mateřské školy pro děti s vadami řeči. Klienty máme na základních, středních a vyšších odborných školách. O vysokoškoláky se pak zajímají centra podpory handicapovaným studentům na jednotlivých vysokých školách.

A spolupráce se školami?

Zdůrazňuje se, že by měl být vztah SPC se školami ještě více posílen. Měla by se více zintenzivnit hledání konkrétní podpory pro každé jednotlivé dítě. Našim doporučením předchází návštěva školy, kde s ředitelem, výchovným poradcem a učitelem rozeberu potřeby dítěte a zkusím navrhnout podpůrná opatření.

Obecná podpůrná opatření, která se týkají komunikace, nejsou pro školu finančně zatěžující. Mezi podpůrná opatření, která na sebe vážou navýšení finančních prostředků, patří např. asistent pedagoga, speciálněpedagogická péče mimo vyučování nebo doučování.

Pro ředitele je náročné najít asistenta pedagoga, pokud jej doporučíme třeba jen na 15 hodin týdně. Často přemýšlejí o možnosti využití tzv. sdíleného asistenta pedagoga, který by část úvazku pracoval pro jedno dítě a část úvazku pro druhé. Nebo využívají jako asistenty vychovatele z družiny.

Dítěti navíc můžu doporučit speciálněpedagogickou péči mimo vyučování, kterou by měl provádět speciální pedagog zaškolený speciálněpedagogickým centrem. Na běžných základních školách by měly být pozice speciálních pedagogů posílené. Pokud nám půjde spíše o doučování dítěte, o dovysvětlení látky, může tuto práci zastat asistent pedagoga, v ideálním případě učitel.

Jak se dotkne Vaší každodenní práce nová vyhláška o vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami?

Do 31. srpna 2016 pojedeme stále podle staré vyhlášky. Děti jsou pořád děleny do kategorií podle stupňů sluchového postižení. Od září začneme provádět novou komplexní speciálněpedagogickou diagnostiku. Žáci budou rozděleni do pěti stupňů podpory dle náročnosti podpůrných opatření.

Výsledkem komplexního vyšetření bude zpráva a doporučení. Ve zprávě uvádíme, podle jakých diagnostických materiálů jsme s dítětem pracovali, co jsme zjistili, obsahuje závěr a doporučení rodičům. Zprávu dostávají pouze rodiče. Vždy rodičům zdůrazňujeme, aby ji poskytli škole. Učitel si na základě našeho orientačního vyšetření sluchu může udělat představu, jak dítě reaguje např. na vzdálenost čtyři metry, dva metry nebo ze vzdálenosti půl metru. Informace ve zprávě jsou důležité, ale ne všechny se dostanou do doporučení pro školu.

Souhlas s doporučením stvrzují svým podpisem zástupce školy i zákonný zástupce žáka nebo zletilý žák sám na půdě školy.

Nově bude doporučení platné u dětí integrovaných v prvním roce jeden rok. Po prvním školním roce může být platné až na dva roky. Vždy před vypracováním nové zprávy a doporučení vyžadujeme od učitele zprávu o vzdělávání žáka. Návod, jak takovou zprávu psát a co bychom potřebovali vědět, mohou učitelé najít na našich webových stránkách.

Jak vypadají Vaše návštěvy ve školách, kam chodí děti se sluchovým postižením?

Prioritou je, aby u každé návštěvy ve škole byl přítomen rodič dítěte. Ne vždy se to daří, rodiče jsou zaměstnaní. Vždy ale ode mne rodič dostává zpětnou vazbu. S učitelem se domlouvám předem. Jdu se podívat na předmět, který se učiteli zdá problematický. Pokud učitel předmět nedoporučí, vybírám si přednostně český jazyk.

Zajímá mě, jak se dítěti ve škole daří nejen po stránce výukové, ale také sociální. S učitelem se dohodnu, že dítě v hodině vícekrát nenápadně vyvolá. Sleduji reakce dítěte. Dívám se, jestli odpovídá adekvátně, případně zda je správnost odpovědí ovlivněna sluchovým postižením nebo nepozorností, mentální úrovní dítěte nebo něčím jiným. Sleduji, jak pohotově reaguje na učitelovy pokyny. Jestli se při přípravě pomůcek otáčí na spolužáky.

Po hospitaci si s učitelem sedneme a vše probereme. My dítě vidíme jenom v této hodině, ale učitel může hodnotit celkové prospívání dítěte ve škole. Spolu s učitelem zkoušíme vymýšlet nové náměty do speciálněpedagogické péče, pokud je to potřeba.

Doporučujete speciálně pedagogickou péči mimo vyučování všem dětem?

U dětí s lehkým sluchovým postižením doučování nebo speciálněpedagogickou péči po vyučování nedoporučuji. U žáků se středně těžkým sluchovým postižením doporučuji speciálněpedagogickou péči, která zahrnuje např. reedukaci sluchu a řeči a rozvoj jazykových kompetencí v českém jazyce, obzvlášť v počátcích vzdělávání. Když jsou děti starší, většinou ji už nepotřebují.

Pracujete nějak i se spolužáky? Se třídou, kam dítě se sluchovým postižením dochází?

Vždy se učitele ptám na postavení dítěte v kolektivu. Při hospitaci to většinou není vidět. O přestávce vidím, jestli dítě sedí samo v lavici, když si ostatní hrají nebo si povídají. Rozebírám to s učitelem, ptám se ho, jak dětem vysvětlil, že s nimi chodí do třídy dítě se sluchovým postižením. Ne každý učitel umí vytvořit ve třídě tu správnou náladu, aby děti byly vzájemně tolerantní. Aby si pomáhaly, ale zároveň rozpoznaly mantinely, kdy už je pomoci příliš. Jde nám o nastavení pěkných vztahů mezi dětmi.

Práce s třídním kolektivem je jedním z bodů, který jsme zpracovávali i v tzv. Katalogu podpůrných opatření. Na základní a střední škole dělám přednášky tematický zaměřené na život s handicapem. Nechám žáky, aby se zamyslili, jak může sluchové, zrakové, mentální nebo tělesné postižení ovlivnit život člověka. Ptám se, jestli už se s někým takovým setkali ve své rodině nebo okolí.

Myslím, že je to moc fajn. Důležité je pracovat nejen s dětmi, ale i s rodiči dětí na třídních schůzkách. Když si na to učitel netroufne sám, může nás pozvat a my to s rodiči probereme. 

                      foto: Mgr. Jana Barvíková

Mateřská škola

Jak se díváte na začleňování dětí se sluchovým postižením do běžných mateřských škol?

Ze své praxe doporučuji běžnou mateřskou školu jen u dětí velmi šikovných s lehkým sluchovým postižením, maximálně se středně těžkou sluchovou vadou. Nebo u dětí, které byly brzy implantované, a jejich řeč se velmi dobře rozvíjí.  Potřebujeme rozvíjet jazykové kompetence, a proto převážně doporučujeme mateřské školy logopedické. Pokud je ale dítě z nějaké malé vesnice a logopedická školka je až někde ve velkém městě, chápu, že to rodiče nemají jak udělat.  Pak je ale potřeba užší spolupráce se speciálněpedagogickým centrem, poskytujeme školce materiály a metodické zaškolení.

Zajedu do školky, řekneme si základní pravidla, na co musí dávat pozor, když jdou s dětmi ven, když si děti hrají vevnitř apod. Neustále zdůrazňujeme, jak je u dítěte důležité rozvíjet mluvenou řeč. Je potřeba, aby dítě mělo co nejvíce informací, co nejlépe slyšelo, co nejlépe vnímalo. Učitelka by měla myslet na to, aby dítě se sluchovým postižením měla blízko sebe, měla s ním zrakový kontakt. Potřebuje vědět, že jí dítě rozumí a mít od něj zpětnou vazbu. 

Jedná se o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, které většinou potřebuje péči navíc. Tu potom provádí buď učitelka nebo asistent pedagoga. Zaměřujeme se na sluchová cvičení, artikulační cvičení. Pokud rodina spolupracuje s klinickým logopedem, pracují podle instrukcí, které jim od logopeda přinese rodič.

Rodič se tedy stává jakýmsi prostředníkem?

Pro mateřskou i základní školu je rodič hlavním zdrojem informací a spolupráce. My můžeme intervenovat, můžeme doporučit, ale nechodíme do školy každý den. Stěžejní osobností je vždycky rodič. Je potřeba vzájemnou spolupráci mezi rodičem a školou dobře nastavit. Pro učitele to může být náročné, zasahuje jim to často do osobního volna a jejich práce není z mého pohledu dostatečně finančně ohodnocena. Dají se třeba vyměnit e-mailové adresy a psát si, co se ve škole dnes podařilo, co mají rodiče procvičovat. Rodiče pak napíší, jak se jim procvičování doma vedlo. Vzájemná zpětná vazba je důležitá.

A je ochota spolupracovat i na straně učitelů?

Znám spoustu výborných učitelů. Někteří z nich pro nás ověřovali Katalog podpůrných opatření (dokument vznikl v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání na Univerzitě Palackého v Olomouci – pozn. redakce). Vidíme, že se nad tím zamýšlejí, chtějí dítěti pomoct. Jdou do toho celým srdcem. Ale ne každý je takto nastavený. Výbornou zkušenost máme s učiteli elementaristy. Na druhém stupni to už může být komplikované. Znala jsem ale i profesora na střední škole, velmi se zasazoval o studenta se sluchovým postižením. Viděl jeho inteligenci a snažil se mu pomoct. Je to vždy o osobní zainteresovanosti.

   foto: Mgr. Jana Barvíková

Základní škola

Jak se daří dětem se sluchovým postižením zapojit se mezi slyšící vrstevníky na běžné základní škole?

Ve škole se bude jinak adaptovat dítě s lehkou sluchovou vadou, trochu jinak se bude adaptovat dítě se středně těžkou sluchovou vadou, ještě jinak to bude u dítěte s kochleárním implantátem a úplně jiné to bude s dítětem neslyšícím.

V případě dítěte s těžkým sluchovým postižením, které je závislé na odezírání se může stát, že se postupně dostane do izolace. Běžné děti nemají tolik trpělivosti, aby tomu dítěti několikrát zopakovali otázku nebo sdělení, kterým opakovaně nerozumí.

U neslyšícího dítěte, které komunikuje ve znakovém jazyce, je situace ještě složitější. Integrace neslyšících dětí je velmi komplikovanou záležitostí počínaje zajištěním vhodného asistenta se znalostí českého znakového jazyka nebo přímo tlumočníka znakového jazyka. Zatím sice sami nevíme, odkud se tito tlumočníci budou rekrutovat, zákon to však umožňuje.  Další problematickou záležitostí je výuka českého znakového jazyka na školách pro sluchově postižené. Nejsou k dispozici materiály, nejsou učebnice, není učební plán. Děti se učí znakový jazyk jen v běžné komunikaci, od paní učitelky, která jej nemá na perfektní úrovni, od rodičů, kteří se znakový jazyk učí v kurzech znakového jazyka. Ve vzdělávání dětí se sluchovým postižením bych toto řešila na prvním místě. 

Kolegové z EKOV (Expertní komise pro otázky vzdělávání při ASNEP – pozn. redakce) mají vizi, že když bude dítě v běžné škole, tak aby nebylo úplně izolované, povede tlumočník něco jako kroužek znakového jazyka. Aby mohly vzniknout příležitosti pro seznámení se s neslyšícím dítětem, navázání kamarádství apod. Vždycky ale záleží na povaze dítěte, vztazích v kolektivu, záleží na učiteli, na tom, jaká se sejde zrovna třída.

Dítě potřebuje komunikovat nejenom se znakujícím asistentem nebo tlumočníkem, ale s kamarády, vrstevníky. Komplikace spojené s integrací jsou spíše záležitostí pro psychologa než pro mě.

Máte v péči stále hodně dětí s těžkým sluchovým postižením?

Situace se změnila s operacemi kochleárních implantátů. Dnes už jen výjimečně nenechají rodiče své dítě implantovat. Za posledních pět let se mi to nestalo ani v jednom případě. Jsou děti, které nemohou být implantovány ze zdravotních důvodů, nebo z důvodů sociálních, kdy rodina není schopna zajistit následnou péči, ale to jsou výjimky.

Děti s kochleárním implantátem chodí do běžných škol nebo navštěvují Vaši základní školu pro sluchově postižené?

Tím, jak se zlepšuje diagnostika a kvalita kompenzačních pomůcek, mění se i situace v této oblasti. Dříve byly děti implantované v pěti, některé i v šesti letech. Pak se hranice posunula a úspěchem bylo dítě implantované ve třech letech. V současné době jsou oboustranně implantovány děti už v jednom roce věku. Pokud dítě nemá další přidruženou vadu (např. vývojovou dysfázii), tak si umím představit, že projde speciálním vzděláváním jen v mateřské škole a někdy ani to ne a krásně se nám zaintegruje do základního vzdělávání. Čím později bude dítě implantované, tím bude práce s dítětem a integrace náročnější nebo méně pravděpodobná. A vždy nám to komplikuje přidružené postižení.

Asistent pedagoga

Čím se řídíte při doporučování asistenta pedagoga?

Je potřeba se podívat, jak je škola na integraci připravená. Jak jsou pro integraci otevření učitelé i ředitel školy, jestli mají obavy. Při rozhodování o doporučení asistenta pedagoga do třídy pro nás hraje roli také složení třídy. Pokud budou ve třídě s dítětem se sluchovým postižením ještě další děti se specifickými potřebami, tak to musíme zohlednit.

Někteří učitelé neumějí s asistentem pedagoga spolupracovat. Není výjimkou, kdy učitel přenese veškerou zodpovědnost za vzdělávání na asistenta pedagoga. Je rovněž obtížné najít správnou míru pomoci, aby se na ní nestalo dítě závislé. Cílem je dosažení co největší samostatnosti. Je potřeba citlivě posuzovat, v jakých okamžicích dítě pomoc potřebuje a jestli už té péče není moc. Nedělat práci za dítě. Asistent by neměl být ve třídě jen pro dítě s handicapem, ale může učiteli pomoct i s ostatními dětmi, když to potřebují.

Mám dvě děti s kochleárním implantátem po odkladu školní docházky integrované v první třídě.  Obě děti jsou na tom z hlediska výkonu velmi podobně. U chlapce jsem asistenta pedagoga nedoporučila, přestože o něj rodiče měli zájem. Paní učitelka byla bezvadná. Měla sice obavy, ale dohodli jsme se, že když to nepůjde, v příštím roce asistenta do třídy dáme.  Maminka to pochopila a holčičce jsem asistenta pedagoga doporučila, protože paní učitelka měla velké obavy, jak to jako zvládne (sama jako začínající pedagog).

Chlapci se ve škole daří výborně a holčička to zvládá také velmi dobře. Vidíme, že v příštím roce už asistenta pedagoga potřebovat nebude. V počátcích vzdělávání je velmi důležité mít na své straně učitele i rodiče, jinak může vzniknout nechuť ke vzdělávání.

Jak vybíráte asistenty pedagoga? Kde je sháníte?

SPC nemá na shánění asistentů kapacitu. Nemáme k dispozici ani žádnou databázi asistentů. Jedna z aktivit projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání bylo metodické vedení asistentů pedagoga v některých krajích. V Moravskoslezském kraji bylo vytvořeno pracovní místo koordinátora asistentů pedagoga. Je to moc užitečná funkce. Bylo by fajn, aby tato pozice nadále fungovala a vznikl seznam asistentů pedagogů v kraji. Koordinátor asistentů by mohl mít přehled o tom, který asistent ovládá znakový jazyk a na jaké úrovni. Úřady práce tyto informace neevidují. Zároveň je ale obtížné kompetenci asistentů ve znakovém jazyce hodnotit. Toto téma se dotkne v budoucnu i tlumočníků znakového jazyka ve vzdělávání. Jak ředitel školy pozná, že tlumočník je dostatečně kompetentní např. pro tlumočení odborných předmětů na střední strojírenské škole?

Kromě asistenta pedagoga se ve vzdělávání dětí se sluchovým postižením objevuje nová pozice?

Ano, je to tlumočník znakového jazyka. Nová vyhláška by měla ošetřit, jaké má mít tlumočník znakového jazyka vzdělání, jaké finanční prostředky jsou na něj potřeba a kde by je měl ředitel školy získat. Umím si představit, že tlumočníka znakového jazyka využije žák s těžkým sluchovým postižením až na druhém stupni základní školy a na střední škole

Další osobou je přepisovatel mluvené řeči. Ten se osvědčil na vysokých školách a nově bude moct působit i na školách středních. Zejména u studentů, kteří jsou ohluchlí a mají výborné kompetence v českém jazyce. Z toho mám radost.

Na závěr si dovolím několik otázek k Vaší osobě. Jak dlouho už svoji práci děláte? Kde jste začínala?

Studovala jsem na vysoké škole speciální pedagogiku a v posledním ročníku jsem otěhotněla. Už během mateřské jsem byla v kontaktu s tehdejším panem ředitelem Pavlem Němcem a docházela jsem k nám do školy učit znakový jazyk učitele. Bylo to v době po revoluci, kdy se měnil systém vzdělávání. Byli jsme dříve škola pro nedoslýchavé, ale nově měly existovat jen školy pro sluchově postižené. Připravovali jsme se na to, že budeme přijímat i žáky s těžkou sluchovou vadou. Po mateřské jsem v roce 1992 nastoupila přímo do speciálněpedagogického centra a jsem tady dosud.

Kde jste se naučila znakový jazyk?

Pocházím z rodiny slyšících rodičů, ale prarodiče z maminčiny strany byli neslyšící. Znakový jazyk jsem se naučila poměrně záhy, postupně jsem se v něm zdokonalila v kurzech znakového jazyk během studia na střední škole. Později jsem začala znakový jazyk vyučovat. Učím jej u nás v SPC a také na Univerzitě Palackého v Olomouci v rámci programu celoživotního vzdělávání učitelů.

Působíte také jako tlumočnice?

Tím, jak přibývá práce v SPC, nemám už na tlumočení pro veřejnost čas. Tlumočím v rámci naší školy nebo mimořádně na vyžádání policie nebo soudu. Mám průkaz tlumočníka druhé kategorie a průkaz lektora znakového jazyka, ale jako placený tlumočník běžně nepracuju.

Vaše práce Vás, jak je vidět, baví.

Svoji práci nesmírně miluju. Myslím, že když člověk dělá svoji práci těch x let, tak to o tom asi svědčí. V začátcích jsme měli možnost více zapojit vlastní kreativitu a fantazii. Teď se nám do práce dostává mnohem více byrokracie. Nejsem úplně přesvědčená o tom, že je to nezbytně nutné. Možná by to stačilo jednodušeji. Nejvíce mě ale nabíjí práce s dětmi, hlavně ta ambulantní, kde vidím výsledky. I moje dcery, když byly malé, říkaly, že si chodím do práce hrát s dětmi.

Připravila: Anna Kučerová