Někdy je důležité s dítětem jen tak být

Můžete představit sebe a činnosti, kterým se věnujete?

Věnuji se muzikoterapii a často pracuji s dětmi s handicapem a jejich rodiči. Vystudovala jsem speciální pedagogiku, takže jsem s dětmi se znevýhodněním pracovala také jako pedagog a mnoho mě to naučilo. Už od vysoké školy se věnuji muzikoterapii a obecně mě vždy asi víc bavila práce terapeutická než pedagogická. Dobrých učitelů si ale velmi vážím.

Terapie je o pozorování, o doprovázení a přinášení impulzů spíš než o tom, že by člověk určoval, kam by klient měl dojít, co by se měl naučit. Mám soukromou praxi, kde pracuji s lidmi různého věku, se zdravými lidmi i lidmi s handicapem. Muzikoterapii také učím a věnuji se krizové intervenci.

Co si člověk může představit pod pojmem muzikoterapie, pokud o ní nikdy neslyšel?

Muzikoterapie je tzv. umělecká terapie, která využívá hudbu a zvuk jako hlavní terapeutické prostředky k léčení nebo podpoře klienta. Je úzce propojena s psychoterapií, medicínou, pedagogikou. Může mít mnoho podob podle toho, které konkrétní přístupy a metody muzikoterapeut používá, z jakých směrů čerpá.  Mně je blízký psychoterapeutický přístup, v muzikoterapii se zaměřuji v první řadě na pomoc klientům autenticky prožívat a vnímat své emoce, to, co cítí, jak se mají, na duchu i v těle. Hudba, zvuky, hudební nástroje jsou prostředkem k sebevyjádření, ke komunikaci, k stimulaci i k relaxaci. Muzikoterapie není o tom, učit někoho hudbě a hudebním dovednostem, ale o využití hudebních prvků k nehudebním cílům, aby se klient v něčem posunul, aby se mu lépe žilo.

Jak muzikoterapeutické setkání ve vašem pojetí probíhá?

Při muzikoterapii s klienty hrajeme na různé jednoduché nástroje, posloucháme hudbu, někdy tančíme. Využívám různé metody práce s tělem, masáže, povídáme si, jak se klient má, jaké jsou jeho potřeby a cíle. Jak jsem říkala, naším cílem není zlepšit se ve hře nebo zpěvu. Samozřejmě, že i to se někdy stává, ale cíle muzikoterapie jsou nehudební a individuální. Vždycky se pokoušíme najít tu nejlepší cestu, která bude pro klienta příjemná a kterou by se mohl dostat ke svému cíli. Musí se zkoušet, co komu vyhovuje. Když se někdo potřebuje například osmělit, zvednout si sebevědomí, může mu pomoci, když zkouší hrát hlasitě třeba na buben. A když přijde rodič s dítětem s ADHD, které neumí odpočívat, snažíme se najít způsob, jak by se dítě mohlo naučit v rámci svých možností odpočívat. Takže setkání jsou opravdu různá.

Dospělý člověk vám může říci, jakých cílů by rád dosáhl. Jak je to ale u dětí? S jakými žádostmi se na vás rodiče obrací?

U dětí se znevýhodněním se často setkáváme s tím, že rodiče hledají jakoukoliv formu terapie, která jejich dítěti může do budoucna pomoct posunout se ve vývoji a zlepšit život. Často to v praxi vypadá tak, že přijde rodič, řekne, že jeho dítě nemluví a že slyšel, že muzikoterapie může pomoci, aby mluvit začalo. Může si představovat, že budu dělat s dítětem nějaká hudební cvičení, kde budeme trénovat řeč. Někteří muzikoterapeuti tak pracují, nebo se taková cvičení zařazují např. do logopedie a mohou také dobře fungovat,  já pracuji zejména s psychikou, emocemi a tělem.

Nemůžu slíbit, že se dítě víc rozmluví, ale vím, že to je přání rodičů, určitý cíl, a můžeme zkoušet vytvořit lepší podmínky k rozvoji řeči, můžeme společně podpořit komunikaci. Když se bude dítě cítit psychicky dobře a uvolněně, může pro něj být snazší se rozmluvit. Můžeme mu poskytovat nedirektivní formou různé podněty, hříčky, které by řeč mohly rozvíjet. Tímto způsobem se dá muzikoterapeuticky podporovat jakákoliv oblast vývoje dítěte. Terapeutická práce je pro mě o pozorování dítěte, o uvědomění si jeho aktuální situace, o vnímání jeho naladění, jeho potřeb, o hledání cesty, skrz kterou se může posunout. Zásadní je také vnímat vztah dítěte s rodičem, proto u malých dětí pracuji s oběma najednou.

V rámci své muzikoterapeutické praxe se setkáváte i s dětmi se sluchovým postižením. Jak lze využít hudbu u dětí, které mají sluchové limity?

Důležité je uvědomit si, že zvuk je vibrace a v muzikoterapii se s vibracemi pracuje opravdu často. Využíváme zvuky, které vytváří vibrace a které se přenáší přes různé rezonanční plochy, a jak je známo, s tím se dá krásně pracovat u dětí se sluchovým postižením.

V jakékoliv fázi života, v jakémkoliv stavu – bdělém, ve spánku, vždy existují nějaké kanály, přes které se můžeme spojit s vnějším světem. Jedním z nich jsou právě vibrace a dotek. Při práci s vibracemi hodně vycházím z konceptu Bazální stimulace. Vibrace pro děti představují zajímavé a silné podněty a dají se proto terapeuticky velmi efektivně využít. Muzikoterapie u dětí se sluchovým postižením tedy nepředstavuje jen práci se zvuky, ale především práci s vibracemi.

Popsala byste nějaké konkrétní momenty z muzikoterapeutické praxe, které jste prožila s dětmi se sluchovým postižením?

Například když si dítě položí ruku na blánu bubínku a cítí, jak se chvěje, tak to je obvykle úžasně silný vjem. Dítě objevuje něco nového, něco, co nezná, může ho to dál zaujmout, pak má třeba větší motivaci si o bubínek říci příště atd.  Na terapiích jsme častokrát bubnovali různé rytmy a i neslyšící děti chodily v určitém rytmu a byla to pro ně nesmírná zábava.

Rytmus má v těle díky základním životním funkcím každý a právě u dětí, které neslyší nástroje běžně, ale mohou je vnímat fyzicky, mohou je cítit, mohou cítit jejich vibrace, je to skvělý prostředek, jak se zharmonizovat a také propojit s druhými. Hudba má sama o sobě terapeutické účinky, může uklidňovat, může uvolňovat tělo i mysl a právě některé nástroje a prostředky, které dokáží vytvářet vibrace, mohou velmi terapeuticky působit i na děti, které vůbec neslyší.

Různé druhy a stupně sluchových vad pak umožňují v muzikoterapii využití různých nástrojů. A už samotný proces, kdy se snažíme zjistit, který nástroj je pro dítě vhodný, který třeba dítě vnímá a který vůbec ne, je velmi zajímavý a pomáhá dětem rozvíjet se. Není výjimka, že dítě neslyší a nevnímá jemný strunný nástroj, ale za delší čas, například po přenastavení sluchadel, najednou nástroj samo začne používat. A takové momenty rozšiřují dětské vnímání a jsou velmi prospěšné.

Kromě muzikoterapie se věnujete také práci s rezonančními kolébkami. K čemu slouží?

Rezonanční kolébka je jednou z akustických a vibračních pomůcek, označuje se také jako harmonizační kolébka. Podobná jsou také harmonizační lůžka, těch nástrojů je v této kategorii více Nástroj je dřevěný a jsou na něm po stranách natažené struny, které obvykle vydávají dva až čtyři tóny.

Klient se vždy nějakým způsobem do kolébky nebo lůžka umístí, sedne si, položí se, a když se rozezní struny, nejen že vzniká příjemný zvuk, řekla bych až lahodný, ale především se přenáší ze strun vibrace do dřeva. Dřevo vibrace zesiluje, a ty pak působí na celé tělo.

K čemu se kolébky dají využít? Jedná se pouze o vibrační stimul?

Kolébky mají mnoho využití. Nejde jen o ty zmiňované vibrace, ale také o tvar. Kolébka má půlkruhový tvar, takže prostor kolem ležícího je částečně uzavřený, ohraničený a lze si jej osahat. Může vytvářet dojem jakési polodělohy a to je pro děti velmi důležité. Zároveň je ale kolébka otevřená, takže je z ní snadný únik, dítě v ní není uzavřené, a to je další jistota, kterou kolébka přináší. S konceptem jistoty a bezpečí u kolébky pracuji opravdu hodně, protože je to základ pro další kroky v rámci terapie. Zaoblený tvar kolébky umožňuje také, že se v ní dá houpat, což je pro nás velmi důležité a přirozené, zejména v dětství. Díky houpání může dítě nazírat svět z různých úhlů,  zároveň pro ně tento pohyb představuje jakousi jistotu, protože jej  důvěrně zná,  zažívá ho před narozením i po narození, je to něco, co člověka uklidňuje a harmonizuje, ale může i stimulovat.

Jsou kolébky určené jen dětem?

Kolébky se dají výborně využít i u dospělých lidí. Dá se říci, že se lidé dělí na dvě skupiny. Jedni si ji hned zamilují, lehnou si do ní a užívají si relaxaci. U některých naopak kolébka vzbuzuje nervozitu,  nejistotu, houpání jim nedělá dobře. Souvisí to například s potřebou mít kontrolu, houpání vzbuzuje nejistotu. Může to mít různé důvody a záleží na klientovi, zda to chce zkoumat a pracovat s tím. Kolébka se dá podložit tak, že se nehoupe a to využíváme často ze začátku i u dětí. Další možností potom je, že se do kolébky posadí s dítětem současně i rodič. V takovém případě se dá velmi dobře pracovat například na komunikaci.

Opravdu? Jaké možnosti nabízí kolébka v souvislosti s komunikací?

Mnoho. Kolébka může představovat takový bezpečný prostor pro komunikaci, která se neprojevuje verbálně, ale tím, že rodič je s dítětem na stejném místě, nebojí se dělat totéž co dítě… Mohou společně vnímat vibrace, ten vjem mají v danou chvíli stejný a mohou jej spolu prožít. Současně mají mezi sebou blízký tělesný kontakt, což je pro dítě další příjemná jistota, která může komunikaci podpořit.

Komunikaci pak rozvíjí i struny, na které se hraje. Když dítě vidí, že rodič hraje na strunu, má možnost nějak na to zareagovat, odpovědět a naopak. Na kolébku se dá také různě ťukat. Vzájemné reakce dítě utvrzují v tom, že je vnímáno, že něco dělá a získává odezvu, že si jej někdo všímá a že na něj bere zřetel. Tak si může uvědomit své bytí, svou existenci, což je základ pro jakoukoliv terapii.

V kolébce je možné pouze sedět a ležet, nebo se dá využít i jiným způsobem?

Kolébka se dá například využít pro trénink chůze v mírně nejistém prostoru. Děti se učí balancovat, zároveň ví, že jsou v bezpečí, protože jim vždy asistuje dospělý, rodič nebo terapeut. Z kolébky se dá vytvořit také tunel, když se otočí, kterým se dá prolézat, když na kolébku někdo hraje, tak to v tunelu i výrazněji vibruje. Takže kolébka má i potenciál rehabilitační pomůcky a mnoho možností využití.

Představila byste výhody rezonančních kolébek u dětí se sluchovým postižením?

Ze své praxe jsem vypozorovala, že děti, které mají nějakou sluchovou vadu, si kolébku zamilují proto, že jim nabízí opravdu silnou vibraci. Kolébka vytváří vjem, který je pro děti dostupný, i když neslyší vůbec, na rozdíl od jiných nástrojů, zvuků, lidských hlasů. To, co vytváří kolébka, mohou děti skutečně cítit a vnímat, je to pro ně velmi jednoznačné a srozumitelné. Děti se sluchovým postižením se mohou více bát, mohou více potřebovat přítomnost rodiče, protože je to pro ně, ano, opět se opakuje tento pojem, jistota. Ale v té kolébce mohou taky určitou jistotu najít a tak se více osmělit, mohou být odvážnější. Zvuk vytváří velmi silnou oporu, která může děti zklidnit, ujistit. Může taky děti výrazně zaujmout a mohou si ji chtít více ohmatat, prozkoumat, mohou se díky ní rozvíjet lépe motoricky – i takovou zkušenost máme.

Těch výhod je nespočet. Každé dítě reaguje jinak a každé si může najít na kolébce něco svého. Někomu se samozřejmě nemusí líbit vůbec, ale snažíme se k dětem přistupovat citlivě a vypozorovat, co je jim příjemné, na co reagují a co by naopak bylo lepší neopakovat.

Co byste rodičům jako terapeutka závěrem doporučila? S čím se často setkáváte a co si podle vás zaslouží pozornost?

Základem každé terapie je uvědomění si sama sebe. Toho, že na světě jsem, že mám nějaké hranice, že se můžu propojit s lidmi kolem. Právě tomu je potřeba věnovat pozornost u malých dětí a u dětí s kombinovaným a těžším postižením zvláště.

Podle mě se přeskakuje jedna zásadní fáze, nedává se jí tolik prostoru a to je „jen tak být“ s dítětem. Rodiče zejména handicapovaných dětí mají velmi silnou motivaci děti podpořit ve vývoji, protože je všichni utvrzují, že to je tak správně. Často pak slyším ze všech stran, nejen od rodičů, ale i od lékařů, poradců, pedagogů věty: ‚My to natrénujeme, my to vycvičíme, doženeme aj.‘, díky kterým si vždy uvědomím, že je opravdu důležité někdy jen tak být. Naladit se na dítě a skrz toto naladění si uvědomit, koho máme před sebou, s kým máme tu čest. Pak můžeme teprve k dítěti přistupovat s respektem, hledat jemné cesty podpory, kterými můžeme zkoušet dosáhnout jednotlivých cílů. Mnohokrát jsem zažila ve své praxi maminku, která v dobré víře a velké úzkosti pozoruje dítě, zda dělá nějakou věc „správně“, protože chce dostát všem nárokům okolí i svým vlastním, místo toho, aby si s dítětem přirozeně hrála a dotýkala se ho. A to je takový základ, který je dnes často přehlížený, ačkoli je pro vývoj dítěte zásadní, což stále dokola ukazují mnohé odborné studie.

Pozn. redakce: Rezonanční kolébky jsou k dispozici i v Centru pro dětský sluch Tamtam. Ohledně jejich zapůjčení se obraťte na svého poradce rané péče.

Připravila: Nikola Hlavicová, odborná pracovnice Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv Zuzany Ouředníčkové