Příroda neslyší, přesto tančí

Člověk často mívá tendence hodnotit, co je a není možné. Neslyšící tanečník? Leda tak nesmyslná představa pošetilého autora. William Wilberforce, anglický politik, však kdysi prohlásil: „Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se najde někdo, kdo neví, že to nejde. A dokáže to.“ Mischa Kosiecová, žena mnoha tváří a talentů, je toho důkazem.

Mischo, můžete nám povědět něco o sobě a své rodině?

Narodila jsem se jako jedináček dvěma milujícím rodičům v Havířově. Vyrůstala jsem v Karviné v rodinném domě a další nemalou část svého šťastného dětství jsem prožila na internátu ve Valašském Meziříčí, kde je škola pro sluchově postižené. Když rodiče zjistili, že neslyším, nebylo to pro ně nic příjemného – ostatně jako pro každého slyšícího rodiče.

Máma před nástupem na mateřskou pracovala na základní škole jako učitelka a byla zvyklá předávat vědomosti jiným dětem. Už z principu je chtěla předávat i mně a rozhodla se tedy, že je třeba se začít učit znakový jazyk, aby mezi námi nebyla komunikační bariéra. Dnes dokonce v Karviné pomáhá neslyšícím jako tlumočnice, když je potřeba vyřizovat každodenní záležitosti při návštěvě doktorů, na úřadech, ale také na kulturních akcích. Měla jsem naprosto stejné dětství jako mí slyšící kamarádi – velkou část dne jsem strávila hrou venku.

Pro své rodiče jsem byla tak trochu noční můrou. Milovala jsem pohyb a oni si nikdy nemohli být jisti, co zrovna vymyslím. Od útlého dětství jsem vymýšlela, jak si jednotlivé pohybové disciplíny zpestřit. Na koloběžce a kole jsem šlapala pouze jedním pedálem a druhou nohu držela ve vzduchu, později jsem na sedátku neseděla, ale stála, anebo ležela na břiše. Šplhala jsem na stromy, na které měli problém vylézt starší kluci, a rodiče mě nemohli najít. Lyžovala jsem lépe než starší děti a při skocích do vody jsem učila starší pubertální kluky... Jednoduše řečeno, pohyb nepředstavoval žádný problém.

Zajímalo by mne také vaše jméno. Jmenujete se Míša, ale většina lidí vás zná jako Mischu.

Preferuji oslovení Mischa. Zkuste se vžít do mé kůže alespoň na krátký moment. Pokud odezíráte slovo „Míša“, co vám z toho vyjde? Ano, jedno vulgární oslovení, kterým určitě člověk nechce být častován. Pseudonym Mischa vznikl v Německu, kde žijí mé dvě nevlastní sestry-dvojčata. Mé jméno vyslovují a píší tak, jak se mi líbí, tedy Mischa. Doslova jsem si to zamilovala a od té doby, je to už pěkných pár let, mi tak říkají.

Aktuálně pracujete jako asistentka pedagoga, vedete kurzy českého znakového jazyka v Ostravě a stihnete také zaskočit na různé kulturní akce a vystupovat. Zbývá vám čas také na vaše záliby a koníčky?

Při veškerém pracovním vytížení je třeba si udělat čas na sebe a své blízké. Když počasí dovolí, vezmeme s přítelem psa a jedeme na celodenní výlet kamkoliv. Také ráda chodím do karvinského kina a hlavně miluji plavání. Tam se maximálně odreaguji a z plavání odcházím vždy jako nový člověk. Mezi mé další a nesmírné záliby patří cestování. Poznávání jiných světů a kultur je pro mě obohacující záležitostí. A nesmím zapomenout ani na kurz malování, který momentálně navštěvuji.

Máte ráda divadlo a tanec. Kdy se u vás tyto zájmy objevily?

Když jsem měla čtyři roky, viděla jsem v televizi balet a byla jsem z něj nadšená – ty ladné pohyby a kostýmy! Od té doby jsem chtěla také tančit. Nejlepší hračkou se mi stalo zrcadlo, které mi pomáhalo s nápodobou a tréninkem. Navštěvovala jsem různé kroužky, ale tanec byl vždy číslo jedna. Moc jsem toužila chodit také do baletu, avšak všichni tvrdili, že jsem neslyšící a není to možné. Jenže já nepřestala prosit a doufat. Díky jedné mé vychovatelce na základní škole ve Valašském Meziříčí (Mateřská škola, základní škola a střední škola pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí - pozn. red.) jsem si nakonec přece jen svůj sen splnila a začala docházet na klasický balet se slyšícími dětmi. Po dvou letech mě už přestal bavit, vše se pořád opakovalo a nic nového nepřicházelo. Začal se mi líbit moderní balet, vnímám jej jako více kreativní, a tak jsem pokračovala jiným kroužkem – rytmickým, kde mě učila rovněž má vychovatelka.

Láska k tanci a pohybu mi vydržela až do dospělosti. Chtěla jsem pokračovat, proto jsem se rozhodla, že budu studovat JAMU v Brně, kde byl součástí studia i tanec ve všech jeho podobách. Přijímací zkoušky na JAMU jsem složila úspěšně a nastoupila jsem rovnou do druhého ročníku, abych nemusela rok čekat, než se znovu otevře první (přijímací zkoušky se konají každý druhý rok, Mischa díky potenciálu, který v ní objevili její pedagogové, skládala přijímací zkoušky v roce, kdy být neměly – pozn. red.).

Co bylo nejobtížnější na vašem studiu na JAMU?

Asi nejobtížnější pro mne bylo naučit se vzdušnou akrobacii. Pamatuji si, že jednou přišla paní profesorka s novým vystoupením. Na workshopu jsem si s několika dalšími spolužáky mohla vyzkoušet vzdušnou akrobacii. Cviky se šálami jsem však mohla zkusit pouze já a ještě jedna slyšící spolužačka. Byly tam jen základy a já je zvládla. Proto mě paní profesorka pro vystoupení vybrala.

Začátky ale nebyly jednoduché. Slyšící může dostávat instrukce, které od lektora slyší. Můj lektor musel být zavěšen na mé úrovni –  „ve vzduchu“. Pak mi teprve mohl předávat instrukce. Ale vše jsme zvládli na výbornou. Já se toužila učit stále dál a dál, zlepšovat se a umět víc. Nakonec jsem začala dojíždět na lekce do Prahy, a když skončily, hledala jsem další inspiraci na YouTube a učila se sama. Chtěla jsem dokázat, že neslyšící může být vzdušným akrobatem.

Tančíte, ale hudbu neslyšíte… To zní trochu jako protimluv. Jak se bez hudby lze naučit tak dobře tančit?

Možná to bude znít bláznivě, ale každý člověk může tancovat, aniž by slyšel hudbu. Stačí vnímat a naslouchat svému Já, svým pocitům a vjemům těla. Hudbu vnímám jako pohyby v přírodě. Pohyb vody, vír, vlny, pohyb listí, větví ve větru… Příroda také „tančí“, aniž by potřebovala hudbu. Když tančím nebo vystupuji, musí se hudba přizpůsobit. Poddává se ona mně, a ne já jí. Mohu vnímat vibrace, ale během vzdušné akrobacie nebo při rychlém tanci mi to nepomůže. Skvělé je například vystoupení s živou hudbou. Hudebníci mě vidí a mohou rytmus a styl přizpůsobit mému tanci.

Co pro vás tedy hudba jako taková znamená?

Věřím, že pro slyšící je hudba velmi důležitá a krásná. Když slyší hudbu, je jim příjemně, usmívají se, tančí, vládne příjemná atmosféra… Já to všechno vidím, rovněž na mě to působí příjemně, a tančím s nimi.

Takže hudba je asi jen něco, co je spojeno s příjemnou atmosférou. Pro mě je to jen abstraktní slovo. Hudba je spojená se sluchovým vnímáním. Já se narodila bez možnosti slyšet a poslouchat. Sluchadlo by mi nepomohlo. Vnímám svět jinými smysly a ty jsou nepochybně citlivější, než je tomu u slyšících. Nejdůležitější je pro mě zrak.

Narodila jsem se jako neslyšící a nevím, jaké to je „vnímat svět bez hudby“. To by dokázal popsat člověk, který slyšel a o sluch přišel až později. Hudba, která je slyšet, je pouze pro slyšící. Jak jsem již říkala, já hudbu „vidím“. Víte, že hudba je barevná? Techno je černostříbrné, rock zní jako černá, opera zase hýří žlutou a bílou barvou.

Byla jste zapojena do německého divadelního projektu, který usiloval o integraci osob s postižením v divadle. Ze tří stovek umělců bylo vybráno pouhých dvacet – a vy jste byla jedním z nich. Co to bylo za projekt?

Cílem projektu byla integrace osob v divadle, tedy aby divák nechápal herce jako postiženého, ale aby ho bral jako člověka rovného zdravému slyšícímu. Tento projekt měl velký úspěch – diváci nerozeznali, kdo je postižený a kdo ne. Já byla každopádně s výsledkem daného projektu maximálně spokojená.

Ve světě neslyšících jste dosti známou osobností. Často působíte jako moderátorka na plesech a jiných akcích neslyšících a účinkujete na nich také jako umělkyně. Která forma umění je vám nejbližší?

Určitě tanec. Tanec mi dává radost a svobodu.

Co vám umění umožnilo, zprostředkovalo?

Určitě to je spousta věcí. Měla jsem možnost setkat se s neslyšícími umělci z mnoha jiných zemí a seznámit se nejen s jejich kulturou a mentalitou, ale také více a lépe poznat země, ve kterých žijí. Umění a jeho prezentace jsou spojeny s cestováním, díky kterému jsem měla možnost navštívit na příklad USA, Čínu, Japonsko, Skandinávii, Francii, Polsko, Anglii a další. Umění mi také umožňuje odstranit bariéry mezi slyšícími. Nebo možná spíše obavy z komunikace slyšících s neslyšícími.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Plány do budoucna? Teď žádné nemám, soustředím se na přítomnost. Umění musí jít trochu stranou, ale samozřejmě ho miluju a nikdy jej zcela neopustím. Aktuálně plánuji stěhování do Opavy k příteli a plánujeme společnou budoucnost.

Mischo, ať se vše vydaří, jak si přejete. Moc děkuji za rozhovor.

MgA. Michaela Kosiecová je neslyšící umělkyní mnoha talentů – zabývá se herectvím, tancem i vzdušnou akrobacií. Láska k tanci a pohybu vedla její kroky až do Brna, kde vystudovala obor Výchovná dramatika Neslyšících na JAMU. Posléze vystupovala nejen v České republice, ale také v zahraničí. Rovněž vedla mnoho workshopů u nás i v zahraničí jak pro slyšící, tak pro neslyšící umělce. V současné době pracuje jako asistentka pedagoga, lektorka českého znakového jazyka a umělkyně na volné noze.

Připravila: Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv Michaely Kosiecové