Stanovte si cíl a hledejte k němu cestu

Můžete se čtenářům představit? Říct nám něco o sobě?

Těžká otázka na úvod! Člověk má tolik identit… Jsem teta Lenka! Introvertka. Spálená sušenka. Bubenice. Tanečnice. Milovnice přírody. Vášnivá horalka. Obdivovatelka lesa. Němčinářka. Speciální pedagožka. Dobrovolnice. Aktivistka – prý! Projektová manažerka. Týmová hráčka. (úsměv)

Mnoho částí jedné osobnosti. Který z těchto dílků vás zavedl ke studiu speciální pedagogiky?

Němčinářka, šla jsem studovat němčinu. Speciální pedagogika nebyl primárně můj cíl, vybrala jsem si ji v rámci studia jako druhý obor. Zajímala mě psychologie a myslela jsem si, že jí budu blízko. O oboru samotném jsem toho tehdy mnoho nevěděla. Zaujal mě víc až v průběhu studia. Ale nevěřím na náhody, něco mne určitě vedlo. Problematika sluchového postižení mě hodně bavila už od začátku, stejně jako problematika zrakového a tělesného postižení. Ve druhém ročníku jsem se přihlásila na volitelný předmět, kde se vyučoval český znakový jazyk. To byl zážitek! Jeho krása mě uchvátila hned při našem prvním setkání. Je to nádherný jazyk a mě jazyky vždy moc bavily. Vlastně se mi díky tomu uzavřel kruh – zase jsem byla u studia jazyka. Když jsem pak na celostátní přehlídce pantomimy a pohybového divadla Otevřeno v Kolíně poprvé živě viděla tlumočení znakového jazyka, byla jsem okouzlená.

Jistou roli hrála i síla osobnosti. Na fakultě jsem se tehdy ve výuce setkala se svou nynější kolegyní Radkou Horákovou, která mě nepochybně hodně ovlivnila. Za studiem surdopedie jsem pak šla už velmi cíleně. Rovněž za studiem informací o hluchoslepotě.

Nyní pracujete jako surdopedka a logopedka v AUDIO-Fon Centru. Jaká je vaše práce?

Svou práci v AUDIO-Fon Centru mám velmi ráda. Líbí se mi, že mi dává velký prostor ke tvoření. Má dvě hlavní větve. Jednou je vyšetřování sluchu u malých dětí pomocí metody VRA, tedy vizuálně posílené audiometrie. Druhou tvoří surdopedická a logopedická intervence u dětí a rodin dětí s postižením sluchu, ale také u některých neslyšících dospělých. Obě větve vyrůstají z jednoho kmene a já si cením toho, že mohu cítit celý komplexní objem tohoto stromu. Jsem součástí funkčního týmu, který je hodně různorodý, a cením si naší spolupráce. Zejména té přímé s lékaři, ta není všude obvyklá a umožňuje nám oboustranně přínosné mezioborové propojení. Týmovou práci považuji za velmi důležitou, doslova nepostradatelnou věc!

Spolupracujeme také s Tamtamem, zejména s poradkyněmi rané péče. Pokud je potřeba, sejdeme se a se svolením rodičů můžeme řešit konkrétní kazuistiky, sdílet, co máme nového my a raná péče. Smyslem je doplnit si informace, znát vzájemně postupy a strategie, abychom byli jednotní, takže obdobné schůzky občas probíhají. Kontaktujeme se individuálně. Schůzka nemusí vzniknout jen na základě inciativy naší, ale také na popud rodičů.

S jakými klienty pracujete?

V AUDIO-Fon Centru pracujeme hlavně s dětmi, především s těmi nejmenšími. K tomu se samozřejmě váže také práce s rodiči, případně se širší rodinou. Nemáme žádná věková omezení. Začínáme ihned po zjištění sluchové vady či od pojetí podezření na její přítomnost. Chodí k nám rovněž několik neslyšících dospělých. Co se týká šíře sluchových vad, stupně se různí – máme v péči děti nedoslýchavé i neslyšící. Na logopedii k nám docházejí také některé slyšící děti, jejichž rodiče jsou neslyšící. Míváme také klienty z daleka, kterým zpočátku pomáháme s nastavením komunikace a věnujeme se jim do doby, než jsou zařazeni do vzdělávacího proudu a než začnou docházet na logopedii blíže místu bydliště.

Věnujete se individuální i skupinové logopedické terapii?

Ano. Surdopedickou a logopedickou péči věnuji dětem individuálně i ve skupinách. Na takzvaných logopedických skupinkách, které jsme začaly zařazovat společně s kolegyněmi, se nyní podílejí také studentky speciální pedagogiky, kterým poskytuji praxi. Školení studentů je další věc, která mě na mé práci baví a ve které vidím smysl – je dobré podílet se na vzdělávání mladších kolegů a předat jim co možná nejvíc z vlastních zkušeností. Naše spolupráce je velmi příjemná a čerpáme z ní všichni. Studentky získají praktickou zkušenost a já díky nim mohu skupinky organizovat. Studentky-dobrovolnice pomáhají s udržením pozornosti dětí a skupinku lze tedy vést i ve chvílích, kdy se některé dítě na chvilku odpoutá.

Logopedické skupinky jsou určeny nejmenším dětem. Plánuji je aktuálně pro tři děti přibližně od dvou a půl let věku, kdy už začínají pomalu spolupracovat. Děti se zde učí vydržet u společné činnosti, sdílet, zajímat se o dění okolo sebe a samozřejmě se postupně připravují na práci ve skupinkách pro starší děti. Tam už je dětí více – čtyři až šest – a pracujeme na různých tématech.

Pojďme si více popovídat o lidském sluchu. Jak se sluch vyvíjí, kdy začínáme slyšet?

Dětský sluch se vyvíjí už v době nitroděložního vývoje, plod v těle matky začíná vnímat zvuky uvnitř jejího těla a také zvuky přicházející zvenčí, z okolí. Sluchové dráhy postupně dozrávají a dozrávají ještě nějakou dobu po narození dítěte. Sluch se postupně zjemňuje, zpřesňuje, vytřibuje. Je to dlouhý proces, který probíhá u slyšících miminek.

Děti s postižením sluchu jsou o tohle všechno ochuzeny. Jedná se o mnohem více cílenou práci. Je potřeba dítě upozorňovat, aby si zvuků všímalo. Učíme ho zaposlouchat se, hledat zdroj zvuku… Prvotně se učí slyšet, tedy věnovat pozornost jednotlivým zvukům. Pokračujeme rozlišováním – nejprve rozeznáváme výrazně jiné zvuky a následně náročnost zvyšujeme. Každému zvuku postupně přiřazujeme konkrétní zdroj. Teprve později se dostaneme do fáze, kdy se dítě seznamuje s jazykem, učí se mu porozumět. Z toho vyplývá, že sluchová výchova má několik fází, přičemž posledním stadiem je porozumění.

Jak je to tedy v případě dětí se sluchadly či kochleárním implantátem? Neslyší ihned…

Tady můžeme krásně navázat na předchozí otázku. Sluch je párový orgán, proto je velmi důležité, aby sluchová vada byla korigována oboustranně. Velmi důležitým faktorem je, aby byla kompenzační pomůcka, ať už sluchadla nebo kochleární implantát, dobře nastavena. Toto nastavování však probíhá postupně. To znamená, že ve chvíli, kdy dítě použije sluchadla nebo implantát poprvé, neslyší dobře hned a navíc nerozumí. Záleží na řadě kritérií, například, zda dítě mělo předchozí sluchovou zkušenost aj. Dítě se musí se zvuky nejprve seznámit, poznat je. K tomu slouží sluchová výchova, kde se dá využít řada sluchových podnětů – každodenní zvuky běžného dne, zvuk hudebních nástrojů, mluvená řeč, postupně třeba různé nahrávky, které jsou na rozpoznání mnohem složitější. K procvičování slouží také různé hry, například Bim Bam (stolní dětská hra se zvuky – pozn. redakce).

Velkou roli hraje, jak intenzivně se s dítětem pracuje, jak často je vystaveno zvukovým stimulům a mluvené řeči. Samozřejmě existují také různé speciální pomůcky. Je jich spousta, ale vystačíte si též s málem, stačí zapojit fantazii. Můžete využít šustění sáčku, prázdný kelímek od jogurtu nebo krabičky naplněné sypkým materiálem.

Lze říct, jak dlouho trvá, než se z fáze „neslyším“ dostaneme do závěrečného stadia?

Doba je pro každého jinak dlouhá a ne každé dítě se musí dostat tak daleko. Záleží na vytrvalosti dítěte, na jeho povaze, citu pro jazyk… Dalším neméně důležitým faktorem je práce rodiče. Jak s dítětem pracuje, jak často a jak intenzivně, jak moc dokáže své dítě motivovat. Nedokážu tedy říct, jak dlouhá tato doba je.

Kromě poslouchání je dobré trénovat také sluchovou paměť. Cvičit bychom ji měli hned od začátku, již při práci se zvuky. A jak? Například mám tři různé zvuky, které jdou za sebou v určitém pořadí. Úkolem dítěte je zopakovat, v jakém pořadí zvuky slyšelo. Poté, zda byly stejně nahlas nebo byl první zvuk potichu a druhý hlasitější… Hrát si různě také se sluchovou pamětí, se sluchovým vnímáním a učit se zvuky popsat. Totéž platí později pro fázi s mluvenou řečí. Snažíme se zapamatovat si co nejvíce slov a podobně. Využít k tomu můžeme různé řetězící hry – například: „Babička vařila a potřebovala…“

Co mohou udělat rodiče, jak mohou svému dítěti pomoct a na co by se měli zaměřit?

Co mohou udělat rodiče? Všechno. Opravdu spoustu věcí. Je jim dána těžká, ale krásná role! Mají tu výhodu, že jim nikdo nevezme zodpovědnost za vedení jejich dítěte. Mohou sbírat rady a zkušenosti od nejrůznějších odborníků, experimentovat, co jejich dítěti bude vyhovovat, co se mu bude líbit. Mohou hloubkově prozkoumat jeho povahu, jeho silné a slabé stránky. Mohou dítě podporovat, posilovat jeho zdravé sebevědomí, učit je novým věcem, seznamovat je s novými situacemi a připravovat je na ně. Musí své dítě jen opravdu přijmout. Se vším všudy, co k němu patří. Prostě takové, jaké je, ono se se svým životem bude prát po svém. Musí mu předat vyrovnanost – se sebou samým a se svou sluchovou vadou. A k tomu je nezbytné neztrácet se dlouze v úvahách co, kdy, kde, jak a proč. Důležité je stanovit si cíl a hledat k němu cestu. Ráda bych rodičům vzkázala, že mohou mít podporu, že si o ni mohou říct. Není to projev slabosti, přestože někdy mohou mít ten pocit.

Jednou z vašich identit je také Spálená sušenka, tedy členka kapely Spálený sušenky. Jak vaše skupina vznikla? Kde si vás můžeme poslechnout?

Nápad na založení kapely nám byl darován na kurzu afrického bubnování ve mlýně Spálenec. Byly jsme parta kamarádek, které spolu „blbly“, smály se a užívaly si. První, co jsme složily, byla óda na našeho kamaráda Davida, bubeníka a jednoho z našich lektorů. Na jeho počest jsme se nazvaly Sušenky. Tedy, sečteno a podtrženo, Spálený sušenky.

Kapela je vedlejší produkt našeho kamarádství a tak k ní také přistupujeme. Hodnoty jsou pro nás jasně dané. Interpretujeme tradiční rytmy západní Afriky ve vlastním provedení, aranže si stavíme společně, někdy také s Davidem. Bubnujeme na všemožných akcích. Pokud by nás chtěl někdo vidět, může sledovat naše stránky www.spalenysusenky.cz, kde je mimo jiné přehled chystaných koncertů. Sledovatelné jsme také na Facebooku pod názvem Spálený sušenky. Díky kapele jsme se dostaly na spoustu zajímavých míst. Dělaly jsme také dílnu pro Tamtam, pořádáme různé workshopy. Naposledy jsem byla s bubny v Ostravě ve škole pro sluchově postižené.

Účastníte se také různých projektů. O jaké se konkrétně jedná?

Mám hlavu věčně přeplněnou nápady, všechny ani nezvládám realizovat. Několik projektů jsem pořádala spolu se Sušenkami. Byly zaměřené na sociální inkluzi osob se sluchovým postižením a osob s hluchoslepotou. Na dva jsme dokonce získaly grant. Pořádala jsem také čtyři ročníky Prázdninové školy znakového jazyka. Dalšími projekty jsou již tradiční osvětová akce Slyšíme se? a novější akce Hravé Vánoce nebo Slyšíme se! Ty organizuji pro děti se sluchovým postižením a případně jejich rodiče, ale téměř vždy se snažím zachovávat prvek sociální inkluze, ve kterém spatřuji velkou důležitost. Účastní se tedy i slyšící děti. Tyto tři akce se každoročně opakují, a pokud Sušenky mohou, také se jich účastní.

Poměrně velkým projektem jsou rovněž letní pobyty pro děti se sluchovým postižením a jejich rodiny, na kterých se věnujeme přednáškové činnosti, výuce znakového jazyka, logopedickým skupinkám. Pobyty pořádám s podporou svého pracoviště a škol pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí (MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí – pozn. red.), případně dalších organizací. Nyní se těším, že až situace s koronavirem povolí, budou mít zase projekty zelenou.

Pokud byste si něco mohla přát, co by to bylo? Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Přála bych si, abychom si vážili přírody, naší planety, abychom ji chránili a neubližovali jí. Všemožně se nás o to snaží žádat. Přála bych si, abychom uměli žít v okamžiku. Do budoucna moc neplánuji. Stejně je všechno vždy jinak. Naučila jsem se přijímat věci tak, jak plynou. Hodně mě to učí také děti kolem mne a já jsem jim za to vděčná, moc jim za to děkuji. Jsou mi obrovskou inspirací! Ony žít okamžikem umějí, to my se máme co učit.

Jsou to krásná přání pro všechny, kéž by se vám vyplnila. Děkuji za rozhovor.

PhDr. Lenka Hricová, Ph.D., MSc. je milovnicí přírody a jazyků. Právě tato vášeň ji dovedla ke studiu oboru učitelství německého jazyka a speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde později po nějakou dobu působila jako odborná asistentka. Během studií ji zlákal znakový jazyk. Na Univerzitě Palackého v Olomouci absolvovala rozšiřující studium se zaměřením na český znakový jazyk a v Nizozemí na Rijksuniversiteit Groningen prošla oborem Komunikace a hluchoslepota. V současné době pracuje jako surdopedka a logopedka v AUDIO-Fon Centr, s. r. o., v Brně a externě spolupracuje s Masarykovou univerzitou. Jako dobrovolnice vypomáhá také v organizacích pro osoby s hluchoslepotou.

Připravila: Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv Lenky Hricové