Děti jsou mistři pocitů viny

„Každý někdy v životě někoho ztratí. Odchodem, rozlukou či smrtí. Každý má právo na plnou podporu a pochopení v tuto a ve všech dalších chvílích, které přijdou. Ani děti nejsou výjimkou…“ Těmito slovy vítají návštěvníky webové stránky poradny Vigvam. O tom, jak děti prožívají velké i malé životní ztráty, jsem si povídala s ředitelkou Vigvamu Sylvií Stretti.

Paní Stretti, komu je určena poradna Vigvam, proč vznikla a jaké způsoby pomoci nabízí?

Poradna Vigvam funguje od října roku 2016. Primárně je cílena na děti, kterým zemřel někdo blízký, a jejich rodiny. Když totiž někdo v rodině zemře, zasáhne to celý rodinný systém. S rodinami pracujeme metodou krizové terapie, kterou v České republice pilotujeme. Stojí na pomezí  mezi psychoterapií a krizovou intervencí. Ve Vigvamu je nás pět terapeutů, kteří pracují vždy ve dvojici – jeden s dítětem/dětmi a druhý s dospělým/i pozůstalými z rodiny. Máme i skupinové školní terapie pro děti a v září letošního roku otevřeme skupiny pro rodiče.

Vycházeli jste z nějakého zahraničního modelu?

Ano, vzorem nám byla švédská Erica Foundation, která má více než osmdesátiletou zkušenost s prací zacílenou na děti, kterým zemřel někdo blízký. Rozdíl proti našemu prostředí je však mimo jiné v tom, že jde o klinické vědecké pracoviště, financované z veřejných zdrojů, jehož zaměstnanci jsou původem psychoanalytici. My jsme tým terapeutů, který pracuje v českém prostředí, jež je velmi rozmanité. Říci si o pomoc u nás nemá takovou tradici, lidé se to teprve učí. Stojíme na jakémsi mezioborovém pomezí. Nejsme ani sociální službou, abychom nebyli limitováni třeba krajskou působností, protože přinášíme v našich podmínkách novou službu. Od založení poradny nám prošlo rukama již sto dvacet lidí. Pro klienty jsou naše služby zdarma.

Kdy se k vám klienti dostávají?

Nejčastěji přicházejí relativně brzy po úmrtí v rodině. Čím dříve klienti přijdou, tím lépe, protože je provedeme procesem truchlení. Smrt je sice přirozenou součástí života, ale ne vždy jde o smrt přirozenou. Často jde o úmrtí nečekaná – nehody, autonehody, onkologická onemocnění a úplně nejčastěji sebevraždy.  

Kdy klienti poradnu opouštějí?

Proces ukončování služby probíhá minimálně ve dvou až třech setkáních. Někdy ji ukončí klienti sami. Říkají, že nyní už to zvládnou. Ve smlouvách máme dáno, že setkání je obvykle patnáct, ale může to trvat kratší i delší dobu. Záleží na mnoha okolnostech – na způsobu úmrtí, na tom, jak moc rodinu narušilo. U dětí probíhá terapie nejčastěji formou hry. Díky tomu lze ke konci pozorovat, že si náhle začnou hrát jinak – stejně jako ostatní děti. Do té doby se vždy objevuje prvek toho, že někdo umřel, je zahrabaný třeba v terapeutickém pískovišti apod. Hodně pracujeme s emocemi, aby je děti uměly zpracovat a mít je ve svých rukou.

Jaké emoce se nejčastěji pojí se smrtí?

Se smrtí se často pojí smutek, bezmoc, chaos, ale i agrese, která je přirozenou součástí. Je to vztek, který je normální, přesto má řada lidí pocit, že jde o něco, co by tam být nemělo. Takže se obracejí dovnitř a něčím ubližují sami sobě.

Chovají se truchlící děti jinak než dospělí? Je například agrese častější u dětí než u dospělých?

Agrese bývá u dospělých i u dětí. Když dospělý drží agresi, dítě ji obvykle drží taky. Když si ji dovolí pustit dospělý, dítě také. Na tom je pěkně vidět symbióza. Proto je důležité pracovat s celou rodinou, aby mohli její členové zármutek společně zpracovat. Co se týče rozdílů v procesu truchlení, u dítěte jsou rychlejší změny nálad. Dítě usedavě pláče, ale za tři minuty vstane a jde si hrát. Dospělý by rád ještě mluvil, ale dítě už to nedává. Hezky to bylo vidět třeba na naší práci s jednou dvouletou holčičkou… Když už rodiče mluvili příliš dlouho, holčička jim vylezla na klín a zacpávala jim pusu. Takhle malé dítě to udělá, větší už ne, to spíše „vypne“ a nevnímá.

Proto oddělujete terapeutickou práci s dítětem od práce s rodiči?

Ano, dítě není přehlcené, ale zároveň je na počátku dost prostoru, aby mohli rodiče i dítě některé věci říci společně. A také na konci si mohou něco vzájemně vzkázat. Občas také necháme celou rodinu pracovat společně formou hry a pozorujeme, kdy to jde, a kdy ne. Dítě je schopno se při rozhovoru o smrti také smát, ale dospělého to zraňuje. U malých dětí někdy úmrtí urychluje otázky o smrtelnosti. Ptají se třeba: „Ty mi také umřeš?“ To je pro rodiče zraňující. Nebo pro prarodiče, ti často reagují otázkou: „Ty chceš, abych umřel?“ A dítě řekne: „Ne, nechci, jen se ptám.“ My, dospělí, často máme tendenci si dětské otázky překládat jinak, hledáme za nimi něco jiného.

Mám dojem, že v naší společnosti není příliš zvykem se s dětmi bavit o smrti. V jakém věku je již dítě schopné o tomto tématu mluvit?

Když v rodině dojde k úmrtí, vývoj se samozřejmě urychlí. Ale už předškolní dítě, kolem třetího roku, je schopné se o smrti svým způsobem bavit. Jde třeba s tátou po chodníku, narazí na mrtvého ptáčka a zeptá se: „Proč ho neopravíš, tati?“ S tímto jsme konfrontováni u dětí často i v obdobích, kterým říkáme „malé ztráty“.

O jaké ztráty jde?

Typické pro období právě kolem věku tří let je, že dítě odchází do předškolního zařízení. Opouští něco z domova, ztrácí maminku a tatínka, které před tím mělo jen pro sebe. Nachází nové kamarády, zjišťuje, že může věřit i někomu jinému. Ale jde o velkou ztrátu. Období adaptace bývá pro děti těžké, protože my se jejich ztrátě tolik nevěnujeme. Spolupracuji se školkou Bambíno a je vidět, jak období adaptace každé dítě jinak prožívá a zvládá. Snažíme se jim tento přechod usnadnit. Věnujeme pozornost a čas vytvoření důvěry v novém prostředí a uznáváme jim jejich potřebu stýskání po mamince, domově apod. Ve školkách vídáme, že děti přecházejí od učitele k učiteli, ne vždy zůstanou u stejného, ne vždy zůstanou se svými kamarády. Později pak přecházejí ze školky do školy. V některých školách dětem nevyhoví, když dají preferenci, s kým chtějí být ve třídě. Ať si dítě vytvoří nový kolektiv! Ale o to, že nemá ve třídě kámoše, se již nikdo tolik nezajímá.  

Rozvod manželství, který končí odchodem jednoho rodiče z domova, je pro dítě také ztrátou… Nebo běžné stěhování. Najednou přijde o kamarády, o domov. Pracujete i s těmito skutečnostmi?  

Původně jsme o tom uvažovali, ale pro tak široký záběr by nám nestačily kapacity. Ale úplně toto téma neopouštíme. Díky Nadaci Sirius jsme získali finance pro natočení filmu „To nejdůležitější je neviditelné“, který je zaměřen na malé ztráty: Nejlepší kámoš ze třídy se odstěhuje, co teď? Co s tím učitel může dělat? Na učitele je dnes kladen velký tlak. Učte se nové a nové věci a nějak to sami zvládněte. Jako by učitel byl expert na všechno a nesměl selhat nebo nevědět. Je to velký tlak na výkon, ale třeba u tématu smrti my víme, že učitelé s ním mají potíže. Proto jsme se prvně zaměřili na menší ztrátu, skrze niž se jim později téma smrti bude otevírat mnohem snáze.

Plánujete natočit další filmy?

Ano, další dva filmy chceme natočit letos v srpnu. Jeden bude zaměřen na šikanu, kterou také vnímáme jako ztrátu. Druhý na práci školního kolektivu se smrtí. Třeba když dětem zemře spolužák, nebo když má učitel v kolektivu pozůstalé dítě. Školy se na nás totiž v tomto směru také obracejí o radu: Co mají dělat s tím, když někdo ve třídě zemře? Jak dlouho má třída truchlit a jak? Učitel je v tomto případě v roli dospělého, silného, ale je to přece jen člověk. Často truchlí i on.

Co byste tedy učiteli v takové situaci doporučila?

Přijde mi hodně dobré se na chvilku „vykašlat“ na učení a povídat si s dětmi. Neříkám dát dětem měsíc volno, ony ty svoje jistoty potřebují. Ale v ten okamžik, co se to stane, s dětmi mluvit a ptát se na jejich potřeby. Vytvořit si třeba společný rituál rozloučení ve třídě. Udělat krabici s otázkami. Děti mohou otázky anonymně vhazovat do krabice, aby se nemusely ptát před ostatními, a jednou za týden, za měsíc si na ně s učitelem společně odpoví třeba v třídnické hodině. Mohou se domluvit, co udělají s prázdným místem po spolužákovi. Přestavíme třídu, nebo místo necháme chvilku volné? Bude to naše vzpomínka. Dáme si sem fotku kamaráda, napíšeme mu dopis? Řešit otázky dětí společně.

Kdy se filmy dostanou do škol?

První film je již schválen, včetně metodiky. Všechny tři filmy by měly být dostupné v roce 2020. Primárně jsou určeny školám, ale budou zdarma k dispozici na internetu i široké veřejnosti.

Jak má rodič poznat, kdy je dítě „jenom smutné“ a kdy už potřebuje pomoc odborníka?

To je těžká otázka. Rodiče by se spíš neměli bát postupovat preventivně. Mluvit s dětmi o jejich pocitech v době, kdy vím, že přijde rozvod, že nastane stěhování. Říci jim: „Teď je to v pohodě, ale kdyby ti bylo smutno, přijď za mnou. Můžeme o tom mluvit, můžeš plakat a být naštvaný. To k tomu patří a já to s tebou zvládnu. Nemůžu to změnit, ale slibuji, že na to nebudeš sám.“ Pro dítě je to důležité poselství – i když se přestěhuje či někoho ztratí, stále má jistotu v rodiči (nebo i v učiteli). Když se dítě začne chovat extrémně jinak, bude extrémně hodné, zamlklé, nebo naopak začne zlobit, bude lhát, rezignuje či se začne utíkat do nemoci, musím hned zjišťovat, co za tím je. A hledat s ním cesty, jak na to, neřešit to za něj. Mohu postupovat i ve spolupráci s učitelem. Ale když už vyčerpám všechny možnosti a dítě se mi přesto nezdá, mám pocit, že mi ho někdo vyměnil, potom musím jít za pomocí. Dětských terapeutů není moc a často jsou privátní, ale tyto situace s dětmi dokážou projít. Když se problém zachytí hned, práce není na dlouhou dobu.

Některé děti obviňují samy sebe, třeba že nebyly dost hodné, a proto se rodiče rozvedli. Jak jim pomoci tento pocit překonat?

Ano, děti jsou mistři pocitů viny. Důležitá věta, kterou dětem stále musíme opakovat je: „Ty za to nemůžeš! Mezi dospělými se stane, že se rozvedou. To, že se nyní já a táta nemůžeme vystát, je problém mě a táty. To není tvoje vina.“ Děti se obviňují nejenom u rozvodů, ale i právě v případě úmrtí. Zvláště třeba u sebevražd. Hledají vinu a příčinu i v sobě. Nebo obviňují druhé („tys mě neměl dost rád, protože jinak bys tu kvůli mně zůstal“). Nahlédnout do toho, že člověk dvacet let trpěl těžkými depresemi, a přes veškerou snahu se mu nepodařilo pomoci, je samozřejmě pro dítě příliš těžké.

Jak tedy s dětmi nejlépe mluvit o smrti blízkého člověka a čemu se naopak vyhnout?

Dobré je vyvarovat se rádoby změkčovadel – že někdo usnul, odešel, maminka teď spinká apod. „Zavařujeme“ si tím na něco dalšího. Nejlepší je, pojmenovat to jasně, že zemřel. Vždy odpovídat jen na to, nač se dítě ptá, neříkat víc. Dítě si to otázkami dokáže dávkovat. „Proč táta umřel?“ „Protože byl nemocnej.“ „Proč mu nepomohli doktoři?“ „Protože to nešlo.“ „Co to bylo za nemoc?“ Až když se zeptá, mu odpovědět. V určitém věku děti začne zajímat fyziologická stránka věci ohledně smrti. Třeba to, co se s tím tělem děje.

To musí být dost těžké na takové otázky odpovídat…

Ano, ale přesto je důležité to dětem vysvětlit. Zvlášť u menších dětí, kterým jede fantazie na plné obrátky (úsměv). Ještě nečtou, takže se to jinak nedozvědí. Při pohřbu třeba zažívají pocit, že ONI nám tátu ukradli. ON tam zůstal. Nezůstal. Proto dítě musí vědět, co přesně se s jeho tělem stalo. Podle mých zkušeností je smrt jedno z témat, kdy rodiče hodně chodí okolo. Tím druhým je sexualita. Ale můžeme si to zkusit třeba jednou dopředu říci nahlas sami pro sebe. Je úlevné zjistit, že jsem schopen to říct tak, jak to je. A děti se neptají donekonečna, zato jsou schopny ptát se stokrát na totéž. Dokud nepřijmou odpověď, dokud jí neporozumí po svém. 

Prožívají žal jinak ženy než muži?

Neřekla bych, že ho prožívají jinak, spíš ho dávají jinak najevo. Pro muže je těžší o něm mluvit. Je to vina naší společnosti. Apelujeme na muže, jak musí být silní, vše musejí unést. Nakládá jim to na ramena obrovskou zátěž. Oni pak dávají bolest více dovnitř a „zasekávají“ se v ní. Častěji se jim pak stává, že je později „doběhne“, kdy to nečekají. Jdou na svatbu, trochu se opijí. Někdo se jich tam zeptá – a oni ztratí korekci a sesypou se. A pak se diví, protože tomu nerozumí.

Když je v rodině více dětí a jedno z nich zemře. Jak se vyrovnat s jeho ztrátou a zároveň se chovat ohleduplně k tomu druhému.

Pro rodiče je velmi důležité najít si prostor, kdy truchlit. Při procházce se psem, večer s manželem, kdy si sedneme a budeme na dítě vzpomínat a povídat si. Uvolnit cestu emocím. Bolest nás pohlcuje, pocit bezmoci také. Rodiče proto často hledají vinu v druhých či v sobě. Jsem znepokojena, že v dnešní době mohou praktičtí lékaři předepisovat antidepresiva. Předepíší ho truchlícímu rodiči bezprostředně po úmrtí blízkého a tím mu mohou zavřít průchod emocí. Rodič sice funguje a přežívá, ale v okamžiku, kdy léky vysadí, ho emoce doběhnou. A pro přeživší dítě je to další zátěž. Netvrdím, že by se neměla dávat antidepresiva, ale měl by je předepsat odborník. Patří to do rukou psychiatrů, kteří vědí, kdy jde o normální truchlení a kdy už o depresi a je třeba člověka podpořit léčbou. V tomto směru ctím profese a specializace.

Specifikum vidím u rodin, kde zemřelo dítě s postižením. Toto dítě celkem logicky zabíralo rodičům více času než jeho zdravý sourozenec. Poté, co zemřelo, rodiče po něm truchlí. Pozůstalé dítě může zažívat pocit, že dříve rodiče neměl a teď je zase nemá. Je důležité dítěti vysvětlovat: „Teď mě to bolí, že tady bráška není. I když vím, že to bylo náročné, že jsem na tebe měl málo času. Ale postupně se to zlepší, zvládneme to spolu, i když mi občas bude smutno.“

Problém může být v tom, že děti si rodiči o pomoc samy neřeknou…

Ano, ale často se u dětí v takových situacích objevují útěky do nemoci. Jde o obvyklé nemoci – teplota, bolení hlavy, břicha a tak. Ale funguje to tak, že když jsem nemocný, tak se máma stará. Nejde o nic promyšleného. Probíhá to na nevědomé úrovni a je to obranný mechanismus dítěte, které potřebuje, aby si ho rodiče všímali. Důležité je, aby se rodiče na děti nezlobili, neříkali jim, že si to vymýšlejí. Ony si to nevymýšlejí, v tu chvíli to tak cítí. Situace je pro ně také těžká.

Mgr. Sylvie Stretti, ředitelka, zakladatelka a terapeutka poradny Vigvam. Dětem se věnuje od roku 2002, kdy začínala formou asistence u dětí s mentálním a kombinovaným postižením. Dále pracovala jako krizový intervent a intervizor Linky bezpečí, jako rodinný terapeut a duchovní. V současnosti působí jako vysokoškolský pedagog na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy se zaměřením na přímou sociální práci, krizový intervent a intervizor v mateřské škole a jeslích Bambíno a pracuje v poradně Vigvam. Vystudovala psychosociální studia v kombinaci s teologií.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: Shutterstock.com a archiv Sylvie Stretti